Druhá šance - 6.kapitola

23. července 2014 v 19:23 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
6. ZAHRADNÍ ALTÁNEK

Zvedal se čím dál tím větší vítr a blesky byly stále častější, když jsem konečně uviděla, kam máme namířeno. Malý dřevěný altánek s červenou stříškou, porostlou břečťanem. Vypadal moc hezky a byla jsem ráda, že tu stojí. Vítr mi čechral vlasy takže budu vypadat jako rozzuřený Beethoven. Prima představa.

Sam sáhl zkušeně pod květináč a vytáhl klíče. Rychle odemkl a zatáhl nás dovnitř. Jen co za námi zapadly dveře, venku začalo pršet.

Nejprve to byly jenom malé kapky deště, které postupně zrychlovaly, až se z nich staly jednotné proudy vody.

Náhle celou naši skrýš osvítil blesk a za ním následoval drtivý hrom, až se mi pod tou tíhou zastavilo srdce. Pochopila jsem výraz, když blesk rozčísl oblohu a hrom otřásl zemí.


Hromy a blesky následovaly nesčetněkrát za sebou. Po prvních deseti jsem je přestala počítat. Z jednotlivých blesků se stávaly velké s malými postranními. Sice vypadaly úchvatně , ale také s sebou přinesly ty těžké hromy.

"Pojď se posadit." řekl Sam, vzal mě za ruku a odtáhl na malou červenou pohovku. "Není dobrý nápad stát u okna. Nikdy nevíš, co se může stát." A na jeho potvrzení zadunělo ještě několik hromů - tipla bych si že blízko u nás - , při kterých se člověku strachy zastaví srdce a naskočí husí kůže.

Zvuky hromů se teď shodovaly se zvuky tryskáčů, kteří proletí člověku nad hlavou. Vím to, protože jsem se jednou opalovala na matračce na přehradě Orlík. Samozřejmě jsem se přitom opalování spálila, zapomněla jsem s natřít a myslela si, že mě uchrání jenom voda. A pár tryskáčů proletělo nade mnou.

Altánek vypadal jako malá mrňavá chatka. Ale měli to tu fakt hezký, jako v celém domě. Malá pohovka dominovala spolu se stolkem a křesílkem celé místnosti. Za pěkného dne se tu asi musí báječně odpočívat. Ale nesmí být moc velké horko, protože to by to tu mohlo sloužit jako sauna.

Prohlídla jsem si místnost víc do detailů. Stěny byly stejně tmavě hnědé jako zvenku - přírodní dřevo, nalakované - , záclonky měly lehký květinový potisk, za pohovkou stály v rozích vysoké palmové stromky a na bílém stole s proskleným vrškem byla křišťálová mísa plná barevných květů, většinou to byly tulipány. A ještě něco zeleného a to nevím, jak se tomu říká.

"Jo, bude to lepší." Sedla jsem si na pohovku s schoulila se mu k boku. "Nemám bouřku ráda." Sam kolem mě ochranitelsky ovinul paže a položil si hlavu na mou. Opatrně. "Nevadí, když mi poničíš účes."

"Dobře." Usmál se, ale zůstával pořád stejně.

"Stejně je určitě už zničený od větru a já musím vypadat komicky." Sáhla jsem si na účes.

"Ani tak nevypadáš."

"Dobře." Do střechy se opřel silný vítr.

"Nemůže se ta střecha odloupnout a uletět?" Pokusila jsem se zažertovat a povedlo se mi to. Rozesmála jsem ho.

"Ne, nemůže."

Z nebe pořád tekly provázky vody a chvílemi se mi zdálo, že vidím malé bílé kuličky - kroupy. A opravdu. Déšť zesílil natolik, že už nestačila jenom voda, ale musely se přidat kuličky zmrzlého ledu. Následovalo hluboké zlověstné ticho a pak velký blesk s menšími po stranách a za ním jako věrný pes šel hrom. Ale tenhle byl horší než předtím. Nejenom, že mi naskočila husí kůže a na chvíli se mi zastavilo srdce, ale šíleně jsem se rozklepala. Začala mi být zima a strach k tomu přispěl.

"Tady máš." Přehodil kolem mě svoje sako a celou mě přikryl. Přitulila jsem se k němu ještě blíž. Cítila jsem se u něj v bezpečí. "Díky."

Slyšela jsem jak mu tluče srdce a pravidelně oddechuje. Ani jeden jsem nepromluvili. Poslouchali jsem pravidelné bubnování deště do střechy a jak to občas přestává, když se do toho vloží vítr a odežene na chvíli déšť jinam.

Následovala další ticho a poměrně dlouhé.

"Myslíš, že už je to pryč?" pípla jsem nesměle. Musel si myslet, že takhle mluvím, abych to znovu nepřivolala zpátky. Zvedla hlavu, abych mu viděla do obličeje.

"Ještě ne." Na chvilku se zamyslel a prstem mi zvedl bradu. "Mám tě přivést na jiné myšlenky?" Usmál se, zapřel pažemi a s mou malou pomocí si mě přitáhl a znovu jsme se políbili. Probíhalo pomaleji, vychutnávali jsme si jak se naše rty o sebe třou. Jak se vzájemně dotýkáme. Pak se ale opět přihlásila ke slovu bouřka a znovu udeřila tím nejhorším druhem blesku a hromu. Oba jsem zkameněli. Když padal opět déšť, myslím, že silnější než předtím, se Sam pode mnou zasmál. "Asi to necháme na jindy."

"Hm. Souhlasím s tím." Nechtělo se mi, ale kolem zase zaburácel hrom a já jsem se otřásla. Sam mě opět pevně objal a pohrával si s mými prsty.

"Na co myslíš?" řekla jsem a podívala se na naše propletené ruce.

"Myslím nato, jak jsem tě poprvé uviděl." Usmál se a políbil mě na špičku nosu.

"Hm. A?" Nechtěla jsme aby přestal mluvit, měl tak hezký hlas a taky jsem se nechtěla soustředit na počítání jednadvacet, dvaadvacet.

"První, co mě napadalo bylo, jestli jsem usnul za volantem. Trochu hloupá představa, protože takovou pěknou osůbku jako jsi ty bych si nemohl vysnít. Ale měl jsem za sebou dlouhou cestu, takže ba to šlo." Zamyslel se. "Potom ses na mě podívala a trochu se začervenala. Připadal jsem si jako v ráji."

"Páni. Já jsem si myslela, že tohle jsem cítila jenom já a pak jsem měla ten divný pocit v břiše a …"

"Počkej, ty taky? A já jsi myslel, že jsem snědl něco špatného. Při cestě na oslavu, protože toho jídla tam jsem se nestihl dotknout." Museli jsme se tomu oba nahlas zasmát.

Déšť opět přidal na síle a vítr přivál ještě víc vody než bych považovala za možné, protože to venku vypadalo jako kdybych se zalévala kytky kropáčem bez násadky. Z tohohle určitě budou povodně. Následovalo další utišení a další srdce zastavující blesk a tíživý hrom. Jenormální, že přitom člověk, jen na tu jednu vteřinu slyší srdce, jakoby ho měl přímo v krku? Pomyslela jsem si ve chvíli, kdy se z hromu stala ozvěna a déšť opět zesílil.

"Myslíš, že to potrvá ještě dlouho?" řekla jsem mu. Nahnul se ke mně blíž.

"Jestli jsi mi něco říkala a já bych si tipl, že jo, tak mi to musíš říct ještě jednou, protože jsem tě neslyšel. A já tě rád poslouchám." Pohladil mě po zádech a upravil sako, abych zůstala pod ním schovaná. Nechal hlavu nakloněnou mým směrem.

"Jo, říkala jsem, jestli si myslíš, že to brzy skončí?" Podívala jsem se ven oknem a počasí si asi usmyslelo, že mi to potvrdí pravým opakem. Hrůza! Alespoň, že je tady se mnou Sam. Volnou rukou jsem ho pohladila po vlasech.

"Čím jsem si to zasloužil?" Usmál se a mě se zatajil dech.

"Jsem moc ráda, že tu jsi se mnou." řekla jsem pravdu, nemělo by smysl lhát.

"Taky jsem rád, ale můžeš mi říct, proč občas zadržuješ dech? Vrtá mi to pořád hlavou."

"Když se usměješ takovým tím upřímným úsměvem. Když jsem tě třeba něčím pobavila a nebo když ses na mě poprvé podíval. Je to takový…sexy úsměv."

"Hm. To jsi řekla hezky, ale jediné, co je tady sexy, jsi ty sama." Zase se usmál, tím úsměvem při kterém zapomínám dýchat,a o kterém jsme si povídali.

"To říkáš teď, protože jsi mě nikdy neviděl jak vypadám po ránu."

"Možná to uvidím, protože pochybuju, že by se ti chtělo jít někam v tomhle počasí . Budeš se bát tu se mnou přenocovat?" Na rtech mu pohrával úsměv a v očích mu plála skutečná zvědavost.

Nasadila jsem vystrašený výraz. "Ano, hrozně moc." Rozesmála jsem se na celé kolo a on se ke mně přidal. Vypadal tak hezky, když se usmíval. Přirovnala bych ho klidně k nějakému bohu, například k bohu lásky ke Cupidovi.

"Ale teď vážně, nebojíš se tu se mnou, tak sama?" Poznala jsem, že ho to doopravdy zajímá. Taky jsem zvážněla. Mám mu říct pravdu? Jo.

"Ne, vlastně se s tebou cítím v bezpečí."

"To jsem rád."

"Taky jsem ráda."

"A za co?"

"Za to že ty jsi rád a nevadí ti, že se k tobě tisknu a chovám se jako tvoje přítelkyně, mám totiž pocit, že se známe už dlouhý roky."

"Tak to jsem na tom stejně. Doufám, že nemáš přítele, aby sem nevtrhnul a nechtěl mě zabít za to, že tu sedím s jeho kráskou." Zdálo se mi to nebo se při té představě usmál? Nezdálo, každému chlapovi se líbí, když může o svou přítelkyni bojovat. Nechávají se zmítat testosteronem.

"Nemám přítele." Zavrtěla jsem hlavou, nebyla jsem si jistá kam tahle konverzace míří. "A co ty? Máš přítelkyni?" Sevřelo se mi srdce, jak jsem čekala na jeho odpověď a vzhlédla jsem.

"To záleží na tom jestli by mě chtěla." Políbil mě na hřbet ruky.

"Myslím si, že by chtěla." Lákalo mě nepokazit mu tu hru.

"To jsem rád." Přitáhl si mě zpátky na svou hruď a políbil mě do vlasů. Poslouchala jsem jeho srdce, které rychle tlouklo nadšením. Zvedla jsem hlavu a se nadzvedla. Objala jsem ho rukama kolem krku a zamotala mu prsty do vlasů, hebkých jako samet a políbila ho. Přesunul si mě do náruče a jeho rty se mi přesunuly na krk a na klíční kost. Ruce mu klouzaly po mých šatech a objížděly mi kolem pasu a boků. Pohladila jsem mu tvář a zjistila, že jí má pečlivě oholenou. Dychtivě mi přitiskl svoje rty zpátky ke mým. Jazykem mi obkresloval tvar rtů. Za chvíli nás zase uvedl do nehybnosti hrom jako ty první, které začaly bouřku a celou atmosféru nám tím ukončily.

"Nepočkáme až se to přežene?"

"To ale bude trvat celou noc."

"To nevadí, já ti nikam neuteču. Nejsem žádná fatamorgána."

"Ale připadáš mi tak."

"Kolik je hodin?" Předtím jsem se o čas moc nestarala.

"Bude půl dvanácté." Je to pravda. Čas hrozně rychle letí, když se člověk dobře baví.

Na tváři se mu objevil můj oblíbený úsměv. Přetáhl přes nás sako. "Jsem docela unavený, co takhle jít spát?" Zívl a já se přidala. To zívání je ale nakažlivé.

"Nevadí ti, kdybych…" Zamlela jsem se mu v náruči.

"Ne, klidně takhle zůstaň." Široce se usmál, když pochopil, že se mi moc nechce z jeho příjemného objetí. Cítila jsem se mnohem víc v bezpečí než předtím, taky to bylo tím, že moc hezky voněl, pěkná uklidňující vůně s podtónem divokosti.

"Dobrou." řekla jsem a s námahou zavřela oči, abych alespoň mohla předstírat, že spím.

"Taky dobrou." Odpověděl a hlas měl unavený.

Nemohla jsem usnout, připadalo mi to trochu divné, vždyť zítra vstávám do práce. PRÁCE!!! Úplně jsem na ní zapomněla. Celé tělo mi znehybnělo, jak jsem přemýšlela, co dělat. Sam si toho okamžitě všiml. Taky nemohl usnout.

"Co se děje?" Zněl trochu vylekaně, až to bylo legrační.

"Vzpomněla jsem si, že zítra musím být brzo v práci."

"V kolik hodin?"

"No, kolem sedmé hodiny."

"To nebude žádný problém." Podívala jsem se na něj a viděla jak ve tmě nastavuje hodinky. "Nechci abys kvůli mně přišla pozdě." Políbil mě na čelo.

"Tak jo." Nadzvedla jsem se a začala vytahovat pírka a gumičky a skřipečky z účesu.

"Co to děláš?"

"Nechci mít ráno bolehlav."

"Pomůžu ti. Přece jenom na to vidím líp než ty."

"Tak jo." Položila jsem se zpátky a nechala ho. Bylo to příjemné jemně mi probíral vlasy.

"Hotovo." Uhladil mi vlasy pryč z obličeje a položil všechno na stůl.

"Nakolik jsi nastavil budíček?" Zívla jsem a zamrkala očima do tmy, kde měl být jeho obličej.

"Něco kolem šesté." řekla hlas mu přešel do šepotu, takže jsem si nebyla jistá jestli to opravdu řekl nebo se mi to už zdálo. Stejně jsem za malou chvíli už o sobě nevěděla. Jenom v povzdálí jsem vnímala bubnování deště v divných intervalech. Přišlo mi to jako kdyby vyťukávaly nějakou neznámou písničku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama