Druhá šance - 5.kapitola, část 2

7. července 2014 v 11:03 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
"Asi jo." Přešla jsem konstatovaní bez větších poznámek.

"Hele, a kde vůbec je ten pan Sam?"

"Nevím, omluvil se mi, že musí na chvilku pryč." Zamrzelo mě, že mu to trvá tak dlouho.

"Na chvilku pryč? Vždyť už se dávno vrátil. Já si půjdu popovídat s Patrikou, poprosila mě o to, a ty se bav a nezapomeň mi potom sdělit detaily." Vystřelila ze židle.


Podívala jsem se na její mizící postavu za načechranou bílou lampou a uviděla Sama. Ale ten vypadal úplně jinak. Chvíli mi trvalo než jsem na to přišla, hodně jsem se totiž soustředila na jeho obličej. Převlékl se. Měl na sobě bílý smoking a vypadal…božsky. Snad to ani nešlo pořádně popsat. Dokonale mu padl. Zase se na mě usmíval. Byla jsem si jistá, že kdybych stála podlomí se mi kolena. Jak jen to dělá? Aha, nový James Bond.

"Ahoj. Doufám, že jsem nebyl pryč dlouho?" Posadil se na Amandino místo a usmíval se. Sakra to mi ještě chybělo, nestihla jsem si připravit žádné otázky vhodného typu.

"Ne. Jak to, že ses převlékl?" Nic lehčího mě nenapadlo.

"Tobě to vadí? Líbím se ti míň?" Pozvedl jedno obočí a v očích mu vesele hrálo.

"Proboha ne, ale nějak jsem si tě neuměla představit ve smokingu, protože ti tričko s džínama sluší. Teď vypadáš jakoby jsi vystoupil z pohádkové knížky o princech." A motáš mi hlavu ještě víc. Tohle mu říkat nebudu.

Pousmál se a jemně stiskl mou ruku, která v jeho vypadala jako dětská. Má velké ruce. "Jak vypadám já v porovnání s tebou?" V očích jsem mu vyčetla upřímnost. "Zatančíme si?" Asi to nechtěl brát jako hotovou věc, tak to radši zvedl do otázky.

"Že se vůbec ptáš. Jasně." Dala jsem mu najevo, že mi nevadí, že to rovnou konstatoval.

"Dobře." Tentokrát jsme tolik nemluvili, ale dívaly jsme se jeden druhému do očí.

Přemítala jsem, co se stane až slavnost skončí a my se budeme muset rozejít. Ta představa se mi ani za mák nelíbila. Vypudila jsem si ji z hlavy a přemýšlela jenom o tom, že jsem s ním. Pak si řeknu o jeho číslo.

Slunce už zapadalo a nebi pořád zůstávaly mraky a nechtěly se rozpustit. Spíš jakoby nabíraly na objemu a tmavly spolu s oblohou. Jestli bude opravdu pršet ukončí to naší oslavu o něco dříve. Ta představa mě zlobila. Zima mi nebyla, hlavně díky tomu, že mě držel Sam. A také díky několika skleničkám alkoholu.

"Není ti zima?" zeptal se a jeho jasný starostlivý hlas mě vytrhl s přemýšlení.

"Ne není, proč?" Ale odpověď jsem už předem znala. Vždycky mám studené ruce, někdy až ledovém, ale to je u mě normální.

"Máš studené ruce. Opravdu ti není zima?" Vypadalo to, že má starost. Myslím, že je připravený si kvůli mně svléct i sako nebo by mi došel pro můj svetřík. Jako ve starých filmech, kdy byly ženy zobrazovány jako křehké cukrové panenky.

"Ne není. Víš, to je u mě normální, že mám takovéhle ruce, takové studené."

"Aha. To já taky. Občas." Usmál se a já pookřála.

"Co vlastně děláš?"

"Jsem barman." Rychle mě protočil a já si říkala, jakou reakci nechtěl abych viděla. Odpověděl až moc rychle.

Tahle profese se mi moc líbí, měla jsem na něj spoustu otázek, ale usoudila jsem, že se ho zeptám jen na nějaké, než abych ho zahrnovala milióny.

"To je super. To je jedna z mých oblíbených profesí. Řekni mi, ty pracuješ přes den nebo večer?" Zajímalo mě za jak dlouho bude muset zmizet - pracovat.

"Dneska nedělám, vzal jsem si volno a kolega za mě zaskočil." Podíval se stranou jakoby přemýšlel, jestli si to může dovolit říct.

"Tak to je skvělé, už jsem se bála, že mi budeš chtít utéct do práce." Ups! A bylo to venku. Čekala jsem, že se třeba urazí nebo tak, ale ne. Místo toho se na mě podíval a já myslela, že mi vidí až do duše.

"Ne. Kdybych musel odejít, nechtěl bych a zůstal bych tu. Protože ty se mi nehorázně líbíš a velmi, velmi mě…přitahuješ." Znovu mě otočil a pak si mě přitáhl k sobě ještě blíž a naše obličeje zůstaly jen pár centimetrů od sebe. Chtěla jsem, aby mě takhle držel navždycky a klidně ještě pevněji. Líbilo se mi to. A mnohem víc než to. Toužila jsem po jeho náruči, tak jako potřebuju kyslík k dýchání. Nepoznávala jsem se. Vždyť ho vidím poprvé v životě a cítím se jako bych ho znala snad roky, ba dokonce celý život, ale vždyť o něm vím jen málo!

"Tak to je fajn." Z jeho blízkosti jsem byla celá nesvá a uspořádat slova tak, aby dávala smysl mi dalo zabrat. Asi si nevšiml mojí odmlky.

"Taky si myslím." promluvil a znovu jsme se odklonili do původních pozic. Hodně jsme se přitahovali a teď jsem pochopila, že má Amanda pravdu. Vypadáme jako dva magnety. Napadala mě další zajímá otázka.

"Jak dlouho jsi už barman?"

"Dlouho, už snad ani nevím." Vyhnul se přímé odpovědi, něco tají, to je jasné.

"Byl jsi na hodně soutěžích?"

"Jo, zrovna nedávno se v podniku, kde pracuju konala soutěž o nejprodávanější a nejnápaditější koktejl a…"

"A ty jsi vyhrál."

"Ne. Vyhrál to můj kamarád, já skončil jako druhý, ale oba pokračujeme do dalšího kola." Bezchybná věta. To nemusí být pravda.

"Tak to je bezva. Myslíš, že bych se na tebe mohla přijít podívat? Víš, tvoje práce mě hodně zajímá. Nevadilo by ti to?"

"No to je soukromá akce, takže se obávám, že by tě tam nepustili." Trochu se zamračil a mezi obočím mu vystoupala malá vráska. Šikovně z toho vyklouzl.

"To je škoda, ráda bych tě viděla v akci!"

"Tak to mám pro tebe jiný návrh. Co takhle soukromá přehlídka. Nevadilo by ti být se mnou o samotě, někdy?" Říct ne mě ani nenapadlo.

"Ne, budu moc ráda. A nezvládl by jsi pár koktejlů tady a teď?" Chtěla jsem vědět, jak by to zvládl a jaký by pro mě namíchal.

"Dneska né, trochu jsem si pochroumal rameno." Dobře se z toho vyvlíkl - opět - , ale možná mi říkal pravdu, ikdyž se mi přitom nedíval do očí, ale někam přes hlavu.

"Škoda." Povzdychla jsem si.

"Někdy jindy. Slibuju. A teď jsem na řadě já." Tentokrát se mi podíval do očí. Všimla jsem si, že má v očích zvláštní výraz, ale snažil se ho skrýt, jakoby se bál, že toho řekl moc.

"S čím?" Nechápala jsem s čím by mohl být teď na řadě. Pořád mi vadilo, že něco tají.

"No s vyptáváním." Aha, to dávalo smysl. Nemám tak zajímavou práci jako on. Jasně, lidi si myslí, že je to zábava. Že se potkávám se slavnými lidmi, ale tak to není. Většinou tuhle práci dělají jiní, já jenom tvořím stránky a udávám témata. "Tak jo."

"Co děláš ty?" Úplně ta nejprostší otázka.

"Pracuju v redakci časopisu I´m star." Usmála jsem se a pomalu jsme přešli do další písničky, zase pomalé, ale vyhovovalo mi to, ikdyž umí výborně tančit.

"Jo, ten znám. Viděl jsem pár článků." Tohle jsem nečekala, netušila bych, že i chlap si koupí ženský časopis.

"Nejsi náhodou gay?" Zdvihla jsem obočí a čekala na odpověď, skoro mi vadilo, že na mě kouká jako na hloupoučkou holčičku. Pak se ale rozesmál na celé kolo.

"Ty si myslíš, že když občas, když si něco z něj přečtu, že jsem gay?" Políbil mě na krk a srdce mi zareagovalo zrychleným tlukotem. Cítil to?

"Odpověď na tvou otázku je ne." Znovu se rozesmál. Měl úchvatný smích. Tělo se mi uvolnilo, teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ztuhla jak jsem čekala na jeho odpověď.

"Dobře. Já jenom, že jsi tak hezky oblečený a že umíš tak dobře tancovat a…" Zmlkla jsem pod jeho pohledem. Díval se na mě jako předtím.

"Ty mi pořád nevěříš? Jak tě mám asi přesvědčit?" Začal uvažovat. Věděla, že určitě není na kluky, měla jsem k tomu svoje postranní důvody. Přála jsem si aby mě znovu políbil. "Hm. Už vím jak tě přesvědčit." Přitáhl si mě blíž a rukou mi zajel pod vlasy, druhou mi hladil po zádech. Nepolíbí mě na krk, ale na rty. Zachvěla jsem se, ale zimou to nebylo.

"Cink, cink, cink. Věnujte mi pozornost. Je čas na hlavní přípitek." rozhlásila Derba a kapela přestala hrát. Sam se ode mě odklonil, ale nechal jednu ruku na mém kříži a počkal až domluví.

"Necháme to na jindy." Pustil mě a vrátil se na své místo vedle stojící Debry. Zuřila jsem, ale šla si taky sednou jako ostatní tanečníci. To není fér! Ale řekl, že to necháme na jindy takže …

Amandě svítily oči vzrušením a taky zklamáním. "To je taková smůla, že vás vyrušila." řekla ta slova dřív než já.

"Jo, jakoby mi to někdo udělal naschvál." Zamračila jsem se a napila. Byla jsem překvapená, že mám velkou žízeň.

"To máš teda pravdu, jak jsem šla za Patrikou. Uslyšela jsem jak si dva muži, pravděpodobně svědci, povídají o té dvojici na parketu, mezi kterou to tolik jiskří a nelíbí se jim to, protože tě chtějí získat pro sebe." zašeptala mi do ucha.

"No teda. To je od nich ale …" Nepřišla jsem na žádné vhodné slovo. Radši jsem se odmlčela, nerada mluvím sprostě.

"Chápu jak to myslíš, taky by mě to štvalo." Pokývala hlavou a zvedla skleničky. " Tak ať to příště vyjde." pronesla menší přípitek a jako já si nevšímala, že se pronáší projev pro manžele.

"Na to se spolehni." ťukla jsem si s ní a ona se zarazila.

"Jak to myslíš?" Chvilku popřemýšlela. "Aha, takže plánujete se někam ulít a …" Raději se odmlčela, pochopila dobře, že bych jí na to něco nepěkného řekla a taky bych jí už vůbec nemusela říct, jak to všechno dopadlo. Připily jsme si a já se opět podívala na Sama, ale tentokrát jsem nesklopila oči, když se na mě podíval. Díval se na mě toužebně, taky cítil potřebu být se mnou jako já s ním, alespoň jsem si to namlouvala.

"Vy máte oči jenom pro sebe." poznamenala Ami a já se na ní podívala a pokývala hlavou. "No jo. Jste zamilovaní a to oba dva. Tím jsem si jistá a ty víš, že se v tomhle nepletu." Usmívala se jako by objevila nějakou skryté tajemství.

"Už to tak bude." řekla jsem a podívala se naproti na něj. Stále se na mě díval a očima mi naznačoval, že se nemůže dočkat, až bude zase u mě. Dalo mi to práci, vydržet sedět na místě a nerozběhnout se k němu přes celý parket a neskočit mu do náruče.

"…a tímto přeji novomanželů - Patrice a Dominikovi - jen to nejlepší do života a hodně, hodně, hodně příjemných věcí." řekl svědek a posadil se. Všichni si teď spolu poťukali a zábava opět začala. Pár hostů se zvedlo ze židle a šli na parket a zakryli mi výhled na Sama. Ale on tam nebyl. Hledala jsem ho dál očima, když v tom jsem ucítila jak mi někdo dává opatrně ruce na oči.

"Hádej kdo to je?" Kdyby nepromluvil taky bych ho poznala. Usmála jsem se a dělala, že přemýšlím. Trochu ztuhl, vsadila bych se že je mu to nepříjemné.

"Jasně, že vím kdo to je. Jsi to ty Same." řekla jsem a ruce mi uvolnily oči, opět jsem viděla. Pořád stál za mnou a tváří se opřel o mou, z části pokrytou padajícími vlasy.

"Už jsem se bál, že jsi mě nepoznala." zamumlal mi do vlasů u ucha a odhrnul je. Přemítala jsem, jestli taky cítí to napětí a smíšené pocity.

"Tebe bych poznala vždycky." Usmála jsem se a otočila se k němu. Zase jsme byli u sebe tak blízko, že by se stačilo jenom pohnout o píď a políbila bych ho. Asi to vytušil a odtáhl se. Cítila jsem se zmatená a uražená.

"Pojď se mnou. Nehodlám riskovat, že nás zase někdo vyruší. Ukážu ti zahradu, bude se ti líbit. Vyznám se tu." Šel napřed, věděl, že za ním půjdu. Vzala jsem si na sebe svetřík, protože se trochu ochladilo a na zahradě nebude takové teplo jako tady. Mraky se tu začínaly kupit čím dál víc. Sam na mě čekal kousek od vysokého stromu. Zapomněla jsem, že mám na nohou jehlové podpatky a málem upadla.

"Stalo se ti něco?" Přiběhl ke mně. Bál se o mě, viděla jsem mu to na očích.

"Ne, jsem v pořádku, jenom se mi zapíchly podpatky do země. To nic není." Vytáhla jsem je a zakymácela se. Skoro jsem se válela na zemi. Sam byl ale rychlý a vzal mě do náruče.

"Co to děláš?" Překvapilo mě to, tohle jsem nečekala. Spíš jsem myslela, že se spolu vrátíme na slavnost.

"Přece by jsi nevěřila, že nám tvoje podpatky zabrání v procházce." Zakroutil nevěřícně hlavou, jak mě to mohlo napadnout.

Uculila jsem. "Ale za chvíli tě budou bolet ruce, nejsem jako peříčko."

"Prosím tě, ty máš ale starosti. Kolik vážíš? Deset kilo i s postelí?" Pořád se smál a šel se mnou pomalu dál do zahrady, až jsme se ocitli u dalších stromů, daleko od slavnosti.

"Pustíš mě teď dolů?"

"Proč?" Tázavě zvedl obočí, ale udělal to.
"Nedovolím, aby sis namohl ještě víc to rameno." Viděla jsem, že mu v očích vědoucně zablesklo. Přikývl. Podržel mi kolem pasu, abych neupadla a mohla si tak v klidu sundat boty. "Hotovo." Zprudka jsem se zvedla a málem zase spadla. Nečekala jsem, že bude mít obličej tak blízko. Jenom pár centimetrů.

Pomalu si mě přitáhl blíž a jemně mě zvedl ze země, aby se nemusel tolik shýbat, s podpatky jsem byla přece jenom o trochu vyšší. Věděla jsem že to přijde. Náš první polibek. Na chvilku zaváhal, aby věděl jak budu reagovat. Boty mi vypadly z ruky, když jsem mu ji ovinula okolo krku a druhou rukou jsem se k němu přitáhla. Nejdřív mě líbal pomalu a opatrně, co ale nečekal byla moje divoká reakce. Přitáhla jsem se k němu ještě víc a on zareagoval tak jako já. Začali jsme se divoce a vášnivě líbat až jsme brzo lapali po dechu.

Ani nevím jak, ale najednou jsem byla opřená o hrubou kůru stromů, ale nijak mi v tu chvíli nevadilo, že bych si mohla potrhat šaty. Vnímala jsem jenom Sama. Jeho rty, pohybující se souběžně s mými, jeho silné paže, které mě hladily po zádech, jeho sladký dech.

Náhle zavanul chladný vítr a roztřásl mě. Následovalo ticho, pak se kolem nás prohnal další ledový vichr a hned za ním oslňující světlo - blesk. Pak hrom. Oba jsme s otřásli a podívali se na nebe. Bylo úplně zatažené do černa, tohle bude velká bouřka.

"Pojď za mnou." řekl Sam, popadla jsem boty do ruky a oba jsme pospíchali. Stále jsme byli trochu zadýchaní. A Nejenom od běhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama