Příběh pro dva světy

30. července 2014 v 19:48 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Vedl jsem skvělý život. Měl jsem krásnou manželku, která mě nesekýrovala, a dva kluky. Všichni chlapi v práci mě uctívali jako boha a pro ženský v kanclu jsem byl něco jako ten správnej vtipnej chlap. Byl jsem borec. Pracoval jsem jako ředitel v jedný bance a o všem jsem rozhodoval sám.

S manželkou jsme jezdili na chatu do hor v alpách a užívali jsme se každej den. Kluci byli velký a chodili nám domů ukazovat přítelkyně - každej tejden novou. Byla to tenkrát děsná sranda.

Až do jednoho dne, kdy jsem měl tu nehodu. Aspoň tak tomu oni říkají. Vracel jsem se domů z práce, právě jsem koupil nový fáro a chtěl jsem se manželce předvést. Věděl jsem, že z něj Karolínu trefí, bude nadávat, ale pak se spolu v posteli usmíříme. Jenomže k tomu nedošlo. Nějakej chlap se řítil na červenou a napálil to do mě. Taky jsem je slyšel říkat, že jsem měl kliku, když jsem vyváznul živej.

Jo a jmenuju se Robert. Robert "Klikař" Král.

Po té nehodě jsem strávil děsně dlouhou dobu v nemocnici a doktoři nevěděli, jestli se proberu nebo ne. Karolína se v noci modlila, ať tomu tak je. A ono se to stalo. Vlastně, ne tak docela.

Znáte ten termín živá mrtvola? Jasně, že se nebavíme o zombie, ale přesně tohle jsme podle doktorů. Člověk, co se nemůže hejbat, nemůže mluvit, sám se nenají, sám neudělá nic. Ani nemůže dát najevo, jak strašně rád vidí svoji ženskou.

Ten den, kdy jsem se probral, a oči se mi otevřely, Karolína vyváděla jako malá holka. Furt mi dávala pusy a objímala mě. Ptala se mě, jak se cítím, ale já ji nemohl odpovědět. Ksakru tak moc jsem jí chtěl říct, že jsem šťastnej, že tady je. Jenomže se nic nestalo. Karolína vyváděla jako šílená a všichni doktoři se nahrnuli dovnitř. Těch ale bylo!

Karolína byla hysterická amuseli ji odvést ven, aby mi udělali pár testů. Samozřejmě žádný nedělali, jenom se radili, co budou dělat. Jak to Karolíně říct. Ani jeden z nich na mě nepromluvil. Věděli to. Věděli, že se to stane. Byl jsem děsně nasranej a chtěl jsem na ně křičet: "Hej! Já vás slyším! Jsem přímo tady!" Místo toho jsem jenom ležel na posteli a sledoval očima, co se děje.

Pár týdnů Karolína přespávala v nemocnici v takovým malým křesle, kluci chodili každej den, ale viděl jsem to na nich. Nemohli se na mě dívat. Nevydrželi to ani deset minut. Pořád si mysleli, že se uzdravím, ale to se nestalo a jejich naděje na normálního tátu zhasla.

A během roku se zlomila i Karolína. Nebyla to ta ženská jakou si ji pamatuju. Tohle byla ženská, která zestárla o deset let, nepečovala o sebe a byla ztrhaná. Trápila se. Chtěl jsem ji nějak potěšit, zmáčknout jí ruku, nebo aspoň pohnout prsty, ale nic.

Za dva roky přestala chodit úplně. Ani kluky jsem neviděl. Jednou byly v pokoji dvě sestry a bavily se o mně. Ignorovaly mě, jako bych je neslyšel. Mluvily o mé rodině, která se rozhodla poslat mě do nějakýho ústavu, kde se o mě budou starat. Byl jsem jenom živá mrtvola.

Ani ne za týden mě převezli do toho zařízení, až moc barevnýho. Celej den jsem čuměl do stropu nebo před sebe na pošahanej obraz, když se rozhodli, že mě posadí.

Ty sestry, co tady pracovaly, nebyly zlý, ale hodný taky ne. To jejich nevkusné žertování o jiných lidech tady mi vracelo chuť je seřvat, ale… nic. Hodiny jsem poslouchal, jak jsem na tom blbě, že mám proleženiny, že jsem rodině ukradený a všechno možný.

Vydržel jsem to rok, ale nikdo za mnou nepřišel. Žádnej kámoš nebo holky z kanclu. Žádná rodina. Jediný, co jsem chtěl, bylo, abych umřel. Ale ani tohle mi nebylo dovolený. Takovej luxus jsem si nemohl dovolit. Nezbylo mi nic jiného než počkat a shnít tady za živa. Živá mrtvola, žádnej pitomej zombii. Kéž by!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 31. července 2014 v 10:27 | Reagovat

Jo, i tohle je život, i tak se dá, bohužel, skončit :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama