Druhá šance - 13.kapitola, část 1

13. září 2014 v 8:39 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
13. JAK TO ŘÍCT


Těšila jsem se do práce jako malá holka, protože jsem chtěla povědět holkám tu novinu, aby to věděly jako první. Samozřejmě budu muset jet i za rodičema, což se mi moc nelíbí, protože naše poslední setkání nebylo zrovna moc přátelské. Jakmile se na naší sešlosti objeví i moje mladší sestra Andrea, jde všechno do kytek a celá sláva se točí jenom okolo ní. Je to rodinný miláček. Všichni ji děsně obletují a ona je přitom rozmazlená až hrůza. Zvykla si mít všechno co chce.

Ale mám tady kamarádky, a těm se svěřím jako prvním, alespoň někdo z toho bude mít takovou radost jako já.


Sam je bohužel v zahraničí, takže musím do práce jet ve svém autě. Škoda, tak ráda bych ho dneska viděla.

Barbie se mi motala okolo nohou, zatímco jsem přemýšlela, co jsi dneska vezmu na sebe. Chtěla jsem něco slavnostního, ale né až tak moc. Něco normálního a přesto výjimečného. Tohle je těžké rozhodnutí. Pomalu jsem si zvykala na svůj nový vztah se Samem. Už nejsem jenom přítelkyně, ale snoubenka a budeme se brát.

Vyhazovala jsem z šatníku všechny věci a dívala se, co by mi mohlo na první pohled padnout hned do oka. Skoro nic. Tak jsem se rozhodla pro černý overal doplněný zářivými barvami šátku a výrazným zavinovacím svetrem okolo těla, co mi koupil Sam na dovolené. Těžko uvěřit, že to bylo včera. Ještě včera jsme se procházeli po pláži a užívali se navzájem.

Nebyla jsem schopná se ani pořádně namalovat, protože jsem očima sklouzávala na prstýnek na své ruce. Vypadal, jakoby tam patřil ode dávna. Dokonalejší šperk jsem si k tomuhle kompletu už nemohla přát. Všechno mi dneska připadá hezčí, jasnější a veselejší.

"Ahoj zlato." Pohladila jsem kočičku po hlavě a vyrazila radostně po schodech v poslední době jsem si na výtah zvykla, ale dneska mi přišlo škoda neprotáhnout se. Seběhla jsem ze schodů ven před budovu do krásného podzimního dne. Slunce hřálo ani né hodně a ani né málo, tak akorát, žádné mraky na obloze, všude vymeteno. Zamlouvalo se mi to. A to podzim nesnáším ze všech čtyř ročních dob!

V autíčku jsem si pustila rádio na plné pecky a ani červená na křižovatkách mi nevadila. Dneska bylo všechno prostě dokonalé. Nic mi mou náladu nepokazí. Spíš si jí nenechám ničím zkazit! A nikým! Stoprocentně ne! Čeká mě pár příjemných věcí i nepříjemných, ale s tím se nějak poperu.

Zavolám Samovi a zeptám se ho, kdy se vrátí a kdy bude moct jet spolu se mnou za rodiči a říct jim tu novinu. Taky budeme muset zajít za jeho otcem a říct mu to, ale to se mi nechce. Nemám nic proti němu, ale potom trapném seznámení, jsem se mu vyhýbala a šlo mi to dobře, protože Sam mě netlačil do toho, abych se s ním znovu setkala. Za to jsem mu byla vděčná.

Doufám, že doma nebude i má sestra Andrea, protože to bych asi nerozdýchala. Zase by začala s tou svou a já bych musela co nejdříve odejít z domu. Jinak bych po ní vyskočila a zakroutila jí krkem. Člověk by si myslel, že na ní jenom prostě žárlím, ale tak to vůbec není. Nikdy jsem jí neměla ráda, protože potom, co mi přebrala mého kluka, jsem jí přestala věřit úplně a nechala jsem ji ať si dělá, co chce. Rodičům potom bylo divné, že nemám žádného kluka, protože s nimi nechodím k nám domů. Raději jsem s nima chodila k nim nebo jsme se scházeli někde jinde.

Zaparkovala jsem pohodlně na svém místě, na které tentokrát svítilo slunce. Celý den dneska bude perfektní. Super! Nic jiného už si nemůžu přát. Rozplývala jsem se nad počasím a tím, co mě dneska všechno čeká za dobré zprávy, takže jsem si ani nevšimla, že mě málem přejelo auto. Řidička na mě naštvaně zatroubila, co jí to lezu do cesty, ale mě to bylo fuk. Dnešek mi nikdo nezkazí.

"Ahoj krásko, proč tak záříš?" Přátelsky mi Tony objal kolem ramen a doprovázel mě k výtahu. Poslední dobou se z nás stali výborní kamarádi. Tony je můj nejmilejší kamarád na světě. Pokaždé mi vypráví legrační historky a taky mi nikdy nenechá smutnou náladu.

"Ahoj. Nevím, jestli by tě to zajímalo." Nevěděla jsem jestli už mě přestal milovat a bere mě jenom jako kamarádku. Ale rozhodla jsem se to risknout. Zajímat ho to totiž určitě bude. Na to jsem mohla vzít jed. Nadechla jsem se a podívala se mu do obličeje. "Sam mi o dovolené dal ten nejhezčí dárek!" vyhrkla jsem a s napřaženou rukou jsem sledovala jeho reakci. Bála jsem se, že se naštve a bude ho to mrzet, ale opak byl pravdou.

"To je super. Ale mohl ti koupit, alespoň větší kamínek." Zkoumavě zvedl mou ruku a začal si prohlížet stříbrný třpytivý kámen.

"Tsss. Mě to ale bohatě stačí." Neježila jsem se, protože mi tím zkazil dojem, ale to by nebyl Tony, kdyby to hned po mém pohledu nenapravil.

"Velice se Vám omlouvám slečno Valentýno, odpustíte mi?" Klekl si přede mě na zem a sepjal ruce do prosíka. Celé okolí nás pozorovalo, opravdu to zamýšlel vykřičet až tak moc nahlas? Než abych ho nechala a dala tak možnost ostatním nás zdrbat, co se to asi děje, tak jsem mu pomohla vstát a řekla : "Odpuštěno a už prosím tě nešaškuj." To jsem ale neměla říkat. Začal hulákat na novo.

"Kdo tady šaškuje? Jenom jsem se ti omluvil za to, že jsem ti pomluvil tvůj dokonalý snubní prstýnek." Opět to slyšelo celé obecenstvo, které nás s úsměvem na tváři a s nevěřícností nepřestávalo pozorovat. Měla jsem štěstí, že už výtah dorazil a Tonymu jsem mohla říct : "Čau po práci."

"Zdar." Se širokým úsměvem odhalujícím snad všechny jeho zuby odklusal zpátky za recepci.

Celou cestu nahoru do výtahu jsem se nehorázně smála a prstýnek si obkreslovala. Připadalo mi, že na své ruce mi nechybělo nic jiného. Po cinknutí jsem vyrazila rovnou k sobě do kanceláře a pověsila si tam věci a šla se podívat za holkama, abych jim sdělila novinu, ze které padnou na zadek.

Jak jsem pospíchala tak mi spadly věci z věšáku na zem, ale to mi bylo jedno. Zabouchla jsem dveře a při ignorování zmatených pohledů od kolegů jsem vlítla do ateliéru.

Zuzka zvedla hlavu od foťáku a zmateně se na mě dívala. Mark, který rovnal časopisy na poličce na protější stěně, upustil všechny věci, co měl v ruce jak se lekl, kdo to práskl dveřmi. Dokonce i Linda, která byla u sebe, to slyšela a přišla se podívat, co se děje. Všichni na mě zírali a čekali, co se bude dít dál. Ve tváři jsem cítila široký úsměv a celá jsem se radostí chvěla.

"Co se děje?" Nedokázala bych říct, jestli to řekla Zuzka poplašeně nebo naštvaně, že jsem je všechny tolik vyděsila.

"Valentýno, je ti něco?" zeptali se jednohlasně Mark s Lindou. Na očích jsem jim viděla, že si musí myslet, že jsem se úplně pomátla.

"Mám pro vás úžasnou novinku, že to snad ze sebe ani nedokážu vypravit." Radostí mi došel dech a nastavila jsem před ně ruku s prstýnkem.

Všichni naráz oněměli, ale brzo se probrali a já jsem tak mohla přijímat samé gratulace a otázky, jak to všechno bylo, jak jsem začali a tak. Rozhodla jsem se, že než bych zodpovídala všechny otázky ohledně dovolené a jak a kdy, povím jim celý příběh.

"Na letišti jsme se připravili k odbavení zavazadel a já měla docela strach, protože jsem nikdy letadlem neletěla. Sam byl v pohodě, pro něj to bylo skoro normální a potom …" dovyprávěla jsem všechno do detailů, ale něco si samozřejmě nechala pro sebe.

Nikdo ani nedutal, a když jsem se dostala k části o žádost o ruku tak to vyvolalo děsnou romantiku. Holky se rozplývaly, ale Zuzce se to moc nezamlouvala, protože má ráda spíš extrémy. Linda ta byla k vyjádření mnohem vřelejší, musela jsem jim taky popisovat to rande s tou písničkou Vyznání.

Pak mi ale Linda zmrazila náladu na bod mrazu. Až to budu muset říkat rodičům, tak to nebude moc příjemné. Jasně nemusela bych jim to říkat vůbec, ale to by nebylo fér, protože se budu vdávat jenom jednou za život. Jediný o koho budu vždycky stát je můj Sam. Nikdo jiný.

"Mám jít s tebou? Tvoje matka mě má ve velké oblibě." Nabídla se mi Linda. Ráda bych ji tam měla, protože kdykoliv se ona u nás objevila, většinou to bylo při oslavách jako matčiny nebo otcovy narozeniny. Lindu měla hodně ráda.

"Ne, nemusíš, protože tam se mnou bude Sam. Přece jenom by bylo vhodné, kdyby tam byl se mnou on." Linda kývla hlavou a přestala to řešit.

"To nevadí. Přece jenom si budeš brát jeho a ne mě." Rozesmáli jsme se na celé kolo, až Markovi tekly slzy a potom mi všichni znovu gratulovali a objímali.

"Nechám vás teď pracovat a sama se tím budu řídit, Max na mě tlačí s vydáním listového alba. Jo a jste první kdo o tom ví, mohli by jste si to nechat pro sebe? Byla bych vám vděčná. Ahoj." Počkala jsem až mi to odpřísáhnou a pospíšila si k sobě.

Článek mi odsypával rychle od ruky, ale stejně jsem se tomu nevěnovala naplno. Pořád jsem si bezmyšlenkovitě přejížděla po prstýnku s kamenem.

Ke konci pracovní doby mi zavolal Sam a oznámil mi, že je se mnou ochotný jet k rodičům a tam bychom mohli strávit víkend, potřebovala jsem je na to nějak připravit. Dlouhou dobu jsem se jim neozvala a teď za nimi najednou přijedu a oznámím jim : "Mami a tati, budu se vdávat." Už jenom ta samotná věta mi naháněla hrůzu. Radši jsem si to nechtěla ani představovat.

Bude trochu pozdě až tam dojedeme, ale to mi nevadilo. Před budovou na mě s úsměvem anděla čekal Sam. Stál opřený u mého auta. Nemohla bych si přát nikoho lepšího než je on. Poprvé v životě jsem cítila, že jsem našla někoho s kým bych chtěla strávit zbytek svého života.

"Ahoj, jaký jsi měl den?" Objala jsem ho a dlouze políbila. Chtěla jsem se mu vykroutit z náruče, abychom už mohli jet, ale on si mě podržel a políbil mě znovu, ale úplně jinak. Krátce a hluboce.

"Den bez tebe mi připadal nekonečně dlouhý." Podíval se mi do očí a pomalu mě pouštěl od sebe. Lepšího partnera jsem si do života nemohla přát.

"Taky jsi mi chyběl. Nastup si ale, protože bychom si měli pospíšit. Chceme tam dojet ještě před setměním, ne?" Vesele jsem si pískala a nastartovala. Se Samem to bude v pohodě.

Celá cesta nám ubíhala poměrně rychle. Sam mi vypravoval, co všechno viděl a jak se tam kdo choval a nevynechal ani veřejné trapasy. Ptal se, jaký jsem měla den já a zajímal se i o naprosté detaily. Nechoval se jako blázen, co by mě musel hlídat, byl to prostě jeho zájem o mě. Chtěl o mě vědět co nejvíc, něco jsem mu ale ani neříkala a on na mě netlačil.

"Same, nechtěl by jsi tu návštěvu radši odložit?" Nedokázala jsem úplně zastřít roztřesený hlas. Tohle ho totálně vyvedlo z míry.

"Co? Vždyť jsi sem přece chtěla jet. Dokonce jsi pospíchala, jestli mě paměť neklame. Proč teď vyvádíš a třesou se ti ruce?" Nevěřícně nakrčil obočí a zakroutil hlavou. "Nebuď jako malá holka, jsem tu já a já tě ochráním." Přejel mi rukou po rameni a přitáhl si mě, aby mě mohl políbit.

Manipulátor! Líbilo se mi, když mě přemlouval tímhle způsobem nebo se mi snažil uklidnit. Dneska ale ne, protože mu potom na všechno kývnu. Musím přiznat, že já mu tohle občas dělám taky, takže si nemáme co vyčítat.

"Jsi klidná?" Stále mi držel obličej v dlaních, dokud jsem se na něj nepodívala a on neusoudil, že je to v pořádku a nechystám se vzít nohy na ramena.

"Co kdybych si ten prstýnek sundala a počkala s tím až nakonec víkendu?" Už už jsem si ho chtěla stáhnout z prstu, ale jeho ruka mě zadržela. Z jeho výrazu jsem pochopila, že žádné další řeči nebudou a do domu mě prostě odvleče.

Zamkla jsem auto a šla zazvonit. Sam se mi držel v patách. Viděl, že jsem děsně nervózní, tak mi objal kolem pasu a vtiskl mi dlouhý polibek na krk. Asi se pousmál, ale to jsem nemohla říct najisto, protože se právě ve dveřích zjevila moje matka.

Dívala se na mě stejně jako tenkrát, když jsem se vrátila domů, přesněji řečeno jsem byla dotažena kamarády. Trochu jsem se opila. Ale to by nebylo tak hrozné, kdybych bývala udržela pusu na zámek, ale to víte, když je člověk opilý, plácne každou pitominu, která mu přijde na jazyk. To jsem taky udělala. Když mě kamarádky postavily za vrátka s mým ujištěním, že nikam nespadnu, se tam objevil táta a já mu řekla : "Už zase načuhuje divizna jedna." Tohle si člověk pamatuje a na ten trest jsem taky nikdy nezapomněla. Zákaz mobilu, počítače, kamarádů, po škole rovnou domů a tak dále. Otci to bylo celkem jedno, ten se také za mlada opil a plácal nesmysly, ale matka můj výstup nerozdýchala. Náš vztah se potom ochladil.

"Ahoj mami."

"Dobrý den." pozdravili jsem se Samem. Sam měl na tváři neodolatelný úsměv, ale já jsem se nemohla přinutit do něčeho podobného.

"Ahoj. Pojďte." Otevřela nám vrátka a pustila nás dovnitř se slovy : "Budeme v obýváku, máme tu ještě tvou sestru Andrejku."

To snad ne. Ta mi tu ještě chyběla, ten její vysoký hlas, její protivná dotěrná povaha. Sam sice nechápal, proč mám tak špatnou náladu. Z něj čišela čirá radost.

Boty jsme nechali v předsíni. Zdálo se mi, že tam jsou ještě jedny boty, které nepatří otci, ale nějakému mladému klukovi, podle stylu. Takže si Andrea s sebou přivedla nového kluka, kolikátý to už asi bude? Ta holka je normálně střídá jako ponožky. Někdy jsem si říkala, jestli je vůbec možné, abychom my dvě byly sestry.

Sam šel těsně za mnou a já jsem ho provázela do pokoje za rodiči, sestrou a panem neznámým. Vešli jsme do obýváku a já zůstala stát ve dveřích jakoby mě někdo opařil. Na pohovce vedle sestry seděl ERIK! Drželi se spolu za ruce. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá. Proto na ně Amanda občas koukala tím pohledem, o kterém jsem si myslela, že je závistný. Dívala se na mě tak proto, že moje sestra jí přebrala kluka. Tohle by mě nenapadlo. Teď chápu, že o tom nechtěla moc mluvit.

Jakmile moje sestra vyjekla : "Valentýno!" Zpozorněli všichni a Erikovi zmrznul výraz. Pamatoval si mě a příjemně mu v dané chvíli zrovna nebylo. Oba jsem na sebe chvilku zírali, ale potom náš oční kontakt přerušila Andrea, protože mě prudce objala a potom i Sama, kterého odvedla doprostřed místnosti s usadila ho do křesla.

Následovalo trapné ticho, ale otec ho přerušil, to u něj nebylo obvyklé, většinou si tohle na starosti brala matka, starší upovídaná paní. Někdy až moc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama