Druhá šance - 4.kapitola

7. července 2014 v 10:54 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
4. OSLAVA

"Máš pozvánky?" zeptala se Ami a zaklepala na dveře.

"Jo." Ovála jsem se jimi ve stejnou chvíli, kdy nám přišla otevřít starší žena, celá ve smetanovém kostýmku.

"Dobrý den." pozdravily jsme sborově, usmály se a podala jsem pozvánky.

"Pojďte dál." Otevřela nám dveře dokořán a napíchla pozvánky na vysokou jehlici mezi ostatní. I přesto jak byly pozvánky vyrobené z drahého a tuhého papíru, nedalo to žádnou námahu, jak jsem očekávala.

"Amanda se tu vyzná. Omluvte mě." Vzala si od Amandy dárek.

"Opatrně." řekla Ami a usmála se. Paní domu kývla a potichu odešla a já jsem tipovala, že chodila do baletní školy, protože její chůze působila tak…vznešeně.


Uvnitř domu to bylo neskutečné. Ještě lepší, než jsem si to představovala. Ze zahrady sem doléhala tichá romantická hudba a vůně čerstvých květin rozsázených po domě. Musela jsem si představit tenhle bez všech těch květin a ozdob a došla k názoru, že si to ani neumím představit a přesto to musí být nádhera. Všechno tu dýchalo vkusem a luxusem.

S Amadou jsme se na sebe podívaly a tvářily jsme se úplně stejně. Nadechly jsme se a Amanda mě provedla domem na místo dění. Sestoupily jsme dolů po schodech přímo do slunečních paprsků. A moje vlasy reagovaly jako předtím. Házely kolem samé duhové jiskřičky.

"Slečno Amando!" vykřikla štíhlá blondýnka, která musela být jedině nevěsta. Samozřejmě k nám přitáhla ještě více pozornosti, co nesvedly vlasy.

"Jak se má novopečená nevěsta?" zeptala se Amanda a objaly se jakmile stála u nás.

"Je to úplně to nejlepší." zajíkala se nevěsta a podívala se na mě modrýma očima, které ji zdobila hustá černá řasenka.

"Ou. Pardon. Musím vás představit." pronesla Ami, než jsem to stihla říct sama. "Valentýna Tylerová," ukázala na mě. "a Patricie Koupilová, vlastně teď už Smetanová."

"Těší mě." podala jsem jí ruku.

"Mě taky." Stiskla mi ji a neušlo mi, že má velmi jemné ruce, asi moc nepracuje. Trochu zkoumavě se na mě podívala.

"Kdybych Vás teď neznala, myslela bych si, že sem přišla nějaká vymyšlená pohádková bytost." Zasmála se a já si nebyl jistá jestli od srdce. "A Vy, Amando, jste jako lesní víla." Přelétla nás oslněným pohledem. "Běžte se posadit, je to ten stůl přímo naproti nám." Naposledy po nás vrhla obdivným pohledem a přitulila se zpátky k manželovi. Tvořili spolu hezký pár.

"Tak jak se ti líbí výzdoba?" Nadmula se kamarádka pýchou při očekávané pochvale.

"No, je to hezký průměr." Dělala jsem si z ní legraci, protože se mi nelíbilo vidět ji takhle, tak nafouknutou jako balón. Rychle splaskla, ale než stačila říct, to co měla na mysli, pokračovala jsem. "Né, dělám si legraci, samozřejmě tohle je bezpochyby ta nejlepší svatební výzdoba."

"Já … Ty jsi …"

"Taková hodná kamarádka. Já vím." dořekla jsem za ni větu a šťouchla ji do ramene.

"Hm. Dobře." Pokrčila rameny, ale na očích jsem jí poznala, že tu lhostejnost předstírá.

"Co si dáte k pití, dámy?" promluvila k nám mladá číšnice, které jsem si vůbec nevšimla. Jak dlouho už tady asi stojí?

"Já si dám vychlazenou Matonku."

"Já taky." Nic jiného mě nenapadlo. Začínat takhle brzo s alkoholem se mi nechtěla a taky je na to moc horko. Ale nepřipadá mi to tak. Za každým stolem je totiž postavený větrák, samozřejmě ozdobený. To by to nebyla Amanda, kdyby něco nedostalo mašli.

"Hned jsem zpátky." Počkala jsem až bude z doslechu a naklonila jsem se k Amandě. "Budou to mít?" Ale odpověď jsem znala předem. Ovšemže. Amanda by si neobjednala to, co tu nemají. Věděla přece, co se tu bude podávat - sama to zařizovala. Hloupá otázky, ale vzít ji zpátky už nešlo.

"Jo. Sama jsem se o to postarala." Zavrtěla se na židli a rozhlédla se po hostech, určitě si je počítala.

Jenom jsem pokývala hlavou a také se rozhlédla. Z našeho místa jsem viděly opravdu na celou slavnost, ale hlavně na ženicha s nevěstou jak spolu cukrovali. Na zahradě stál taky malý dětstký altánek a pod ním popíjely malé děti pomerančový džus a limonády s různými barvami. Chvilku neposeděly, takže je občas museli dospělí napomenout, aby se uklidnily.

Všechny stoly měly podobnou výzdobu, ale přesto tam bylo pár detailů, kromě ubrusu - zářivého bílého. Náš stůl měl jako střed bělorůžové orchideje, uprostřed se svíčkou. Ostatní tam měly také orchideje, ale v jiných barvách a s jinými svíčkami. Také délka ubrusů nebyla všude stejná. Přední část ubrusů, směrem na taneční parket, se válela dobré čtyři centimetry na zem a utvořily ta okolo parketu jakousi malou zídku. Stoly s dárky a přichystaným občerstvením měly kratší délku. Možná taky proto, že stály z větší části na trávníku. Pohromadě to ale působilo harmonicky, bylo to takové … dokonalé.

Očima jsem kontrolovala náš svatební dar skoro pořád, až si toho všimla i Amanda. "Nic se jí nestane."

"Jak to můžeš vědět, už je v té krabici dlouhou dobu. Víš, jaký je tam asi horko?!"

"Za chvíli se budou rozbalovat, takže klid. A stejně tam určitě spí."

"Tady to je." Postavila hosteska před nás dvě skleničky s pitím.

"Děkujeme."

Rychle jsem popadla skleničku a napila se. Začínala mě trochu chytat do pasti panika. Všechno to bude ok. Dárek se bude líbit. uklidňovala jsem se, když na sebe upozornila nevěstina matka Debra. Takhle ji tu oslovovali. "Věnujete mi pozornost prosím?" Zacinkala na sklenku. "Myslím, že je na čase rozbalit dary a poděkovat." Všichni se otočili ke stole s novomanželi a veškerá konverzace ustala.

Udělalo se mi špatně. V hlavě mi začaly poletovat zoufalé otázky. Bude se jim dárek líbit? Mají rádi velké nebo malé psy? Co když jí (to štěně) nebude manžel chtít? Začaly se mi třást prsty a tak jsem je radši schovala pod stůl, aby to Ami neviděla.

Debra podala na stůl první krabici. Oba ji rozbalovali společně a podle mě jim to trvalo dlouho. Tak mi to alespoň připadalo. Naše krabice stála úplně vzadu. Budu mít dost času se předem přichystat na to, že budou vědět od koho to je. Nejprve se totiž přečetl lístek, kdo to daroval a pak se ti dotyční postavili. Hrklo ve mně.

I já se budu muset postavit. Na lístku je taky moje jméno. Co když se nebude štěňátko líbit a všichni hosté na nás budou koukat jako na dvě bláznivé holky. Budou koukat jako kdybychom se dopustily nějakého nepřípustného nebo trapného společenského faux pas?!

Sice mám pozornost lidí ráda, ale v kladné reakci. Ale všeho s mírou. Při negativní reakci být středem pozornosti z trapného dárku, dárku, který je skoro hlavní součástí svatebního obřadu. Do toho se mi moc nechce. Co mám dělat? Mám se Amandě vymluvit na to, že musím akutně na záchod? Nebo jí to mám říct na rovinu, že mě chytá panickém amok, při představě, že… Nemohla jsem si to ani domyslet. Zmocňovala se mě panika. Jako kdybych měla něco odprezentovat a přitom vůbec nic o tom nevědět. Ne. Bude to v pořádku. Náš dárek je úplně na konci stolu, mám dost času se na to duševně připravit. Jakmile jsem na tohle pomyslela, znovu se mi roztřásly prsty, stále schované pod ubrusem a já věděla, že to nezvládnu. Na tohle jsem moc velký srab. Zarazila jsem počínající paniku. Mysl jsem zaměstnávala vymýšlením výmluvy, abych se mohla zdekovat, až to přijde.

"Dárek od manželů Svobodových." přečetla nevěsta a střídavě s manželem ho rozbalili. Byla to další sada talířů. Tentokráte bílá s červenými okraji a srdíčky. Byla hezčí než ta předchozí - žlutá s oranžovými čtverečky.

Proč nemohla koupit něco podobného? Nebo se se mnou alespoň neporadila? Hm. Měla jsem něco koupit sama, není to fér nadávat na kamarádku, která si na rozdíl ode mě vzpomněla. Můžu si za to sama. Ruce jsem měla pod stolem zatnuté v pěsti jak jsem potlačovala naštvaní na sebe samu, docela mi už bolely. Třeba ten trapas ani nenastane, zatím.

Můžu si za to sama. Koneckonců, kdybych se tolik nezabývala tím jak budu vypadat, nemusela jsem se trápit jaká bude reakce na náš společný dar - štěně.

"Páni." vydechla nevěsta. Lekla jsem se, že zatímco jsem tiše zuřila na sebe, že už otevřeli náš dar.

"Mockrát děkujeme." řekl srdečně ženich, když v malé balíčku objevili letenky na líbánky, předpokládám, že s tímhle nikdo nepočítal. Asi budou mít tak dvoje. Tomu se říká dárek. Neodpustila jsem si poznámku. Cítila jsem, že mě zase nahlodává další panický útok. Kam dají to štěně? Další panické bodnutí, které potvrzovalo, že tenhle nápad nebyl dobrý. Amanda byla pořád v pohodě.

Matka nevěsty se pomalu ubírala špatným směrem, směrem k neobvyklému dárku - štěněti. Zacloumal mnou mnohem horší cit než je panika. Hysterie. Hysterická panika. Musela jsem okamžitě odejít. Pořád jsem ale neměla výmluvu, a tak jsem seděla na židli jako přikovaná.

Rychle jsem do sebe hodila třetí Matonku a začala se zvedat od stolu. Amanda mě chytla za ruku a stáhla zpátky na židli. "Kam to proboha jdeš? Za chvíli tam budeš náš dárek."

"Promiň, ale musím akutně na záchod." zašeptala jsem jí a doufala, že neslyšela zoufalost.

"To nemůžeš ještě chvilku počkat? No, dobře. Jdi tadyhle za roh zpátky dovnitř a pak to poznáš." Můj výraz ji musel přesvědčit. Ani nevím, co v něm vyčetla. Cítila jsem v obličeji šok, když se mě pokusila zadržet. Teď jsem jí trochu záviděla ten neutuchající optimismus. Opatrně jsem se zvedla ze židle, aby nedopatřením nepřitáhla pozornost za pomoci vrzavého zvuku po kamenné dlažbě. Během minutky, v bezpečí vysokých keřů, jsem si oddychla a podívala se po hostech. Zdálo se, že všichni jsou zabráni do rozbalování. Periferním viděním jsem také viděla, že můj odchod nezůstal nepovšimnut. Pár mužských tváří se podívalo po místě, kde jsem seděla. Potěšení ale vyprchalo stejně rychle jako přišlo. Debra se chystala vzít do ruky neobvyklý dárek.

Pomalu jsem se proplížila do domu a několikrát jsem se podívala přes rameno, abych se ujistila, že mě nikdo nezpozoroval. Na chvíli mi pusa spadla údivem. Stůl s krátkým ubrusem pomalu přetékal novými věcmi pro život novomanželů. Na stole - po stranách s modrými umělými květinami - stály kuchyňské přístroje všeho druhu, sady nádobí, křišťálová mísa (pracně zdobená), LCD televizor a různé předměty, které byly pro mě z téhle dálky špatně rozeznatelné.

Asi bych si to měla pamatovat, vždyť jsem tam přece celou tu dobu seděla a pozorovala je. Nebo, ne? Asi byl můj mozek hodně zabrán do plánování mého zbabělého útěku. Nedělám si žádné výčitky svědomí kvůli Amandě, že jsem ji v tom nechala samotnou, protože jí to očividně nevadilo. Byla naprosto v pohodě. Za to já se třásla jako osika. Hm. A to jsem si jako malá říkala, až budu velká tak se ničeho bát nebudu. Nechtělo se mi poslouchat rozzlobené hlasy nebo nadšení, ať to bude cokoli, šla jsem radši předstírat, že jsem opravdu potřebovala na záchod. Nebylo těžké ho najít. Na velkých dřevěných dveří visela cedulka s nápisem WC pro hosty. Stačilo jenom projít velkém obývákem, snad pro dvacet lidí. Vypadal jako z časopisu o bydlení. Zásoba peněz na účtu se nezapře.

Celá koupelna vypadala přesně tak jak jsem si myslela. Nebo možná mnohem lépe. Bylo tu mramorové obložení a vzadu v rohu dominovaly místnosti další dveře, které určitě oddělovaly toaletu, a vedle nich stála rohová vana. Nebo menší výhřivka. Záleželo na úhlu pohledu. Nechtělo se mi zkoumat, jak to tady všechno vypadá do detailů, radši jsem přistoupila k dlouhém obdélníkovému zrcadlu, které se táhlo přes celou jednu stranu místnosti. Položila jsem si mini kabelku na bílý pult a nestačila si ani vybalit miniaturní propriety pro přepudrování, když se rozrazily dveře a dovnitř vlítla Ami - celá usměvavá.

"Pojď ven. Všichni jsou nadšení a manželé by ti taky chtěli poděkovat osobně." V očích jí jiskřilo nadšením a vzrušením. Údivem jsem nedokázala přimět k pohybu spodní čelist, aby sklapla. Tolik zbytečného strachu jak to všechno dopadne a ono to dopadlo více než dobře. Podle kamarádčina výrazu to asi byl velký úspěch. Spadl mi kámen ze srdce. Rabovala jsem si v mozku, až se mi nakonec podařila pusu zavřít.

"Co tu stojíš jako solný sloup. Pojď! Jdeme ven. Za chvíli se bude tancovat." Chytila mě za ruku a zatáhla k východu.

"Počkej." Zkontrolovala jsem se v zrcadle. "Můžeme." Nechala jsem se vyvláčet ven. S jistotou pozitivní reakce mi už nevadilo být středem pozornosti. Vyklopýtaly jsme ven na slunce. "Konečně jsem ji našla." zavolala Amanda na prvním schodě vedoucím do zahradní slavnosti.

V bezpečí na trávníku, jsem se teprve rozhlédla odkud ke mně přiběhla v patách s manželem. "Mockrát děkujeme!" Radostně mě objala Patrika - nevěsta - a nepřestávala sršet nadšeným elánem. "Opravdu jste nás moc potěšila." řekl manžel a také mě objal.

"Hlavně se na tom podílela Amanda." řekla jsem rozpačitě, protože já jsem na dárek úplně zapomněla a potom jsem utekla pryč, když mělo dojít k předání toho našeho.

"Pojď si sednou Val." Zatahala mě za rukáv Ami a ukončila tak děkování. Možná tušila jak se cítím. Ještě jednou mě nevěsta objala a pak ruku v ruce s manželem šli zahájit tanec prvním manželským. Moje nejoblíbenější část oslav.

"Měla jsi výborný nápad. Já…Já…Nemám proto slov." Žádná pochvalná odpověď nebyla dost dobrá na to, jak to kamarádka zvládla.

"Moje originalita se prostě nezapře." Vrněla blahem, ale najevo dávala jenom to, že o tom ví. "Že jim to spolu ale sluší, viď?" Odvedla mou pozornost jinam a povedlo se jí to. Ale já jsem se zaměřila na něco jiného.

"Hmmmmm. To ano." Všimla jsem si totiž, že po Amandě kouká jeden, nejspíše nesmělý mladík v černém smokingu. Rozhodla jsem se mu dát šanci tím, že opustím náš stůl a Ami tu tak zůstane sama. Snad bude mít větší odvahu. "Dojdu nám dovnitř pro pití." Vstala jsem a vzala naše teď už prázdné skleničky. Nečekala jsem na její souhlas, ale slyšela jsem jí, jak něco zamumlala, asi "Tak jo." pořád byla zaujatá manželským párem, který na parketu vířil jako Fred Astair a Ginger Rogersová.

Ohlédla jsem se po ní a uviděla toho muže s upřeným pohledem na Ami. Nemusela jsem zpátky pospíchat. Pak bude určitě vyprávět.

Nevěděla jsem přesně, kam mám pro pití jít, takže jsem se rozhodla pro pronásledování drobné číšnice. V bezpečné vzdálenosti, aby to nebudilo pozornost. Hosteska z poloviny obešla dům a vklouzla dovnitř dalšími prosklenými dveřmi. Kolik jich tu asi ještě mají? Se skleničkami v ruce jsem vešla do další kuchyně, ale větší. Ale tahle teda měla úroveň. Vypadala jako ta, kterou vidíme v časopisech Bydlení, kde jsou nejnovější módní trendy. Jednou jsem v nich našla nádhernou pohovku a ta cena byla taky taková. Ty nemalé ceny se netýkaly jenom nábytku do obýváků a ložnic, ale i kuchyní. Podle toho jsem usoudila, že dám přednost něčemu jinému, z jiného druhu časopisu. Zase tolik času bych na pohovce netrávila. U mě by to jen znamenalo zbytečně vyhozené peníze.

Černobílý kuchyňský ráj vypadal trochu komicky se všemi těmi barevnými krabicemi a ubrousky a vším možným. Trochu mi to připomínalo ráno po narozeninové oslavě Amandy. Ten nepořádek mi trvalo uklidit skoro dva dny. Nikdo tady neměl čas uklízet odřezky z ovoce, pomačkané ubrousky a tak podobně. Jako by tu vybuchla bomba s potravinami. Asi proto sem nesmí žádní hosté, protože by se zhrozili.

"Měla jste zavolat, nemusela jste sem chodit." řekla mi hosteska a mě se zdálo, že v jejím tónu slyším i cosi jako autoritu - rozkaz. Vzala ode mě skleničky a postavila je na pult.

"Dám si dvakrát sekt." odpověděla jsem jí dřív než se mohla zeptat a já i ona jsem si tak ušetřily společnou nepříjemnou chvíli pro obě strany. Kývla a podala mi skleničky s jahodami. "Díky." Otočila jsem se na podpatku a pospíchala pryč.

Určitě byla protivná z toho horka, protože v takovém počasí cupitat od jednoho hosta k druhému s tácem v ruce a pořád se usmívat, to dá zabrat každému. Celkem tady obsluhovalo pět číšníků. Než ale mohla má mysl rozpitvávat výrazy a řeč těla ostatních, oči se mi zaostřily na tančící Amandu v náručí toho hnědovlasého džentlmena. Měla takový divný výraz, musím se jí potom na to zeptat, abych na to ale nezapomněla. Posadila jsem a nestihla se ani napít, když mě k tanci přišel pozvat sám ženich. "Smím?" Místo odpovědi jsem automaticky uchopila jeho ruku a šal s ním na parket.

"Nemohli bychom si tykat? Já jsem Dominik." řekl mi trochu svůdným hlasem a já přemýšlela jestli to zamýšlel nebo to takhle dělá vždycky.

"Jsem pro. Já jsem Valentýna." Letmo jsme se políbili. "Jak se ti líbí dárek ode mě?" začala jsem plácat když nic neříkal a koukal mi zpříma do očí. Docela mě to zajímalo a ten pohled se mi nelíbil.

"Já osobně mám radši větší plemena, ale tohle štěně je kouzelné." Zasmál se. "Máš na ně dobrý vkus, tipl bych si, že máš jedno doma."

"Ne. Já mám perskou kočku." Usmála jsem se a on mě zatočil.

"Máš moc hezké šaty." Pochválil mě a dal mi ruku zpátky kolem pasu.

"Díky. Mám je z jednoho nového krámku - hele, co vlastně děláš?" Změnila jsem téma, protože se mi jeho pohled nelíbil, díval se na mě jako předtím. Díval se na mě jako…jako šéf dneska odpoledne. Teď se mi rozsvítilo, ten pohled byl pohled sukničkáře, který si vyhlídl svou novu trofej. Proč mě to hned nenapadlo?!

"Pracuji jako ředitel, ale spíš bych měl říct, že vlastním obchodní řetězec klenotnictví." Znovu mě otočil a já měla možnost skrýt úžas. Nemusí vědět, že to na mě udělalo dojem.

"Znám tvoje obchody?"

"Určitě ne. Většinu mám v zahraničí. Ale možná budeš znát název. Diamond´s secret."

Přinutila jsem se usmát. "Hm. Tak to neznám."

"Jak jsem říkal." Samolibě se usmál a přelétl mě dalším zkoumavým pohledem. "Jestli budeš někdy v Paříži, ptej se po nejlepším diamantovém klenotnictví." Zase se mě snažil ohromit a to nejen svým úsměvem a pohledem, pod kterým by se měly ženám podlamovat kolena, ale na mě to nepůsobilo. Měla jsem otočenou hlavu a předstírala, že se dívám někam mimo, takže brzy toho nechal. "A co děláš ty?" Přitahoval k sobě znovu moji pozornost.

"Hm? Pracuji v časopise." Dělala jsem, že ho poslouchám jenom na půl ucha. Muselo ho to vytáčet nebo ještě víc popudit, protože si mě přitáhl trochu blíž než bylo nutné. Asi si myslel, že si toho nevšimnu.

"Znám ho?" Napodobil mě, když jsem se ptala já jeho.

"Možná. Časopis I´m star." pokrčila jsem lhostejně rameny a podívala se po hostech. Všichni se dobře bavili.

"Jo znám ho. Patrika si ho kupuje." Pokrčil také rameny. Trochu mě to vytáčelo, ale naštěstí už písnička skončila. "Díky za tanec."

"Já taky." Vynutila jsem si na tváři malý úsměv a rychle pospíchala ke stolu za Amandou, která na mě čekala.

"Amando, on se se mnou pokoušel flirtovat." Neudržela jsem jazyk za zuby, jakmile jsem byla v blízkosti našeho stolu.

"A ty se mu divíš?! Jasně, je ženatý, ale měla by ses vidět jinýma očima než pohledem v zrcadle. Pak bys to možná pochopila." A ukázala rukou po ostatních hostech. "Dneska jsi tu ta nejhezčí." Zatvářila se tak jako kdyby chtěla říct, že je to snad nad slunce jasnější.

"Ne, ne. Tady jsou dvě nejhezčí." Napodobila jsem její výraz, ale moc mi to nešlo. Radši jsem změnila téma. "A co ten mladík, co pro tebe přišel?" Nasadila jsem vzrušený výraz. Sice mě to zajímalo, a to hodně, ale předchozí rozhovor s Dominikem mi pořád zněl v uších a míchal se do toho i ten se šéfem Maxem. Rozčilovalo mě to.

"Tančil…velmi úchvatně. On je profesionální tanečník." Úsměv jí pohasl.

"To je dobré, ne? Ale nesměl by říkat, co děláš špatně." Zasmála jsem se, ale ona ne. Došlo mi to. "On ti to říkal, že jo?" Sice to nebyla otázka, ale Amanda několikrát pokývala hlavou. Na chvíli jsme nebyly schopny slova, ale potom jsme propukly v záchvat smíchu - židle se trochu otřásaly.

"Na dnešní tancování." řekla jsem na přípitek a pozvedla svou skleničku se šampaňským.

"Na správné chlapy." přitakala a ťukly jsme si. Začaly jsem rozebírat pánskou část hostů. Udělovaly jsme jim procenta, na kolik nám jsou sympatičtí. Tohle jsem dělávaly i dřív. Často jsme to používaly i ve škole na spolužáky a nikdo netušil, o čem si to vlastně povídáme a píšeme na papír. Asi si mysleli, že jsme se zbláznily.

Slunce trochu polevilo, ale o moc ne. Na nebi se kupilo pár mrakům ale tušila jsem, že se rozpustí, byly hodně tenounké. Doufala jsem v to.

"Smím prosit?"

"Jasně." řekla Ami, napila se a vzala Dominika za napřaženou ruku.

Než jsem stačila se napít, přišel pro mě opálený svalovec. Neustále se usmíval a dobře jsme si popovídali. Trochu mi vadila jeho menší neohrabanost, ale jeho příjemný hlas to vykompenzoval. Měl hlas jako vypravěči pohádek, takový uklidňující, medový.

Tancovala jsem snad s každým na oslavě. Amanda se také výborně bavila. Vlastně obě jsme se dobře bavily.

Po tancování jsem se vždycky pustily do rozebírání a hodnocení jednotlivých tanečníků. Nevyslovovaly jsme jejich jména, protože jednou jsme na to doplatily. Amandin táta nám tehdy dobře radil - nikdy nejmenovat. Ale my jsme ho neposlouchaly. Takže jsem jednou dostaly ve škole poznámku za nevhodný rozhovor.

"Tamhleten s tím knírem mi dupal na nohy. Nezvládal rychlejší rytmy a pořád se ze to omlouval." Amanda se mile usmála a nepřítomně si pohladila nohy.

"Ten s tou červenou kravatou mi pořád funěl do ucha. A to jsme tancovaly pomalu."

"Jo s tím jsem taky tancovala." Najednou si povzdychla. "Škoda, že tu se mnou nemohl být Erik."

"No, jo, ale potom by s tebou nemohl flirtovat ten nesmělý tmavší blonďák." Čekala jsem, že s rozpovídá, ale ona se na mě podívala výrazem, který zadržoval hysterický výbuch smíchu. "Co je?"

Amanda měla co dělat, aby se nerozchechtala na celé kolo. "No, on k tomu měl důvod. Nikdy v životě jsem nic podobného neslyšela. Víš, jeho hlas je …je jako takový hrubší ženský." Rychle si zakryla ústa rukou a zdusila smích. Sice to od ní není moc hezké, takhle se tomu smát, on za to nemůže, ale …

"Cink, cink, cink." Zaťukala Debra na skleničku. "Prosím, věnujte mi teď chvilku pozornosti. Na poslední chvíli se k nám přidal ještě jeden host. Pan Sam Laufer. Přinesl nebo spíše přivezl pro mladý pár nové auto jako dar." Zajíkla se štěstím. V takovýhle rodinách je asi normální dávat si auta jako dárky. "Mnohokrát děkujeme." Oba si sním potřásli rukou a objali ho.

Tehdy jsem ho poprvé spatřila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama