Dokonalý svět - 2.kapitola

4. srpna 2014 v 10:54 | Lola Kiss |  MY NOVELS Dokonalý svět
Sledovala jsem Elenu, jak přechází po pokoji a každou chvíli opakuje…

"Pane bože. Pane bože. Jak… Co… Pane bože."

"Začínáš mě znervózňovat." Řekla jsem a Elena se na mě podívala, jakoby mi narostla druhá hlava.

"Tohle mi nemůžeš jen tak říct a čekat, že… Pane bože. Tedy." Elena dál rázovala podél okna a slova: pane bože, se staly tečkou na konci věty.

Vyprávěla jsem Eleně, jak mi ten únosce prozradil pravdu o mém otci, oprava, o mém nevlastním otci.

"Ale, ale. Ty jsi mi pěkně prolhaná potvora, viď?" Kovové dveře se s prásknutím zavřely.

"O čem to mluvíte?"

"Nehraj si se mnou, ty malá couro."

"Nechápu, o čem to tady mluvíte."



"Tvůj milovaný papínek se právě přiznal, ty nejsi jeho dcera."

"To není pravda! Okamžitě to odvoláte." Posunula jsem se vpřed za hlasem toho muže, ale pouta se mi zařízla do kůže.

"Cha, tak květinka o tom neví. No, to je skvělé." Řekl pohrdavě a zvuky kroků se přiblížily.

Zůstala jsem zticha a snažila se přijít na to, kde ten chlap stojí, a proč mi říká tyhle nesmysly.

"Au!" vykřikla jsem, když mi škubnutím za vlasy zvedl hlavu. Ucítila jsem jeho nechutný dech.

"Buď zticha!"

Polkla jsem a odmítala se poddat strachu. Můj otec mě zachrání, vím to.

"Tak je to správně, květinko. Představ si to překvapení. Volám kvůli výkupnému a on chladně odpoví, že nic platit nebude. Že nejsi jeho dcera, že jsi jenom obyčejný bastard. Mluvil pravý jako obchodník."

Ucítila jsem, že mi vlhnou oči a chvěje se mi ret.

"Ne." Hlesla jsem a vysloužila si jeho posměch.

"Mlč! Ani nevíš, do jaké debilní situace si mě dostala. Když tvůj papínek, promiň, ten chlap, odmítl zaplatit, copak s tebou asi provedu, hm."

Už jsem ho neposlouchala, hlavou mi rejdily myšlenky kolem mého otce. To nemůže být pravda, něco takového by vyšlo najevo nebo by mi to někdo řekl.

"Viv?"

"Jo, copak?" Podívala jsem se na Elenu, která si mě zkoumavě měřila pohledem.

"Poslouchala si mě vůbec?"

"Ne, promiň, zamyslela jsem se." Elena kývla a na nic se neptala. Věděla, kde se moje mysl toulala.

"Musíme odsud vypadnout."

"Co?"

"Potřebuješ změnu, pojď."

V mém pokoji jsem se narychlo převlékla. Elena mi nasadila klobouk a já se na nic neptala, byla jsem si jistá, že moje vlasy jsou jeden velký chaos.

Nechala jsem vzkaz na lednici pro naši hospodyni Karinu a pak s Elenou vyrazila ven mezi lidi.

"Viv, lidi se na tebe dívají, protože vypadáš dobře. Dokonce i s tím kloboukem."

Tomu jsem se musela pousmát, ale neubránila jsem se přesvědčení, že mě všichni poznávají a sledují.

"Lidi na mě zírají."

"To proto, že jsi kočka." Dloubla do mě loktem, ale já se nemohla zbavit toho plíživého pocitu.

Nechala jsem se od Eleny vést a po chvilce mi došlo, kde jsme.

"Kadeřnictví?" Obočí mi vystřelilo nahoru.

"Jasně. Už to potřebuješ, holka. A navíc, nehodlám se tady s tebou celou dobu hádat, proč na tebe lidi čumí. Tak." Ukázala rukou na volnou stoličku a posadila se vedle mě.

Kadeřník si vzal do parády moje vlasy a Elena mu sdělila svou představu. Věřila jsem jí, protože její matka je vizážistka a Elena od ní pochytila pár triků jako pro pleť, tak pro vlasový styling.

"Díky, vypadá to skvěle." Uznala Elena a já na sebe udiveně koukala do zrcadla. Ta ofina ze mě dělala někoho zcela jiného. Nového.

"Jsi kočka." Elena mě objala kolem ramen a společně jsme se dívaly na naše odrazy v zrcadle.

"Vážně jsem potřebovala změnu." Souhlasila jsem.

Posadily jsme se v malé kavárně v italském stylu a Elena mi povídala o všem, co jsem promeškala, a že toho nebylo málo. Za chvíli mi z toho šla hlava kolem. A právě proto jsem Elenu poslouchala. Musím zapomenout na všechno, co se… tam stalo.

Souhlasila jsem, že provětráme kreditky a vrhly se do toho rovnou po hlavě. Celé dvě hodiny jsem byla docela šťastná a podařilo se mi nemyslet na…

Ozvala se děsná rána, jak kov dopadl na podlahu. Naskočila jsem a vytřeštěně hledala původce toho zvuku. Elena mi něco říkala, ale já ji nevnímala.

Prásk!

Další rána se ozvala v mojí blízkosti. Trhla jsem sebou, ale bylo to marné. Nic jsem neviděla, mohla jsem jenom poslouchat.

Prásk! Prásk!

Tyhle dvě rány byly těsně vedle mě. Roztřásla jsem se a zaznamenala jeho tlumený posměšný chechot.

Pokoušela jsem se přestat třást, ale on jako by to vycítil a znovu udeřil.

Prásk!

Tentokrát jsem slabě cítila, jak se mi u pravé nohy mihla ta proklatá tyč a zaduněla o podlahu. Rozklepala jsem se znovu.
Elena mě znepokojeně pozorovala. Musela jsem se ovládnout. A to rychle.

"Jsem unavená, vrátím se domů." Řekla jsem a nečekala na její reakci. Musela jsem vyhledat bezpečí.

Doma jsem dostala od paní Stelové, naší hospodyně Kariny, moje oblíbené jídlo - losos s bramborami a omáčkou alá Karina.
Najedla jsem se a poslouchala Karinu, která si pobrukovala a skládala nádobí do myčky. Ona jediná se mě nezeptala, co si mi stalo. Za to jsem jí byla vděčná.

Posadila jsem se k počítači a podívala se na emaily. No paráda. Přes sto nových emailů, které jsem ani nechtěla číst. Pozornost mi ale upoutal email od Eleny, odeslaný před pár minutama.

Komu: viva/diva.durhoffova@gmail.com
Od: elena.radcova1@gmail.com
Předmět: Teodor
Ahoj,
Už jsi přemýšlela, jak to řekneš svému otci? E.

Komu: elena.radcova1@gmail.com
Předmět: Teodor
Jo, půjdu za ním zítra do firmy a tam to s ním vyřeším. Musím vědět pravdu. V.

Komu: viva/diva.durhoffova@gmail.com
Od: elena.radcova1@gmail.com
Předmět: Teodor
Hodně štěstí holka, a dej mi vědět. E.

Zaklapla jsem notebook a podívala se na budík. Jestli mám zítra vypadat k světu, musím jít spát. Oprava, pokusit se spát.
Překvapivě jsem padla do postele jako zabitá a probudila se nezvykle brzo. V šest hodin ráno.

Oblékla jsem si oblíbené bledě modré šaty se štrasovými kamínky na ramenou a zaznamenala, že na mně trochu plandají.

Do firmy DURHOFF & SYN jsem dorazila v největším frmolu. Lidi pospíchali dovnitř a zase ven jako by jim za patama hořelo. Nedivila jsem se.

Otec, on tak působí na lidi. Buď se ho děsíte a prcháte nebo ho obdivuje a vzhlížíte k němu. Chcete být jako on. Skvělý, báječný a dokonalý.

"Slečno Durhoffová, jsme rádi, že jste zpátky. Jak Vám mohu pomoci?" Mladá černovláska se usmívala a čekala na pokyny.

"Přišla jsem za otcem."

"Počkejte." Zadržela mě s rukou na klice.

"Ano?"

"Pan Durhoff má právě jednání a nařídil mi, abych nikomu nedovolila vstoupit."

"Tak mu zavolejte, že jsem tady." Řekla jsem a založila si ruce.

Mladá sekretářka rychle stiskla pár čísel a soudě podle výrazu, její šéf nebyl nadšený, že ho vyrušuje.

Vykoktala pár slov a zmínila se o mně, pak přikývla a zavěsila. "Je mi to líto, ale ani Vás nemohu dovnitř pustit."

Pusa mi spadla až na podlahu, nemohla jsem tomu uvěřit. Sekretářka mi věnovala omluvný pohled a věnovala se své práci.

Odešla jsem a v hale se do mě pustila lítost, následovaná vztekem. Cítila jsem takovou bezmoc, že jsem si zarývala nehty do dlaní a měla tam červené otlaky.

Musím pryč. Musím na vzduch. Rychle jsem pochodovala k východu, jak jen to dovolovaly moje podpatky a úzké šaty.

A jako bych neměla mít klid, ve dveřích před vchodem do mě narazil nějaký blbec.

"Au! Sakra!" Zavřískla jsem, když se mi jeho káva vylila na šaty a zanechala příšerné fleky.

"Ta káva nebyla horká." Řekl a pousmál se.

"A kdyby byla?" Zařvala jsem vztekle a rukou si stírala kapky kávy z obličeje a krku.

"Nic tak hroznýho se nestalo." To má být jako omluva?!

"Idiote!" Řekla jsem rozzuřeně, kopla do kelímku na zemi a odkráčela.

Celou cestu domů, jsem v taxíku nadávala jako špaček, že si ani ten taxikář nestěžoval, když nedostal spropitné.

Rozrazila jsem dveře do domu a nečekala na vrátného, který byl bůhví kde. Třískala jsem dveřmi a všichni se klidili stranou. Věděli, že když se chová jejich zaměstnavatel takhle, mají se schovat.

Šaty byly zničené, protože černé tečky z rozemleté kávy se dostaly do struktury látky a nechtěly pustit. Vyhodila jsem je do koše a rovnou se připojila na Ch-a-t. Elena už byla on-line.

Elena.R: Ahoj, tak jak?

Vivi/diva: Čau. Děsný!!!!

Elena.R: Proč? Co se stalo? Popřel to?

Vivi/diva: Nic se nestalo! On se se mnou odmítl setkat! Že prej má jednání!

Elena.R: To nechápu. On přece neví, že ty víš, nebo ví, že víš?

Vivi/diva: Trochu zmatená věta. :-p

Elena.R: :-P

Vivi/diva: Ne, neví, že to vím. Ani se mnou nemluvil.

Elena.R: Tuším, že se stalo i něco jiného. Mluv…

Vivi/diva: Právě že nic, jenom mě nějaký idiot polil kafem, když jsem odcházela!

Elena.R: A byl pěknej?

Vivi/diva: Co? Já ti řeknu, že mě polil kafem a ty se ptáš, jestli byl pěknej?!

Elena.R: No a co?

Vivi/diva: Nic. :-D :-D

Elena.R: Zase kámošky.

Vivi/diva: Jo, kámošky.

Elena.R: To kafe bylo studený?

Vivi/diva: Co to s tím má co společného?

Elena.R: Nic…

Vivi/diva: Jasně. :-p
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama