Druhá šance - 8.kapitola

23. července 2014 v 19:41 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
8. DŮKAZY

V práci jsem stihla všechno, takže domácí úkoly pro dnešní večer nemám. Kamarádky mě při obědě vyzpovídaly víc do detailů, takže podrobně věděly skoro všechno. Pár věcí jsem si nechala pro sebe. Co ví Amanda, nemusí vědět i ony. Amanda mě viděla tancovat se Samem naživo, takže si všimla, že jsme jako ty dva magnety. Ten večer nás to k sobě hodně táhlo a dneska ráno úplně stejně. Tohle jsem holkám neřekla, protože další vysvětlování bych neunesla. Zuzka s Lindou by rozpitvávaly jeho výrazy v obličeji, postavení těla, pohledy a struktury vět. Co se za nimi skrývalo. To jsem si odpustila.


Přemýšlela jsem jestli si mám vzít kytici domů a nebo ji nechat tady. Doma by mě určitě těšila taky, ale řekla bych, že mi tady v práci bude víc užitečná. Pomůže mi se soustředit. To je rozhodně plus. Ale taky mě bude rozptylovat. A to se mi nehodí, ale bude mi tu připomínat Sama, takže ji tu rozhodně nechám.

Vypnout počítač a můžu vyrazit domů. Momentík, já tu ale nemám auto, jak se dostanu domů, když Sam neví, kdy pro mě má přijet a já ani nemám jeho číslo? Amanda už bude určitě na pikniku v přírodě a Zuzka s Lindou tady ještě mají práci, takže ty taky nemůžou. Šéf by je přetrhl, mají s prací daleko větší zpoždění než já. Budu se muset spokojit s jiným druhem dopravního prostředku.

Taxi nebo tramvaj? Ani do jednoho se mi nechce. U taxíku hrozí, že si stopnu nějakého chamtivce a naúčtuje mi nehoráznou sumu, to se mi stalo už několikrát a v tramvaji mě zase přepadá klaustrofobie. Nikdy jsem s ní neměla problém, ale jakmile nastoupím dovnitř, plno lidí, držadla vysoko nad hlavou, nesnesitelný řidič, který když má špatnou náladu, tak občas řve na pasažéry kvůli pomalému nástupu a výstupu. Nebo tu mám ještě třetí možnost. Půjdu pěšky. Sice je to trochu dál, ale né moc. Podívala jsem se na boty. Podpatky. Tak to si teda netroufnu. Večerní bolení nohou a puchýřky si odpustím. Vyhrál taxík. Zkontrolovala jsem, jestli mám v peněžence dost peněz, tohle mi bude stačit. Zamkla jsem dveře a šla k výtahu.

Stiskla jsem tlačítko a čekala až se odhodlá přivézt. Vzpomeň si na Sama. Vzpomeň si na Sama. Opakovala jsem si v duchu a nálada se mi začala lepšit. Málem jsem dosáhla vrcholu štěstí, ale osud si pro mě přichystal nemilé překvapení a rozhodl se, že mi náladu pokazí.

Nastoupila jsem do výtahu, zmáčkla přízemí, ale při zavírání dveří je někdo zarazil rukou.

"Dobrý odpoledne Valentýno, dlouho jsem Vás neviděl."

"Zdravím šéfe." Ten mi tu ještě chyběl, nevadil by mi tu tolik, kdyby se na mě neculil jako měsíček. Copak asi potřebuje nebo spíš, copak má asi v plánu?

"Dneska vypadáte tak nějak jinak." řekl a podíval se na mě se sukničkářským úsměvem. Už zase! To si nemůže dát pokoj?! To si myslel, že tohle na mě platí?!

"Děkuju." řekla jsem a přála si, aby vycítil mou naježenost vůči němu. Od té doby, co mi zvýšil plat, jsem na něj ještě víc vysazená než předtím. Ne kvůli tomu platu, za to jsem ráda, ale štve mě, když si myslí, že může dostat každou sukni včetně mě.

"Nemyslete si, že jsem to myslel nějak ironicky nebo tak, to by mě mrzelo." Upřel na mě pohled, pod kterým by měly roztát všechny ledové královny, ale na mě to neplatí. Mám Sama.

Nepřestal se na mě dívat. Chtělo se mi okamžitě utéct z výtahu nebo bych mu řekla něco, čeho bych pak litovala a přišla o práci. Ale utéct jsem nemohla, protože výtah byl v pohybu. Kéž by někdo přistoupil a ukončil tím naši konverzaci.

"Dobře beru to na vědomí." Prsty se mi na pravé ruce zaťaly v pěst, až mě to bolelo. Nehty se mi zarývaly do dlaně. Kde se ve mně najednou vzal takový vztek? On asi neví, že mám přítele. Jak by asi mohl, nikdo o tom ještě neví. Jestli s tím nepřestane, tak mu to vpálím do obličeje a možná mnohem víc!

"To jsem moc rád." Zase se na mě culil jako měsíček. To už dlouho nevydržím a prostě to něj zařvu, že je nenapravitelný …. Ne, nebudu na něj řvát sprostě, možná bych ani nepřišla na tu nejhorší nadávku, která by ho vystihovala. Jestli udělá ještě jednu narážku tak něco uslyší. Dál jsem si zarývala nehty do dlaně a držela svou prudkou část povahy na uzdě.

"Tak mě napadlo, jestli by taková kráska jako vy nešla se mnou na večeři nebo na drink?" Zase se díval jako když si člověk vyhlíží svůj oblíbený kus zákusku. Jako když je plně přesvědčen, že ho dostane. To byla poslední kapka. Neudržela jsem pusu zavřenou.

"Co si sakra o sobě myslíte! Zvednete mi plat, říkáte jak mi to sluší a potom mě zvete na rande a čekáte, že Vám na to kývnu?! To už jste dost přehnal, nemyslíte! A navíc pane šéf, mám přítele, takže už mi dejte laskavě pokoj!" A bylo to venku. Nepočkala jsem až se úplně otevřou dveře a vyběhla ven. Ani Tonymu jsme neodpověděla na pozdrav.

Až před agenturou jsem se uklidnila. Čerstvý vzduch mi pomáhal vyrovnaně oddechovat. Teď mi teprve došlo, co všechno jsem mu řekla. Proboha! Málem jsem poslal svýho šéfa do… Dostanu určitě padáka. Měla jsem se líp ovládat. Radši si teď stopnu taxi. Zatím žádný nejel. Jakmile jsem chtěla zavolat na prvního, který se mi vyhoupl na obzoru, uslyšela jsem zas sebou hlas, ten který bych dneska už nejméně a vůbec nechtěla slyšet. Šéf. Max Tichý. Zatraceně!

"Jsem ochotný na ten výstup zapomenout v případě, že Vás odvezu domů. Vidím, že tu nemáte auto." Do prkýnka. To mi ještě chybělo. Co teď mám dělat? "Jestli ovšem nechcete, budu muset trochu opravit Váši čistou pracovní kartu, a to by se při hledání práce moc nehodilo." řekl to s opravdu hrozícím tónem nebo se mi to jenom zdálo? "Takže?" Kruci! Otočila jsem se k němu a pokusila se o milejší tón. Pořád jsem byla trochu podrážděná.

"Pojedu." Zaskřípala jsem zuby a postavením těla naznačila, že jsem proti. Nedošlo mu to.

"Račte za mnou." Poraženě jsem zasténala a doufala, že to neslyšel. Ten zatracenej chlap! Nenávidím ho! Proč zrovna on musí být můj šéf! To je nespravedlnost!

Podržel mi otevřené dveře. S co největším možným odstupem jsem se kolem něj protáhla dovnitř na koženou sedačku spolujezdce. Zavřel dveře a pomalým krokem obešel auto. Musel jít doopravdy tak pomalinku, aby náhodou neupadl?! To mi dělá naschvál!

Tiše jsem v autě zuřila, že jsem se nedokázala ovládnout, ale milý pan šéfík, si ještě pohvizdoval. Vytáčelo mě to ještě víc. A taky to, že já neumím pískat. Někdy se mi to povede, ale nedokážu udržet stálou notu.

"Jsem rád, že jste se nakonec umoudřila." řekl a podíval se po mě pobaveným úsměvem. Proč mě pořád tak vytáčí? To jeho chování je prostě nesnesitelné. Drtila jsem si prsty zaťaté do pěstí pod kabelkou. Byla dost velká, aby to nebylo vidět. Přemýšlela jsem jak mu mám na to odpovědět.

"Ale já jsem se neumoudřila. Přišlo mi vhod, nechat se svézt. Jednak kvůli práci, ale hlavně jsem chtěla ušetřit a nezničit si podpatky." Usmála jsem se a podívala se před sebe. Koutkem oka jsem sledovala jeho reakci.

"Fajn. Takže co kdybych Vás teď vzal na ten drink?" To si dělá srandu, mám ho zase poslat někam?! Ovládej se. Ovládej se. Nenech se vytočit. Myslela jsem si y přemítala nad odpovědí.

"Ne já nikam nepůjdu, protože ně mě čeká kamarádka, a přítel by Vám mohl rozbít čelist, pokud by chtěl použít fyzickou sílu." Znovu jsem se usmála trochu zlým úsměvem a z hlasu mi zaznívala jedovatost. Alespoň, že jsem nevybuchla a lhala přesvědčivě.

"Dobrá, Jak myslíte, ale jednou na ten drink se mnou půjdete. Tím jsem si jistý." Taky se usmíval a já měla chuť vlepit mu jednu facku a okamžitě si vystoupit.

"O tom si nechte leda tak zdát. Já s Vámi nikdy, opakuji nikdy, nikam nepůjdu!" Podívala jsem se stranou a hryzala si naštvaně ret. Měla jsem mu tu facku dát hned ve výtahu, kde by mě nikdo neviděl a on by nemohl tvrdit, že jsem ho praštila nebo napadla. Jak ho nenávidím!

"Nemusím si o tom nechat zdát. Určitě víte, co se říká. Nikdy neříkej nikdy." Z hlasu mu čišel výsměch, a radost, že má pravdu.
"To se sice říká, ale když já řeknu nikdy, tak to taky tak bude." Zatvrdila jsem se a odmítala se na něj podívat.

"Jak myslíte. Je to tady? Když jsem si četl pozorně Váš spis, tak jsem si nebyl jistý jestli jsem si správně zapamatoval adresu." Ta drzost! Ten prevít! Nejradši bych mu dala tu facku.

"Jo. Je to tady." Ucedila jsem skrz zuby.

"Nashledanou zítra." Zasmál se tichým smíchem mému tónu. Mlčky jsem vystoupila z auta a částečně se uklidnila. Fakt, že jsem už nebyla v autě s tím svým povedeným šéfem se mi líbil. "A Valentýno, nevadí mi, že máte přítele." řekl a odjel.

Otočila jsem se a vrhla vražedné pohledy za odjíždějícím autem. To přehnal! Dupala jsem rozvztekaně po schodech a třásly se mi zuřivostí ruce. Nádech a výdech. Pomalu se mi přestaly třást ruce a podařilo se mi odemknout.

"Mňau!" ozvalo se mi u nohou.

"Ahoj zlatíčko." Položila nebo spíš hodila jsem kabelku a boty na komodu, ale sklouzly dolů. Nechala jsem to být a vzala Barbie do náruče. "Jak ses dneska měla?" Zabouchla jsem dveře.

Mazlila jsem se s ní a odešla do kuchyně. Vrněla mi pod rukou a ze mě opadávala všechna zlost. Přešla jsem kuchyni k ledničce a vyndala z ní kapsičku Whiskas a kbelík zmrzliny. Moje oblíbená vanilko-čokoládová. Budu muset dojít nakoupit, z toho co tu mám bych si toho moc nenakoupila. Pozvu taky holky a půjdeme se podívat různě po krámcích. Postrádám nějaké novinky ohledně módy.

Postavila jsem Barbie na pult a dala jí tam mističku s kousky masa. Pustila se do jídla s chutí.

Vyšla jsem nahoru do šatny a hodily na sebe černé vytahané tepláky s dírami a bílé tílko. Tohle jsem měla nejradši, když jsem se mohla svalit na pohovku nebo na postel ve starém vytahaném oblečení. Sešla jsem dolů a vzala kbelík se lžičkou a padla s tím na gauč. Za chvíli ke mně přišla i Barbie a stulila se mi u nohou. Zapla jsem televizi a přepínala kanály dokud jsem nenarazila na poměrně dobrý. Na novinky ze světa jsem neměla náladu. Ani na zprávy z okolí. Neměla jsem náladu na nic. Chvíli jsem tam zadumaně seděla koukala na televizi, ale nevnímala jsem, co se tam děje a oždibovala zmrzlinu ze lžičky.

Opatrně jsem zvedla nohy od Barbie a potichu došla k filmům. Vybrala jsem si Rozum a cit, můj nejoblíbenější film. Má necelé dvě hodiny takže se skvěle zabavím. Polykala jsem zmrzlinu a sledovala, jak začíná úvodní scéna filmu, smrt otce tří dcer a jednoho syna. Ten syn je ale pěkný prevít.

Nedostala jsem se ani k části, kde Marianne zachrání Willoughby, když mi zazvonil zvonek. Kdo to může být? Že by se už vrátila Amanda? Zvedla jsem se a pomalu se loudala otevřít.

Podívala jsem se kukátkem na chodbu a srdce mi radostí poskočilo. Sam! Zprudka jsem otevřela dveře a objala ho. "Tak ráda tě vidím!"

"Já tebe taky." Objal mě a políbil do vlasů. "Co kdybys mě pozvala dál? Mám pro tebe překvapení."

"Jasně pojď dál. Chceš pomoct?" Teď jsem si všimla, že u zdi leží pět krabic.

"To zvládnu, ty jenom musíš zavřít dveře." Usmál se a zvedl krabice a vnesl je dovnitř. Tolik mi celý den chyběl. A to jsme se viděli ráno. Bez něj mi to přijde nesnesitelné. Moc mi vadí, když není se mnou.

Zavřela jsem dveře a následovala ho do kuchyně, kde mezitím postavil krabice na pult. Všimla jsem si, že si nechal boty u komody a je bos. Asi chápe jak je těžké vytírat plovoucí podlahu.

"Co sis pro mě připravil?" Zvědavě jsem si sedla na barovou židličku naproti němu.

"Jednou jsem ti na oslavě slíbil, že ti udělám soukromou přehlídku, takže tady jsou moje věci."

"Aha! Jsem moc ráda, že jsi nezapomněl." Sledovala jsem jak si vybaluje všechny propriety. Teď se ukáže jestli je mé potvrzení ohledně toho, že mi lže o svém povolání pravda, ale když na to nezapomněl a přišel sem, tak to asi bude pravda. No, nechám se překvapit. "Ty tohle všechno máš doma?"

"Ne, půjčil jsem si to v práci, budu to ale muset vrátit, co nejdřív. Mohla by jsi to pustit?" Podal mi stříbrné cédečko bez potisku a popisu. "Teda pokud se nechceš dívat na…na ten film." Asi se snažil odhadnout, na co to čučím.

"Ne, teď se chci dívat na tebe." Seskočila jsem ze židle a běžela vyměnit film za neznámý disk. Stiskla jsem play a bytem se rozezněla rychlá melodie.

"A já na tebe. Hm. Sluší ti to." Rychle mě přelétl uznalým pohledem a mě došlo, co mám vlastně na sobě. Trapas.

"Ha ha ha." Zasmála jsem se, ale od srdce mi to nešlo. Připadalo mi to trapné, že mě potřetí vidí v odrbaných teplákách a tílku.

"Myslím to doopravdy." Obdařil mě mým oblíbeným úsměvem, ve které ukázal bílé zuby a mě se pod tím roztříští myšlenky. "Kvůli mně se nemusíš pořád oblékat jako ze škatulky, já to chápu, občas vypadám podobně. Tady jsi prostě doma a na pohodlí záleží, ne?" Pokývala jsem skoro neznatelně hlavou a zvýšila hlasitost, aby to bylo dobře slyšet v kuchyni a přišla zpátky.

Než jsem se zeptala proč, sám mi odpověděl. "Když připravuju koktejly, tak v baru hraje hudba a to mi pomáhá se líp soustředit a udržet si tempo." Usmál se na mě sklidil pod pult krabice. "Máš tu nějaký alkohol nebo něco jiného?"

"Jo." Slezla jsem ze židle, obešla pult, stoupla si vedle něj a otevřela prostřední skříňku.

"Paráda. A teď se posaď." Sedla jsem si naproti němu, zatímco on byl dole skloněný a díval se, co mám za pití. Za chvilku se narovnal a vypadal spokojeně.

"Ty mi neukážeš z čeho to vyrábíš?" Zamrzelo mě, že nevidím, co budu pít.

"Ne. Výrobní tajemství. Jediné, co ti mohu říct je to, že si mě k tomuhle inspirovala. Jmenuje je se Červená lady."

"To zní hezky." Pustila jsem muziku o trochu víc nahlas a založila ruce pod bradou.

Za chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá. Sam předváděl snad všechny možné kousky. Pohazoval si s láhvemi různými směry a žádná mu neupadla. Potom vzal do ruky šejkr, třepal s ním a prohazoval ho za zády dopředu. A konečně mi nalil nápoj. Červený a dolil ho ještě červeným vínem, takže z toho vznikla ještě lepší barva. Ozdobil to bílým brčkem a jahodou.

"Prosím." Naservíroval mi nápoj na bílém ubrousku.

"Děkuju pane barmane." Přitáhla jsem si ho k sobě a přivoněla. Vonělo to dobře. Cítila jsem různý mix a netroufla bych si říct, co v tom vlastně všechno je. Samovi se v rukou mihlo pět lahví. A než jsem stihla postřehnout, co je na nich na nálepce, zmizely zase pod pultem.

Trochu jsem si cucla. "To je skvělý!" Takový koktejl jsem ještě neochutnala. Sladká chuť míchaná s nepatrnou dávkou hořkosti. Silný koktejl, stačilo by jich jenom pár a člověk by se válel po zemi.

"Chutná?" Opřel se o pult a natáhl se ke mně.

"Jo. A moc. Umíš to dobře." Pochválila jsem ho a napila se znovu.

"To jsem rád." Začal dávat věci zpátky do krabic.

"Počkej, ty mi neukážeš jak se dělají ty lahve s ohněm, taková ta barmanská ohnivá show?" Zastavila jsem se skleničkou u pusy.

"Ne, alespoň ne tady v bytě. Určitě by se ti moc nelíbilo, kdyby mi třeba nedopatřením vyklouzly z rukou. Špatně se to potom uklízí." Postavil krabice zpátky na zem.

"Máš pravdu, tak někdy jindy." Kývla jsem a odsunula prázdnou skleničku stranou, abych mohla přelézt po pultě k němu. Uvědomil si, co chci udělat a natáhla ke mně ruce a posadil mě na kraj pultu. Pomalu se ke mně přitulil. Objala jsem ho nohama okolo pasu a rukama jsem mu zajela do vlasů. Přitáhl si mě ještě blíž a přejížděl mi rukama po zádech. Začal mě líbat na krku, po tváři a potom i na rty. Líbali jsme se pomalu, ale vášnivě. Tiskli jsme se k sobě ještě ví než předtím. Jeho rty se mi po chvilce přesunuly na krk a částečně i na rameno. Oby jsme dýchali hlasitě a zrychleně. Hladila jsem ho po tváři a přitáhla si jeho měkké rty zpátky ke svým. Rukou mi zajel pod tričko hladil mě na zádech.

Když jsem mu začínala rozepínat knoflíčky od košile a chtěla mu přitisknout rty na krk, ucítila jsem, že mu v kapse vibruje mobil a potom se ozvalo i zvonění.

"To snad ne. Kdo to může proboha být?" Přestal mě líbat, ale nepustil. Naštvaně si sáhl do kapsy a podíval se kdo volá. "Nezlob se, ale tohle musím zvednout." Smutně se pousmál a rychle mě políbil.

"Prosím. Laufer." řekl a podíval se na mě. Pohrávala jsem si s jeho rozepnutým cípem od košile a hladila ho po nahé vypracované hrudi. "Ano, rozumím." Zaklapl telefon.

"Co se děje?" Nelíbilo se mi jak se dívá, jakoby musel za chvíli odejít. To jsem nechtěla připustit.

"Musím jít." Podíval se směrem z okna a pohladil mě po zádech.

"Škoda, chápu, že musíš jít, ale nešlo by to odložit?" Posílala jsem ho pryč, ale držela jsem ho ještě pevněji než předtím. Nechat ho odejít, to zrovna ne a ne teď.

"Bohužel to nejde. Mám něco v práci."

"Aha. Takže ti začíná noční směna?" Hádala jsem a přemýšlela odkdy to tak může být.

"Něco na ten způsob." Přikývl a znovu mě políbil a naposledy přitáhl. "Vyprovodíš mě ke dveřím?"

"Jasně." Povzdechl si a posbíral krabice. Pomohla jsem mu, ale i ta jedna byla těžká. Ta má snad pět kilo. Dotáhla jsem mu je ke dveřím a vyskládala ven, zatímco se obouval. Pozorovala jsem ho a pohled mi často zabrousil na odhalený vypracovaný hrudník. Určitě chodí do posilovny.

"Tak ahoj." řekla jsem mu a smutně se podívala.

"Zítra ti určitě zavolám do práce." Usmál se a položil krabice na zem. Obtočil kolem mě ruce a zabral, aby se nemusel shýbat. Políbil mě na krk a na rty a postavil zpátky na zem. Čapl krabice a scházel ze schodů. "Uvidíme se. Čau!" Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel.

Zavřela jsem dveře od bytu a šla k oknu. Na chodníku před domem stál černý mercedes. Aha. Takže jeho šéf ho zase někam posílá. Smůla. Zůstávala jsem stát u okna a netrpělivě vyhlížela, až bude nastupovat. Konečně. Naskládal krabice do kufru a podíval se nahoru. Široce jsem se usmála a poslala mu vzdušný pusu. Chytil ji a přiložil na ústa. To je jako z romantického slaďáku. Zamával mi a odjel.

Zajímalo by mě, pro co ho jeho šéf vlastně posílá. A kde vůbec Sam pracuje? Chtěla bych ho někdy přijít do práce příjemně překvapit. Kdy mi asi do práce zavolá? Ráno nebo odpoledne? Budeme mi posílat pořád květiny, i když mi na nich tolik nezáleží? Mám spoustu otázek a skoro žádné odpovědi. Až přijde čas, tak se ho na to zeptám. Nechci ho vyslýchat hned teď, aby si nemyslel, že jsem nějaká stíhačka nebo fúrie. Hm. Sam je pro to njelepší, co jsem za svůj život potkala.

Vrátila jsem se zpátky k televizi a vrátila tam zpátky oblíbený film. Dokoukala jsem ho až do konce a usoudila, že je načase vrátit zmrzlinu do mrazáku a jít spát. Na večeři jsem neměla chuť. Než přišel Sam a potom jsem snědla polovinu kilového kyblíčku.

Odplahočila jsem se do koupelny a napustila vanu. Vybrala jsem si jasmínovou pěnu. Zaplavila mě velká úleva. V celém těle se mi uvolňovaly svaly. Příjemný pocit. Ve vodě jsem byla tak dlouho, dokud mi kůže na prstech nezrohovatěla a nebyla úplně promáčená. Zabalená ve velké osušce jsem odpochodovala do ložnice a malátně jsem se převlékla do pyžama. Svalit se na postel bylo to nejlepší, co jsem dneska mohla udělat.

Sam mi nelže, takže jsem si přece jenom pustila svou fantazii na volno. Za to mi ale pěkně dopálil Max, moje podezření se v jeho případě potvrdilo. Odteď si na něj budu muset dávat větší pozor. Nestojím o žádné problémy a taky nechci, aby se s ním Sam popral. Vím určitě, že kdyby věděl, že mě Max chce, tak by to asi dobře nedopadlo. A nevím pro koho. Oba mají podobnou postavu a nerada bych, aby to skončilo vyřizováním pěstmi. Přestala jsem to řešit a vrátila se zpátky k dnešnímu odpoledni se Samem a k jeho dotykům. S úsměvem na rtech jsem usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama