Druhá šance - 3.kapitola, část 2

7. července 2014 v 10:46 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
Natáhla jsem se pomalu a opatrně pro časopis, který ležel na stole a začetla jsem se do článku o míchání koktejlů pro letní osvěžení. Sama si taky občas zkouším nějaké vyrobit a zatím se mi to docela daří. Občas se mě Adam na něco zeptal, ale jako profesionál většinu své pozornosti věnoval uměleckému výtvoru na mé hlavě. Věděla jsem dobře, že se na to kadeřníci musí soustředit, protože jako malou mě česávala i moje mamka. Je taky kadeřnice. Ale né v takovém měřítku jako Adam. Matka si po dlouhé době prosadila u otce malý kadeřnický salónek - v malém městečku - a zvládá to dobře.

"Ještě dlouho?" Panicky jsem se podívala na hodinky a pak na Adama.

"Poslední lokna a sprej." Usmál se na mě a mrkl. "Neboj stihneš to." dodal rychle, když jsem si začala kousat spodní ret. Musela jsem se taky usmát.


"Hotovo. Koukni se na sebe."

"Adame, to je nádhera!" Vypadalo úplně jinak než včera. Tak nějak lépe. Nejsem si jistá, čím to je.

"Najdi dolů za Natálií a tam ti řekne sumu." Zarazil mě Adam při vytahovaní peněženky.

"Dobře. Moc díky. Ahoj!" Objala jsem ho a pádila dolů po schodech zaplatit. Suma nebyla tak vysoká, jak jsem si myslela, ale to neznamená, že to bylo málo.

Díky plně osvětlené ulici se lidé za mnou otáčeli a kulily oči. Pak jsem i já uviděla svůj odraz na předním skle auta. Páni! Na mých vyčesaných vlasech se tvořily drobné duhové odlesky, jako bych měla na hlavě zlaté třpytky a házely kolem mě barevná světýlka. Nasedla jsem do auta a byla šťastná jako malé dítě o Vánocích, kdy dostane první dárek. Pořádně jsem šlápla na plyn, abych byla co nejdříve doma a mohla se tak připravit úplně, spolu s Amandou.

Výtah mě vyvezl nahoru a tam na mě čekala u dveří Ami a pusa jí opět také spadla.V ruce měla bílý vak na šaty a krabice s ostatními doplňky.

"Nemám slov, ten účes nemá chybu." vykoktala a čekala až odemknu.

"Taky něco stál. Co budeš mít na hlavě ty?" Chtěla jsem posunout konverzaci pryč ode mě. Nechci, aby mě obdivovala moje nejlepší kamarádka.

"Mám tu s sebou pár časopisů a ty mi s tím pomůžeš. Vlastně, ty budeš česat." Upírala na mě prosebný pohled, ale na očích jsem jí pořád viděla oslněnost.

"Jo, ale ty mě musíš nalíčit." V duchu jsem se ušklíbla.

"Jdeme na to." Vešly jsme do bytu a už se nám u nohou motala Barbie. Mandina přítomnost se jí líbila.

"Ahoj zlatíčko." promlouvala k ní Ami a já nosila dovnitř její krabice. Nebyly těžké takže jsem je rovnou odnosila do šatny a tam je rozložila. Kočička se uvelebila na malém křesílku a pozorovala nás.

"Představ si, že si mě zavolal Max a zvýšil mi plat." Neudržela jsem pusu zavřenou, protože mi jeho věta pořád zněla v hlavě, a chtěla jsem se o tom poradit s Amandou, potřebovala jsem znát její názor. A to nutně!

"No to je skvělý, ne?" Podívala se zvědavě na můj obličej, zmítaný nechápavým výrazem. "Nebo mi chceš říct něco, co tě trápí mnohem víc?!" Podívala se po mě podezíravě a měřila si mě.

"Osobně mi zavolal a to nikdy nedělá. Potom mě nechával v přesvědčení, že mě chce vyhodit." Zamračila jsem se při vzpomínce. "No a očividně mu to dělalo dobře - nechat mě tápat v nejistotě." Zavrtěla jsem hlavou.

"To je teda ale hulvát!" vyprskla vzteky, aby mě podpořila.

"A to jsem to neřekla to hlavní." Zdvihla jsem jí vlasy do drdolu a připínala sponky. Tenhle druh účesu jsem se naučila od mamky.

"Pokračuj!" hlas jí napětím nabral na hlasitosti. Očima znovu zkoumala můj výraz, zatímco jsem přemýšlela jak to říct.

"Když jsem odcházela, zastavil mě slovy : ,Dneska Vám to mimořádně sluší.Můžete jít.´A měla jsi slyšet ten jeho tón." Teprve teď mi docvaklo, že se na mě usmíval mile a jeho tón byl takový…jako když se někdo dívá a mluví na přítelkyni. Trochu jsem sebou trhla jako při elektrickém šoku. Ale možná si to jenom vymýšlím, konec konců to horko mi určitě oživuje fantazii.

"Pane jo. Myslíš, že po tobě jede?" Zvedla jedno obočí a já poznala její výraz pro porovnávání lidí, podle toho jestli se k sobě hodí.

"Nevím. Ale určitě ne. Stoprocentně ne!" Rychle jsem sklopila oči a předstírala zaujatost při dokončování účesu. Amada mě ale zná dobře, takže jsem ji neošálila.

"Tobě to tolik nevadilo." řekla mi a znělo to jako obvinění. Rukou si zakryla ústa, aby zdusila uchichtnutí. Ale nepomohlo to. Tohle ve mně vzbudilo mou vzpurnou povahu.

"Ha ha ha ha …" Celá se zmítala smíchy a já doufala, že se ta židle pod ní prolomí, abych se i já mohla dobře zasmát. Hledala jsem vhodná slova na odpověď. "Tak to není. Je to můj šéf!" Bránila jsem se a nejradši bych si nafackovala, že jsem vůbec o tom začala.

"Zakázané ovoce voní nejlíp." Podařilo se jí promluvit mezi smíchem. Nepřestávala se smát. Vypadalo to, že se třese i židle.

"Pro mě ne. Je to ten největší sukničkář v celé redakci, možná i v celé budově." Marně jsem se pokoušela ji zbavit chechtavého záchvatu. Najednou mě napadla spásná myšlenka. "Jestli se nepřestaneš smát, nedodělám ti účes a ty se budeš moct jít klouzat." Amanda se přestala smát a s vážnou tváří se otočila zpátky k zrcadlu. "Jsem klidná."

Když jsem jí chtěla zafixovat poslední copánek, uviděla jsem jak jí cukají koutky. Vypadala tak legračně, že jsem to nevydržela a musela se smát na celé kolo spolu s ní, dokud nám stačil dech a nebolela bránice.

"Hotovo." Poslední věc na jejích vlasech byla na správném místě.

"Teď jsem na řadě já." Vstala a natlačila mě do židle. Popadla mě panika. Část, na kterou jsem se těšila nejmíň. Br.

"Víš to jistě?" Zajíkla jsem se strachem. Kouřové stínování v téhle barvě se mi moc nezdálo. Na to bych si netroufla ani já sama. Netušila bych ani, že to může existovat.

"Neboj já to zvládnu." Ujistila mě a začala si pohrávat se žlutou barvičkou. Během procesu líčení jsem mlčela a zoufale si přála mít už to za sebou ze dvou důvodů : nejraději se maluji sama a potom jsem zvědavá na finální výsledek. Něco jiného je to vidět vyfocené a něco jiného je mít to přímo na sobě.

"Je to." Použila ten samý tón a výraz jako já před tím a natočila mě k zrcadlu, abych se mohla prohlédnout a po případě jí vynadat.

"Jsi úžasná." poděkovala jsem jí a myslela to upřímně. Opravdu to vypadalo lépe než na papíře, ale tohle bych si na sobě nikdy nevyzkoušela. Uvolnila jsem jí místo aby se sama mohla dolíčit. Zatímco já jsem byla u kadeřníka, tak ona byla u kosmetičky a nechala se nalíčit.

Ze strachu z nedostatku času jsem se podívala na budík na stolku, ale překvapivě jsme měly ještě čas. Vybrala jsem naše oblíbené cédéčko a pustila ho. Obě jsem si zpívaly a pohupovaly se do rytmu. Já jsem sundával šaty z ramínka a Amanda se oblékala.

"Hezké šaty."

"Ty tvoje taky."

"Vypadáš jako lesní víla."

"A ty jako bohyně Slunce." Rozesmály jsme se o natočily se v zrcadle jako modelky. "Vypadáme sexy."

"Souhlasím. Vezmeme si boty a vyrážíme!" Celé usměvavé jsme vyšly z bytu s pozvánkami v kabelkách.

Venku svítilo nádherné sluníčko. moje vlasy opět házely duhová kolečka. Amanda zamrkala. "Teď vypadáš jako skutečná bohyně z Olympu." Než jsme došly k autu lidé se po nás otáčeli.

"Týno, ještě máme čas, musíme se stavit u mě v agentuře."

"Proč?"

"Nechala jsem tam svatební dar."

"Aha. Dobře. Kruci! Já na to úplně zapomněla." Začala jsem panikařit, co teď seženu jako svatební dar? Vůbec jsem si na to nevzpomněla, jsem ale hrozná!

"Neboj, na přání jsem napsal, že je to i od tebe." řekla rychle, protože viděla jak naštvaně svírám volant, až mi zřetelně vystupují klouby.

"Jsi poklad." Zhluboka jsem si oddechla.

"Jo já vím." Sáhla na knoflík u rádia a naladila stanici s počasím. Po znělce se ozval chraplavý mužský hlas.

"Dnešní den nám teploty dosáhnou maxima, takže můžeme očekávat až třiatřicet stupňů! Pozor, k večeru se začnou tvořit mračna a místy se objeví přeháňky a bouřky."

"To jsi nás moc nepotěšil chlapče." Zamračila se Amanda a přeladila na jiný kanál.

"Alespoň, že to hlásí na večer, ne? A nemrač se, budeš mít vrásky." Chtěla jsem to vidět pozitivněji, ale Amandin výraz se přesně shodoval s tím mým, když mi tohle ráno říkala Zuzka. "Ty taky."

"Čekám, že mi zkritizuješ mou výzdobu, ale pozor," zvedla prst, "chci slyšet jenom to pozitivní." Její stará dobrá nálada se vrátila. Takovou jsem ji měla ráda. Veselou a stále usměvavou. Střihla jsem poslední zatáčku a zastavila na obrubníku. "Počkám v autě." ohlásila jsem a vypla motor.

"Jak chceš, hned jsem zpátky." Vyskočila z auta a protáhla se skleněnými dveřmi dovnitř. Naštěstí tu teď nikdo nebyl, protože jinak by mi lidé drze koukali do auta jako předtím tam ti na chodníku, když jsem musela zastavit na červenou. Mám ráda pozornost lidí, ale mám také ráda určité hranice. Začala jsem si prohlížet Amandinu agenturu, abych rozptýlila myšlenky.

Celá budova vypadá velmi luxusně. Je to jedna menší budova s přízemím, které je celé prosklené a orámované zlatými vzory s bílou a černou. Nad vchodem je na bílém oblém obdélníku, oddělujícím přízemí a první patro, je napsáno : Šťastně až navěky. Všechno tam působilo harmonicky a kdyby na skleněných dveřích nebylo napsáno svatební agentura, každého by to jistě napadlo, že tohle je pravé místo pro zařizování svateb a nebo jiných podobných událostí jako například zásnuby nebo výročí.

"Můžeme vyrazit!" sedla si na místo spolujezdce a zapla si pás.

"A co to vlastně máme za dárek?" Když jsem takový sklerotik, který zapomene na to nejdůležitější, když jde na svatební oslavu a nechá to na kamarádce, kterou nevyvádí z míry to, že hodně zapomínám.

"Sice jsem si to chtěla nechat pro sebe, ale to nevadí. Stejně by jsi ho viděla až tam dojedeme, ale to je jedno." Trochu se odmlčela a podívala se na tak, že jsem si říkala, že mě to asi bude šokovat. A to poměrně hodně. "Je to něco velmi, velmi roztomilého."

Tohle mi vadilo, takhle mě napínat, to přece není fér. Hm. Kdybych nezapomněla, tak by to tak nemuselo být. "Amando Martinová." Z mého tónu zaznívalo slabé naštvání, které bylo zastíněné zoufalým tónem.

"Zkusíš hádat? Nebo radši ne." Něco v mém výrazu ji přesvědčilo, aby to nedělala. "Dobře. Je to …štěně!" řekla a zářila nadšením a radostí jako malé dítě, co právě dostalo novou hračku. Vsadím se, že kdyby mohla, bude skákat radostí.

"Co?" Němě jsem artikulovala, neschopná absorbovat její poslední větu. Pomalu mi to začínalo docházet. "Valentýno. Prober se." Zamával mi rukou před očima. "Vypadáš komicky, ulítly ti včely nebo jsi viděla ducha?" Pousmála se. "Ha. Jsi bílá jako ten duch. Řekni konečně něco." Její hlas přecházel z výsměchu do hysteričnosti.

"Zbláznila ses?" vybuchla jsem. "Jak jsi to mohla udělat? Co když nemají psy rádi? Co když ho nebudou mít kam dát? Co když je mají rádi, ale mají na ně alergii? Co když …" Došel mi dech. Panika narůstala.

"Nešil. Měla jsem jednou dlouhý rozhovor s novou klientkou a došlo i na tohle téma, o zvířecích miláčcích. Oni psy přímo zbožňujou. Uklidni se. Bude to v pohodě."

Chvíli jsme v autě seděly mlčky. Ami čekala až se dám dohromady. "Může v té krabici dýchat?" řekla jsem normálním hlasem a nastartovala. Ještě že jsem se jí nezeptala po cestě, nevím jestli bych nenarazila do semaforu nebo něčeho jiného.

"Jo všechno je ok." Pustila rádio trochu víc nahlas než bylo nutné. Moje reakce ji naštvala a zklamala, ale taky mě tak trochu chápala, snad.

Polovinu cesty jsme jely mlčky. "Omlouvám se ti, byla to ode mě hloupá reakce, ale kdo dává jako svatební dar živý stvoření?" Nešlo z pusy vypustit slovo štěně.

"A já se omlouvám tobě, měla jsme tě informovat, co plánuju." Usmály jsme se.

"A kudy dál?" Věděla jsem jenom zhruba kam máme namířeno.

"Doprava a pak už to poznáš." Zazubila se na mě a já si říkala, že nechala volnost pro svou fantazii.

Kolem cesty se roztahovaly samé honosné domy, takové ty, které si kupují herci, podnikatelé, sportovci nebo, které se dají vidět v amerických televizních filmech a seriálech. Na konci ulice jsem uviděla bílý dům - spíše to byla vila -, obklopený bílými a smetanovými stuhami, před domem stálo auto novomanželů, ověnčené bělozlatými stužkami a na kapotě byla přivázaná panenka v bílých šatech. Kolem vily rostly túje - smaragdy - a na těch visely bělozlaté obrovské mašle. "Paráda."

"To jo, ale to jsi to ještě neviděla uvnitř domu. Tady zastav." Zajela jsem ke kraji vozovky a sledovala Amandu jak jde otevřít náš společný dárek. Zvědavě jsem vystoupila a šla se podívat na to štěně.

"To je ale krásný psík." Užasla jsem. Na trávě se na vodítku procházelo malé stříbrné, šedivé štěně. Vykračovalo si to jako pán světa se zvednutou hlavou.

"Je to pudlík toy, nejmenší rasa." Pohladila ho a štěně jí olízlo ruku. "Je to holčička."

"Je kouzelná a jaké má inteligentní oči." Musela jsem jí pohladit. Měla jemný jazýček a celý světle růžový.

"Budeme to mít akorát." Vrátila jí zpátky do krabice, s dírami pod mašlí.

"Kolik stála?"

"Šest tisíc." Pokrčila rameny. "Je to běžná cena." Vzala do ruky krabici a kabelku. "Zamkni a můžeme jít."

"Vyrovnám se s tebou potom." Autíčko zablikalo a vyrazily jsme na oslavu.

"To nepospíchá." Mávla nad tím rukou. Slunce nám začalo pražit do zad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama