Druhá šance - 9.kapitola, část 2

19. srpna 2014 v 14:00 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
"Same, já nevěděla, že jsi to ty. Já myslela, že je to …jeden chlap, co mě pořád otravuje. Panebože, promiň mi, že jsem na tebe křičela, nevěděla jsem, že jsi to ty. Když poprvé zazvonil telefon, myslela jsem si, že jsi to ty, přála jsem si to, ale byl to někdo jiný a tak jsem si myslela, že mě bude otravovat i po třetí. Same? Jsi tam? Nezlob se na mě prosím, já nevěděla, že jsi to ty!" Došel mi dech. Koukaly jsme na sebe s holkama vyděšeně. "Haló? Jsi tam ještě?" hlas se mi třásl jako listy osiky. Co jsem to udělala! Měla jsem nejdřív počkat až se ozve, ten kdo volá, jak mi to řekla Linda, a né hned vybafnout na nevinného člověka a k tomu všemu na Sama!


Srdce mi bolestně tlouklo jaké nastalo ticho. Za chvilku jsem uslyšela jeho vyrovnaný hlas. "Dobře, tím se to vysvětluje. A nezlobím se na tebe. Jak bych mohl? Na takové krásné stvoření jako ty se přece nikdo nemůže zlobit." Slyšela jsem v jeho hlasu úsměv? "Ale teď mi musíš okamžitě říct, kdo to je a já si to s ním půjdu vyřídit, teď hned!" Tentokrát mu v hlase zaznívala hrozba, až mi naskočila husí kůži.

"Ne, to nemůžeš."

"Proč ne?!" Zněl ještě víc naštvaně než předtím.

"Protože, protože je to můj šéf." řekla jsem a čekala na záchvat zuřivosti.

"Dobře, ale to na tom nic nemění." Hlas měl netečný. Slyšela jsem snad motor auta?

"Same, ty jsi v autě?"

"Jo, jedu za tebou." Rozklepala jsem se. Tohle špatně dopadne. "Ahoj. Za chvíli jsem tam." Zavěsil.

Chvíli jsme s holkama na sebe zíraly a přemítaly, co dělat. Jako první se z toho probrala Zuzka. "Tak fajn, je na čase, abych začala pracovat na Maxovi a vytáhla ho někam ven z kanceláře. Sam ho nesmí najít nebo z toho budou pěkný problémy. Asi by z něj udělal deset trpaslíků. Zvládnu to holky." Rozepla si víc halenku a vyrazila ven. Chvíli jsme seděly jako opařené, ale pak nás zvědavost přemohla. Pozorovaly jsme jí, jak jde přes chodbu jako modelka na přehlídkovém molu.

Zastavila se naproti Maxovi, který si právě něco vyřizoval s Danem. Dan je odborník na počítače.

Něco mu chvíli říkala, ale pak se to zvrtlo, táhla ho směrem k bufetu, ale on si postavil hlavu a šel s ní do kanceláře. Kruci! Zuzka se po nás podívala a zapadla s Maxem do kanceláře. Potom se ale otevřely dveře a rychle z nich vyklusala. Přiřítila se k nám. "Řekla jsem mu, že ho zvu na oběd, ale on trval na tom, že do bufetu nepůjde a že nám oběd vezme k němu. Výstřih dělá divy. No, ale potom jsem mu řekla, že to nechci a že půjdu na oběd s váma. Promiň, že to nevyšlo."

"To nevadí." Podívala jsem se k jeho kanceláři. Jestli ho tam Sam zastihne, nechci se dozvědět o následcích.

"Valentýno, myslím, že je támhle Sam." Hlava mi vystřelila jejím směrem. Měla pravdu, je to on! Co teď?

"Počkejte u mě v kanceláři!" Šla jsem naproti Samovi a v zádech jsem cítila pohledy kamarádek. "Ahoj Same, co tu děláš?" Snažila jsem se přivést ho tak na jiné myšlenky, ale to se mi asi touhle větou teda nepovedlo.

"Jdu si promluvit s tvým šéfem, tohle si nemůže dovolit." Hlas měl netečný se zlověstnou hrozbou.

"Aha. A já jsi myslela, že jsi přišel hlavně kvůli mně." Nasadila jsem smutnou masku a udělala psí oči. Snad ho to rozptýlí.

"Hm." Usmál se. "Samozřejmě jsem tu kvůli tobě. A tohle mi nedělej." Pohladil můj zmučený výraz. "Ale teď mi řekni, kde má šéf kancelář." Hlas mu zhrubl.

"Tamhle." Ukázala jsem tím směrem, ale když chtěl jít, chytla jsem ho za ruku. "Nechci, aby se tu něco vyřizovalo pěstmi."
"Ha ha ha. Ty sis myslela, že se s ním budu prát?" Vypadalo to, že jsem ho dobře pobavila. "Ne, já si s ním jenom promluvím. Nebo možná…Nechám tomu volný průběh."

"Dobře." Pustila jsem ho a s napětím sledovala jak vchází po zaklepání do kanceláře. Pak bylo ticho. Vrátila jsem se zpátky k holkám.

"Tak co? Vyříkají si to pěstmi?" řekla Linda a dívala se na dveře.

"Alespoň by ten náš povedený šéf dostal na frak." Smála se Zuzka.

"Jak to můžete říct?! Víte, jaký by z toho měl asi Sam průšvih a já potom taky?! Napadlo Vás to vůbec?" Nechápala jsem jak můžou být holky teď v pohodě, až v radostné euforii a předtím, to se nezmohly ani na slovo. Musela jsem si ale přiznat, že mě potěšilo, když jsem Sam přišel a vytmaví to Maxovi, aby mi už dal pokoj, snad to k něčemu bude.

"Nejsou tam už nějak dlouho?"

"Jsou tam teprve pár minut." Zavrtěla Linda hlavou a podívala se na hodinky. "Kruciš! Dávno už mám být u sebe a pracovat. Přivezou mi krabice s hadříkama." Povzdychla si a běžela zpátky k sobě. Podívala jsem se na Zuzku a poznala, že i ona musí jít.

"Klidně jdi. Já vám to pak budu vyprávět." Slíbila jsem a pokynula jí hlavou.

"Díky." Dala mi ruku na rameno a odešla k sobě. Párkrát se ještě po mě otočila, aby se ujistila, že to se mnou nepraští.

Byla jsem v pohodě, spokojená, že se tam nic hlučného neděje, ale taky mi dráždilo, že nic neslyším. V kanceláři si toho nikdo nevšiml. Všichni si určitě mysleli, že má šéf jenom další jednání. Stála jsem tam jako na trní. Napětím jsem se ani nemohla hnout o píď a nehty se mi nervózně zarývaly do zdi. Podívala jsem se na hodinky, už tam jsou deset minut. Co tam asi dělají? Podívala jsem se zpátky na dveře, ale to už tam stál Sam a šel ke mně. Zvednutým palcem mi ukázal, že je všechno v pohodě.

"Není ti nic?" řekla jsem a sáhla mu na obličej a hrudník.

"Přece jsem ti říkal, že se nehodlám s někým prát. Nechal jsem tomu volný průběh." Usmál se a dal mi ruku kolem ramen. "Vyprovodíš mě? Mám ještě práci."

"Jo. Jasně." Chytila jsem ho klem pasu a došla s ním až k výtahu. "Taky mám ještě práci." Přivolal si výtah.

"Dneska nebudu moct přijít, mám …"

"Mám práci. Hm. To nevadí chápu to, třeba ti dá šéf volno jindy." Pokýval hlavou a když přijel výtah. Políbil mě a nastoupil.
"Ahoj." Zamávala jsem mu, ale nejradši bych do toho výtahu nastoupila s ním a skočila bych mu kolem krku. Dveře výtahu se zavřely a já odpochodovala k sobě do kanceláře, dodělat nahromaděné papíry. Rychle jsem byla hotová a potom jsem holkám odnesla ten koš s ovocem a při obědě jim všechno pověděla. Teď jsem se tomu taky dokázala smát.

Pracovní odpoledne potom uběhlo rychle a já skoro zapomněla, že na mě čeká Tony a já mu předtím slíbila, nedopatřením, nákup. Byl to jenom ranní vtip v důsledku mojí dobré nálady.

Výtahem jsem sjela dolů a vykouzlila na tváři úsměv. Tony se na mě usmíval jako sluníčko. Z každé části těla z něj vyzařovala neskrývaná radost. Nepokazím mu to. A navíc jeden nákup nic nezkazí.

"Čau! Jsem moc rád, že jsi na mě nezapomněla." Široce se usmíval. Vypadal tak šťastně, že mi bylo líto, že bych mu měla říct, aby se mnou radši nechodil, ale nedokázala jsem to. Alespoň mi pomůže s nákupem. Bude ho hodně.

"Ahoj. Vyrazíme?"

"Jasně." Podržel mi otevřené dveře a pak mě dohonil a šel vedle mě. "Těšíš se, viď?" Sice jsem se ani nemusela ptát, ale chtěla jsem znát jeho názor.

"Ani nemáš tušení jak. Bral bych spíš nějaké menší rande, ale nákupy taky stačí." Pořád se usmíval.

"Tony, já mám přítele." Chtěla jsem to uvést na pravou míru, aby si nemyslel, že má u mě šanci. Možná někdy v budoucnu, pokud by to se Samem nevyšlo, ale to se nestane. Nevím jak, ale prostě to nějak cítím.

"Tony, co si myslíš, že děláš?" Koukala jsem na něj zmateně, když se mi cpal za volant.

"Budu řídit, dáš mi klíčky?" Napřáhl ruku.

"To ani náhodou, tohle je moje auto a ty jsi tu jako host. Takže tím by mělo být jasné, kdo řídí."

"Jasně. Chápu. Já." Vzal mi klíčky z ruky a sedl si za volant. Zazubil se na mě a otevřel mi zevnitř dveře.

"Dobře, ale jenom pro tentokrát." Jeho úsměvu bylo těžké nepodlehnout a neoplatit ho. Nasedla jsem a zapla pásy. "Směr Tesco, prosím." zavelela jsem a pohodlně se usadila a pustila rádio.

"Takže, jak hodně plánuješ mě utahat těžkými taškami od nákupu?" Nasadil vážnou tvář.

"Jak jsi na to proboha přišel?" Taky jsem nasadila vážnou tvář a potom jsme se oba rozesmáli.

"Já to myslel vážně, když už ti jednou nějaký chlap nabídne doprovod na nákup, tak by jsi ho měla co nejvíc zatěžkat." Zasmál se znovu.

"Jo to je pravda, protože potom by už na žádný další nákup nešel. Ale plánuju dneska trochu těžší než obvykle. Snad si něco neuženeš."

"Já…Bez obav." Rozesmáli jsme se a dívali se kolem sebe. "A víš, co? Docela se těším, jestli půjdeš nakupovat i oblečení, myslím teď úplně normální, protože by jsi zjistila, že mi to docela baví, rád poskytuju názor muže, aby ti řekl popravdě jak v tom vypadáš, protože přítel ti řekne, že vypadáš dobře ve všem, ale kamarád ne. Takže ti tím to nabízím přátelství a možná …"

"Žádný možná nebude, ale toho kamaráda beru." Plácla jsem ho po rameni.

Cesta s ním ubíhala příjemně. Dlouho už jsem se takhle nenasmála. Za půl hodiny jsem dojeli do Tesca. Cestou jsme se pořád smáli. Nevěděla jsem, že Tony umí být tak zábavný. Vůbec nic ho nerozhází. To se mi na něm líbilo.

Když jsme viděli uvnitř v Tescu jeden pár jak se nesou jako pávi, tak mi Tony nabídl rámě jako ve starých filmech a zkoušeli jsme napodobit jejich chůzi. Strašně jsem se přitom nasmáli až se lidi po nás dívali, ale mě to bylo jedno. Bavila jsem se a na tom přece záleží.

S Tonym jsem nakupovali asi dvě hodiny, ani nevím, protože když je člověk s ním, tak čas rychle letí. Jasně, když se člověk dobře baví, tak se mu ani nechce přestat, ale já už měla nakoupeno a bylo na čase se vrátit zpátky domů.

V autě jsme se hodně nasmáli. Tony je jako malé dítě, pořád má ztřeštěné nápady a dobrou náladu, nic ho netrápí.

"Chceš pomoct vyložit nákup?" Nabídl se, když jsem jela k místu svého bytu, teď mi došlo, že vlastně nevím, kde Tony bydlí. Jeho nabídka mi přišla vhod. Sama bych těch deset tašek nebo kolik jich je v kufru nosila nahoru dlouho.

"Jo, to budeš moc hodný, a já tě pak odvezu domů." Nabídla jsem se na oplátku a zaparkovala před domem.

"Pamatuješ si na ty mladý puberťáky, jak stáli u vchodu?" Rozchechtal se na celé kolo a já se k němu přidala. Každý člověk by se s Tonym pořád smál, z každé vážné situace, jako když jsem v obchodě řešila jaké si mám koupit šaty, si udělal legraci.

"Neviděl jsi někde tu modrou tašku?" Přehrabovali jsem se oba v kufru auta a hledali ji. Snad jsem ji nenechala v tom obchodě.

"Jo, někde tady bude." Přehraboval se v taškách. V té modré je dárek, co jsem koupila pro Sama, za menší pomoci Tonyho. Je to pánský parfém.

"Ahoj Valentýno." Cítila jsem, že i Tony ztuhnul v autě. Rychle jsem se narovnala a málem se praštila do hlavy. To mi tak ještě chybělo. Sam!

"Ahoj Same, právě jsem se vrátila z nákupu. To je Tony, dělal mi nosiče." Snažila jsem mu to vysvětlit, protože jeho obličej mi připomínal klid před bouří. To se mi nezamlouvalo.

"Konečně poznávám přítele svojí kamarádky." Napřáhl k němu ruku, ale pak ji zase stáhl. "Asi bych měl jít." řekl a začal couvat.

"Vidím, že máš docela ponětí o tom, co je správné." Zavrčel na něj Sam a měřil si ho nenávistným pohledem. Jak dlouho tu už asi je? Neměl být náhodou v práci?

"Ty nejsi v práci?" Nechávala jsem Tonymu čas na to, aby zmizel za rohem ulice.

"Ne, šéf to dneska zrušil, takže jsem tě chtěl vzít na večeři, ale jak vidím ty ses bavila velmi dobře." Je jasné, že mě slyšel se smát s Tonym a domýšlel si bůhvíco. To mě popudilo.

"Já jsem s ním byla jenom nakupovat na tom přece není nic špatného!" Vyletěla jsem na něj taky.

"Vážně? Ale tak to vůbec nevypadalo!" Uvědomila jsem si, že na sebe oba křičíme.

"Vážně? Tak to si to myslíš jenom ty!"

"To si teda nemyslím!" Teď už jsem na sebe křičeli víc.

"Když jsi mi tak pěkně odehnal nosiče, co kdybys si mi to pomohl odnést do bytu!" Vyštěkla jsem na něj a se zuřivostí brala tašky.

"Fajn! Asi to bude mnohem lepší, když nebudeme dělat sousedům divadlo tady venku."

"Fajn!" Sam pobral skoro všechny tašky, takže to zvládneme odnosit najednou. Cestou výtahem ani jeden z nás nepromluvil, ještě že už ten výtah opravili jít s ním teď poschodech, by asi nebyl nejlepší nápad.

Odemkla jsem dveře a nosila krabice na pult v kuchyni. Sam je tam skládal taky, ale jedna taška křupla a vysypaly se čistící prostředky, ale taky zabalená noční košilka. Hodně odvážná. To se moc nepovedlo. Sam se vytočil. "A neříkala jsi náhodou, že to byl jenom nákup?" Zvedl jí na prstě.

"Byl to jenom nákup!" Nakonec tohle není tak skvělý den jaký se mi rýsoval ráno.

"A určitě jste si ho užili. Asi jako módní přehlídku." Au! Tohle od něj bolelo. Všiml si mého bolestného výrazu a přiskočil ke mně. "Stalo se ti něco? Promiň. Omlouvám se. Je to tak jak říkáš jenom nákup. Nesnesu pohled na to jak se tváříš." Objal mě a políbil na čelo.

"Dobře, ale tohle už mi nikdy, slyšíš nikdy, nedělej. A tu košilku jsem si koupila, když mi Tony došel pro pití." Natáhla jsem se k němu na špičky. Sklonil se ke mně a dívali jsme se jeden druhému upřeně do očí. Potom jsem ho rychle políbila a cítila jsem, že jeho napnuté rty z předchozí konverzace pomalu roztávají.

"Promiň." šeptal mi v polibku. Zlost na jeho chování mě přešla a já byla ráda, že vypnul telefon, aby nás nikdo nemohl rušit. Bylo mi jedno, že jsem se chtěla na něj hodně zlobit a vyhodit ho z bytu po odnesení nákupních tašek. V tuto chvíli pro mě existoval jenom on a jeho vymodelované tělo, které se na mě tisklo. Svalili jsme se na gauč a do ložnice jsme se ani nedostali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama