Červenec 2014

Příběh pro dva světy

30. července 2014 v 19:48 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Vedl jsem skvělý život. Měl jsem krásnou manželku, která mě nesekýrovala, a dva kluky. Všichni chlapi v práci mě uctívali jako boha a pro ženský v kanclu jsem byl něco jako ten správnej vtipnej chlap. Byl jsem borec. Pracoval jsem jako ředitel v jedný bance a o všem jsem rozhodoval sám.

S manželkou jsme jezdili na chatu do hor v alpách a užívali jsme se každej den. Kluci byli velký a chodili nám domů ukazovat přítelkyně - každej tejden novou. Byla to tenkrát děsná sranda.

Až do jednoho dne, kdy jsem měl tu nehodu. Aspoň tak tomu oni říkají. Vracel jsem se domů z práce, právě jsem koupil nový fáro a chtěl jsem se manželce předvést. Věděl jsem, že z něj Karolínu trefí, bude nadávat, ale pak se spolu v posteli usmíříme. Jenomže k tomu nedošlo. Nějakej chlap se řítil na červenou a napálil to do mě. Taky jsem je slyšel říkat, že jsem měl kliku, když jsem vyváznul živej.

Jo a jmenuju se Robert. Robert "Klikař" Král.

Po té nehodě jsem strávil děsně dlouhou dobu v nemocnici a doktoři nevěděli, jestli se proberu nebo ne. Karolína se v noci modlila, ať tomu tak je. A ono se to stalo. Vlastně, ne tak docela.

Znáte ten termín živá mrtvola? Jasně, že se nebavíme o zombie, ale přesně tohle jsme podle doktorů. Člověk, co se nemůže hejbat, nemůže mluvit, sám se nenají, sám neudělá nic. Ani nemůže dát najevo, jak strašně rád vidí svoji ženskou.

Ten den, kdy jsem se probral, a oči se mi otevřely, Karolína vyváděla jako malá holka. Furt mi dávala pusy a objímala mě. Ptala se mě, jak se cítím, ale já ji nemohl odpovědět. Ksakru tak moc jsem jí chtěl říct, že jsem šťastnej, že tady je. Jenomže se nic nestalo. Karolína vyváděla jako šílená a všichni doktoři se nahrnuli dovnitř. Těch ale bylo!

Karolína byla hysterická amuseli ji odvést ven, aby mi udělali pár testů. Samozřejmě žádný nedělali, jenom se radili, co budou dělat. Jak to Karolíně říct. Ani jeden z nich na mě nepromluvil. Věděli to. Věděli, že se to stane. Byl jsem děsně nasranej a chtěl jsem na ně křičet: "Hej! Já vás slyším! Jsem přímo tady!" Místo toho jsem jenom ležel na posteli a sledoval očima, co se děje.

Pár týdnů Karolína přespávala v nemocnici v takovým malým křesle, kluci chodili každej den, ale viděl jsem to na nich. Nemohli se na mě dívat. Nevydrželi to ani deset minut. Pořád si mysleli, že se uzdravím, ale to se nestalo a jejich naděje na normálního tátu zhasla.

A během roku se zlomila i Karolína. Nebyla to ta ženská jakou si ji pamatuju. Tohle byla ženská, která zestárla o deset let, nepečovala o sebe a byla ztrhaná. Trápila se. Chtěl jsem ji nějak potěšit, zmáčknout jí ruku, nebo aspoň pohnout prsty, ale nic.

Za dva roky přestala chodit úplně. Ani kluky jsem neviděl. Jednou byly v pokoji dvě sestry a bavily se o mně. Ignorovaly mě, jako bych je neslyšel. Mluvily o mé rodině, která se rozhodla poslat mě do nějakýho ústavu, kde se o mě budou starat. Byl jsem jenom živá mrtvola.

Ani ne za týden mě převezli do toho zařízení, až moc barevnýho. Celej den jsem čuměl do stropu nebo před sebe na pošahanej obraz, když se rozhodli, že mě posadí.

Ty sestry, co tady pracovaly, nebyly zlý, ale hodný taky ne. To jejich nevkusné žertování o jiných lidech tady mi vracelo chuť je seřvat, ale… nic. Hodiny jsem poslouchal, jak jsem na tom blbě, že mám proleženiny, že jsem rodině ukradený a všechno možný.

Vydržel jsem to rok, ale nikdo za mnou nepřišel. Žádnej kámoš nebo holky z kanclu. Žádná rodina. Jediný, co jsem chtěl, bylo, abych umřel. Ale ani tohle mi nebylo dovolený. Takovej luxus jsem si nemohl dovolit. Nezbylo mi nic jiného než počkat a shnít tady za živa. Živá mrtvola, žádnej pitomej zombii. Kéž by!

Madame dnes přijde později - Susanna Kubelka

27. července 2014 v 12:51 | Lola Kiss |  Beletrie
Autorkou tohoto románu je Susan Kubelka von Hermanitz, která se narodila v Linci a po vystudování pracovala jako novinářka ve vídeňském deníku. Kromě Francie a Rakouska byla i ve Velké Británii.

V České republice vyšly knihy a to Hrad mám, hledám prince, Konečně přes čtyřicet - začínám znovu, Ofélie se učí plavat, V rytmu valčíků, Madame dnes přijde později a Adieu Vídni, Bonjour Paříž a jiné.

V současné době žije střídavě ve Vídni a Paříži, kde se odehrává i děj románu Madame dnes přijde později.Hlavní postavou je dvaačtyřicetiletá Tizia, která se provdala do bohaté rodiny Saint-Apollů. Na začátku neměla tušení, že její manžel si ji vzal kvůli dědictví po strýci. Pak se také dovídá, že její manžel patří k mužům, kteří si potrpí na pravý styl Francouzů - mít milenku. Tizia konfrontuje manžela, ale on vše popře a odklidí ji na venkovský dům, což byla pro ni chyba a výhra. Ve venkovském sídle žila manželova milenka a jejich dvě děti. Tizia pochopila, odkud se vzaly výhružné telefonáty. Tizia zůstane na venkově v exilu několik týdnů a pak s manželem odjede zpět do Paříže. Má jasný cíl - rozvede, což nikdo před tím neudělal.

A jak to skončí? Tizia se rozvede, pracuje jako partnerka ve firmy své nejlepší přítelkyně Glorie a potkala o patnáct let mladšího muže, se kterým žije přes třicet let. A její bývalý manžel? Ten se se svou milenkou nikdy neoženil, a firma, kterou spolu budovali, měla úpadek.

Kniha je vedená velmi humorně s kapkami erotiky a nového pohledu na život. V jedné kapitole je scéna, při níž sedí u stolu celá rodina Saint-Apollů a hlava rodiny - pan Hermés - vede diskuzi o tom, proč ještě nemá žádného mužského dědice. Rozhodla jsem se zveřejnit krátkou ukázku.


"Je ti líto... Nechceš snad mít děti? Ze zásady?"

"Chci. A moc ráda. Jenže Fausto... Musíš si promluvit s Faustem. Sama děti mít nemůžu."

"S Faustem?" diví se Hermés. "Jak to myslíš? Nevěnuje se ti snad dostatečně?"

Thea se zakucká a šťouchne do Ganymeda. Ten by nejraději zalezl pod stůl. Hovory na intimní téma jsou pro něj utrpením. Děsí se jich jako čert kříže. V takových rozpacích jsem ho ještě neviděla. Střídavě rudne a bledne, pohled má upřený k zemi.

"Těhotenství není dobré pro linii," podotkne Melina jakoby pro sebe. "Kdybych měla tak krásnou postavu, vážně, taky bych si ji neničila kvůli dítěti."

"Nebuď zlá," napomene ji matka. "Tak co je s Faustem, Tizio, dítě moje? Je snad impotentní?"

"Mami, prosím tě!" vyskočí Fausto.

"Sedni si!" zařve Hermés, celý vzteky bez sebe. "Jsme tu sami mezi sebou. Snad si s vlastními dětmi můžu otevřeně promluvit! Tak co je? Co se děje? Čekám na odpověď! Tak rychle!"

Fausto si sedá a nespouští ze mě úpěnlivý pohled. Mlč, nabádá mě. Co mám ksakru dělat?

"Tak copak dělá můj pan syn špatně?" Hermés mluví stále hlasitěji. "Chlastá? Chrápe? Nebo je náměsíčný? Má snad nějaké choutky, které se ti nelíbí? Co sakra dělá nebo nedělá?"

Jeho tón nepřipouští odpor. "Fausto... on... počítá dny."

"Cože dělá?" nechápe Hermés. Na to nebyl připravený. "Počítá dny? V posteli? Předtím, nebo potom? A proč, jestli se smím zeptat?"

"V posteli ne! V koupelně. Počítá dny v koupelně, papá."

"V koupelně?" opakuje nechápavě Hermés. "Jak to, v koupelně? Co má můj syn co počítat v koupelně, místo aby ti v posteli udělal pěkné dítě? To jsem tedy zvědavý. Vysvětlíš mi to?"

Helios se pobaveně šklebí. Předklání se, aby lépe slyšel.

"Počítá mé plodné dny, papá."

"Já ti nerozumím." Hermés se s prosbou o pomoc v očích obrací ke své ženě.

"Jak ví, kdy máš plodné dny?" zeptá se maman se zájmem a povytaženým obočím.

"Dívá se v koupelně do mého kalendáře!"

Fausto vzdychne a rezignovaně potřese svou hřívou. Helios je blahem bez sebe a s požitkem si nalévá koňak.

"To je zločin," křičí Hermés. "On si zaleze do koupelny a počítá dny, místo aby v posteli potěšil svou hezkou ženu! A potom? Co dělá potom? Snad nepočítá celou noc? Co se děje pak, když je synáček hotov s tím počítáním? Tak řekni, Tizio. Pak už snad nemůže?"

"Když... když je to nebezpečně a já bych mohla otěhotnět," koktám v rozpacích, "tak je strašně unavený a hned usíná."

"Myslíš... Já to nechápu. Počítá, kdy jsi plodná, a pak se tě nedotkne? Fausto, přeskočilo ti snad? Ty provozuješ matematické výpočty, aby tvá žena neotěhotněla? Úmyslně ji necháváš ležet ladem? Je to tvá vina? Bráníš početí? Trávíš noci v koupelně, aby ses nestal otcem? Stydím se za tebe. Jsi idiot!"

"To je zrada," volá maman. "Fausto, podívej se na mě. Víš, jak moc si přejeme vnuky. To bych si o tobě nikdy nepomyslela."

"A proč?" hřímá Hermés. "Vysvětlil bys nám to laskavě?"

"Děti stojí spoustu peněz," zamumlá Fausto tak potichu, že mu je sotva rozumět.

Hermés zalapá po dechu. Je celý rudý.

"Asi jsem špatně slyšel," zařve pak, "co jsi říkal?"

"Děti stojí spoustu peněz," opakuje Fausto.

"Ach tak," ječí Hermés. "Ještěže jsem se zeptal. Tak teď máme jasno. Ode dneška budeš počítat jen do dvou. Slyšíš? Každý druhý den svou ženu poctíš. To je rozkaz. A jestli do podzimu neotěhotní, tak si mě nepřej."

Hermés se bojovně rozhlédne kolem stolu.

"A teď ty," osloví Hélia, který okamžitě zbledne. "Jsi taky takový počtář? Cos vypočítal za těch sedm roků pod peřinou? Odpověz! Čekám!"

Cassandra Clare

26. července 2014 v 12:03 | Lola Kiss |  Spisovatelé
Autorka Cassandra Clare se narodila v Teheránu, 1973. Se svými rodiči procestovala hodně zemí, ale její nejoblíbenějším místem je Manhattan, NY. Začala psát svou první novelu, která ji později přinesla první příčky mezi spisovateli.

V roce 2012 autorka souhlasila a první díl Nástrojů smrti - Město z kostí byl zfilmován, a do kin se dostal následující rok, 2013. Sama autorka se účastnila života v ateliérech a sledovala oživení svých postav. U filmu se přepokládal větší úspěch, a proto byla práce na druhém dílu Nástrojů smrti - Město z popela pozastavena. Někdo ovšem tvrdí, že se práce na druhém dílu dala znovu do pohybu. Uvidíme, jestli bude film obsahovat skutečné dialogy jako v knize, u prvního dílu tom tak bylo.

Její rozsáhlou tvorbu bych roztřídila do dvou hlavních kategorií a pak rozčlenila na další podskupiny. Není to nic lehkého nebo světoborného, ale u nás se zatím vydává jen její nejznámější série Mortal Instruments.

  1. Série - The Shadow Hunter Chronicles
MORTAL INSTRUMENTS
Mortal Instruments City of Bones
Nástroje smrti Město z kostí (2007) - přečteno

Mortal Instruments City of Ashes
Nástroje smrti Město z popela (2008) - přečteno

Mortal Instruments City of Glass
Nástroje smrti Město ze skla (2009) - přečteno

Mortal Instruments City of Fallen Angels
Nástroje smrti Město padlých andělů (2011) - přečteno

Mortal InstrumentsCity of Lost Souls
Nástroje smrti Město ztracených duší (2012)

Mortal Instruments City of Heavenly Fire
Nástroje smrti Město nebeského ohně (2014)

THE INFERNAL DEVICES
Clockwork Angel (2010)
Clockwork Prince (2011)
Clockwork Princess (2013)

THE DARK ARTIFICES
Lady Midnight (2015)
The Bane Chronicles
The Shadowhunter´s Codex

  1. Série - The Magisterium

UVĚZNĚNA O SVÉ VLASTNÍ VŮLI

26. července 2014 v 11:28 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Ten den, kdy jsem natrefila na svou sousedku - bohužel - byl vedro k padnutí, téměř před bouřkou. Vyšla jsem z domu a paní BS se rozvalovala na lehátku a upíjela malinovou limonádu po litrech.

Chtěla jsem tiše projít kolem, aby si mě nevšimla a nemohla zatáhnout do dalšího nudného a beznadějného rozhovoru. Přání se nesplnilo, protože BS má oči a uši všude. A navíc, naše zahrady před vchodovými dveřmi spolu sousedí.

Ihned mě vtáhla do hovoru o tom, jak je tohle léto příšerně horké a její krevní tlak nesníží ani ledová sprcha. Nato se napila další neředěné a děsně sladké limonády, kterou jsem zdvořile odmítla.

BS se na mě hloubavě podívala a pak pokývala hlavou a začala tu svou obvyklou tirádu, která znamenala jediné - "Chci politovat!" Stěžovala si na vysoký krevní tlak, na to, jak jí bývá v těchto dnech špatně a skoro ani nemůže chodit, jak ji bolí kolena. Svěřila se mi také se svým problémem, že neujde ani těch dvacet metrů do krámu, a tak čeká, až někdo pojede nakoupit a sveze se s ním.

Co jí na něco takového máte odpovědět? BS je paní, která neměří ani metr šedesát a váží přibližně osmdesát kilo. Je to taková "korpulentní dáma", která si odvykla chodit, nehlídá si co jí a jen si stěžuje, jak to má v životě se svou vahou těžké. Říká, že je to dědičné, což bych jí i věřila, kdyby se v jednom kuse necpala sladkým a nedávala si tří chodové menu k obědu a ještě druhou večeři v podobě osmažené slaniny, vajíček, kukuřice a hranolek.

"Kam pak máte namířeno?" zeptala se BS a strčila si do pusy další lžíce zmrzlinového poháru s čokoládou.

"Jdu na návštěvu, takže bych nerada přišla pozdě." Zamávala jsem jí a rychle utekla, abych nemusela líčit, kam že to jdu.

Vracela jsem se k večeru a tentokráte seděla BS u stolu pod slunečníkem a dávala si svou večeři, která by svou energetickou hodnotou vystačila pro dva chlapy. Zavrtěla jsem nad tím, hlavou, proč vůbec všem vykládá, že i když se snaží, nemůže zhubnout, že přibírá hodně po práškách, a že se nemůže moc hýbat kvůli namáhaným nohám. Všechno to jsou ubohé výmluvy proto, aby se sebou nic nedělala - jednoduše to vzdala. Počítala s tím, že se zhubne bez jakékoli fyzické aktivity a dokonce bez omezení jídelníčku. Kde se to v hlavě paní BS vzalo?

Jedno vím jistě, člověk může jíst všechno, ale v rozumné míře a musí se hýbat, jinak to nefunguje. A v případě "korpulentní dámy" paní BS to platí opačně - nemusím se hýbat ani omezit jídelníček, protože ty hubnoucí prášky to zvládnou sami!

Druhá šance - 8.kapitola

23. července 2014 v 19:41 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
8. DŮKAZY

V práci jsem stihla všechno, takže domácí úkoly pro dnešní večer nemám. Kamarádky mě při obědě vyzpovídaly víc do detailů, takže podrobně věděly skoro všechno. Pár věcí jsem si nechala pro sebe. Co ví Amanda, nemusí vědět i ony. Amanda mě viděla tancovat se Samem naživo, takže si všimla, že jsme jako ty dva magnety. Ten večer nás to k sobě hodně táhlo a dneska ráno úplně stejně. Tohle jsem holkám neřekla, protože další vysvětlování bych neunesla. Zuzka s Lindou by rozpitvávaly jeho výrazy v obličeji, postavení těla, pohledy a struktury vět. Co se za nimi skrývalo. To jsem si odpustila.

Druhá šance - 7.kapitola, část 2

23. července 2014 v 19:34 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
No tak to abych si začala připravovat řeč, stejně ji budu potřebovat i pro kamarádky, taky bych jim ale mohla říct, že se nic nedělo, ale to by mi neuvěřily.

Druhá šance - 7.kapitola, část 1

23. července 2014 v 19:28 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance

7. VYPTÁVÁNÍ

"Píp, píp, píp." Uslyšela jsem u hlavy budíček. Zamlela jsem se a ucítila, že nejsem ve své posteli, ale někde jinde. V hrůze jsem otevřela oči. Chvíli mi trvalo, než jsem si spojila myšlenky dohromady. Ležela jsem tam, kde usnula. Protáhla jsem se a podívala nad sebe.

"Spala jsi hodně tvrdě." Odhrnul mi vlasy na stranu a chtěl mě políbit, ale odtáhla jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mi není cítit z pusy a taky nevím jak vypadám. Trochu ho to vyvedlo z míry, ale pak zase nasadil klidnou masku. "Chápu. Asi bychom měli vyrazit. Nechceš přijít do práce pozdě."

Druhá šance - 6.kapitola

23. července 2014 v 19:23 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
6. ZAHRADNÍ ALTÁNEK

Zvedal se čím dál tím větší vítr a blesky byly stále častější, když jsem konečně uviděla, kam máme namířeno. Malý dřevěný altánek s červenou stříškou, porostlou břečťanem. Vypadal moc hezky a byla jsem ráda, že tu stojí. Vítr mi čechral vlasy takže budu vypadat jako rozzuřený Beethoven. Prima představa.

Sam sáhl zkušeně pod květináč a vytáhl klíče. Rychle odemkl a zatáhl nás dovnitř. Jen co za námi zapadly dveře, venku začalo pršet.

Nejprve to byly jenom malé kapky deště, které postupně zrychlovaly, až se z nich staly jednotné proudy vody.

Náhle celou naši skrýš osvítil blesk a za ním následoval drtivý hrom, až se mi pod tou tíhou zastavilo srdce. Pochopila jsem výraz, když blesk rozčísl oblohu a hrom otřásl zemí.

Divergence - Veronica Roth

23. července 2014 v 19:08 | Lola Kiss |  Beletrie
Jak vypovídá název, jedná se o knižní předlohu pro stejnojmenný film Divergent. Těžko se odhaduje, jestli více zapůsobí kniha nebo film, protože obě verze Divergence mají jednu a tu samou podstatu. Ukazují na svět, který je řízen "něčím vyšším" a "co má kontrolu". Je to jako příjemnější verze knih, které odkazují na dalekosáhlejší mikroskopickou kontrolu v podobě neustále sledujícího Big Brothera - teď nemyslím tu potrhlou reality show. To, co mám na mysli, jsou knihy s podobnou tématikou, ovšem napsanými stylem, který čtenáře dokáže spíše vyděsit než uchvátit. Jen si připomeňme, jak dopadlo první rozhlasové vysílání Války světů, a lidé propadli v šílenství. Věřili, že to co slyší je pravda a svět spěje ke svému konci, no vlastně lidstvo samo.

Tato kniha je svou tématikou jasná, přesto se tu nacházejí problémy typických pro teenagery a dospělé. Musí se zodpovědět otázky ohledně vztahů v rodině, o odchodu dětí na svou vybranou profesi - školu, o poslušnosti vůči autoritám a především, o odlišnosti jednice ve skupině.

Divergence je román, v němž hlavní postavu tvoří Beatrice Prior - později má nové jméno Tris - se svými všestrannými dovednostmi, je divergentní. Co to znamená? Divergence je mnohokrát definováno jako rozhraní. Trisiin svět je rozdělen do pěti frakcí, které řídí jejich svět a určují společenská pravidla - separují lidi do skupin. Neohrožení, sečtělí, mírumilovní, odevzdaní a upřímní.

Tris si zvolí jako budoucí cestu život u Neohrožených. Zprvu nijak nevyčnívá z davu, co se týče jejích fyzických kvalit, ale nakonec se vyhoupne na první příčky díky mentálním testům. To upoutá pozornost jejího mentora "Čtyřky". Samozřejmě se do sebe zamilují a novinkou pro Tris je, že on je jako ona. Divergentní.

Děj je táhlý, ale dostane spád, když se jedna frakce rozhodne vyladit druhou. Tris a Čtyřka zasáhnou a ještě s pár dalšími lidmi zabrání masakru, která chtěla rozpoutat ředitelka Sečtělích. Bohužel jsou odhaleni jako divergentní a musí uprchnout. Tím také kniha končí.

Kdybych se měla poohlédnout po stylistice, řekla bych, si že kniha vede dobře. Věty jsou jednoduché, dialogy přímé bez zbytečných popisků. Jestli je to typická řeč adolescentů - ano i ne. To nikdo netrefí do puntíků přesně, ale především se mi jedná o jednu věc. Opakující se slova nebo slovní spojení, která by se opakovala a vryla se tak do paměti, tu nevyhledáte.

Nepřítel mého nepřítele - Kateřina Petrusová

13. července 2014 v 13:52 | Lola Kiss |  Beletrie
Druhý díl ze Série Bavettovi od Kateřiny Petrusové mě znovu dostal. Těžko říci, která část knihy vás dostane, ale jedno si uvědomíte hned - nemůžu přestat číst.

Je zvláštní, že knihy z této série čtu zpětně - od posledního dílu k prvnímu - a tudíž vím, kdo a jak a proč.

U knih podobného žánru se stává, že se jedna kniha podobá té druhé jako přes nějaký kopírák. Postavy mají stejné drama v minulosti nebo zažili podobnou bolest, která je dává dohromady. Tyto knihy dokazují, že výjimka potvrzuje pravidlo.

Kdybych měla porovnat Nepřítel mého nepřítele a Zakázaná láska, odpověděla bych, že to nelze. Nemůžete porovnávat knihy, které jsou odlišné. Můžete porovnávat jenom styl, jakým je sama autorka napsala.

Jednu věc však vím jistě, nasmála jsem se stejně jako s předchozím výtiskem.

Oni to věděli...

7. července 2014 v 13:15 | Lola Kiss |  Citáty
Zvědavější a zvědavější!
Odvaž se být důvěřivý.
Ne že bych chtěl být bůh nebo hrdina. Chci se jen proměnit ve strom, růst navěky a nikomu neublížit.
A nyní je tohle moje tajemství, velmi prostě tajemství: Jedině srdcem uvidíš správně to, co je podstatné a neviditelné pro oči.
Mnoho lidí ztrácí malé radosti v naději většího štěstí.
Je pravda, že ti, které poznáme, nás změní, někdy tak nesmírně, že koneckonců nejsme ti samí, i přes naše jména.
Skvělé myšlenky jsou vždy strachem menších idejí.
Nesmíš se spoléhat na oči, když je tvá představivost rozhozená.
Jediné reálné vězení e strach, a jediná reálná svoboda je svoboda beze strachu.
Všichni jsme v té hře společně.
Možná jeden nechce být tolik milován, jako být pochopen.
Zůstaň k sobě upřímný, dítě. Jestliže znáš své vlastní srdce, budeš mít navždy jednoho přítele, který nikdy nelže.
Tolik věcí je možných tak dlouho, dokud nevíš, že jsou nemožné.

DRUHÁ ŠANCE

7. července 2014 v 12:00 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
Měla jsem všechno, po čem jsem kdy toužila, ale jeden telefonát to celé změnil.
Jeden telefonát, jedna zpráva a celý svět pro mě potemněl.
NIkdo to nedokázal napravit.

Říká se, že když Vám život nabízí novou šanci, máte po ní skočit a neohlížet se na nic a na nikoho. Já jsem ale nevěděla, jestli vůbec něco takového chci, a jestli si to zasloužím.




Druhá šance - 5.kapitola, část 2

7. července 2014 v 11:03 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
"Asi jo." Přešla jsem konstatovaní bez větších poznámek.

"Hele, a kde vůbec je ten pan Sam?"

"Nevím, omluvil se mi, že musí na chvilku pryč." Zamrzelo mě, že mu to trvá tak dlouho.

"Na chvilku pryč? Vždyť už se dávno vrátil. Já si půjdu popovídat s Patrikou, poprosila mě o to, a ty se bav a nezapomeň mi potom sdělit detaily." Vystřelila ze židle.

Druhá šance - 5.kapitola, část 1

7. července 2014 v 11:00 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
5. ON

Matka nevěsty si ho posadila vedle sebe a začala se ho na něco vyptávat. Zírala jsem na něj jako omámená. Pozorovala jsem ho a zkoumala. Jeho tmavě hnědé vlasy, pečlivě nagelované. Dlouhé silné paže, které se rýsovaly pod tričkem, co měl na sobě. Nebyl ani tak nějak oblečený na svatební oslavu, spíš jenom jako kdyby se vracel odněkud z cest a stavil se tady, protože jel kolem. Odhadla jsem ho na sportovní typ člověka.

"Na co tak zíráš?" strčila mi do lokte Amanda, až mi spadla jím podložená hlava. Ve stejnou chvíli se on podíval naším směrem. Na chvíli jsme se střetli pohledem. Ten má ale krásný čokoládový oči. Za chvíli mi ale došlo, že slovo krásný se pro to nehodí. Rychle jsem sklopila oči. Tohle nikdy nedělám! Neuhýbám pohledem pěknému muži! Jenom když jsem bývala malá.

Druhá šance - 4.kapitola

7. července 2014 v 10:54 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
4. OSLAVA

"Máš pozvánky?" zeptala se Ami a zaklepala na dveře.

"Jo." Ovála jsem se jimi ve stejnou chvíli, kdy nám přišla otevřít starší žena, celá ve smetanovém kostýmku.

"Dobrý den." pozdravily jsme sborově, usmály se a podala jsem pozvánky.

"Pojďte dál." Otevřela nám dveře dokořán a napíchla pozvánky na vysokou jehlici mezi ostatní. I přesto jak byly pozvánky vyrobené z drahého a tuhého papíru, nedalo to žádnou námahu, jak jsem očekávala.

"Amanda se tu vyzná. Omluvte mě." Vzala si od Amandy dárek.

"Opatrně." řekla Ami a usmála se. Paní domu kývla a potichu odešla a já jsem tipovala, že chodila do baletní školy, protože její chůze působila tak…vznešeně.

Druhá šance - 3.kapitola, část 2

7. července 2014 v 10:46 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
Natáhla jsem se pomalu a opatrně pro časopis, který ležel na stole a začetla jsem se do článku o míchání koktejlů pro letní osvěžení. Sama si taky občas zkouším nějaké vyrobit a zatím se mi to docela daří. Občas se mě Adam na něco zeptal, ale jako profesionál většinu své pozornosti věnoval uměleckému výtvoru na mé hlavě. Věděla jsem dobře, že se na to kadeřníci musí soustředit, protože jako malou mě česávala i moje mamka. Je taky kadeřnice. Ale né v takovém měřítku jako Adam. Matka si po dlouhé době prosadila u otce malý kadeřnický salónek - v malém městečku - a zvládá to dobře.

"Ještě dlouho?" Panicky jsem se podívala na hodinky a pak na Adama.

"Poslední lokna a sprej." Usmál se na mě a mrkl. "Neboj stihneš to." dodal rychle, když jsem si začala kousat spodní ret. Musela jsem se taky usmát.

Druhá šance - 3.kapitola, část 1

7. července 2014 v 10:42 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
3. DEN D

Samou radostí a nedočkavostí jsem nemohla dospat. Bylo půl čtvrté ráno a já běhala po bytě a uklízela jako maniak. Barbie mě se zmatenýma očima chvíli pozorovala, ale pak zase usnula.

"Knihovnu přesunu sem, kytku dám sem a koberec tam…" mumlala jsem si pro sebe a pohledem jsem kontrolovala nově vytvořený obývák.

"Mňau!" Ozvala se Barbií, protože mě viděla u ledničky a to pro ní byl signál, aby okamžitě přišla a vyžádala nějakou dobrůtku. Ani nevím, kde a od koho se tohle naučila.

"Hned ti dám najíst." Zavřela jsem ledničku a pohled jsem zabodla na nákupní lístek.

"Kam jsem dala tu misku?!" Rozčilovala jsem se, ale nemělo to stejně cenu. Vždycky když člověk hledá něco, co v danou chvíli potřebuje tak to nikdy nenajde. Budu jí to muset dát do nějaké jiné.

Druhá šance - 2.kapitola

7. července 2014 v 10:25 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
2. PŘÍPRAVY


"Tak kam půjdeme?" nedala jsem se odbýt i přesto, že se mi Linda natlačila za volant.

Zuzku zjevně těšilo, že nemám ponětí o tom, kam mě to kamarádka veze. Nedalo se jim upřít, že z našeho výletu mají větší radost než já sama. Nevěděla jsem totiž, kde budu utrácet peníze a to mě dráždilo k zuřivosti. Ale pro jejich nadšení jsem měla hodně vysvětlení. Hlavní, to nejdůležitější, které mi připadalo trochu dětinské a hloupé, že si ze mě udělají panenku Barbie ve 3D. Nad tím jsem se musela zasmát, jenom v duchu samozřejmě, abych to pak holkám nemusela vysvětlovat. Nemusí si myslet, že to nemám v hlavě v pořádku.

Linda naladila v rádiu naší oblíbenou stanici a Zuzka tiskla tlačítko pro hlasitost. Za chvíli už mým miláčkem otřásaly vysoké decibely známých songů. Nemohla jsem popřít, že jsem nebyly nenápadné.

Linda zabočila s autem z hlavní nákupní trasy do postranní ulice a tentokrát byla překvapená i Zuzka. Ale tak nějak jinak. Pohledem říkala : "Vážně jí chceš vzít sem?"

"Už to nemůžu vydržet, řekni mi, kam nás vezeš!" Snažila jsem se překřičet hlasitou hudbu, ale Linda mě neslyšela nebo předstírala, že mě neslyší.

Jak jsem se soustředila, jestli mi přeci jenom nepřidělí odpověď na mou "neslyšitelnou" otázku, autíčko poslušně zastavilo před malý butikem Slečny Belly, jak stálo na ceduli nad bíločervenou a zelenou výlohou. No jo. Itálie.

Zuzka s Lindou se na sebe podívaly a já pochopila, že obě znají tenhle nový krámek. Že by o víkendu podnikly nákupní jízdu v nově otevřených obchodech? Nehodlala jsem dumat nad tím jak ho objevily. Hlavní bylo, že na mě butik působil příjemně, ale taky draze. Než jsem mohla cokoli říci nebo namítnout, kamarádky mě vtáhly dovnitř.

Celá atmosféra mě ohromila. Místnost vymalovaná bílou barvou s růžovými ornamenty, které zasahovaly do nakresleného kolosea a chrámů - tak trochu malé město Řím. Na zemi byla podlaha z čtvercových hnědých dlaždic. Zadní stěna místnosti byla do poloviny polepená zrcadly a druhou část zabíraly zkušební kabinky. Mým uším neunikla tichá hudba a ucítila jsem i vůni čerstvých květin : růže, jasmín a ještě něco. Nechala jsem se unášet harmonií podniku, Linda vyjednávala s majitelkou obchodu. Podle útržků jsem poznala, že se s ní Linda zná od nějaké módní přehlídky a jsou to kamarádky.

,,Pojď." Táhla mě za ruku Zuzka do zkušební kabinky. "Uvnitř máš na věšáku připravené modely a pak se nám v nich ukážeš." A zatáhla závěsy.

Moje potvrzení se potvrdilo. Udělaly si ze mě oblékací panenku v životní velikosti.

Moc jsem nepřemýšlela, co si na sebe oblékám. A proti vysokým podpatkům nic nemám, k mým 160cm jdou dobře. Jako menší nevýhoda mi teď přišlo, že holky ví jakou mám velikost.

Oblečená do prvního outfitu jsem vylezla ven a čekala na kritiku. Holky se hned rozesmály a já se musela přidat. Vypadala jsem jako sněhulák.

"Tak další." prohodila Linda.

Holky mi přichystaly snad sto různých druhů stylů na svatbu. Ale stále jsem nemohla najít ty pravé. Jednou jsem vypadala jako chameleón pak mi šaty zvětšovaly boky nebo jsem v nich měla tlusté nohy a nebo mi vůbec neseděla délka. V jedněch šatech jsem dokonce vypadala jako kdybych vystoupila z historického románu nebo pohádkové knížky pro děti. A tak to pokračovalo až po extravagantní modrozelené šaty.

"Mohla bych něco navrhnout sama?" ozvala se nesměle majitelka obchodu. "Právě když jsi s se mnou domluvila mi přivezli nové modely." Podívala se na Lindu a usmála se na mě při mém vděčném pohledu. Linda kývla a slečna Bella mi přinesla ze zadu bílý vak se zlatým nápisem, pravděpodobně nějaký italský návrhář. To jméno jsem neznala a přečíst se to moc nedalo, byly tam samé kudrliny.

Vzala jsem opatrně pytel a zmizela v kabince. Z vaku jsem vytáhla světle žluté šaty, které postupně tmavly. Okolo dekoltu byly nařasené a tenkými špagetovými ramínky. Na první pohled mi padly do oka. Uvnitř vaku byly rovnou i zlaté doplňky, které se k tomu kupodivu hodily.

Opatrně jsem si šatičky oblékla, protože by stačil jeden neupravený nehet a bylo by to znát. Tahle látka mi mezi prsty zlehka prokluzovala, přesně ta, kterou by si moje matka na sebe v životě nevzala. Tyhle jsou poslední šance. Pak na sebe hodím něco z domova. Vyšla jsem ven z kabinky.

Následující ticho mě zmátlo a přinutilo zvednout hlavu a podívat se do zrcadla.

"Pane jo." vyhrkla jsem ze sebe přidušeně.

"Jo, to sedí." přitakalo moje obecenstvo.

V zrcadlech na mě šokovaně koukala žena - a to jsem si nemohla odpustit - , která vypadala jako bohyně. Světle žluté šaty s tenkými ramínky podtrhovaly opálení, kterého jsem si předtím nevšimla.

"Opravdu ti to moc sluší. Počkej až budeš vhodně učesaná a namalovaná." vydechla Zuzka. Chtěla ještě pokračovat, ale to už bych se začala červenat.

"Dobře dobře." Rozpačitě jsem se schovala jsem se zpátky do kabinky, abych se mohla převléci a v klidu to rozdýchat.

Jako jsem se předtím pomalu oblékala, tak jsem se ještě pomaleji svlékala jako v omámení. Hlavu jsem měla pořád zaplněnou tím odrazem v zrcadle.

"Týno pojď už." Slyšela jsem Zuzku jak na mě volá.

Cestou k pultu jsem přemýšlela nad cenou. Kolik to proboha asi bude stát? Skvělý střih, úžasný materiál, šaty jsou lehké jako peříčko. A takhle vystínované. Budou drahé a to jsem nepočítala doplňky. Linda se Zuzkou zářily nadšením.

"Takže, máme pro tebe úžasnou zprávu. Nebude to stát moc." Uklidnila mě Linda a mrkla na slečnu majitelku.

"Máte tam všechno, co potřebujete a navíc i kabelku a příslušný svetřík." Usmála se a ukázala na cenu přilepenou na bílém vaku na šaty.

"Cože?" Nevěřícně jsem vykulila oči na červený papírek.

"Tady s Lindou jsme uzavřely menší obchod." řekla Bella a mrkly na sebe.

"Holky musíme jít. Už na nás určitě čekají v salónu Shine." Poklepala netrpělivě Zuzka na hodinky a naklonila hlavu směrem ke dveřím.

"Nashledanou!" řekly jsme všechny jedním hlasem a kamarádky mi pomohly odnést všechno do auta.

V celém autě se dala vycítit překypující energie z výborného nákupu šatů a jak to všechno dobře, no spíše skvěle dopadlo.

Ještě jsem se nestačila plně vzpamatovat z nákupu a Linda už zaparkovala s autem na malém parkovišti pro zákazníky před salónem Shine. Než stihlo slunce znovu vykouknout zpod mraků, Zuzka nás ohlašovala u mile působící recepční v červeném kompletu s černou kravatou a bílou košilí.

Zuzka se opřela o dlouhý bílý pult a podepsala se na podávaný formulář.

"Dobrý den slečno Vrtalová, nahoře na Vás čeká Adam Ti-Fó. Místnost 13 v patře." Blonďatá recepční nám podala katalogy s kosmetikou a vším možným k prohlížení.

"Děkujeme." Sametově jí odpověděla a konečně jsme kráčely nahoru za posledním cílem naší cesty.

Vyšplhaly jsme po dřevěných schodech a zaklepaly na dveře s číslem 13. Než se ozvalo klepání jsem si teprve všimla dlouhého zlatého lustru visícího ze stropu s malými žárovičkami a velmi tiše pobíhajících kadeřníků. Zvláštní bylo, že každý kadeřník měl pro sebe malý čtvercový box - asi to bylo hlavně kvůli soukromý klientů - s velkým hranatým zrcadlem, osvíceným žárovkami jako se to vidí ve filmových maskérnách nebo při módní přehlídce v zákulisí. A samozřejmě u nás v Lindině ateliéru.

"Dále." ozval se hluboký mužský hlas zpoza dveří.

"Čau Adame!" rozkřikla se Zuzka a prudce objala kadeřníka, který se trochu zapotácel, ale úsměv na tváři mu zůstal.

"Ahoj Zuzi! Dlouho jsem tě neviděl. Jak se vůbec máš?"

"No, neviděli jsme se asi od poslední přehlídky. Ale mám se moc dobře. A co ty?" zářila Zuzka.

"Mám se fajn. Už to bude půl roku. A co pro tebe můžu teď udělat? Natálie mi říkala, že to má být na svatební oslavu?" Nakrčil jedno obočí. , "Že by ses vdávala a mě si ani nepozvala?"

"Ne, prosím tě dej pokoj." Zachichotala se. "Na tohle jsem ještě mladá. Ale tady Valentýna jde na oslavu a musí vypadat …božsky." Poté, co dovyprávěla vše o mých šatech a o tom, že musím vypadat úchvatně následovalo představování.

Usazená v měkké židli jsem si vzpomněla na dobu, kdy byla Zuzka v Paříži a potkala se tam s okouzlujícím kadeřníkem s modrozelenýma očima. Po návratu domů nám oněm div nepěla ódy. Co všechno spolu zažili, kam všude se dostali, jak vypadá, co provedli. To období v Paříži pro ní bylo jako ty nejlepší prázdniny jaké kdy měla s kamarádem. Trochu doufala, že s Adamem budou něco víc, ale než se k tomu dostali, musela Zuzka odjet.

Zuzka nám řekla, že spolu měli jít na večeři, mělo to být zlomové, ale zavolal jí šéf, že se musí neprodleně vrátit, jinak by ji vyhodil. Ani se s Adamem nesetkala, jenom mu řekla, že proč musí odjet. Po telefonu.

Prohlížela jsem si katalogy, které nám dala ta drobná blondýnky, o které jsem předpokládala, že bude Natálie, cítila jsem příjemnou vůni citrusových plodů a Adamovy hbité šikovné ruce, lehké jako peříčko. Samozřejmě, že taky Adam hezky voněl. Tipla bych si, že to je Mexx pro muže, ale jistá jsem si být nemohla.

Další dvě kosmetičky pracovaly na děvčatech. Úprava nehtů a ještě něco, ale já jsem je plně neviděla. Nevím proč Adam nechtěl, abych viděla svůj účes rozdělaný. Bůhvíproč mi to připadalo jako v seriálu Nahá jsi krásná, kde změnili jejich image, teď myslím konkrétně vlasy. Taky se nemohly vidět při změně. Pak jim nová image změní život. Víc si věří.

Za hodinu a půl, kdy mi vytvořil účes, jsem si s ním tykala a s kamarádky probral všechna témata. Také ale měl rád svůj klid, aby mohl česat.

"Tak co tomu říkáš?" Sundal ze zrcadla bílý šátek a mě to připomnělo scénu z amerického filmu, kde se z obyčejné venkovské holky stala pravá mladá dáma.

"Ty jsi kouzelník!" vyhrkly jednohlasně holky než jsem mohla odpovědět.

"Wau! Vážně. Ty jsi hotový David Coperfield v kadeřnictví." Neubránil jsem se a musela si pomalu a opatrně sáhnout na vlasy, nechtělo se mi věřit, že to může být pravda. Ty zlaté částečky tam byly takové…zvláštní.

Vlasy měly perfektní lokýnky, které vypadaly úplně symetricky. Část vlasů jsem měla sepnutou do zlaté spony a pak mi zbytek loken padala na záda jako vodopád. Na hlavě se mi třpytil i nějaký zvláštní prášek. Celá hlava mi jemně zářila a vypadalo to moc…krásně. Nemohla jsem najít slova a ani tohle se moc nehodilo. Slovní zásoba mi na to nestačila.

"Bohužel jsem tu měl jen trochu tohohle spreje, ale zítra mi přivezou novou dávku. Podle popsaní tvých šatů si myslím, že se to bude hodit." Andělsky se usmíval pod návalem lichotek. Měl je ale zasloužené.

Skoro jsem ani nevnímala okolí, jak jsem byla zabraná do představ o vzhledu na oslavu. Pak jsem se ale musela soustředit a rozvezla holky domů.

Konečně sama. Oddechla jsem si a přemítala o celém dnešním dni. Nakupování se povedlo, holky si to náramně užívaly. Peněz mi zbylo víc než jsem plánovala. Byla to super dámská jízda.

Jakmile jsem otevřela dveře a ještě nestačila hodit klíče na botník, se ke mně přitulila Barbií a zapředla.

"Taky tě ráda vidím zlatíčko." Podrbala jsem ji za ouškem a přinesla dovnitř svůj nákup. "Promiň, ale dneska jsem ti nic nepřinesla." dodala jsem, protože se Barbie začala motat okolo bílého vaku. Barbie se dožadovala mojí pozornosti, ale mě upoutaly kupící se mraky na obloze. Z toho nic nebude. Uklidňovala jsem se a šla do koupelny dát si sprchu.

Neměla jsem zrovna náladu na uklízení, i když by to byt potřeboval.

Pod teplou sprchou jsem nechávala myšlenky ulítávat k zítřejší oslavě. Budu mít možná ty nejkrásnější šaty a ten účes! To bude ale zítra něco. Už se přímo nemůžu dočkat a třeba tam potkám nějaký zajímavý kousek.

Vylezla jsem, ale nerada. Hrozilo mi totiž nebezpečí, že bych usnula vestoje. Horká má, alespoň na mě, spavé účinky.

Natáhla jsem se na postel. Bylo moc horko nato, abych se přikrývala. Zítra budu mít perfektní den. První oslava na začátku července. Promítla jsem si poslední dvě věty, ze kterých jsem se těšila jako malé dítě, co dostane dárek.

Nemělo cenu přemáhat únavu a tak jsem se poddala a usnula.

Druhá šance - 1.kapitola

7. července 2014 v 10:14 | Lola Kiss |  MY NOVELS Druhá šance
1. PROBUZENÍ


Bylo pět hodin ráno, když mi protivný zvuk budíku oznamoval návrat z víkendového opojení zpět do pracovního týdne.

To ten víkend vážně tak rychle utekl? Bylo první, na co jsem pomyslela. Neohrabaně jsem vylezla z postele. Rozkoukala jsem se a našla svůj oblíbený bílý župan s květinovým potiskem.

Dole v kuchyni mě další pípání, tentokráte od kávovaru, přimělo vrátit se plně do reality z nádherného víkendu stráveného na chatě mojí kamarádky Amandy.

"Dobré ráno, Barbie." pozdravila jsem svou bílou perskou kočičku a pohladila ji.

Musela jsem se usmát, jak mi příjemně zavrněla pod mým pohlazením a čekala na dobrůtku, posazená na kuchyňském pultu.

Připravenou kávu jsem ochladila mlékem a druhou volnou rukou jsem vzala z ledničky fialovou krabičku Whiskas pro kočky.

Barbie odmítala jakoukoli jinou značku. Nedalo se jí upřít, že má vkus. V televizi na to mají dobré reklamy.

Očima jsem přelétla svou hnědobílou a moderně vybavenou kuchyni, které pozvolna přecházela do zlatohnědého obývacího pokoje. Očima jsem se zarazila na košíku s jahodami a vzkazem.

Nemusela jsem se ani podívat, co na cedulce stálo. Ihned mi na mysli vytanula babička, které jsem půjčila klíče, aby se mi postarala o Barbií. Amandě by sice nevadilo kdybych ji vzala s sebou, ale Barbie je pokojová kočka a taky pouští chlupy.

"Crrrrrrr!!!" ozval se zvonek u dveří a utnul moje myšlenky a úvahy o mojí čilé, sedmdesátileté bábince a o tom, že jsem si chtěla vzít červenou, domácky vypěstovanou jahodu.

Rychle jsem dopila horkou kávu a spěchala otevřít. Po druhém netrpělivém zvonění jsem konečně otevřela dveře kamarádce Amandě.

"Ahoj Týno!" pozdravila mě a hbitě se protáhla dovnitř dřív, než jsem stačila říct : "Pojď dál."

Amanda je moje nejlepší kamarádka snad už od první třídy. Bydlí také ve stejném domě jako já, ale ve vyšším patře. Máme toho hodně společného.

"Čau Ami." odpověděla jsem jí a s úsměvem jsem se napojila na její radostnou náladu.

Zavřela jsem dveře a šla za ní do kuchyně, kde už netrpělivě seděla na barové židličce.

"Tak jak bylo na chatě?" zeptala se a sršela elánem, který u ní napovídá, že má v úmyslu něco víc, než si jen kamarádsky popovídat v půl šesté ráno o mém výletu na její chatě.

"Bylo tam …." Na chvilku jsem se odmlčela, abych ji zchladila. "fantasticky! Jsem moc ráda, že jsi mi půjčila ty klíče. Už chápu proč tam jezdíš každý víkend." mrkla jsem na ni a vzpomněla si na Erika, kluka ze sousední chaty, jak pracuje na zahradě v kraťasech a slunce mu svými paprsky opaluje vypracovanou postavu.

Ami se na mě usmála a s hraným podezíravým tónem řekla "Doufám, že jsi po něm nevyjela?"

"Víš, že modroocí blonďáci nejsou můj typ." Rozesmála jsem se ní. A než mohla něco dodat, podala jsem jí klíče. Chtěla jsem začít sama to téma, kvůli kterému za mnou přišla.

"Určitě mi přicházíš sdělit i jiné novinky, ne?" Nadhodila jsem a podívala se na černobílé hodiny v kuchyni.

"Jo, máš pravdu. Jak to, žes mě tak rychle prokoukla? Ale to je fuk. Jdu na rande s Erikem." Rozzářila se blahem.

Trošku to bylo moje dílo, protože po seznámení s Erikem se mě ptal na Amandu, proč tu není, a já jsem mu navrhla, že by ji mohl někam pozvat, že by ji to určitě potěšilo.

"Tak to je skvělý!" opětovala jsem její nadšení a hrála přitom překvapenou.

"Už musím jít. Musím si vybrat šaty. Jdeme do italské restaurace dneska večer." volala na mě - celá se rozplývala - a prchala ke dveřím. "Zatím pa!" křikla do bytu než zabouchla dveře. A byla pryč.

V hrůze jsem koukla na hodiny a spěchala do šatny. Snad nepřijdu pozdě.

Je pondělí a to znamená poradu se šéfem, který má rád velmi dobře upravené lidi kolem sebe. Vždyť přece pracují v redakci, která vydává časopis se zaměřením na módu, účesy, líčení a tak.

Z ramínka jsem stáhla svůj oblíbený, světle béžový kostýmek a doplnila ho bílou halenkou s dlouhými rukávy a volánky. Zvolila jsem jemné zlaté šperky a doplňky. Vlasy jsem sepnula do elegantního culíku a pečlivě uhladila, a vybrala jsem si decentní líčení, hnědých a zlatých tónů. Samozřejmě důležité byly i boty, ale já neměla čas přemýšlet natím jaké si vezmi a tak jsem se spolehla na klasické černé lodičky.

Posledním pohledem do zrcadla nad dřevěnou komodou jsem se zkontrolovala a pospíchala k autu.

Když jsem vyšla před dům, opřela se do mě vlna horkého těžkého vzduchu, válejícího na ulicí. Ohromilo mě to. Takhle hned po ránu a už takové horko. To zase bude ale den. V parnu trčet v kanceláři a přemýšlet nad letním stylem časopisu I´m Star. přemýšlela jsem a nasedla do auta, naštěstí schovaného ve stínu.

Můj malý červený Citroen C3 spolehlivě naskočil a rozjel se směrem k redakci. V rádiu hráli mou oblíbenou písničku : Let Me Love You Tonight, a tak jsem si zpívala. Třeba to dneska nebude tak hrozný. Ale bude! Hádala jsem se sama se sebou.

Dneska mám štěstí! promítla jsem si s úsměvem, že dnes nemám smůlu jako obvykle když pospíchám a chytám červenou na každé křižovatce. Po pár odbočkách jsem úspěšně dojela před redakci.

Autíčko jsem zaparkovala na velkém parkovišti pro zaměstnance a pomalu jsem kráčela k vysoké prosklené budově, na které byl nápis Agentura Miroslava Zajíčka. Ve dvanáctém patře mám svou kancelář.

Duševně a tiše jsem se smála, jak na mě všichni vrhali obdivné pohledy. Samozřejmě mě napadlo, jestli nemám někde něco nepatřičného, ale tak to nebylo. Takhle to chodilo pořád. I matka mi říkala jak po mě muži koukají.

"Dobrý ráno, Valentýno!" pozdravil mě vrátný a zároveň recepční Tony a otevřel mi dveře. Už dlouhou dobu je do mě zamilovaný, ale beru ho jako nejlepšího kamaráda. Na Tonym jsou nejhezčí jeho čokoládové oči, které se rozzáří, kdykoliv jsem na blízku. Pod černou čepicí má krátké černé vlasy kudrnaté vlasy a kolem úzkých rtů mu raší strniště.

"Ahoj, Tony." Obdařila jsem ho stejně zářivým úsměvem. Tony má v sobě zvláštní kouzlo a to na lidi v jeho blízkosti působí tím, že se prostě musí napojit na jeho náladu, pokaždé veselou, optimistickou.

Rychle jsem kolem něho proklouzla a čekala na loudající se výtah. Po pár minutách se výtah konečně rozhodl pro mě dostavit. Vyjela jsem do dvanáctého patra a pospíchala k sobě do kanceláře pověsit si tam své věci. A pak honem do šéfovy poradní místnosti. Všichni už tam seděli.

"Omlouvám se, že…" Chtěla jsem říct, že jdu pozdě, ale šéf mě přerušil slovy a tónem jako pro školačku. "Valentýno Tylerová! Posaďte se a nevyrušujte!" Zmlkla jsem pod jeho nadřazeným pohledem učitele, který právě přistihl žáka při nějaké špatnosti, a sedla si na modrou židli vedle mých kamarádek Zuzky a Lindy.

"Jak bylo o víkendu?" "Byl tam nějakej pěknej kousek?" šeptaly mi jedna přes druhou a oči jim plály zvědavostí. Zkoumavě si mě měřily, jestli náhodou nejsem zamilovaná. Jako kdyby to mohly na mě poznat.

"Holky," řekla jsem se zoufalým tónem a rozhlédla se po bílomodré místnosti, která dávala tušit, že patří muži. "necháme to na polední pauzu, dobře?" Obě se zamračily, ale nechaly mě a samy předstíraly jako ostatní plnou soustředěnost výkladu šéfa, co bude následovat v dalším čísle.

Jak jsem předpokládala a po ujištění z výrazu všech mých kolegů, mluvil šéf Max Tichý stále o tom samém jako vždy.V duchu jsem se hlasitě smála. Vůbec nepostřehl dokonalé předstírání mých spolupracovníků, kteří se to za ty tři roky, co je Max u nás, naučili úplně perfektně.

"Tím skončíme." zakončil svůj projev šéf a propustil nás pracovat.

U automatu jsem si koupila BeBe sušenky, protože v našem místním bufetu mají otevřeno až od dvanácti hodin. šla jsem se do kanceláře v klidu nasnídat.

Sedla jsem si na černou koženou židli a zapnula rychlý počítač. Se sušenkou v puse jsem tvořila titulní stranu, která musí být hotová, co nejdříve. Přemýšlela jsem nad barvou textu a nad hlavním námětem, když mě z přemýšlení vytrhla zpráva od Amandy:

Ahoj Tyno. Oficialne te zvu zitra
na svatbu moji klientky, ktera mi
dala dve pozvanky jako bonus za
mou vybornou pripravu. Mas ji
ve schrance. Pa Ami

To je celá Amanda, ví jak zbožňuji oslavy a když může, tak mě pozve. Amanda je, jak si s oblibou říká : svatební agentka 007 Ami, Lady Ami. Vlastní svatební agenturu, Šťastně až navěky v centru Prahy.

V hlavě mi svitlo. Napadlo mě vytvořit titulní stranu ve svatebním stylu. Červenec se proto dokonale hodí. Celou hlavní stranu jsem upravila a vytiskla ji. Teď mi to připadalo velmi jednoduché a správné. Nezapomněla jsem to samozřejmě odeslat kolegům.

Usměvavá pozváním na svatbu a zdařením stránky, tedy alespoň podle mě, jsem ji ukázala šéfovi Maxovi a ten s tím souhlasil. Moc nadšený on sám nebyl, protože se svatbám vyhýbá.

"Je to dobré jako vždycky." odbyl mě a dál podepisoval faktury pro různá oddělení.

Bručoun jeden! Myslela jsem si, ale mou náladu to nedokázalo zkazit. Šla jsem do bufetu, kde už na mě čekaly kamarádky. Netrpělivě se vrtěly na bíložlutých židlích a čekaly až si sednu a začnu jim vyprávět víkendové radovánky.

"Tak začneš konečně? Přestaň nás napínat." Neudržela svou prudkou povahu Zuzka. V tomhle ohledu jsem měla radši Lindu, která je tiché povahy a nemusí hned z každého na potkání vytáhnout novinky - drby.

"Dobře, ale není, co bych vám měla říkat, protože jsem si tam jela hlavně odpočinout." řekla jsem a vychutnávala si být středem pozornosti. Obě zavrtěly hlavou nad mým zjevným nedostatkem dobrodružného života. Ale než mohly něco namítnout, pokračovala jsem. "Vedle Amandiny chaty je mladý soused Erik, ale ten je zamilovaný do ní. Je to blonďák s modrýma očima. A obě dobře víte, že to není můj typ. Ale holky," Musela jsem se usmát, jak obě čekaly, co bude následovat. Narovnala jsem se a přitáhla tak k sobě větší pozornost. "on má fakt výstavně vypracovaný tělo."

Všechny jsme se nahlas rozesmály. Zuzka s Lindou se začaly rozplývat a to spustilo další proud otázek na jeho tělo.

Po vyčerpání otázek na spanilého - pokud se to tak dalo říct - Erika, jsem se svěřila se svým pozváním na svatbu.

"Pomůžeme ti vybrat šaty."

"A boty. A doplňky."

"A účes." Mluvily jedna přes druhou.

"Kdy se to koná?" vyhrkla Linda.

"Zítra." pípla jsem a provinile schoulila ramena. Čekala jsem negativní reakci na nedostatek času, co na to máme.

"Po práci musíme jít nakupovat a do kadeřnictví a na manikúru a pedikúru." řekla Linda a Zuzka rychle přitakala.

Na chvilku jsem zalitovala, že jsem jim to prozradila. Věděla jsem dobře jak se Linda umí rozvášnit, pokud se to týká jakéhokoli druhu oslav. Ale na odpoledne strávené hýčkáním odborníků a povídáním se svými nejoblíbenějšími kamarádkami, jsem se nemohla dočkat.

Zatímco se radily kam pro šaty a kolik toho ještě musí zařídit, jsem pozorovala dění kolem sebe. Všechno pokračovalo ve stále stejných kolejích.

"Už musím jít." vyrušila mě Linda z přemítání o ustálenosti pracoviště. Ani jedna si nevšimla, že nevnímám plně jejich konverzaci, a odešla.

"Musíš mi pomoct s focením." oznámila mi Zuzka a táhla mě dlouhou bílou chodbou, na kterou dopadaly sluneční paprsky skrz prosklené dveře každé kanceláře. Na stěnách visely zarámované obrazy titulních stran časopisu.

V pestrobarevném Zuzčině ateliéru bylo horko, někdo zapomněl zavřít okno.

"Dneska tu mám mít šest nováčků, takže to s nimi bude děsná práce." Kývla hlavou k šatnám.

"Dej pokoj Zuzi. Musejí se to přeci nějak naučit. Jen si vzpomeň na sebe." mírnil ji Mark a jeho hlas byl slyšet od schránky na klimatizaci.

"Jen to, že tě tu potřebuju mi brání, abych tě vyhodila z místnosti." odsekla mu a dál se věnovala svému fotoaparátu a skládání kulis.

"Ahoj zlatíčko Val." pozdravil Mark a ignoroval Zuzku. Zase hodnotil můj vzhled. Předstírala jsem, že to nevidím.

"Ahoj Marku." Čekala jsem na jeho verdikt.

"Bože Val. Vypadáš dneska fakt úžasně, ale měla sis vzít větší výstřih, aby vynikl ten řetízek i tvoje prsa." Profesionálně posoudil.

"Díky Marku. Radši by ses měl věnovat modelům." Vyhnula jsem se tématu o mém vkusu a podívala se na nové hlavní tváře červencového čísla.

Nijak mi nevadil komentář od nejlepšího stylisty v budově. U normálního muže by mi to připadalo divné, ale Mark je gay.

Se zájmem jsem pozorovala bezchybné líčení od Marka a focení od Zuzky.

"Postavte se sem. Obejmi ji kolem pasu. Běžte se převléknout. Vy pojďte sem." komandovala je a Mark musel občas upravovat.

Po hodině Mark nestíhal a Zuzka si se mnou přišla popovídat.

"Tak co tomu říkáš?" Usmívala se a ukazovala mi první snímky.

"Jsou dobré, ale udělal bych pár změn." okomentovala jsem a rukama ukazovala, co bych chtěla změnit.

"Hm. OK. Zajdi dozadu za Lindou a řekni jít to. Má tam novou kolekci spodního prádla od Triumphu. Já zatím připravím vítr."

Prošla jsem kolem šaten a našla Lindu, jak vybaluje spodní prádlo.

"Ahoj Týno," pozdravila mě Linda a hlavou mi pokynula k růžové židli a stolu, který byl zatížen spousty doplňky, krabicemi a třásněmi. "za chvíli se ti budu věnovat." A pověsila poslední soupravu, bílá krajka s růžovým.

Měla jsem dost času abych si mohla prohlédnout bílou čtvercovou místnost s plovoucí podlahou. Celou místnost oživovaly barvy modelů, takže to tu vypadalo jako někde v ráji pestrobarevných motýlů. Skoro ve středu místnosti stály stoly s módními trendy věcičkami, co právě letí.

"Tak, co to bude za změny dneska?" Uklidila špendlíky a otočila se na mě.

"Ahojky. Chtěla bych nafotit větrnou scénu a proto jim dej pro to focení menší podpatky. Budou skákat. A potom jim vyber něco od Triumphu. Postelová scéna." Čekala jsem na hlasité ne, protože Linda miluje vysoké podpatky, ale tohle počasí - horké blížící se léto - dělalo divy. Linda neprotestovala a jen pokývala hlavou.

Klidně jsem si sní mohla povídat i o něčem jiném než je práce, ale vzhledem k tomu, že na mě šéf tlačil s odevzdáním fotek, jsem si musel pospíšit. Nechtělo se mi ho prosit ještě o pár hodin navíc, dneska neměl dobrou náladu. Možná tohle počasí na něj má opačný vliv než na nás ostatní.

"Za chvilku tě bude potřebovat Zuzka, protože bude fotit postelovou scénu. Valentýno? Posloucháš mě vůbec?" Vytrhl mě Mark z přemýšlení šťouchnutím do ramene. Dneska jsem byla myšlenkami úplně někde jinde.

"Jo, jo. Uvidíme se po práci." S úsměvem jsem opustila a vrátila se do fotoateliéru s Markem za zády.

"Pojď mi pomoct, právě dělám postelovou scénu, Mark nemůže." podala mi misku s bílými, červenými a žlutými lístky růží. Voněly moc hezky. Mark zatím nalíčil dvojici.

Zuzka dávala povely a já házela lístky v příhodnou chvíli na ležící pár. Několikrát se muselo upravovat, protože se občas trochu poškodil make-up. Dotyky mají svá rizika, ikdyž máte to nejlepší vybavení.

Za necelé dvě hodiny jsme měli hotovo a to focení ve větru nebylo ani tak těžké jako to s růžemi. Řadila jsem snímky za sebou tak, jak budou následovat a ukládala je do šablony na časopis.

"Zanesu to Maxíkovi." křikla na mě Zuzka, vytrhla mi šanon a utíkala ho předat. Určitě ji těšila představa, že ho může trochu popíchnout. Samozřejmě to ale nedělala pořád.

Pomalu jsem došla do své kanceláře, zalila květinu a přečetla si email od Amandy, kde mi udává konaní zítřejší oslavy. Zítra ve čtyři hodiny. Budu to mít akorát, abych uskutečnila svou zkrášlovací proměnu. Musím ale holkám připomenout, že bych neměla zastínit nevěstu.

Výtah se dostavil a k mé smůle byl narvaný k prasknutí, ale na další se mi čekat nechtělo. Dneska mi to bylo jedno. V hlavě mi vířily myšlenky na nadcházející odpoledne s děvčaty a zítřejší oslavu.

Nastoupila jsem a bylo to horší, než jsem předpokládala. Vedle mě stála starší paní a vše nasvědčovalo tomu, že slovo deodorant jí nic neříká. A s parfémem to taky trochu přestřelila. Voněla jako celá parfumérie. Snad to nebude v tak malém prostoru zdraví škodlivé. Musím to vydržet. Ještě chvíli. Pár minut. říkala jsem si a po otevření dveří vyletěla ven jako raketa.

Na recepci jsem pozdravila Tonyho křiknutím přes rameno : "Zítra čau!" , a jeho odpověď - "Krásný den!" - mě uvedla do ještě lepší nálady, než ve které jsem se doposud nacházela.

Venku se sluníčko schovávalo za mraky, takže mi čekání v autě nepřipadalo těžké. Nebylo tam moc velké vedro.

Kateřina Petrusová

3. července 2014 v 14:49 | Lola Kiss |  Spisovatelé
Svět se teď hemží novými spisovatelskými debuty a to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla představit jednu z oněch hvězd. Přečetla jsem od ní sice jen první knihu, která ale nebude mou poslední. Tahle autorka to má dobře promyšlené.

Kateřina Petrusová se věnuje literární tvorbě bezmála sedmnáct let a k tomu zvládá být správnou matkou a manželkou. Konečně jedna česká autorka, u které nemám pocit, že bych měla knihu hodit do ohně. A stejně jako jiní spisovatelé v České republice, patří i tato Pardubická rodačka do skupiny "psaní jako relax".

Kateřina Petrusová píše povídky, básničky a patří mezi nadšené blogerky.

Svou literární tvorbu roztřídila podle:

1, Série Bavettovi
Nebezpečná láska - přečteno
Nepřítel mého nepřítele - přečteno
Zakázaná přitažlivost - přečteno

2, S hlavou v oblacích (pejru) - přečteno

3, Pekáč buchet - přečteno



Webová stránka: http://katerinapetrusova.cz