Druhá šance - 11.kapitola, část 2

23. srpna 2014 v 23:56 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
"Co ty tady? Myslím takhle brzo? Jsem ráda, že tě vidím zpátky!" Vrhla jsem se jí kolem krku a objala ji. Hodně se mi po ní stýskalo. Bez ní to tu nebylo ono. Ona jediná uměla trochu zkrotit Zuzku.

"Nemůžu dýchat." Připomněla se mi a já jsem ji pustila. "Ahoj. Taky tě ráda vidím. Co se napřed takhle posadit? Něco jsem ti přivezla, jak jsem slíbila." Usmála se na mě. Poznala jsem, že jsem jí taky chyběla. Postavila přede mě na stůl zabalenou krabičku.

"Neměla jsi mi nic kupovat, já jsem si dělala jenom legraci, nemyslela jsem to vážně, abys za mě utrácela peníze." Zavrtěla jsem hlavou, ale nadšeně si dárek rozbalila. Roztrhala papír by bylo asi výstižnější.


"To je krása. Moc ti děkuju!" V tmavě hnědé krabičce jsem objevila zářivě bílé tílko, z kterého se po vytáhnutí udělaly šaty. Muselo to stát hodně práce, správně je složit na, co nejmenší. Vypadaly úžasně. Lehká bílá látka, která prokluzovala mezi prsty, v předu háčkování a vzadu šněrování. Vypadalo to dokonale. Našla jsem tam taky bižuterii.

"Líbí se ti to."

"Hrozně moc." Vstala jsem a zvonu ji objala. "Ale neutratila jsi kvůli mně moc peněz, že ne? Jestli jo tak si něco vymysli." Mrzelo by mě, kdyby za mě utrácela jmění a já jí to neměla jak oplatit. Prozatím, až se vrátím z dovolené, tak jí a Zuzce určitě něco přivezu.

"Ani né. Koupila jsem je od začínajícího návrháře, no a ten ehm… To bych si radši nechala pro vás obě."

"Co mi tajíš?" Podezíravě jsem si ji přeměřila.

"Ne není to tajemství, ale myslím si, že by bylo fér, kdyby u toho byla i Zuzka." řekla mi a začala se přehrabovat v kabelce. Zvonil jí mobil. Ani se nepodívala kdo to byl a vypla to.

"Ty to nezvedneš?" Zarazilo mě to. Vždycky všechny telefonáty zvedla, ať už to byl kdokoliv. A tohle nevzala.

"To bylo jenom ujištění, že jsem pořádku dorazila." Zapla kabelku a tvářila se jako předtím. Nadšeně, žádné známky stresu nebo napětí. "Nepodíváme se za naší třetí polovičkou?"

"Jasně a konečně řekneš, to, co musíš říct jenom před náma oběma." Vzala jsem jí za ruku a pospíchaly jsme do ateliéru.
Zaklepala jsem a strčila dovnitř hlavu. "Mám pro tebe překvapení." Nadšeně jsem vyjekla a ustoupila stranou.

"Ahóóój! Tak ráda tě vidím!" Uvítací rituál začal na novo. Lindě to ale nevadilo. Zuzka si nadšeně rozbalila dárek a bylo jí jedno, jestli za něj utratila Linda hodně peněz. Nebo to nedávala najevo. Zuzka dostala vysoké kožené boty v červenočerném stylu. Přesně to pravé pro ní. Když se jedná o boty je absolutní maniak a kritik.

"Vzhledem k tomu, že za chvíli budeme mít volno, tak si myslím, že je na čase začít už teď, protože až vám to řeknu, tak to s váma sekne, takže by jste si měly radši sednout, aby nehrozilo riziko úrazu a následného volání záchranky. Není to nic hrozného." Ujistila nás, když viděla jak se obě tváříme. Nechápavě, zděšeně a zaraženě.

Nelíbilo se mi, že bych si na tu zprávu měla sednout, protože posledně, když použila tuhle frázi, mě opravdu málem odvezli na nosítkách. Tenkrát to byla ale jenom malá rána do hlavy, takže jsem ukecala sanitáře. Sice jsem byla pár minut v bezvědomí, byl to divný pocit, ale nic se mi nestalo a hlavu mám v pořádku. Myslím si to. Je to už skoro rok a mě je pořád dobře.

Posadily jsem se na stůl a čekaly až se Linda rozhodne nám sdělit tu novinku, z které by jsme se podle ní složily?

"Tak, co to je, přestaň nás napínat. Je to k nevydržení." řekla Zuzka a rychle komíhala nohama visích ze stolu.

"Holky, budu se vdávat!" vyhrkla, přímo bublala nadšením a natáhla k nám ruku s prstýnkem, který předtím neměla a musela si ho nasadit, když jsme šli k Zuzce, asi.

Jsem ráda, že jsem si sedla. Tohle by se mnou určitě praštilo. Momentík. Ale s kým? Linda nám neřekla, že někoho má. Než jsem se stačila zeptat, vložila se do toho Zuzka, které se řeč vrátila dřív než mě.

"Ale kdo to je a jak to, že o něm nic nevíme?" řekla a obviňovala ji. Takhle přesně jsem to říct nechtěla, ale jsem ráda, že se zeptala na všechno.

Přitáhla si židli a posadila se. "Řeknu vám jak to všechno bylo,ale nesmíte mi do toho mluvit a nechci slyšet žádné narážky." Při posledním slově se podívala po Zuzce, známé svými poznámkami.

"Čestný skautský."

"Ale ty jsi do skatu nechodila, ale to je jedno, takže poslouchejte." Přehodila si nohu přes nohu a pohodlně se usadila, tohle bude na dlouho. "Takže, když jsem vám oznámila, že jedu na ten kurz, abych se zdokonalila, nebyla to tak úplně pravda."

"Já to věděla, lhala jsi, protože jsi byla trochu nervózní, proč…" Neudržela jsem svou detektivní povahu na uzdě a promluvila. "Promiň, už mlčím." Předvedla jsem, že si zamykám pusu a odhazuju někam zase sebe neviditelný klíč.

"Odpuštěno, takže začalo to takhle…" Vyprávěla nám o svém dopise od svojí první lásky, ve kterém jí zval, aby se za ním přijela podívat. Kdysi jí slíbil, že ji provede po módním městě, takže… Potom nám řekla, že se z něho stal módní návrhář a tak ho vídala na kurzech a od něj má taky naše dárky, které se nám tolik líbily. A další věc byla, že právě on jí požádal o ruku. "…bylo to hrozně romantické a spontánní. Byli jsme spolu na večeři a on se mi ke všemu přiznal a překvapil mě i tímhle prstenem." Jemně po něm přejela prsty a usmívala se, ale to není to správné slovo. Štěstí z ní prýštilo každým coulem. A potom se vrátila zpátky ke všem ostatní dnům. Kupodivu se Zuzka zdržela svých poznámek, až na jednu výjimku.
"Já jsem vždycky říkala, že stará láska nerazí,ale jenom v tvém případě."

"Ha ha ha …" Zasmála jsem se a Linda se ke mě přidala.

"Takže s tebe bude paní Marksonová?" Popichovala ji Zuzka a společně jsem se zasmály. Jsem tak ráda, že se nám vrátila, a nezůstala tam.

"Nehodláš se tam vrátit, že ne?" řekla jsem a ucítila, že i jindy klidná Zuzka ztuhla. Tohle by se ani jedné z nás nelíbilo, kdyby nás měla opustit. Přály by jsme jí to, aby se jí vedlo dobře a byla šťastná, ikdyž by se nám po ní stýskalo.

"To je další věc, kterou bych vám chtěla říct a proto jsem hlavně chtěla, aby jste se posadily. Jirka se nechce vrátit, měl by to tu těžké jako začínající návrhář, takže já jsem se rozhodla, že bych zůstala s ním. Bydleli bychom kousek od Londýna." Zvedla k nám smutné oči, které byly zároveň veselé. Nedokázala jsem říct, co v nich převažuje.

Se Zuzkou jsme se nezmohly na slovo. Tohle jsme nečekaly. Jako první jsem se tentokrát probudila já. "A to by bylo napořád?" Nechtěla jsem si připustit realitu. Odmítala jsem ji stejně jako jsem se odmítala vzdát se svojí kamarádky.

Linda jenom přikývala. Čekala dokud to plně nevstřebáme. "Samozřejmě bych vám volala a navštěvovala bych vás."

Snažila se nás přimět na nějakou reakci. Ticho bylo nepříjemné. Svíralo se člověku přitom hrdlo. Teď promluvila zase Zuzka a použila úplně jiný tón než bych pokládala za vhodný. Nadšený, skoro veselý jako by se nic moc nedělo, jenom to, že nám odjede kamarádka do jiného státu a to se už třeba vůbec nikdy nemusí vrátit a ostatní následky jsem si ani nechtěla domyslet.

"Jasně, to je skvělý, budeme si volat a mi tě budeme moct navštěvovat a ještě se přitom podíváme po památkách a jiných kulturních atrakcích. Prima, viď?" Podívala se na mě a v očích se jí odrážela bolest ze ztráty kamarádky a to té nejlepší.

Zkusila jsem jí napodobit. " Jo, jsem obě moc rády, že si ti takhle daří a souhlasím s jejím nápadem, budeme se určitě navštěvovat a ty nás nezapomeň pozvat na svatbu." Vytvořila jsem si na tváři něco by mělo připomínat úsměv. "Jak dlouho tu budeš než se vrátíš do Londýna?"

Zeptat se na takhle jednoduchou otázku bylo těžší než jsem si myslela. Měla jsem totálně sucho v puse a jazyk se mi lepil na patro.

"Zůstanu tady dokud se mi nevyřídí výpověď a ostatní podrobnosti." Poznala na nás dobře, že nám to nepřipadá tak super jak se jí to snažíme dát najevo, nespolkla nám to. "Měly by jsme se pustit do práce. A potom si společně někam vyrazíme." řekla a utekla se schovat do svého ateliéru, který už bude patřit za čas někomu jinému.

"Souhlasím s ní." řekla Zuzka a vrátila ke své práci. I já jsem se potřebovala uklidit do kouta svojí kanceláře a v klidu si to všechno promyslet. Když Linda odjede, bude to jako by jsem přišla o část své osobnosti, asi to je hloupost se cítit tak, že mi odchází část mého já. Ale Linda byla první člověk, kterého jsem poznala než jsem tu začala pracovat. Linda je o pár let starší než já. Později mě taky seznámila se Zuzkou.

Zabouchla jsem za sebou dveře a v klidu se u sebe sesunula na židli a pustila se zpátky do práce. Přesto mi neubíhala tak, jak bych si přála. Do hlavy se mi pořád vkrádala představa co bude, až mi Linda zmizí ze života.

Zavřela jsem na dlouhou chvíli oči a vytřásla ty protivné myšlenky z hlavy a soustředila jsem se víc na práci. Linda odjede, ale svět se kvůli tomu nezhroutí a ani já ne. Budeme se určitě navštěvovat a nezapomeneme na sebe. Všechno to bude v pohodě.

Dopsala jsem poslední stránku a zapípal mi mobil, další SMS. To už je dneska po několikáté, proč mi jenom lidi píšou a nevolají? Zvláštní. V telefonu má člověk takový krásný hlas.

AHOJKY ZLATO. SBAL SI
KUFRY JEN LETNE,
JEDEME DO ITALIE. RIKA
TI NECO LAGO DI GARDA?
JESTLI NE, TAK TI TO RAD
VYSVETLIM V LETADLE.
PS:MILUJU TE! ZA PAR
MINUT JSEM U TEBE. SAM

Aspoň nějaká dnešní dobrá zpráva. Jupí! Sam mi hodně chybí a teď ještě víc, když Linda odjede do Londýna, kde bude bydlet za městem v nějakém malém venkovském městečku.

Linda pro nás vzala i pohled s krajinkou jak to tam vypadá a nedá se zapřít, že to místo k sobě láká už jenom z pohlednice. Přivezla nám taky fotky domu, ve kterém budou bydlet a kam se teď částečně stěhujou. Oba by klidně mohli bydlet v centru Londýna, ale Jirka a Linda jsou rodinný typy, takže asi nezůstanou sami dva. Ale to je daleká budoucnost. Prozatím.
Zabalila jsem si věci a pospíšila si za Samem, který na mě čeká před budovou, aby mě odvezl domů a já si tam dobalila a přichystala se na zaslouženou dovolenou. V poslední době toho na mě bylo moc. Potřebuju si dát pauzu od stejného každodenního života.

Uvidím, jak nám to bude klapat se Samem, když budeme bydlet ve společném pokoji a to po dobu deseti dní. Snad to spolu nějak zvládneme a nepohádáme se jakmile tam přijedeme. To se většinou stává a příčina může být úplná prkotina. Pár mých přátel o tom ví své.

Se Samem jsme s přivítali lehkým polibkem, nestačila jsem si ani zapnout pás a Sam už nabíral plnou rychlost, abych si co nejdřív zabalila a odjela s ním na odpočinek.

"Jak bylo v práci? Vypadáš zničeně?" Jemu nic neunikne.

"Jo. Ale to by tě nudilo. Nechce se mi o tom mluvit."

"Nebudu tě nutit, ale je očividné, že ty potřebuješ dovolenou a je škoda, že to nemůže být na delší dobu. Jsem moc rád, když jsem s tebou sám a nikdo nás nemůže rušit, je to …. s tebou prostě nádherné." Sam se uměl vyjadřovat tak, že jsem si říkala, kde tenhle slovník asi pobral? Odpovídala jsem si na to tím, že to bude jeho vášní pro knihy. Doma má celou obývací stěnu okolo televize udělanou jako knihovna.

"Jo. To budeš moc hodný, a tu dovolenou potřebuju akutně. Trefil jsi do černého." Položila jsem mu hlavu na rameno a těšila se na Itálii.

Kufr jsem měla zabalený daleko dřív než bych u sebe považovala za možné. Jediné co mi vadilo byly kritické řeči na volbu oblečení, a tak jsem poslala Sama dolů do kuchyně, aby si tam něco zakousl a dal mi pokoj. Bez něj mi to šlo opravdu líp.

Připravená, řádně zabalená a s úsměvem na rtech jsem se nechala vést Samem po letišti, který tu byl asi jako doma, protože přesně věděl, kam máme jít. Já takovouhle orientaci nemám a naučit se ji, by se mi moc nehodilo, protože cestovat letadlem není moje nejoblíbenější přeprava. Samovi to ale vykládat nebudu. Možná by začal o statistikách, a že létat je bezpečnější než třeba jízda autem nebo tak, ale mě to rozhodně nezajímá.

Příjemně usazená v letadle, vedle sebe Samovy obtočené paže jsem pomalu usínala. Nevím proč, ale vždycky když jsem někam jela jsem měla tendence usínat. A dneska jsem usnula jako když mě do vody hodí. Ani jsem nepostřehla, že se mi zavřely víčka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama