Druhá šance - 10.kapitola

23. srpna 2014 v 23:44 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
10. NÁVRH A PRAVDA

Se Samem spolu chodíme už tři nádherné měsíce a neměli jsem spolu žádnou hádku. Poslední byla kvůli Tonymu, ale to už se nikdy opakovat nebude.

Se šéfem teď nemám žádné problémy. Trochu mi pořád vrtá hlavou, co asi tehdy řekl Sam šéfovi, že se změnil. Změnil asi není to pravé slovo, změnil se jenom v chování ke mně. Jinak je to pořád ten samý Max Tichý.

Amanda se rozešla s Erikem a je pěkně naštvaná. On jí začal být nevěrný a to se svojí expřítelkyní, nebo už novou? Tohle jsem jí nepřála. Občas jí vidím na očích, že mi trochu závidí, ale nahlas by to neřekla. Závidí přece každý.


S Tonym se z nás stali dobří kamarádi, ale pouze v nepřítomnosti Sama. Ten se drží hesla nebo rčení : Kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje. Sice jsem mu to už zkoušela vysvětlit, ale hádat se s ním se mi nechce, takže radši v tomhle ohledu ustoupím.

Zuzka tak nějak začala randit s Adamem, měli si toho hodně, co říct a to mají až doteď. Jednou s námi šli na rande ve čtyřech a vypadali spokojeně. Doufám, že jim to vydrží.

Linda odjela do Anglie na nějaký umělecký kurz, který se týká správného kombinování módních trendů nebo co. Psala nám, že si to tam užívá a moc se na nás těší, až nás uvidí. Slíbila také, že nám přiveze něco jako suvenýr.

Všechno v mém životě teď jde lehce a dobře. Tedy až na pár výjimek. Amandin vztah se rozpadl a já nemůžu najít růžovou rtěnku, kterou mi daroval Sam. Kde jenom může být? Přece nemá nožičky, aby mi utekla.

"Týnko, můžeš už prosím tě jít?" stěžoval si Sam a klepal nohou u dveří.

"Jo jo. Hned jsem dole." zavolala jsem na něj dolů a nechala si na puse jenom lesk. Sice to není ono, ale je to perfektní.

"Už chápu, proč jsem musel čekat tak dlouho, ale myslím, že to stálo za to. Vypadáš úchvatně." Podal mi ruku a přitáhl si mě k sobě.

"Díky, ale neměli bychom radši vyrazit?" Jasně, takže když už jsem hotová, tak jemu se zase nechce. To je dobrý.

"Máš pravdu, ale myslím si, že by jsi tu se mnou klidně zůstala. Věřím, že bychom si vymysleli jiný program." Šikovně jsem se mu vykroutila a strčila klíče do zámku.

"Ne, ne. Jdeme." Zavrtěla jsem hlavou a vytáhla ho ven za opasek.

"Tak dobře." Dal mi ruku kolem pasu a šli jsme do výtahu.

"Co dneska slavíme?" Obtočila jsem mu ruce kolem pasu a zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí.

"Dneska nic neslavíme, ale mám pro tebe pár překvapení a myslím si, že budeš nadšená." Jemně mě pohladil po vlasech, ale v hlase jsem slyšela něco jiného jako obavy?

"Aha. Tak mi to řekni hned."

"Ne. Jen si hezky počkej. Je toho víc, co bych ti chtěl říct." Vzal mi obličej do rukou a políbil mě. "A potom, co ti řeknu se asi budeš potřebovat napít."

"Takže je to vážné?" Co se mi tímhle snaží naznačit? Mám se toho překvapení bát? Uklidni se. On ti to sám poví. Na večeři. Do té doby se jenom ukoušu zvědavostí.

Prstem mi zvedl bradu a přinutil mě podívat se mu do očí. Usmál se mým úsměvem, při kterém se mu v očích skotačí jiskřičky. Jemně mi přejížděl rty přes tvář, dolů po krku a zpátky nahoru. Nevydržela jsem to a přitáhla si ho na svá ústa. Líbali jsem se pomalu, ale vášnivě, za chvíli jsem měla pocit, že se začnu vznášet. Sam uměl líbat opravdu dobře a také to dobře věděl. Za tři měsíce poznal, co to se mnou dokáže udělat. Nejenom polibky, ale i jeho dotyky. Vždycky jsem měla pocit, že mezi námi přeskakuje elektrický náboj.

"Cink!" Usmáli jsme se.

"Nevadí ti, že dneska jedeme mercedesem?" zeptal se, když jsem se zarazila. Vedle mého citroena stálo černé nablýskané auto a zastiňovalo to moje.

"Ne, nevadí." Nasedala jsem a pustila rádio. Obvykle jsme jezdívali na večeře mým autem, ale dneska vzal šéfovo a to už něco znamená, asi musí hned po večeři odjet na nějakou cestu. Však se to nějak vysvětlí. "Kam mě to vezeš?"

"Nech se překvapit."

"Dobře." Tajnůstkář jeden! Ví, že se teď celou cestu budu snažit přijít na to, kam jedeme. Tohle se nedělá.

"Nemrač se. Dělají se potom vrásky." Chtěl vtipkovat, aby mě od toho odehnal, hm, ale to jen tak lehké mít nebude.

"Nesnaž se, stejně přijdu na to kam mě vezeš, pořád mám oči." Usmála jsem se, ale tak sebejistá jako to bylo slyšet ve slovech, jsem si jistá nebyla.

"S tím jsem taky tak trochu počítal." Zasmál se. "Mohla by jsi teď sáhnout do přihrádky ve dveřích?"

"Proč?"

"Prosím." Upíral na mě oči.

"Hm. Tak jo, ale ty radši koukej na cestu." Pořád jsem to nepochopila. Dneska je celý nějaký divný, proč chtěl abych pospíchala, ale potom mi řekl, že nemusím, a co mám teď dělat s červeným šátkem. Z přihrádky jsem vytáhla dlouhý červený šátek s květinovým potiskem.

"Co s tím mám dělat?" Úplně zmatená. Na co ten šátek? Že by další dárek? Nemohla jsem si představit, co bych s ním měla dělat. To snad ne. On vážně nechce vědět kam jedem, takže se rozhodl mi zavázat oči?! Ne. Vyloučeno. Takovou pitomost by neudělal.

"Co myslíš? Říkal jsem ti přece, že nechci, abys věděla kam jedeme. Takže," zastavil na červenou na křižovatce a otočil se ke mně horní polovinou těla. "mohla by sis tím zavázat oči, prosím." To nebyla otázka.

"Cože? To si děláš srandu, ne?" Čekala jsem, že se tomu zasměje jako já, ale ne. Na obličeji měl vážnou tvář a předstíraná nebyla. "Ty to myslíš vážně."

"O tom není pochyb. Uděláš to pro mě prosím?" Pohladil mě po krku.

"Už máme zelenou, měl by jsi jet." Chtěla jsem se z toho vykroutit a tohle mi přišlo vhod.

"Nikam nepojedu, dokud si to nenasadíš." Myslela jsem, že blafuje, ale on se opravdu nechystal rozjet. Líně jsem přemítala, co by se stalo, kdyby tady zastavili policisti. Pravděpodobně by jim řekl, že měl nebo má problémy s motorem a oni by mu na to nic neřekli. Ale o to jsem nestála, takže jsem si s trpitelským výrazem zavázala oči a zabořila se do sedačky.
"Spokojený?" řekla jsem a špulila uraženě a naštvaně pusu.


"Jo. Miluju tě." řekl. Věděl, že se po tomhle přestanu mračit a zlobit se na něj.

"Taky tě miluju." Procedila jsem skrz zuby. Nechtělo se mi mu přiznat že se nezlobím. Takovou porážku tedy ne. Zkusila jsem si přizvednout jednou rukou šátek. Myslela jsem si ,že mě nevidí, ale to byla chyba.

Jemně mě plácnul přes ruku. "Nepodváděj to se nedě…" Odmlčel se uprostřed slova. " To není hezké." Proč neřekl, to slovo nedělá? Že by něco provedl a teď si na to vzpomněl? To snad není pravda. Já to tušila už na začátku, něco přede mnou tají. Zůstala jsem zticha a poslouchala zvuky okolo sebe.

Moje pozornost zbystřila, když se auto přestalo hýbat. "Takže si to můžu sundat?" S radostí jsem sáhla po šátku, ale jeho ruka mě zarazila.

"Ještě ne, ještě chvilku si to budeš muset nechat." Položil mi jí zpátky. "Seď v klidu, já obejdu auto a budu tě navigovat. Ale ať tě ani nenapadne podívat se, kde jsme. Zklamala by jsi mě a to přece nechceš, viď?" Manipulátor. Jasně, že nechci, ale taky nemám ráda překvapení podobného druhu.

Kde to asi budeme, že nechce, abych viděla, kde jsem. To se mi nelíbí. Než jsem stačila pustit fantazii na plné obrátky otevřely se u mě dveře a Sam mi pomáhal ven. "Opatrně na hlavu. Neboj se dám na tebe pozor, aby se ti nic nestalo. Jsi pro mě ten nejdůležitější člověk na světě." Co asi provedl tak hrozného, že se to snaží tímhle urovnat.

"Dobře, už se budu moci podívat?" Trpělivost mi pomalu docházela. Jak dlouho ještě?

"Ještě ne, ale asi tak do deseti minut budeš moct."

"Ach jo." Zasmál se mému zmučenému tónu. "Doufám, že to aspoň bude stát za to." Povzdychla jsem si. Snad tam budeme dřív nebo se ukoušu zvědavostí.

"Bude to stát za to. To tě můžu ujistit." Možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že jeho hlas na konci posmutněl. No, asi si to nejspíš jenom vymýšlím, aby můj mozek měl, co zpracovávat, kromě zvědavosti, která až je k uzoufání.

"Cink!"

"To byl výtah?" Smysly mě nešálí, doufám.

"Jo. Takže už znáš polovinu cesty."

"Takže se už můžu podívat?" Radostně jsem si sáhla na šátek, ale Sam mě zadržel.

"Ještě ne. Zkus to vydržet, až po druhém cinknutí, si to můžeš sundat. To už tam skoro budeme." Nezdálo se mi to. V jeho hlase se střídá nadšení se smutkem. Teď mě to trápí ještě víc, že mu nevidím do tváře a nedokážu říct, proč to tak je.

Začínala jsem počítat, abych si ukrátila ten čas. Než jsem se dostala ke čtyřiceti, jsem uslyšela spásný zvuk : "Cink!" Konečně jsem si to mohla sundat z očí. Ale nebyla jsem o nic moudřejší než, když jsem měla šátek na očích. Se Samem jsme stáli v dlouhé úzké chodbě. Za námi byl zavřený výtah a před námi úzké schody, které vedli někam nahoru.

"Pojď za mnou. Tohle je místo, které mám nejradši. Uvidíš sama." Vzal mě za ruku a táhl mě za sebou do schodů.

"Už tam ale budeme, že jo?" Věděla jsem, že jo, ale chtěla jsem slyšet jeho veselý hlas nad mou netrpělivostí. Potřebovala jsem to. Bolelo mě, že je smutný a já mu neumím pomoci, protože nevím proč.

"Jo. Za těmi dveřmi." Usmál se a zdál se mi veselý.

"To je dobře, protože začínám mít hlad jako vlk."

"Jo, to já taky." Zasmál se a otevřel mi dveře. Ovanul mě chladivý vzduch. Je září, ale pořád je teplo. Vzhlédla jsem a uviděla, že jsem ehm…na střeše.

"My jsme vážně na střeše?" Tohle se mi určitě musí zdát. Jak by to mohl zorganizovat, vždyť je barman? Takovéhle scény patří do filmů a ne do reálného života. Teď jsem si vzpomněla, že má pro mě pár překvapení a měl smutný hlas, když mluvil o podvádění a předtím. Je snad nějaký mafián nebo tak něco? Ne. Hloupá představa. Pousmála jsem se jak mě něco takového mohlo jenom napadnout. Určitě dělám z komára velblouda. A to já dělám často. Problémy zveličuju.

"Jo. Nechceš se jít najíst?" Pootočil mě a já uviděla stůl pro dva. Nádherně vyzdobený. Dlouhý ubrus až na zem, svíčky ve skleničkách, a tipla bych si, že je jídlo přikryté pod stříbrnými poklicemi. A ještě tam stála velká ohřívací lampa. Romantika každým coulem. Na nebi plno hvězdiček, a výhled na celé osvětlené město. Paráda. Tohle je mnohem lepší než sny.
"Prosím." Podržel mi židli a sám se pak posadil naproti mě.

"Říkal jsi, že pro mě máš pár překvapení, takže?" Nechtěla jsem s tím začínat, ale zvědavost se jenom těžko udrží na uzdě. Seděla jsem napnutá jako guma.

"Nemohli bychom se nejdřív najíst?" Zaprosil a upřel na mě pohled, pod kterým se mi tříštily věty.

"Tak dobře." To jídlo si plně nevychutnám, protože mě bude hlodat, že má přede mnou nějaké tajemství.

"Dobrou chuť." Popřáli jsme si oba ve stejnou chvíli. Jídlo vypadalo velmi chutně a to jsem ho ani neokusila. Mňam! Bylo přímo skvělé. Dneska jsem hodně pospíchala a zhltala to rychle. Snad mi později nebude špatně.

"Dneska máš ale nějak na spěch." Dojedl i Sam a podíval se mi zvědavě do očí.

"Mám k tomu důvod." Propletla jsem si prsty na stole a čekala až sám začne. Pochopil. Slyšela jsem jak se nadechl. Podívala jsem se na něj a viděla, že přemýšlí. Zůstávala jsem mlčky sedět, ale uvnitř to se mnou cloumalo napětím.

"Takže, rád bych tě vzal na společnou dovolenou." Uf! A já si myslela, co hrozného mi chce říct. Opravdu jsem dělala z komára velblouda.

"To je skvělý a kam pojedem?" Uvažovala jsem nad jeho finančními možnostmi a přemítala, co by to mohlo být.

"Rád bych s tebou jel k moři, no, tak nějak. Už jsem nám to byl zařídit." Pousmál se a střelil po mě zkoumavě pohled.

"K moři? Ale to bude drahé. A …"

"Nech mě domluvit. Teď bych ti měl říct tu druhou věc." Odmlčel se a podíval se stranou. Potom na mě a zkontroloval jak se tvářím. Když viděl, že nic nenamítám a sedím klidně rozhodl se pokračovat. Nadechl se a sklopil oči. "Já jsem ti trochu lhal, když jsem říkal, že jsem barman." Rychle se na mě podíval.

"Hm. Vlastně jsem to tak nějak tušila."

"Opravdu? Myslel jsem, že…"

"Víš, ráda sleduju kriminálky. Takže jsem si všimla, že občas předvádíš nebo děláš věci jako člověk, který lže." Pokrčila jsem rameny. Necítila jsem se v šoku, že není barman. Věděla jsem to od té doby, co mi to řekl, ale potom předvedl to číslo s koktejlem a já mu uvěřila. "Jak to, že jsi uměl tak dobře pracovat s šejkrem a lahvemi a jak si věděl jak namíchat správný poměr alkoholu?"

Zasmál se. "Když jsem ti slíbil soukromou přehlídku, tak jsem potom zavolal kamarádovi, který je barman a v jeden čas byl mistrem, takže jsem ti moc nelhal, když jsem i řekl, že můj kamarád vyhrál." To je pravda, tohle mi říkal. "No a tak on mě učil celý ten den základy a potom i ostatní těžší prvky. Doporučil mi k tomu i hudbu a nepřej si vidět ten binec, co jsem udělal u sebe doma, když jsem z plastových lahví přešel na ty normální." Zasmál se podíval se na mě, jestli jsem náhodou neupadla do šoku.

"Aha." Narovnala jsem se a snažila se to vstřebat. "Jsem ráda, že jsem to pochopila. "Takže, co tedy vlastně děláš?"

"No, poznala by jsi na jaké jsme budově?"

"Musela bych se jít podívat k okraji."

"Dobře, ale opatrně prosím tě."

"Dobře." Jestli jsem předtím byla v pohodě, tak teď jsem byla zmatená totálně. Pomalu jsem se naklonila přes římsu a podívala se dolů. Dívala jsem se vpravo a vlevo. Myslím, že je to agentura, ve které pracuju, ale jistá si stoprocentně nejsem. Vrátila jsem se ke stolu. "Řekla bych, že jsem na střeše budovy, kde pracuju." Takhle řečeno nahlas to znělo jako šílenost.

"Jo a víš, co je napsáno na ceduli, zepředu budovy?"

"Jo. Celá ta budova patří Miroslavu Zajíčkovi, proč?"

"No, moje rodiče se nevzali, takže mám jméno po svojí matce. Umřela ale mladá, měla autonehodu."

"To je mi líto."

"To už je dávno. Takže, vychovával mě můj otec. A ten se jmenuje Miroslav Zajíček." Podíval se na mě a ztuhl. Ve tváři jsem cítila, že jsem bílá jako stěna. Moje hlava tohle všechno nestačila tak rychle pobrat. Věděla jsem, že není barman, že mi o svojí profesi lže, takže, co vlastně dělá, jeho otec vlastní tuhle budovu a co on? To je ale…zamotaný.

"Co děláš ty?" Povedlo se mi zeptat, aniž by se mi třásl hlas, pořád jsem si to v hlavě nemohla urovnat. Kamarádky mi říkaly, že to jméno je jim povědomé. Teď to konečně zapadalo do sebe.

"Můj otec tuhle budovu vlastní, a já jsem něco jako její nejvyšší ředitel. Otec mi jí dal celou na starost."

"Jak to, že jsem tě tu nikdy předtím neviděla?"

"Tahle budova má zadní vchod a vlastní výtah, kterým jezdím."

"Takže když jsem ti řekla o šéfovi, tak…"

"Jo, to, že jsem byl u tebe za chvíli a to bylo tím, že jsem byl v té samé budově a stačilo jenom přejít chodbu a nastoupit do jiného výtahu. Nikdo tam od vás mě nepoznával, protože mě vidělo jenom málo lidí a to většinou jenom vedoucí různých oddělení."

"Takže když jsi šel za Maxem…"

"Jakmile jsem vstoupil do jeho kanceláře, pusa mu spadla údivem, on mě zná, takže se choval jako mílius. Řekl jsem mu, jak se věci mají a přál bych ti, abys viděla jak se tvářil." Zasmál se. "Vyříkali jsme si to, a já mu dal ultimátum, že jestli tě nenechá nepokoji, tak dostane vyhazov a to se vší parádou A jeho hodnocení bude mít pár škrábanců."

"Takže proto si mě potom už nevšímal a choval se úplně jinak."

"Jo a taky bych ti rád …" Nálada se mu změnila do lepší.

"Teď už mi nebudeš vysvětlovat, žádná další tajemství?"

"Ne." S úsměvem zavrtěl hlavou.

"Dej mi chvilku." Nutně jsem si to potřebovala v hlavě urovnat. Sam není barman, ale je skoro majitel agentury, kde pracuju a když jsem si myslela, že utrácí jmění za moje dárky, tak to asi pro něj byly jenom příležitostní výdaje nebo takové maličkosti. A auto jeho šéfa bude určitě jeho, protože jednou říkal, že mu nevadí, kdybych něco rozbila a tu ohnivou barmanskou show mi taky nakonec neukázal, protože pokusy asi nedopadly zrovna dvakrát dobře.

"Valentýno? Jsi v pořádku? Jsi bílá jako stěna." Obešel stůl a sklonil se ke mně.

"Proč?"

"Co proč?"

"Proč jsi mi neřekl, kdo doopravdy si?"

"Měl jsem přítelkyně, kterým se hlavně líbily moje peníze a já jsem byl až na druhém místě." Posmutněl a přešel k římse na okraji střechy.

"Aha." Přemítala jsem, co mám dělat a jestli na něj mám být naštvaná. Nebyla jsem. Ulevilo se mi, že mi řekl pravdu, a že chápu proč to udělal. Vstala jsem a objala ho kolem pasu. "Miluju tě, a na tom se nic nezmění. A nezajímá mě jestli jsi bohatý nebo ne. Miluju tě."

"Ani nevíš jak jsem rád, že jsi tohle řekla a neutekla jsi mi." Otočil se taky mě objal.

"Miluju tě." pošeptal mi do ucha a políbil mě na tvář, potom na krk a nakonec i na rty. Zdálo se mi to jiné. Cítila jsem, že je šťastný, jak už nebyl dlouho dobu. Přitáhl si mě těsněji k tělu.

"Chtěla by ses teď podívat ke mně do bytu?"

"Moc ráda." Nikdy jsem u něj nebyla a když jsem se tam chtěla podívat, tak se vymluvil, že právě maluje a není tam moc místa.

"Jsem tak rád, že jsi se se mnou nerozešla." Chytil mě do náruče a zatočil se se mnou dokola. Zasmála jsem se a políbila ho. Bylo to jako první políbení na zahradě u Debry. Vášnivé. Rukou jsem mu hladila tvář a druhou mu zaplétala prsty do vlasů a tiskla ho k sobě ještě víc. Nechtěla jsem ho pustit, ale byla jsem zvědavá na jeho byt. Vykroutila jsem se mu, zdál se trochu šokovaný. "Chci vidět tvůj byt."

"Jasně." Uklidnil se, když pochopil, vzal mě za ruku a šli jsme k výtahu. Celou dobu se mi nepřestával dívat do očí. Pevně mě objal a pustil mě jenom, když jsme museli nastoupit do auta.

Poznala jsem, kde jsme. Byla to stejná luxusní čtvrť, kde měla dům Debra. Ale jeli jsme do jiné části, kde se rozrůstaly vyšší domy. Podobaly se panelákům, ale vypadaly mnohem lépe.

"Páni." Zajel do velké prostorné garáže v červenohnědém domě. Vzal mě za ruku a šli jsem směrem k výtahu. Nastoupily jsem a nechali se vyvézt do pátého patra. Držela jsem ho pevně okolo pasu. Nehodlám ho pustit a mít mezi námi nějakou mezeru.

Otevřel a pustil mě dovnitř jako první. Má to tu skoro stejně tak luxusní jako Debra, akorát tady je znát mužský styl.

"Provedu tě." Sundala jsem si boty a dala jsem si je pod věšák. Šel napřed. Následovala jsem ho a vstoupili jsme do obýváku, propojeného s kuchyní jako to bývá u moderních nových bytů. Potom mi ukázal svou osobní posilovnu, jeden malý pokoj pro hosty, koupelnu s velkou vanou, ale i sprchovým koutem a nakonec si nechal ložnici. Celá byla v asijském stylu.

"Máš to tu moc hezký a na chlapa dobře uklizený." řekla jsem a obešla postel.

"Taky si myslím." Vyndal si mobil z kapsy a úplně ho vypnul. Zasmála jsem se a pomalu mu svlíkla sako.

"Nedáme se nikým rušit." řekl a postel se pod námi zahoupala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama