Druhá šance - 7.kapitola, část 1

23. července 2014 v 19:28 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance

7. VYPTÁVÁNÍ

"Píp, píp, píp." Uslyšela jsem u hlavy budíček. Zamlela jsem se a ucítila, že nejsem ve své posteli, ale někde jinde. V hrůze jsem otevřela oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si spojila myšlenky dohromady. Ležela jsem tam, kde usnula. Protáhla jsem se a podívala nad sebe.

"Spala jsi hodně tvrdě." Odhrnul mi vlasy na stranu a chtěl mě políbit, ale odtáhla jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mi není cítit z pusy a taky nevím jak vypadám. Trochu ho to vyvedlo z míry, ale pak zase nasadil klidnou masku. "Chápu. Asi bychom měli vyrazit. Nechceš přijít do práce pozdě."


"Jo." Posadila jsem se vedle něj a protáhla se. Celé tělo mě bolelo. Velmi nepohodlné spaní. Věděla jsem to, když jsem včera usínala. "Jak ses vyspal?"

"Nebylo to špatný." Zívl a zvedl se z pohovky. "Venku je krásný sluníčko." Odhrnul záclonky a pustil dovnitř teplé sluneční paprsky. Bude zase velký horko. "Nevyrazíme?" Otočil se ke mně a natáhl ruku.

"Jo, potřebovala bych se stavit doma a trochu se upravit, takhle do práce nemůžu." Podívala jsem se na své šaty,ale ty si držely tvar.

"Mě se líbíš." Usmál se a vzal si ode mě podávané sako.

Obula jsem si boty, posbírala věci a vyrazila s ním po boku ven.

Páni! Zahrada ve slunečním světle vypadala ještě líp než včera. Na anglickém trávníku se třpytily malé kapky rosy a moje vlasy začaly zase házet duhové jiskřičky. Sam se na mě zvědavě podíval a užasl tak jako ostatní. Uvědomila jsem si, že včera, když se objevil takové sluníčko už nebylo.

Na nebi nebyl ani mráček, takže to působilo dojmem, že se včera v noci tudy neprohnala žádná bouřka. Stromy, keře, květiny se kolébaly v mírném větru a cítila jsem jejich jemnou vůni. Nic tu nebylo poničené. Bouřka asi musela ustat v době, kdy jsem se ponořila plně do spánku a všechno se to do rána napravilo, takže žádné rostliny neležely na zemi. Nic nebylo polámáno.

"Mohli bychom to vzít jinudy? Nechce se mi procházet přes dům." Nevím přesně jak vypadám a co by si mysleli hosté, radši to nechci riskovat.

"Jsem pro, ale doufám, že to není pro že se za mě stydíš." Zvedl jedno obočí a podíval se na mě úkosem.

"Jasně že ne. Tak už pojď." Postrčila jsem ho a nechala jít jako prvního. On se tu přece vyzná mnohem líp než já a navíc nemusí koukat na legrační chůzi člověka na trávníku s podpatky.

"Chodíš sem často?" zeptala jsem se a rozhlédla se po zahradě, při okrajích plotu lemovanou kytkami. Jako v zahradě ve filmech od Rossamunde Pilcherové. Úchvatné. Všechno to tu hrálo v dokonalém souladu, celé se to doplňovalo. Táhl mě do tmavé části mezi keři přes dřevěný můstek obrostlý zelenými velkými lupeny a po okrajích posazené dvě palmy s kamínky. Zarazilo mě to, kam máme namířeno.

"Jo, mám to tu nejradši. Neboj se." Viděl, že jsem ztuhla na místě. "Támhle jsou zadní vrátka." Ukázal na prosvítající žlutou mezeru mezi tújemi a kamenným plotem. Malá zadní vrátka. Asi by mě už nic nemělo překvapit. Jako v zámecké zahradě.

"Až po tobě." Podržel mi otevřená vrátka a trpělivě čekal až pomalu přelezu. Na zemi přece jenom zůstalo pár stop po včerejším lijáku - bláto. Určitě budu vypadat jako čuník, jestli při mém štěstí na nehody upadnu do hnědé čvachtavé hmoty. To se pak bude moct Sam popadat za břicho, jaké jsem nemehlo. Ha! Nehoda mě nepotkala. Zatím.

Všude vládl klid. V této části města se chodí do práce až v poledních hodinách nebo vůbec chodit nemusí a všechno zařizují z domova z počítače. Ranní ticho se mi líbilo, protože v místě mého bydliště by se tohle nikdy nestalo. Tam neustavičně jezdí auta, tramvaje, vlaky a ostatní dopravní prostředky. Spousta. Jasně město je největší v republice. Hlavní město Praha.

Usmála jsem se a pak zarazila. Na chodníku stálo před domem jediné auto. Černý mercedes a černými skly - celý nablýskaný. Buďto je nový nebo umytý. Hm. Včerejší bouřka. Jasně. Nevěděla jsem jaká je to značka takový odborník v automobilovém průmyslu zase nejsem.

"Týno, ulítly ti včely?" Zamával mi rukou před očima a uchechtl se. "Neměla bys tu stát, může se pak přihodit, že přijdeš pozdě do práce."

"Jo. To je tvoje auto?"

"Eh…Ne. To je auto mýho šéfa." Oddychl si a podíval se stranou. Nemluví pravdu, to poznám. Trávím hodně času u kriminálek. "Nastoupíš?" Podržel mi otevřené dveře u spolujezdce. Nasedla jsem a pozorovala ho jak oběhl auto a nastoupil. Počkala jsem dokud se auto nezačalo hýbat, aby mi nemohl utéct v případě, že by na něho prasklo, že tohle autíčko snů ukradl. Blbost! Policajti by ho už dávno našli a on by se s ním neproducíroval po městě. Komická představa.

"Same, když ti šéf půjčil auto tak to ti asi hodně věří, viď?" Pohladila jsem zlehka kožené sedačky a připoutala se.

"Jo. Občas mě posílá něco vyzvednout přes celou Prahu." Pokrčil rameny a upjal pozornost na silnici. Že by se potřeboval až tak hrozně moc soustředit?

"Kudy mám jet?" řekl, když ticho začínalo být nepříjemné.

"Třikrát doleva po hlavní třídě a potom zase doleva."

"To bude dlouhá cesta."

"Mně to nevadí a tobě?"

"Taky mi to nevadí, jsem tak trochu rád. A navíc, alespoň budu vědět, kam mám posílat květiny." Usmál se a rychle na mě mrkl.

"Nemusíš kvůli mně zbytečně utrácet." Kytky pro mě moc neznamenají. Vydrží jenom chvíli a potom uvadnou. Nikdy jsem pořádně nevěděla jak se o ně starat a co s nimi. Ovšem pokojové kytky to je něco jiného. To vím, co s tím. Otec se v tomhle dobře vyzná.

"Když budu utrácet kvůli tobě tak to nikdy nebude zbytečné." Zavrtěl hlavou a zastavil na červenou. To bylo milé. Lichotivé. A velmi příjemné. Nestává se často, že bych tohle slyšela.

"Můžu pustit rádio?" Natáhla jsem se po knoflíku a nečekala na odpověď. Byla tam nastavená moje oblíbená stanice Frekvence 1. To potěší. Máme něco společného.

"Líbí se ti auto?" Ztišil hudbu. Nechtělo se mu překřičet vysoké decibely písničky. Já bych to udělala taky, kdyby to nebyla moje oblíbená.

"Není špatné." Poklepávala jsem nohou do podlahy v rytmu a opřela si hlavu.

"Áááááá!" vykřikla jsem, když se sedadlo pode mnou přesunulo do ležaté polohy. Nic jsem nemačkala.

"Máš pravdu, není špatné." Uculoval se na mě pobaveně a ukázal na malé tlačítko u sebe na dveřích.

"Ty provokatére. Vrať mi okamžitě sedačku nahoru." Rozesmála jsem. Nehodlám se tady něčeho dotknout a rozbít mu tu něco. Hm… Mám nápad. Posadila jsem se a čekala na sedačku v normální poloze.

"A když ne?" Škádlil mě a nepřestával se uculovat. Vypadal jako malé dítě načapané pří lumpárně.

"Tak to zkusím sama a možná bych mohla něco rozbít." Varovala jsem a doufala, že se chytí na můj nápad - nachytat ho při další lži ohledně auta.

"To nevadí." Usmál se a znovu rozjel.

"Tobě by to asi nevadilo, ale šéfovi by mohlo, nemyslíš?"

"Ehm…To asi jo." Jo! Tohle auto určitě není jeho šéfa, na to se mi už nevymluví. Cha! Možná jsem místo redaktorky měla jít dělat inspektorku jako ve filmech. Můj postřeh se hodí a čtení řeči lidského těla taky. No, ikdyž se to hodí i pro redaktorky, ale já to tolik nevyužiju.

"Za chvilku tam jsme. Mohl bys na to trochu šlápnout, za chvíli mám být v práci." Střelila jsem očima na hodinky vedle tachometru, na kterém k mému uspokojení narůstala rychlost. Miluju rychlou jízdu, ale lepší je to ve volné přírodě nebo mimo lidi. Tučnou pokutu není zrovna příjemné pocítit na účtě. "Ale nemusíš dostat pokutu."

"Toho se nebojím mám tam známý." řekl to tónem jakoby to měla být samozřejmost.

"A odkud?"

"Z baru. To by ses divila, kolik lidí z vyšších sfér se tam přijde pobavit." Podíval se na vysokou žlutohnědou budovu. "Tady?"

"Jo. Přesně." Odpoutala jsem se a hnala dovnitř, abych byla zpátky co nejdřív.

"Počkám!"

Kruci! Nemám klíče. Nechala jsem je v kabelce a kabelku má teď Amanda. Určitě je dala do květináče na okně, do naší tajné schovky pro případy nouze. Nemýlila jsem se. Odemkla jsem a rychle pospíchala do šatny. Přišlo další dilema.

"Co si mám vzít na sebe?" Vyhazovala jsem za skříně všechno své oblečení. Pořád ale né to, co teď potřebuju. To je normální, to co hledám najdu až na samém konci. Pasovou džínovou sukni s kšandami a k tomu modrou košili nebo tu červenou, to je mi teď jedno, k tomu se hodí oboje. Konečně jsem to našla a samozřejmě zastrčené úplně vzadu. Jak jinak. Šátek podobné barvy jako oční stíny a je to. Třpytky zakryju copem, ale ten si dodělám až dole v autě. Nemusí to v práci každý vidět.

Poslední pohled do zrcadla, přendat nebo spíš v mé situaci přeházet do jiné kabelky a hurá ven. Ale věci mi padaly z rukou, při mém vysokém tempu. Jestli pak tam ještě čeká? Musí, to by mi neudělal.

Sam na mě čekal s úsměvem na tváři. "Vypadáš…"

"Jako nevyspalé kačátko." Skočila jsem mu do řeči a připoutala se.

"Ne." Zasmál se a uhladil mi uvolněný pramínek zpátky do culíku. Jeho dotyk mi způsobil rychlejší zabubnování srdce. "Vypadáš líp než včera." Zařadil se zpátky do ranního provozu. Neptal se ani kam mám namířeno.

Zastavil před mou agenturou. "Znám se osobně s panem Zajíčkem." Postřehl můj tázavý výraz. "Měla by sis pospíšit. Budeš to mít akorát."

"Tak ahoj." Zabouchla jsem dveře a metala dovnitř. V rychlosti jsem pozdravila recepčního. "Ahoj Tony."

"Ahoj Týno." Zněl překvapeně.

Stiskla jsem tlačítko na přivolání výtahu a nevšímala si, že mě Tony zmateně pozoruje. Netrpělivě jsem klepala nohou o podlahu. To si ten výtah nemůže alespoň jednou za čas pospíšit?!! Musím zavolat Amandě, aby neměla starost a poděkovat jí. Kde mám kabelku? To ne! Nechala jsem ji v autě u Sama. Zaskučela jsem a opřela si hlavu o zeď.

"Nepostrádáš něco?" Jeho hlas mi v tu chvíli přišel jako to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. Poznala bych ho na sto procent všude.

"Díky Same." Vzala jsem kabelku, naskočila do výtahu a zmáčkla číslo.

"Týno." Zarazil rukou zavírající se dveře a napůl se naklonil dovnitř.

"Hm?" Podívala jsem se na něj. "Zapomněla jsem ještě něco?" Zkoumavě jsem se podívala na jeho prázdně ruce a pak do jeho tmavých čokoládových očí.

"Ty ne." Usmál se. Rychle si mě přitáhl a vtiskl mi polibek. "Hezký den. Uvidíme se potom." Pustil mě a odcházel. Než se dveře zavřely jsem viděla jak si Tony Sama měří. Asi žárlí. Trochu mě to potěšilo. Hlavu jsem měla ale plnou posledního polibku. Byl jiný než ty včerejší, víc důvěrnější. Kdyby mě podržel o chvíli déle, rozklepaly by se mi kolena.

Po druhé za svou práci tady v agentuře jsem se otočila a podívala se do zrcadla na zadní stěně kabinky. Poprvé to byl můj první den tady. Žádné kruhy pod očima, skoro všechny třpytky schované. Perfektní, až na to, že mám takový, zvláštně rozzářený obličej. A taky dnešní kombinace šatů je hodně křiklavá, ale nevadí mi to. Cítím se fajn, mnohem líp než fajn. Cítím se šťastná, jako bych našla něco, co mi chybělo.

Měla bych se co nejdřív uklidnit. Takhle rozzářená po ránu obvykle nebývám. Nechce se mi odpovídat na hloupé dotazy ostatních lidí. Kamarádky mi budou docela stačit. Působí takhle růžové brýle jak to s oblibou říkala paní učitelka na základní škole? Ne. Spíš je to slíbením, že se uvidíme potom! Super! Sice nemám jeho telefonní číslo, ale on ví, v jakém bydlím domě.

"Cink." Dveře výtahu se otevřely. Zvláštní teprve teď jsem si všimla, že výtah zacinká, když se otevřou dveře. Ale jinak se nic nezměnilo. Stejné ranní pochůzky, stejné výrazy ve tvářích, všechno zůstalo při starém. Radši si pospíším do své kanceláře a zavolám Amandě.

Ve dveřích jsem na chvíli zůstala jako opařená. Na stole se mi válely stohy papírů. Kontrola, podepisování, poznámky a fotky. Občas jsem si to musela vzít i domů, ale to se stávalo výjimečně.

Zapla jsem počítač a čekala až se otevře Seznam.cz. Potřebuju se podívat na emaily. Taky ale napíšu Ami, že jsem v pohodě.


Ahoj! Domu jsem se dostala
v poradku. Ted jsem v praci
a tesim se az si s tebou
pokecam. Cau Tyna


Zaklapla jsem mobil a přihlásila se. Cože? Zacloumal se mnou šok. Amanda mi neřekla, že se na svatební oslavě budou dělat fotky. Jsem to ale blbec! Ty se dělají vždycky. Doufám, že tam nebudu se Samem, ale taky by mi to potěšilo. Jsem zvědavá jak na fotkám s ním vypadám. Než jsem stačila kliknout na první obrázek a uložit ho, zapípal mi mobil. Amanda.


Ahoj. Jsem moc rada, ze si
v poradku. Doma na tebe
pockam a ty musis, musis,
vypravet vsechno do
detailu. Tesim se. Pa Ami
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama