Pravda o zlodějích

30. června 2014 v 10:25 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Na začátku prázdnin jezdím každý rok na pár týdnů do přírody, která je obklopena městem, k vodě, kde najdu pohodlná místa na opalování a také na chatu, která je komfortně vybavena. Ale jednou z největších předností je možnost prozkoumat budovu, která chátrá v nedalekém okolí.

Nejsem takový blázen, abych tam chodila v noci a seznamovala se s tamními obyvateli, kteří přes den courají ve městě a v noci chodí se svým lupem do rozpadajícího se komplexu. Pamatuju si dobu, kdy byl komplex plný táborníků a výletníků. Myslím, že se mu tenkráte říkalo Škola v přírodě. Jak nejlépe bych to popsala? Určitě jste alespoň jednou viděli film, kde jeden autobus odjede a následující přijede s novými pasažéry. Tak to tady probíhalo, dokud to před dvanácti lety nezavřeli. Škola měla jednu nevýhodu, nacházela se v povodňovém pásmu. A všichni víme, že jeden rok byly vodní hladiny opravdu velmi vysoko.

Každopádně jsem se tam vypravila a dobře si ohlídala, aby mě neviděli jiní chataři, sousedi, kteří jsou kolem roztroušeni. Toužila jsem se podívat, jestli v jídelním sále stojí to piano, které by potřebovalo naladit. Ráda jsem si na něj i přesto zahrála. Byla to legrace, nemusela jsem se bát, že by mě noční obyvatelé napadli, protože jsem do jídelního sálu vylezla oknem - bez žebříku.

Ale bohužel jsem se nedočkala. Okna v budově byla všechna roztřískána a skleněné střepy se válely na zemi i v trávě. Dveře, pevné tvrdé dveře, nebyly nikde k nalezení a tvrzení sklo leželo na zemi s železnou tyčí uprostřed. Něco takového jsem nečekala.

V jídelním sále jsem uviděla další pohromu, kterou jsem nemohla pochopit. Piano, na které jsem hrálo, neexistovalo. Stála tam jen jeho dřevěná konstrukce, klávesy se válely na zemi a víc jak polovina bílých i černých chyběla. Nemohla jsem uvěřit, že by někdo mohl něco takového dopustit. Jak to někdo vůbec mohl udělat.

Pokračovala jsem v prohlídce a hned na to nechtěně shodila plastovou přepravku plnou naskládaných věcí. Takový lomoz, jaký to vyvolalo, mi trhal uši. Sakra! Tak moc jsem si zakládala na tichu, aby o mně nikdo nevěděl, obzvláště ne policie, která jezdila na pravidelnou kontrolu.

Když jsem se uklidnila a zaposlouchala, panovalo zase jen ticho. Na to jsem udělala pár kroků a pak uslyšela křupající sklo. Věděla jsem dobře, že je tady někdo se mnou. Lekla jsme se a rychle se utekla schovat do jídelny za závěs. Vykukovala jsem a čekala.

Moji pozornost neupoutalo něco vevnitř, ale venku. Kolem oken běžel nějaký chlap, který si v rukou nesl balík polyesterové izolace. Musela jsem se rozesmát, bylo to tak komické. Zloděj se vždy bojí jiného zloděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | E-mail | Web | 2. července 2014 v 22:14 | Reagovat

Zajímavý zážitek. To bezuzdné ničení mi taky vadí :-(
(Na druhou stranu je moc fajn něco roztřískat... ok, chápu je ;-) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama