Druhá šance - 2.kapitola

7. července 2014 v 10:25 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
2. PŘÍPRAVY


"Tak kam půjdeme?" nedala jsem se odbýt i přesto, že se mi Linda natlačila za volant.

Zuzku zjevně těšilo, že nemám ponětí o tom, kam mě to kamarádka veze. Nedalo se jim upřít, že z našeho výletu mají větší radost než já sama. Nevěděla jsem totiž, kde budu utrácet peníze a to mě dráždilo k zuřivosti. Ale pro jejich nadšení jsem měla hodně vysvětlení. Hlavní, to nejdůležitější, které mi připadalo trochu dětinské a hloupé, že si ze mě udělají panenku Barbie ve 3D. Nad tím jsem se musela zasmát, jenom v duchu samozřejmě, abych to pak holkám nemusela vysvětlovat. Nemusí si myslet, že to nemám v hlavě v pořádku.

Linda naladila v rádiu naší oblíbenou stanici a Zuzka tiskla tlačítko pro hlasitost. Za chvíli už mým miláčkem otřásaly vysoké decibely známých songů. Nemohla jsem popřít, že jsem nebyly nenápadné.

Linda zabočila s autem z hlavní nákupní trasy do postranní ulice a tentokrát byla překvapená i Zuzka. Ale tak nějak jinak. Pohledem říkala : "Vážně jí chceš vzít sem?"

"Už to nemůžu vydržet, řekni mi, kam nás vezeš!" Snažila jsem se překřičet hlasitou hudbu, ale Linda mě neslyšela nebo předstírala, že mě neslyší.

Jak jsem se soustředila, jestli mi přeci jenom nepřidělí odpověď na mou "neslyšitelnou" otázku, autíčko poslušně zastavilo před malý butikem Slečny Belly, jak stálo na ceduli nad bíločervenou a zelenou výlohou. No jo. Itálie.

Zuzka s Lindou se na sebe podívaly a já pochopila, že obě znají tenhle nový krámek. Že by o víkendu podnikly nákupní jízdu v nově otevřených obchodech? Nehodlala jsem dumat nad tím jak ho objevily. Hlavní bylo, že na mě butik působil příjemně, ale taky draze. Než jsem mohla cokoli říci nebo namítnout, kamarádky mě vtáhly dovnitř.

Celá atmosféra mě ohromila. Místnost vymalovaná bílou barvou s růžovými ornamenty, které zasahovaly do nakresleného kolosea a chrámů - tak trochu malé město Řím. Na zemi byla podlaha z čtvercových hnědých dlaždic. Zadní stěna místnosti byla do poloviny polepená zrcadly a druhou část zabíraly zkušební kabinky. Mým uším neunikla tichá hudba a ucítila jsem i vůni čerstvých květin : růže, jasmín a ještě něco. Nechala jsem se unášet harmonií podniku, Linda vyjednávala s majitelkou obchodu. Podle útržků jsem poznala, že se s ní Linda zná od nějaké módní přehlídky a jsou to kamarádky.

,,Pojď." Táhla mě za ruku Zuzka do zkušební kabinky. "Uvnitř máš na věšáku připravené modely a pak se nám v nich ukážeš." A zatáhla závěsy.

Moje potvrzení se potvrdilo. Udělaly si ze mě oblékací panenku v životní velikosti.

Moc jsem nepřemýšlela, co si na sebe oblékám. A proti vysokým podpatkům nic nemám, k mým 160cm jdou dobře. Jako menší nevýhoda mi teď přišlo, že holky ví jakou mám velikost.

Oblečená do prvního outfitu jsem vylezla ven a čekala na kritiku. Holky se hned rozesmály a já se musela přidat. Vypadala jsem jako sněhulák.

"Tak další." prohodila Linda.

Holky mi přichystaly snad sto různých druhů stylů na svatbu. Ale stále jsem nemohla najít ty pravé. Jednou jsem vypadala jako chameleón pak mi šaty zvětšovaly boky nebo jsem v nich měla tlusté nohy a nebo mi vůbec neseděla délka. V jedněch šatech jsem dokonce vypadala jako kdybych vystoupila z historického románu nebo pohádkové knížky pro děti. A tak to pokračovalo až po extravagantní modrozelené šaty.

"Mohla bych něco navrhnout sama?" ozvala se nesměle majitelka obchodu. "Právě když jsi s se mnou domluvila mi přivezli nové modely." Podívala se na Lindu a usmála se na mě při mém vděčném pohledu. Linda kývla a slečna Bella mi přinesla ze zadu bílý vak se zlatým nápisem, pravděpodobně nějaký italský návrhář. To jméno jsem neznala a přečíst se to moc nedalo, byly tam samé kudrliny.

Vzala jsem opatrně pytel a zmizela v kabince. Z vaku jsem vytáhla světle žluté šaty, které postupně tmavly. Okolo dekoltu byly nařasené a tenkými špagetovými ramínky. Na první pohled mi padly do oka. Uvnitř vaku byly rovnou i zlaté doplňky, které se k tomu kupodivu hodily.

Opatrně jsem si šatičky oblékla, protože by stačil jeden neupravený nehet a bylo by to znát. Tahle látka mi mezi prsty zlehka prokluzovala, přesně ta, kterou by si moje matka na sebe v životě nevzala. Tyhle jsou poslední šance. Pak na sebe hodím něco z domova. Vyšla jsem ven z kabinky.

Následující ticho mě zmátlo a přinutilo zvednout hlavu a podívat se do zrcadla.

"Pane jo." vyhrkla jsem ze sebe přidušeně.

"Jo, to sedí." přitakalo moje obecenstvo.

V zrcadlech na mě šokovaně koukala žena - a to jsem si nemohla odpustit - , která vypadala jako bohyně. Světle žluté šaty s tenkými ramínky podtrhovaly opálení, kterého jsem si předtím nevšimla.

"Opravdu ti to moc sluší. Počkej až budeš vhodně učesaná a namalovaná." vydechla Zuzka. Chtěla ještě pokračovat, ale to už bych se začala červenat.

"Dobře dobře." Rozpačitě jsem se schovala jsem se zpátky do kabinky, abych se mohla převléci a v klidu to rozdýchat.

Jako jsem se předtím pomalu oblékala, tak jsem se ještě pomaleji svlékala jako v omámení. Hlavu jsem měla pořád zaplněnou tím odrazem v zrcadle.

"Týno pojď už." Slyšela jsem Zuzku jak na mě volá.

Cestou k pultu jsem přemýšlela nad cenou. Kolik to proboha asi bude stát? Skvělý střih, úžasný materiál, šaty jsou lehké jako peříčko. A takhle vystínované. Budou drahé a to jsem nepočítala doplňky. Linda se Zuzkou zářily nadšením.

"Takže, máme pro tebe úžasnou zprávu. Nebude to stát moc." Uklidnila mě Linda a mrkla na slečnu majitelku.

"Máte tam všechno, co potřebujete a navíc i kabelku a příslušný svetřík." Usmála se a ukázala na cenu přilepenou na bílém vaku na šaty.

"Cože?" Nevěřícně jsem vykulila oči na červený papírek.

"Tady s Lindou jsme uzavřely menší obchod." řekla Bella a mrkly na sebe.

"Holky musíme jít. Už na nás určitě čekají v salónu Shine." Poklepala netrpělivě Zuzka na hodinky a naklonila hlavu směrem ke dveřím.

"Nashledanou!" řekly jsme všechny jedním hlasem a kamarádky mi pomohly odnést všechno do auta.

V celém autě se dala vycítit překypující energie z výborného nákupu šatů a jak to všechno dobře, no spíše skvěle dopadlo.

Ještě jsem se nestačila plně vzpamatovat z nákupu a Linda už zaparkovala s autem na malém parkovišti pro zákazníky před salónem Shine. Než stihlo slunce znovu vykouknout zpod mraků, Zuzka nás ohlašovala u mile působící recepční v červeném kompletu s černou kravatou a bílou košilí.

Zuzka se opřela o dlouhý bílý pult a podepsala se na podávaný formulář.

"Dobrý den slečno Vrtalová, nahoře na Vás čeká Adam Ti-Fó. Místnost 13 v patře." Blonďatá recepční nám podala katalogy s kosmetikou a vším možným k prohlížení.

"Děkujeme." Sametově jí odpověděla a konečně jsme kráčely nahoru za posledním cílem naší cesty.

Vyšplhaly jsme po dřevěných schodech a zaklepaly na dveře s číslem 13. Než se ozvalo klepání jsem si teprve všimla dlouhého zlatého lustru visícího ze stropu s malými žárovičkami a velmi tiše pobíhajících kadeřníků. Zvláštní bylo, že každý kadeřník měl pro sebe malý čtvercový box - asi to bylo hlavně kvůli soukromý klientů - s velkým hranatým zrcadlem, osvíceným žárovkami jako se to vidí ve filmových maskérnách nebo při módní přehlídce v zákulisí. A samozřejmě u nás v Lindině ateliéru.

"Dále." ozval se hluboký mužský hlas zpoza dveří.

"Čau Adame!" rozkřikla se Zuzka a prudce objala kadeřníka, který se trochu zapotácel, ale úsměv na tváři mu zůstal.

"Ahoj Zuzi! Dlouho jsem tě neviděl. Jak se vůbec máš?"

"No, neviděli jsme se asi od poslední přehlídky. Ale mám se moc dobře. A co ty?" zářila Zuzka.

"Mám se fajn. Už to bude půl roku. A co pro tebe můžu teď udělat? Natálie mi říkala, že to má být na svatební oslavu?" Nakrčil jedno obočí. , "Že by ses vdávala a mě si ani nepozvala?"

"Ne, prosím tě dej pokoj." Zachichotala se. "Na tohle jsem ještě mladá. Ale tady Valentýna jde na oslavu a musí vypadat …božsky." Poté, co dovyprávěla vše o mých šatech a o tom, že musím vypadat úchvatně následovalo představování.

Usazená v měkké židli jsem si vzpomněla na dobu, kdy byla Zuzka v Paříži a potkala se tam s okouzlujícím kadeřníkem s modrozelenýma očima. Po návratu domů nám oněm div nepěla ódy. Co všechno spolu zažili, kam všude se dostali, jak vypadá, co provedli. To období v Paříži pro ní bylo jako ty nejlepší prázdniny jaké kdy měla s kamarádem. Trochu doufala, že s Adamem budou něco víc, ale než se k tomu dostali, musela Zuzka odjet.

Zuzka nám řekla, že spolu měli jít na večeři, mělo to být zlomové, ale zavolal jí šéf, že se musí neprodleně vrátit, jinak by ji vyhodil. Ani se s Adamem nesetkala, jenom mu řekla, že proč musí odjet. Po telefonu.

Prohlížela jsem si katalogy, které nám dala ta drobná blondýnky, o které jsem předpokládala, že bude Natálie, cítila jsem příjemnou vůni citrusových plodů a Adamovy hbité šikovné ruce, lehké jako peříčko. Samozřejmě, že taky Adam hezky voněl. Tipla bych si, že to je Mexx pro muže, ale jistá jsem si být nemohla.

Další dvě kosmetičky pracovaly na děvčatech. Úprava nehtů a ještě něco, ale já jsem je plně neviděla. Nevím proč Adam nechtěl, abych viděla svůj účes rozdělaný. Bůhvíproč mi to připadalo jako v seriálu Nahá jsi krásná, kde změnili jejich image, teď myslím konkrétně vlasy. Taky se nemohly vidět při změně. Pak jim nová image změní život. Víc si věří.

Za hodinu a půl, kdy mi vytvořil účes, jsem si s ním tykala a s kamarádky probral všechna témata. Také ale měl rád svůj klid, aby mohl česat.

"Tak co tomu říkáš?" Sundal ze zrcadla bílý šátek a mě to připomnělo scénu z amerického filmu, kde se z obyčejné venkovské holky stala pravá mladá dáma.

"Ty jsi kouzelník!" vyhrkly jednohlasně holky než jsem mohla odpovědět.

"Wau! Vážně. Ty jsi hotový David Coperfield v kadeřnictví." Neubránil jsem se a musela si pomalu a opatrně sáhnout na vlasy, nechtělo se mi věřit, že to může být pravda. Ty zlaté částečky tam byly takové…zvláštní.

Vlasy měly perfektní lokýnky, které vypadaly úplně symetricky. Část vlasů jsem měla sepnutou do zlaté spony a pak mi zbytek loken padala na záda jako vodopád. Na hlavě se mi třpytil i nějaký zvláštní prášek. Celá hlava mi jemně zářila a vypadalo to moc…krásně. Nemohla jsem najít slova a ani tohle se moc nehodilo. Slovní zásoba mi na to nestačila.

"Bohužel jsem tu měl jen trochu tohohle spreje, ale zítra mi přivezou novou dávku. Podle popsaní tvých šatů si myslím, že se to bude hodit." Andělsky se usmíval pod návalem lichotek. Měl je ale zasloužené.

Skoro jsem ani nevnímala okolí, jak jsem byla zabraná do představ o vzhledu na oslavu. Pak jsem se ale musela soustředit a rozvezla holky domů.

Konečně sama. Oddechla jsem si a přemítala o celém dnešním dni. Nakupování se povedlo, holky si to náramně užívaly. Peněz mi zbylo víc než jsem plánovala. Byla to super dámská jízda.

Jakmile jsem otevřela dveře a ještě nestačila hodit klíče na botník, se ke mně přitulila Barbií a zapředla.

"Taky tě ráda vidím zlatíčko." Podrbala jsem ji za ouškem a přinesla dovnitř svůj nákup. "Promiň, ale dneska jsem ti nic nepřinesla." dodala jsem, protože se Barbie začala motat okolo bílého vaku. Barbie se dožadovala mojí pozornosti, ale mě upoutaly kupící se mraky na obloze. Z toho nic nebude. Uklidňovala jsem se a šla do koupelny dát si sprchu.

Neměla jsem zrovna náladu na uklízení, i když by to byt potřeboval.

Pod teplou sprchou jsem nechávala myšlenky ulítávat k zítřejší oslavě. Budu mít možná ty nejkrásnější šaty a ten účes! To bude ale zítra něco. Už se přímo nemůžu dočkat a třeba tam potkám nějaký zajímavý kousek.

Vylezla jsem, ale nerada. Hrozilo mi totiž nebezpečí, že bych usnula vestoje. Horká má, alespoň na mě, spavé účinky.

Natáhla jsem se na postel. Bylo moc horko nato, abych se přikrývala. Zítra budu mít perfektní den. První oslava na začátku července. Promítla jsem si poslední dvě věty, ze kterých jsem se těšila jako malé dítě, co dostane dárek.

Nemělo cenu přemáhat únavu a tak jsem se poddala a usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama