Dokonalý svět - 4.kapitola

11. srpna 2014 v 19:15 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
Další noc, kdy jsem si dovolila povolit svou ostražitost a upadnout do snění. Ne snění, propadla jsem se do další noční můry.

"Prosím." Zašeptala jsem a cítila pálení v krku. Nemohla jsem ani polykat.

"Prosím?! Ale no tak, umíš to i líp." Výsměch, a smrdutý dech mi přejel po tváři.

"Prosím, mám hlad." Zamumlala jsem zřetelněji a další ostré bodnutí v krku mi vehnalo do očí slzy.

Jako odpověď se mi dostal jen jeho chraplavý smích. Už tak dlouho jsem nic nejedla a nepila. Už jsem zapomněla, co je za den, zapomněla jsem, jak dlouho jsem tady.


"Víš, květinko, jídlo je luxus, který si nemůžeš momentálně dovolit. A víš proč?"

Jeho kroky se ode mě vzdalovaly, odcházel.

"Nikdo za tebe nezaplatí, nikam neodejdeš. Nikdy."

Do ticha zazněly tiché pazvuky, které jsem matně poznávala jako svůj dech. Nemohla jsem se ani nadechnout.

S hlasitým nadechnutím jsem se posadila na posteli a rukou vystřelila k lampičce na stolku. Zrychleně jsem oddechovala a očima těkala po pokoji. Tohle musí přestat. Sáhla jsem si na krk a vnímala zběsilý puls srdce.

V otcově firmě jsem dělala bezmála týden a za tu dobu jsem měla hodně konfliktů s tím idiotem Jiřím, jak mi ochotně sdělila otcova osobní asistentka. Jiřího si otec sám vybral a přetáhl ho z jiné firmy a nyní si ho předělával k obrazu svému. Tvořil si vlastní dokonalou kopii sebe sama.

Stála jsem ve frontě u pokladny ve firemní kantýně, když jsem se otočila pro bylinkovou omáčku a ten idiot stál za mnou.

"Ahoj."

Naštvaně jsem se otočila a ignorovala ho.

"Myslím, že jsme vykročili špatnou nohou." Pronesl vesele.

"Aha, ty myslíš." Ušklíbla jsem se a posunovala se ve frontě.

Uslyšela jsem hlasité frustrované odfrknutí a umírněný tón. "Co takhle začít znovu? Jsem Jiří."

Celou dobu jsem poklepávala nohou o podlahu, v ten moment jsem se otočila. "Co takhle mi dát pokoj?!"

Vyhodila jsem tác s nedotčeným jídlem a odešla.

Měla jsem štěstí, protože dneska tady ten idiot nepracoval, měl jednání mimo firmu, pravděpodobně někde zastupoval mého otce. Jednal jako on. Choval se jako on. Byl jako on. A je?

Zavrtěla jsem hlavou nad takovou myšlenkou. Co je mi sakra do toho, jestli je jako on? Viděla jsem, že takový být umí. Před pár dny jsem toho byla svědkem.

Seděla jsem na pohovce před kanceláří a čekala, až dodělají podlahu, když kolem mě prošel a uchechtnul se. To mě automaticky napružilo. Jak si může něco takového dovolit?!

"Co je tady k smíchu?" Zamračila jsem se a nelíbilo se mi, že se tyčí nade mnou.

"Ale, jen jsem tak přemítal."

Postavila jsem se a dívala se mu do očí. Teď jsme si byly rovni, na stejné úrovni.

"Och, přemýšlel jste, páni." Drze jsem se pousmála a jeho obličej nabral ďábelský výraz, stejný jako má otec, když má nekalé úmysly.

"Ano, přemítal jsem, jestli byste si nedala kávu."

Ušklíbl se a v ruce pozvedl kelímek s horkou tekutinou.

"Je ještě trochu teplá, mimochodem." Vysmál se mi do očí a pak s chechotem odešel.

Zuřila jsem a přemítala, jak mu to vrátit. Velmi brzo mu to vrátím, a to se vší parádou.

Frustrovaně jsem vydechla a vjela si rukama do vlasů. Měla bych se cítit volně, že mám dneska klid, ale k mé smůle jsem prožívala pravý opak. Těkala jsem očima po místnosti, sledovala jsem hodiny každou vteřinu.

Nevydržela jsem sedět a musela přecházet po místnosti, kde byl sotva jeden stůl - stěhováci nestihli přivést další kusy, idioti.

Podívala jsem se prosklenou částí, kterou jsem nechala zbudovat a uviděla, jak si lidi vrátili ke své pracovní náplni. Toedorova dcera má ve firmě stejný respekt jako on. Nikdo se mnou za celou dobu nepromluvil na osobnější rovině, celou dobu jejich mozky mysleli na jediné, v ničem jí neodporovat a vycházet jí vstříc.

Udělalo se mi z toho špatně a vzpomněla jsem si na další výměnu názorů mezi mnou a tím idiotem Jiřím.

"Ale, zase přemítáte?" Poznamenala jsem posměšně a nalila si čaj.

"Ano, my obyčejní smrtelníci tohle musíme dělat, abychom nepřišli o práci." Něco měl za lubem a já na to musela přijít, i když jsem vytušila, že to vyústí v hádku.

"Co tím myslíte?" Otočila jsem se jeho směrem a dala si ruce v bok.

"Já jsem se sem nedostal na papínkovu protekci. Já si svoje místo zasloužil. Nemusel jsem nikoho prosti nebo někomu nařizovat, že to chci dělat."

"Jak si dovolujete mi něco takového tvrdit?!" Promluvila jsem a nechala jasně zaznívat zuřivost, která se drala na povrch.

"Někdo by to měl říct." Pokrčil rameny. "Ale copak, trefil jsem se snad na bolavé místečko? Máte vůbec nějaké?" Stál krok ode mě a z očí mu sršelo takové opovržení, že jsem se stěží udržela.

"Vy jeden ignorantskej, arogantní parchante! Tohle si odnesete, rozumíte?! To Vám jen tak neprojde, o to se postarám." Vyštěkla jsem na něj a odešla bez čaje a pekelně vytočená.

Podívala jsem se na ruce a zjistila, že je svírám v pěst. Klouby jsem měla bílé a vystouplé, v dlaních se skvěly zřetelné červené půlměsíce.

Postavila jsem se a dívala se z okna. Dýchala jsem a snažila se uklidnit, nefungovalo to. Vlna neklidu se ve mně vzedmula a cítila jsem, že co nevidět se přehrada protrhne. Potřebovala jsem se uvolnit, potřebovala jsem něco dělat, potřebovala jsem…

Hodinky ukazovaly pět odpoledne, čas abych se vydala domů. Musela jsem si promluvit s Elenou, něco se se mnou dělo.

A jako na potvoru jsem narazila na toho idiota. To mi ještě chybělo. Balila jsem si věci a ignorovala jeho pohledy.

Balila jsem si věci a ty mi padaly na podlahu. Nadávala jsem a sbírala je ze země. Zrovna teď a zrovna dneska!

"Takže vy se taky umíte snížit?"

"Takže vy víte, co to slovo znamená? Jsem ohromena." Odsekla jsem a cpala si věci do kabelky, která byla najednou až příliš malá.

"Kdo ti dává právo, takhle s lidma jednat?" I on se naštval.

"A kdo tobě dává právo mi tykat a chovat se jako idiot?" Sotva jsem se ovládala.

Vzpomínky na všechny hádky a narážky se draly na povrch.

"Copak tě nenapadlo, že si to zasloužíš? Chováš se jako nějaká primadona a přitom si jen obyčejná holka, co dostane všechno díky otci!" Přistoupil o krok a ve mně rezonoval vztek.

"Nemáš páru, o čem to mluvíš. Jsi ubohej, patetickej, neschopnej, neandrtálskej idiot!" Zařvala jsem na něj a sehnula se pro kabelku, kterou jsem upustila na zem.

"Už toho mám dost!" zařval a třískl štosem papírů o stůl.

"Já taky!" Zařvala jsem a cítila, jak mi horké slzy tečou po tvářích. Začínala jsem vidět rozmazaně a cítila slabost v kolenou.

"Nech už mě být, prosím." Zašeptala jsem a kolena mi vypověděla služba, padala jsem k zemi.

"Hej, holka."

Na zem jsem nedopadla, zůstala jsem napůl stát a všechno byly jen šmouhy.

"Hej, no tak. Podívej se na mě."

Hlava se mi zvedla za zvukem hlasu. Dívala jsem se do neuvěřitelně sytě modrých očí.

"Hej, no tak. Jsi v pořádku?"

Dívala jsem se na modrou barvu a ucítila pod koleny měkký koberec. To byla změna, čekala jsem… Co vlastně? Drsnou, chladnou podlahu? Tmu? Kroky, které se ke mně blížily?

"Hej no tak, prober se." Ten vystrašený hlas je jiný. Ta modrá barva, není černá.

"Co-" Nemohla jsem doříct větu, byla jsem zmatená.

"Jsi zpátky." Zamrkala jsem a uvědomila si, že mě drží za bradu.

Poznávala jsem jeho obličej. Poznávala jsem kancelář a zelený koberec s vysokým chlupem.

Zamrkala jsem a uvědomila si, kde jsem a kdo je tu se mnou. Odtáhla jsem se a jeho ruce, které mi třely paže, se svěsily na zem.

"Já musím jít." Řekla jsem a malátně se postavila na nohy.

"Dobře." Postavil se a čekal, kdy upadnu? Cítila jsem se vyčerpaná, ale tolik zase ne.

"Je mi fajn." Řekla jsem a narovnala se.

Přikývl a sledoval mě. Vzala jsem si kabelku ze stolu a stačila udělat jeden krok, než jsem se znovu skácela k zemi. Byla jsem vyčerpaná víc, než jsem si připouštěla.

"Nějak rychle nám…"

"Sklapni." Řekla jsem a rozvažovala další slova. "Potřebuju, abys mě vzal dolů na vzduch."

Svou poznámku si schoval na později. Chytrý idiot.

Podepíral mě až k výtahu, kde jsem se opřela o chladnou kovovou stěnu.

Cítila jsem se trapně, že viděl, co se stalo. Nevěděla jsem, jak bych měla reagovat. A při pohledu na něj, ani on nevěděl.

Míra trapnosti se dovršila, když jsme nastoupili do výtahu. To už jsem stála sama, no, opírala se celou vahou o stěnu.

S cinknutím jsem vyšla ven, o jeho pomoc jsem si říkat znovu nemusela.

Podivila jsem se, kde se tam vzal taxík, ale nechala jsem to plavat a nastoupila. Prostě jsem žuchla do sedačky.

Podívala jsem se na něj a kývla hlavou. Pozdrav mi opětoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama