Druhá šance - 11.kapitola, část 1

23. srpna 2014 v 23:53 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
11. DOVOLENÁ

Dneska se v kanceláři nic moc neděje. A to se mi zrovna nehodí, protože mi Sam odmítá prozradit, kde přesně bude probíhat naše první dovolená. Nemám ráda tajemství, pokud je neznám.

Tiskárna mi zapípala naposledy a moje žádost o dovolenou byla kompletní. Teď už chybělo ji jenom zanést šéfovi. Snažila jsem mu vyhýbat jak jen to šlo, a dařilo se mi to. Jenom jednou jsem s ním byla o samotě a to bylo kvůli titulní straně podzimního čísla.

Vyděsila jsem se, když mi u ruky zazvonil mobil a oznamoval mi příchozí SMS. Budu si muset změnit tón, abych se neděsila pokaždé, když se někdo rozhodne mi napsat. Obsah mi ale potěšil.

AHOJ LASKO! NEMUSIS SI
VŮBEC DELAT HLAVU S
DOVOLENOU. UZ JSEM TI
TU ZADOST VYRIDIL. A
ZA CHVILI TI PRIJDE
MENSI POSTA. SNAD SE TI
TO BUDE LIBIT. PA SAM


Docela mě zajímá, co to asi bude tentokrát. Nejdříve to byly květiny, potom mi daroval parfém, náramek, byl se mnou nakupovat šaty na večerní ples, co pořádala Debra. Stalo se toho hodně a Sam je pro mě tím pravým.

Nestačila jsem napsat ani prvních pár úvodních slovíček ke článku s podzimním líčení a někdo mi zaťukal na dveře. Srdce se mi rozbušilo a tajně jsem doufala, že to bude Sam osobně, ale nestalo se. Otevřela jsem dveře poslíčkovi. Úsměv mi trochu pohasl.

"Dobrý den slečno. Tady to je." Podal mi malou obálku a zvesela si odkráčel. Poslíček a já se vídáme poměrně často a tak už se ani nenamáhá chtít po mě podpis. Ten Sam je ale nenapravitelný, kolikrát jsem mu už říkala, že mi nemá nic posílat. Vím, že je bohatý a říkal mi, že mu to nevadí, ale mě vadí, že ze svého platu mu nemůžu koupit něco podobného jako kupuje on mě. Za stejnou cenu. Taky jsme kvůli tomu měli malou debatu, ale Sam má tvrdou hlavu a to se mi na něj líbí. Neustoupili jsme ani jeden. Nerada prohrávám.

Posadila jsem se do křesla a rozložila obálku, další básnička. Po tomhle se mi den určitě bude zdát hezčí.

Jsi můj sen,
když v noci spím.
Jsi mé slunce,
když se probudím.
Jsi má melodie,
kterou si pískám.
Jsi žena,
po které se mi stýská.
Jsi obloha mých potěšení,
jsi jak oblaky, které se pořád mění.
Jsi mé světlo,
co ve tmě září.
Nenasytím se tebe nikdy dost,
protože ty jsi má závislost.

PS : Doufám, že se ti to líbí a pomůže ti to přežít den v kanceláři beze mě. Posílám ti pusu. Tvůj Sam


Tohle mi nemá dělat, když za ním nemůžu jít a říct mu, jak moc se mi tohle líbí. Jasně, je to trochu dětinské, ale nemá přesně takhle vypadat vážný vztah? Hodně zamilovanosti, psaníček, dárečků a společných večerů ve dvou? Podle mě tedy určitě a zvláště, když se jedná o pravou životní lásku. Je to jako být poprvé zamilovaná, ale mnohem silnější.

Přestaň! Musíš se věnovat článku! rozkazovala jsem si. Ten článek opravdu potřebuju napsat, protože ho mám odevzdat do dneška a to, co nejdříve. Začala jsem psát, ale neubránila jsem se vzpomínat na pondělní poradu s dalšími událostmi.

Ráno mě Sam odvezl do kanceláře a já si v klidu došla popovídat se Zuzkou o Adamovi, se kterým jí to klape skvěle a mohly jsme tak spolu vyrazit na poradu, kde se bude přednášet jako vždy o časopise a o úspěších a propadácích.

"Takže vám s potěšením oznamuju, že se našim čtenářům nejvíce líbili stránky funny a stránky o podzimu. Shodlo se na tom nejvíce lidí, takže dobrá práce." Šlehl pohledem po nás všech a naposledy i na krátkou chvíli po mě.

Urovnal si spisy na stole a začal něco vykládat o prodeji a tržbách, ale to už jsem ho neposlouchala, protože mi zavibroval v kapse mobil.

"Kdopak ti to asi píše?" uchichtla se Zuzi a culila se jako měsíček. Nevím, jak to Sam dělal, ale pokaždé , když mi psal, tak u toho byla přítomná Zuzka.

"Ty to víš až moc dobře." Otevřela jsem mobil a podívala se. Sam. To potěší. Vrhla jsem pohled směrem k šéfovi, ale ten vypadal zaměstnán svými papíry, takže si toho nevšiml. Obsah mě zklamal. Stálo tam, že musí jet na služební cestu mimo firmu a večer se mnou nebude.

"Co psal?"

"Že dneska nemůže, jede na služební cestu. Takže ho uvidím zase až zítra ráno." Povzdechla jsem si, ale Zuzka se vedle mě rozzářila.

"Mám nápad. Za chvíli budeme mít polední pauzu a co kdybys toho využila a šla se podívat jakou má vlastně kancelář? Říkala jsi přece, že jí má tady v téhle budově, takže, myslím si, že je to super nápad, ne?" Poplácala mě po rameni a než jsem jí na to něco stačila říct, chtěla jsem jí pochválit, udělala to sama. "Já vím, jsem prostě génius, to mi říkali i jako malé holce."

"Jo, asi na tom něco bude." Schovala jsem mobil do kapsy, ale málem mi vypadl z ruky, protože do mě strčila, abych zvedla hlavu. Právě včas, protože se Max obrátil naším směrem, aby se nás zeptal na náš názor. Odpověď byla jednoduchá. "Souhlasíme." Spokojeně přešel k dalším kolegům a já si oddychla.

"A nenapadá tě taky náhodou ty génie, kdy bych se tam mohla tak asi zajít podívat?" Odpověď jsem už znala.

"V době oběda. Vsadím se, že až se uvidíte, tak ty i on na ten oběd zapomenete. Místo toho si asi dáte nějaký dezert." Culila se na ně a já měla sto chutí jí praštit, co si to představuje?

"Dezert, jo? A nevíš náhodou jaký?" Jsem zvědavá jak tuhle svou narážku vysvětlí a, co se jí honí v hlavě.

"Věděla bych, ale to nechám na vás, myslím, že vás něco napadne." Zase se na mě culila. Vypadala, že každou chvíli by vybouchla smíchy, kdyby nebylo pondělní ráno a nebyla by porada. Ona je prostě cvok!

"Uvidím, nech se překvapit." Otočila jsem hlavu směrem na hodiny nade dveřmi a ucítila jsem jak se Zuzka vedle mě na židli otřásá smíchy. Za chvilku jsem se k ní přidala a chybělo málo a málem jsem obě vyprskly smíchy, kdyby nás šéf nepropustil. Přešlo nás to, ale venku na chodbě jsem se rozesmály na celé kolo, totálně nezadržitelně. Vydrželo nám to celou cestu do mojí kanceláře. Potom jsme už ani nevěděly, čemu se vlastně smějeme.

Do polední pauzy mi chybělo už jenom pár minut a nechtělo se mi čekat a nic na práci nemám, takže to nikoho nezabije, když skončím teď. Taky se mi nechce poslouchat další narážky od kamarádky. Vyrazím a uvidím jak to dopadne.

Pamatuju si hodně jasně, že jsem se těšila jako malá holka. Rychle jsem vběhla do výtahu a pár lidí si naštvaně odfrklo, když jsem se tam vecpala. Bylo tam narváno, každý někam potřeboval a to nebyla polední pauza, každý si asi nemohl dopřát ten luxus jako já. No, co. Taky jsem se na tuhle práci hodně nadřela.

Netrpělivě jsem poklepávala nohou na podlaze jak se výtah líně šoural do posledního patra, kam jsem měla namířeno za svým pohádkovým princem, jak by se řeklo. Zajímavé. Teď mi nevadilo vést sentimentální řečičky, ale dřív bych si takové romantické kecy nafackovala.

Konečně jsem vystoupila a po hlavě se vrhla otevřenými dveřmi dovnitř a mohla ho tak vidět, než mi odjede. K mému překvapení jsem vlítla do místnosti, která byla zařízená celá v bílém stylu, vypadala dobře. Dobře, jako ta mladá sekretářka, co seděla za tmavým psacím stolem. Přátelsky zvedla hlavu a podívala se na mě.

"Dobrý den, hledám pana Sama Laufera." řekla jsem a upravila si rozevláté vlasy do běhu.

"Dobrý den, má kancelář tamhle vzadu." Pokynula rukou a vrátila se zpátky k práci na počítači.

Alespoň, že se usmála. Zdála se mi milá. Doufám, že netráví se Samem moc času. To by mě užíralo. Kdyby mi takováhle blonďatá sekretářka sváděla Sama, ale on by se nedal. Zavrtěla jsem hlavou a vyhnala si to z hlavy.

Zaklepala jsem na dveře a vzpomněla si, jak se jednou Samovi líbila scéna z Krokodýla Dundeeho, kde Sue obtočí nohou dveře, když je Mike v koupelně ve vaně. Oba jsme se tomu nasmáli a to mi přišlo jako dobrý nápad, proč, ne?

"Dále." Samův hlas. Takže je sám. Super. Hraje mi to do karet. Připadala jsem si hloupě, mám kliku, že mě nikdo nevidí, asi bych se jinak nejradši propadla do země. Pomalu jsem pootevřela dveře snažila se jí napodobit, za chvíli jsem jí nakoukla s úsměvem na tváři dovnitř. Na tváři mi ale úsměv zamrznul a krve by se ve mně nedořezal. V kanceláři nebyl jeden člověk, ale dva. TRAPAS!!!

Než jsem mohla otevřít pusu a něco říct, předpokládám, že jsem chtěla vykoktat omluvu.

Připadala jsem si nebo alespoň jsem si to myslela, jako Brigit Jonesová, když zavolala Markovi Darcymu, který měl jednání a hlasitý odposlech.

Sam se na mě chvíli díval zaraženě, ale potom se usmál a šel vtáhl mě dovnitř. Postřehla jsem, že se ten muž po mě díval dost vyděšeně, ale teď se tvářil tak nějak jinak. Jakoby to bylo normální.

Chtěla jsem Samovi vykoktat omluvu a vypařit se ven se zarudlým obličejem, ale promluvil jako první. "Valentýno, rád bych ti představil svýho otce, Miroslava Zajíčka." Jestli jsem si myslela, že už to horší být nemůže, tak jsem se spletla na celé míře. Tohle byla katastrofa, tolikrát jsem si představovala, jak bude asi jeho otec vypadat a jak na něj zapůsobím a teď tohle. Sakra! Že jsem poslechla Zuzku a šla se podívat za Samem.

"Moc mě těší Valentýno, můžeš mi říkat Míro." Přátelsky se usmíval a nápřáhl ke mně ruku.

"To mě taky." Stěží jsem k němu zvedla ruku a připadala si ještě trapněji než předtím. Snažila jsem se tvářit normálně, mile, ale tipla bych si, že jsem musela vypadat hrozně. Sam mi potom ale říkal, že to bylo v pořádku, ale já jsem se z toho léčila hodně dlouho a jeho otci jsem se snažila vyhýbat jako Samovo kanceláři.

"Myslím, že si dojdu na oběd a nechám vás tu tady. Asi si máte o čem popovídat. Nashledanou Valentýno."

"Nashle." Znovu jsem si podali ruce a jakmile za ním zapadli dveře málem jsem se sesunula na podlahu. Sam stál, ale za mnou a tak mě chytil do náruče a sedl si se mnou na klíně do křesla.

"To byl ale trapas!" Na nic víc jsem se nezmohla a rychle si schovala obličej do dlaní. "Sakra, to se může stát jenom mě. Co si teď o mě bude myslet?" Sam se mi pokoušel sundat ruce z obličeje, ale nepovedlo se mu to. Nechtěla jsem se mu podívat do obličeje. Potom jsem ale zvedla hlavu, když jsem ucítila, že se směje. Výborně se bavil. To mě dopálilo a vystartovala jsem na něj.

"No, jen se mi směj, vsadím se, že tvůj tatínek má z toho stejnou srandu jako ty nebo srdeční infarkt." Jedovatost se nedala přeslechnout, ale Samovi to bylo jedno. Smál se dál. Vytáčelo mě to, že si z toho dělá legraci. "Jen se směj. Tak vtipný to zase nebylo. Nebudu se moct tvýmu otci podívat do očí!" Nevšímal si mého tónu a pořád se chechtal. Naštvalo mě to a zvedla jsem se k odchodu. "Půjdu!"

Přestal se smát a nasadil normální masku, ale musel se hodně přemáhat, aby si ji na obličeji udržel. "Nechoď, vždyť jsi sotva přišla." Držel mě pevně pažemi kolem pasu a nehodlal mi ustoupit.

"Jo a podívej, co jsem způsobila! Jsem jako magnet na trapasy a průšvihy." Založila jsem si aspoň ruce na prsou, když jsem se mu nemohla vykroutit.

"Mě to nevadí a víš, co?" Přitáhla si mě blíž.

"Co!" Pořád jsem byla podrážděná, že si z toho dělá legraci a vůbec mu nevadí, že to byl jeho otec. Kdyby to byl někdo jiný, to by mi nevadilo, protože bych ho v životě už nemusela potkat, ale Miroslav Zajíček? To mi ještě chybělo.

"Právě tohle se mi na tobě líbí ze všeho nejvíc." Zašeptal a políbil mě na krk. Snaží se uklidnit mou náladu. A docela se mu to i daří. Přesně ví, co na mě platí. "A myslím si, že jsi byla velmi roztomilá. Něco jsem už svému otci o tobě říkal." Podíval se mi do očí, aby poznal jestli jsem se uklidnila nebo mám pořád v paměti trapnou scénku.

"Hm." Nic lepšího mě nenapadlo, kousavá řeč mě přešla a už mi ten trapas nepřipadal tak hrozný, dokud jsem se nezabývala detailními částmi. Vyhnala jsem si to z hlavy a rozhlédla se po jeho kanceláři. "Máš to tu pěkný."

Za námi malá dřevěná komoda a nad ní velké okno, vedle vysoká zelená kytka, červená pohovka, další sekretáře a v nich různé spisy. Klasická kancelář vysoce postaveného úředníka.

"Díky. A proč jsi sem vlastně přišla." řekl, když jsem ukončila kompletní prohlídku vybavení místnosti.

"Už jsem na to skoro zapomněla."

"Ale jenom skoro."

"Jo, když jsi mi napsal, že se dneska neuvidíme, tak jsem si řekla, no, vlastně mi to poradila kamarádka, abych za tebou šla a tak trochu se s tebou rozloučila." Pohladila jsem ho po vlasech a přejela mu rukou po krku na hrudník.

"Aha, řekl bych že ta tvoje kamarádka měla dobrý nápad." Stáhl si mě níž do náruče až jsem se ocitli hlavami na stejné úrovni. "Jak dlouhou máš polední pauzu?" řekl než mi přitiskl nedočkavé rty na ty moje.

"Půl hodiny, myslíš, že nám to stačí?" Na tohle jsem už nepotřebovala odpovědět a vášnivě jsem se k němu přitiskla ještě víc, což by někdo mohl považovat za nemožné.

"Ťuk, ťuk." Rychle jsem zamrkala očima a pomalu si uvědomila, kde to vlastně jsem. U sebe v kanceláři. To jsem se ale nechala pohltit do snění, že jsem úplně zapomněla na realitu.

"Dále." urovnala jsem si věci na stole, kdyby přišla náhodou kontrola. Když jsem znovu zvedla oči, nevěřila jsem. Přede mnou stála Linda! Linda, ta, která měla být touhle dobou ještě pryč!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama