Patrik Šeš

26. května 2014 v 18:53 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Vyrůstat v rodině, kde je otci jedno, jak se vám daří a jak si vedete ve škole nebo mimo ni, může být parádní nebo peklo. Záleží na úhlu pohledu, z kterého se budete dívat. Bude to pohled matky, která syna nedokáže přimět nic udělat? Bude to pohled otce, který se raději stará sám od sebe? Anebo to bude pohled syna, kterému je vše dovoleno? Rozhodla jsem se pro jiný pohled - pohled souseda.

Rodina, ve které se příběh odehrává, je jako každá jiná. Na první pohled byste si mysleli, že je to neuvěřitelné, jak spolu všichni vycházejí, jak často jezdí na výlety a pózují před fotoaparátem pro domácí fotoalbum. Ale to je jen povrch. Nikdy se nemá dát na první dojem, zvláště ne u fotek. Ty bývají nejvíce klamné…

Tahle rodina se skládá ze čtyř členů. Otce, matky a dvou kluků - staršího a mladšího. Mladší kluk se jmenuje Patrik Šeš. Nebyl problémové dítě, protože mu lékaři diagnostikovali vážnou nemoc, a tudíž se mu se vším vycházelo vstříc. Od malička byl zvyklý, že za každou návštěvu u doktora dostane hračku jako bolestné - není se tedy čemu divit, že brzo měl plný pokoj a nedalo se v něm ani hnout.

Jeho starší bratr dávání dárečků snášel dobře, až do jednoho večera, kdy se odvážil bratra praštit. Patrik bratrovi nadával, až to jeho bratr nevydržel. Jejich otec byl ten večer doma a okamžitě přiběhl, protože Patrik začal brečet. Klukům bylo tehdy 11 a 10. Otec viděl svého nemocného syna brečet a ukazovat prstem na jeho staršího bratra. Ani se nezeptal na důvod a staršímu bratrovi jednu vrazil, až mu na tváři zanechal rudý otisk.

To byla pro staršího bratra poslední kapka. Když matka večer přišla domů, byla celá zděšená, co se stalo, ale nechala to být. Co by mohla udělat, když už se to stalo, že?

Při bližším pozorování si všimnete i něčeho dalšího. Dědeček a babička jsou úžasní lidé, ale ne v tomto případě. Starší bratr si neuvědomoval, že je Patrik jejich nejvíce oblíbené vnouče, dokud mu nebylo 15 let. Tehdy poznal, jak moc jeho prarodiče upřednostňují Patrika. Jsou to drobné věci, které si poskládáte dohromady - dědeček trávil více času s Patrikem, pokud babičce volal někdo z rodiny, obvykle zdravila slovy "Ahoj Patriku.". Dokonce se to poznalo i na dárcích - Patrik dostal o co si řekl, a jeho bratrovi darovali ponožky nebo kapesníky. Takových drobností bylo mnohem víc…

Patrikův bratr to už nemohl vydržet, a zkusil na to upozornit svou matku, která tomu odmítala věřit. Sama se pak trpce přesvědčila, když Patrikovi řekla ne. Od té chvíle se v ní něco změnilo a ona se dívala na Patrika jinak. Jejich otce to však netrápilo, hlavně aby mohl na hokej.

Situace šla rychle z kopce, protože Patrik dosáhl bodu, kdy mu všichni křivdili a nechápali ho - ten řetěz kolem krku nutně potřebuje, i ty prsteny! Matka to s ním vzdala, protože ji neposlouchal, a když hledala zastání u otce, ten to jen odmávl rukou - nač se tím trápit? Jediný v rodině, kdo se s tím snažil něco udělat, byl starší bratr. Netrvalo to však ani měsíc a Patrik bratra napadl - odmítl uklidit obývák. Bratr se s ním přestal bavit, neodpovídal na Patrikovy komentáře, ignoroval, že vůbec nějakého bratra má. Tohle byla poslední kapka do přeplněné sklenice.

Nezáleží na tom, jestli se rodiny na fotkách usmívají a pózují. Nezáleží na tom, že každý víkend pořádají pro přátele grilovačky. Nezáleží na tom, že děti píšou o rodičích hezké slohy - to se očekává. Nezáleží na zlatém pozlátku, ale jen málokdo se podívá pod něj, když je obal taková krása.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama