Druhá šance - 7.kapitola, část 2

23. července 2014 v 19:34 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
No tak to abych si začala připravovat řeč, stejně ji budu potřebovat i pro kamarádky, taky bych jim ale mohla říct, že se nic nedělo, ale to by mi neuvěřily.


Dokončila jsem ukládání obrázků. Je na řadě se podívat. Nečekala bych, že ty fotky budou tak hezký. Moc se jim povedly a ani nevím, kdo to u nich vlastně fotil. Musel to být profesionál. První fotky se týkaly kompletního vyfocení oslavy a hostů. Taky jsme tam byly s Amandou a poměrně často. Slušelo nám to. Pak se fotky točily kolem rozbalování darů. Oklepala jsem se když jsem si vzpomněla na tu paniku, když měl přijít na řadu ten náš. Ale podle zachycených obličejů manželského páru a ostatních se to líbilo neuvěřitelně hodně. Další fotky se týkaly tance. Sebe s Amandou jsem tam taky našla. Byly tam i fotky jak tancuju a Dominikem, a to se mi nezamlouvalo. Takhle to nevypadalo, že by na mě něco zkoušel. Projížděla jsem je dál, až jsem se zastavila na fotce, která zachycuje Sama a Debru. Vypadá tak… tak… neodolatelně. Nemůžu si pomoct a ani proto nemám slov, tohle, to jak na mě působí se asi ani slovy nedá popsat. Hm. To jsem teda dobrá redaktorka, když to neumím vystihnout a to mám jindy hlavu plnou nápadů. Jenomže se na něj podívám a ztratím slova. Zírala jsem na tu fotku asi hodně dlouho, protože jsem s sebou škubla po dalším pípnutí telefonu. Kdo to může být?

Dobry den! Pokud poslete na
toto cislo jednu sms,
samozrejme zdarma, muzete
mit internet do mobilu levnejsi.

Dál jsme to ani nečetla, to znám. Nikdy toho nevyužívám a proč taky? Tady v práci strávím většinu času a počítač mám k dispozici kdykoliv něco potřebuju. Zaťukala jsem na další fotky a celá jsem zkameněla. Na fotce jsem já se Samem a tancujeme. Ale to mě tolik nezarazilo. Vypadáme jako šťastní zamilovaní lidi a to až po uši. Vybavila se mi všechna slova, která jsme spolu promluvily a i ty pocity a to jiskření a všechno ostatní. Zaplavila mě vlny štěstí.

"Ups!" Najednou jsem se zarazila ještě víc, protože jestli mám ty fotky já, tak je má určitě i většina hostů, včetně Sama. Co si asi bude myslet o té fotce? No, zjistí to stejně až někdy večer, protože teď by měl pracovat jako barman a to tak trochu omezuje přístup k počítači. Ale tipla bych si, že barman není jeho povolání. No, uvidím a ty fotky no, třeba ani nepostřehne jak na fotkách vypadáme.

Projela jsem i ty ostatní, a shodla se na tom, že na té fotce, kdy mě málem políbil a na té, kdy spolu poprvé tancujeme vypadáme nejlépe.

"Ťuk. Ťuk. Ťuk." Tohle zaklepání poznám, má to zvláštní rytmus a to je signál, že na mě ťukají kamarádky. Máme to smluvené už od posledního výletu do hor.

"Momentík." Přitahovala jsme rychle židle kolem sebe. Usoudila jsem, že nejlepší bude jim to ukázat než vyprávět. Budou si to moct představit a stačí jenom ukázat a pojmenovat. Poslední židle a hotovo. "Dále!" Urovnala jsem si věci a nastavila fotky od začátku.

"Ahoj děvče. Tak co?" Sedly si obě okolo mě a propichovaly mě zkoumavým pohledem.

"Čau holky. Mám tu pár fotek, jestli se chcete podívat." Pár jich teda nebylo, asi jenom něco kolem padesátky.

"No, že váháš."

"Ukazuj. Honem. A nevynechej žádnou podrobnost jak to s ním dopadlo." Posadily se vedle mě a naklonily se k obrazovce.

"S kým?" Šok! Jak to holky mohly vědět, nic jsem jim neřekla a ani mě se Samem nemohly vidět.

"No přece s tím, do koho jsi zamilovaná." Zakroutila Zuzka netrpělivě a nevěřícně hlavou a povzdechla si.

"Co?"

"Nic na nás nehraj. My to poznáme, čiší to z tebe na kilometry daleko." řekla Linda a koukla na počítač. "Dělej. Ukazuj."

"Dobře." Zmatenost. Byla jsem zmatená takže prvních pár komentářů, kdo je kdo, mi dělalo potíže. Potom jsem to ale nechala být a soustředila se. Kamarádky byly celé unešené. Pak jsem věděla, že přijdou moje první fotky se Samem. Klikla jsem.

"To je on!" vykvikla Linda a hlas jí stoupl o oktávu výš.

"Natuty." přitakala Zuzi a na tvářích jsem cítila jejich pohledy.

"Jo. To je on, ale rovnou vám říkám, že to zamilovanost není. Je to jenom chemie."

"Pche! Nám na nos bulíky nevěš, ale sebe si klidně můžeš oblbovat. Podle mě to teda je pitomost, že si to myslíš, ale jak chceš." Pokrčila lhostejně Linda rameny, ale viděla jsem, že jí to jedno není. Oči vždycky prozradí pravdu. Nikdo to úplně nezastře, i když se o to snaží sebe víc.

"Linda mám pravdu a ty by sis to mohla přiznat." Strčila mi do lokte Zuzka. Ta to nehodlala vzdát jako Linda. Musí mi dokázat, že mají obě pravdu a já ne. Ale jsem tohle tušila, jenomže jsem potřebovala potvrzení od kamarádek.

"Jak se vůbec jmenuje?" řekla Linda. Pořád zastávala názor, že bych na to, že ho miluju měla přijít sama.

"Sam Laufer." Klikla jsem na další fotku. Tentokrát následovala zóna bezpečí. Tančící Amanda.

"Hm. Sam. Trochu neobvyklý jméno. Řekla bych, že to příjmení jsem už někde slyšela." Poznala jsem Zuzčin výraz - hluboce zamyšlená. "Ale taky možná ne. Trochu se mi ty příjmení míchají dohromady."

"A co vlastně dělá?"

"Je barman."

"Barman? A kde?"

"Nevím, to mi neřekl, ale je asi hodně úspěšný."

"Proč asi? Tys ho neviděla míchat nápoje, copak on tam nepracoval jako barman?"

"Ne, byl tam jako host. Zná se s Debrou, matkou nevěsty nebo spíš jeho otec." Další podezření. Odkdy se kamarádí vyšší rodiny s barmany a zvou je na svatby? A taky měl na sobě kvalitní oblek, to se pozná po hmatu.

"Tak to mám dobrý." Kamarádky taky něco tušily a nezdálo se jim to jako mě. Nahlas mi to ale neřeknou a já jim nebudu vykládat o těch mých ostatních podezřeních. Přilévat olej do ohně se mi nechce. Zvlášť v mém případě. Další pochyby se mi už nemusí prohánět v hlavě. A blikat jako nespuštěný alarm.

"Jo to jo. Co se radši vrátit k fotkám?" Potřebovala jsem se soustředit na něco příjemného. Nebo příjemnějšího. Stisknutí tlačítka a další fotka se Samem, tentokrát skoro při polibku a on ve smokingu.

"Teď má smoking!" vykřikla Zuzka a přejela prstem po jeho postavě.

"To je vedlejší, Zuzko. Daly jste si pusu?" řekla Linda a zabodla prst do obrazovky, tentokrát prstem mezi malou mezeru u našich hlav.

"Ne, protože celý tanec ukončila Debra s tím, že je čas na přípitek dalších dvou svědků."

"Ha! Takový…."

"Podraz. To se nedělá."

"Ale co jsem mohla dělat. Pokazila tu hezkou atmosféru."

"Já ti říkala, že se na svatbách navazují nejlepší vztahy."

"Jo to je pravda a vy jste to spolu na prvním rande, pokud se to tak dá říct, skoro dotáhli k prvnímu stádiu pusy."

"Skoro ne." Sklopila jsem hlavu a uhladila si vlasy.

"Povídej!" Že jsem s tím vůbec začala. Ta moje nezamčená pusa.

"A nic nám nezatajuj!"

"Dobře, ale nesmíte mi skákat do řeči. A nechci slyšet žádné komentáře." Zvedla jsem prst jako varovný signál a taky abych mohla začít. Narovnala jsem se a opřela do židle. Kamarádky ani nedutaly. Seděly napnuté jako gumičky, když je člověk natáhne mezi prsty. "Takže, když jsem ho poprvé uviděla, …" Zavřela jsem na chvíli oči a vybavila si to. Potom jsem jim to dovyprávěla dokonce.

"Nádhera."

"Jako z románu."

Zkoušely se jedna druhou trumfnout ve slovním vyjádření. Ale žádné slovo nemohlo vystihnout jak jsem se v těch okamžicích cítila.

"Ťuk. Ťuk. Ťuk." ozvalo se zaklepání na dveře. Všechny jsme naráz ztuhly, co kdyby to byl někdo nadřízený, to byl docela průšvih. Vyskočila jsem a kamarádky se schovaly pod stůl. Otevřela jsem dveře a v nich stál messenger.

"Dobrý den. Jste slečna Valentýna?"

"Ano. Ale já jsem si nic neobjednala a ani jsem vás nevolala." Zmateně jsem na něj koukala a snažila se tvářit alespoň trochu normálněji.

"Mám tu pro vás kytici od jednoho pána. Mohla by jste mi to prosím podepsat? Pospíchám."

"Jistě." Vzala jsem si od něho papíry a podepsala je. Podal mi velkou kytici růží.

"Děkuji. Nashledanou a krásný den."

"Já taky. Nashledanou." Zvedla jsem hlavu, abych viděla jak odchází a všichni na mě koukali. Zalezla jsem rychle zpátky a opřela se o dveře.

"Páni, to je nádhera." Vystrčily holky hlavu zpod stolu.

"Kolik jich je?" Stouply si ke mně a začaly počítat.

"Je tu i vzkaz." Vytáhla ho Linda opatrně z prostřed kytice a podala mi ho.

"Podrž jí." Dala jsem Zuzi kytku a rozbalila obálku. Byla v ní malá zdobená kartička s básničkou.

V noci jsem se díval na setmělé nebe,
vesmír byl plný hvězd, ale já viděl
jen tebe. S. L.

"Tak co tam je?" Chtěla mi Linda kartičku vyškubnout z ruky, ale včas jsem uhnula. S čím jsem nepočítala, byly hbité ruce Zuzky, která postavila mezitím kytici do vázy s vodou. Podržela ho před sebou a četla.

"V noci jsem se díval na setmělé nebe, vesmír byl plný hvězd, ale já viděl jen tebe. S.L." zarecitovala Zuzka.

"To je krásný a dojemný." Padla Linda z toho do křesla v otočce, celá paf.

"Musí do tebe být blázen, když ti tohle napsal a kolik asi utratil za tu kytku? Je v ní deset růží." Zakroutila Zuzi hlavou a začala si ji měřit.

"To je jedno. Myslím, že byste měly jít pracovat, kdyby náhodou další zaklepání nebylo od poslíčka, ale od šéfa."

"Šéf se nikdy z kanceláře nehne. Jedině, když odchází domů." Odfrkla si Linda a začala spolu se Zuzkou odtahovat židle na původní místa. "Zatím čau. Uvidíme se u oběda." Zabouchly dveře a já sebou plácla do křesla. Páni. Sam mi vyhrožoval, že mi pošle kytku, ale já si myslela, že si dělá jenom legraci. Nepřikládala jsem jeho vážnému výrazu doopravdickou váhu.

Vstala jsem a postavila si kytici na stůl vedle počítače. Nádherně voněla. Čerstvé růže. Bílé, světle růžové a rudé. Hezky vystínované od bílých až po rudé. Určitě nebude barman, protože ho musela stát jmění. Nebo je, ale musí vydělávat víc než dost. Znovu jsem si k nim přivoněla a podívala se na vzkaz. Myslel tím včerejší večer? Když se bouřka uklidnila a on nemohl usnout? Zajímalo by mě jak ho tohle mohlo napadnout. Já bych to dohromady nikdy nedala. Na verše a potom na básničky vůbec nemám mozek. Jediné, co bych byla schopná napsat je malá krátká povídka. Ty se básničkám nevyrovnají.

Znovu mi zapípal mobil. Sms.

Ahoj. Zase te budu otravovat.
Dneska nebudu moct prijit,
protože me Erik pozval na maly
piknik do přírody tak se na me
prosim te nezlob. Jestli mas ale
ted cas, tak se sejdeme na icq.
Cau a nezlob se Ami.

Dneska mi přišlo víc zpráv než za celý týden. Uvažovala jsem, jestli mám jít na icq si popovídat, ale pak jsem uznala, že bude lepší, když jí to povím hned. Pak jí to znova říkat až za delší dobu by mi vadilo. Takhle to řeknu všechno dneska a mám splněno a můžu se pak věnovat práci.

Připojila jsem se a hned mě uvítala Amanda. "Ahoj! Jsem ráda, že jsi se přihlásila a nenechala sis to pro sebe dokud nebudu mít na tebe čas osobně. Jsem asi sobec viď?"

"Ahoj, dneska už po kolikáté? Ne nevadí mi, že se u mě nebudeš moct stavit. A nejsi sobec."

"Uf. Děkuju. Víš s Erikem se to vyvíjí vážně dobře. Mám ho ráda."

"Jo, úplně tě chápu."

"No, ale teď už dost o mě, myslím, že je na řadě, abys mi dovyprávěla, co se stalo, když jste se šli projít do zahrady."

"Jo. Tak dobře. Šli jsme se projít a mě se zapíchly podpatky. Málem jsem upadla, ale Sam ke mně naštěstí přispěchal a vzal mě do náruče..."

"Óóóó. Romantika začíná."

"Nevyrušuj mě!"

"Už čekám."

"Dobře. Takže vzal mě do náruče a nesl mě jenom chvíli, protože jsem mu pak u stromu řekla, že by mě měl radši pustit, aby si něco neudělal něco víc s pochroumaným ramenem. Postavil mě na nohy a já jsem si sundala boty a potom…" Schválně jsem se odmlčela a čekala na její reakci.

"A potom ….Co? Pokračuj!"

"No a potom jsme se políbili."

"Jo! Super! A jaký to bylo? Myslím tím, jak líbá?"

"Líbá…velmi dobře, dokonce líp než vypadá."
"Wow! A co bylo dál?"

"Potom nás ochladil ledový vítr a začalo se stahovat k bouřce. To už víš. Jak rychle se ta slavnost vyklidila do domu?" Chtěla jsem na chvíli zaměstnat její pozornost jinde, potřebovala jsem si uspořádat věty v hlavě, abych věděla jak jí to napsat.

"Jo bylo to rychlý, v domě bylo pro tento případ připravená jiná místnost, vždyť mě znáš. Ale vraťme se k tobě, kam jste šli?"

"Zavedl mě do malého dřevěného altánku, bylo tam příjemně. Teplo a…"

"Tohle mi nepiš : A… nebo A potom…Takhle mě napínat, to se nedělá kamarádce."

"Tak dobře. A chtěl mě políbit, ale jakmile se sklonil prolomil ticho kolem nás hrom a bylo po všem. Potom jsem mu spala v náruči, přikrytá jeho sakem."

"Panebože! Jako v nějakém dojáku!"

"Víš co jsem ti říkala o tom vyrušování?"

"Tak dobře. Promiň. Ale tohle je taková romantika a napínavé, jak to bude dál. Už mlčím, teď nic nepíšu. Slibuju."

"Ok. No, ráno mě dovezl svým autem domů a potom mě hodil do práce s pusou na rozloučenou a potom mi přišli květiny s básničkou."

"Wow! To je něco. Máš život jako telenovelu. Ha! A co stálo v té básničce? Máš ji u sebe?"

"Jo. Cituji : V noci jsem se díval na setmělé nebe, vesmír byl plný hvězd, ale já viděl jen tebe."

"Pa-rá-dá!" Schválně to slovo protáhla, abych pochopila jak je to pro ni důležité.

"To jo."

"A chodíte spolu?"

"Jo. Už od toho včerejška."

"Už od včerejška a proč si mi to nenapsala?!"

"Protože jsem na to úplně zapomněla, proto!"

"OK!"

"Fajn!" Tohle mě nazlobilo.

"Kamarádky?" Na obrazovku na mě vyběhla napřáhnutá ruka.

"Jo kamarádky." Poslala jsem jí ten obrázek znovu.

"Zlobíš se?"

"Ne. Musím pracovat. Ahoj!"

"Tak čau!"

Odhlásila jsem se mírně naštvaná. Pustím se do práce a snad mi to přejde. Šlo mi to rychle, moje stará rozjařená nálada z rána se vrátila a to hlavně díky omamné vůni růží a připíchnuté kartičce na monitoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama