Duben 2014

"SLADKÉ" NEŘESTI

29. dubna 2014 v 10:56 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Alkohol, cigarety, doutníky, bílý prášek a spousty jiných látek, které běžně vidíme kritizované v novinách. Je to špatné? Ano! Je špatné všechno, co jsem vyjmenovala? Jasně, že ne.

Pití alkoholu v práci můžeme datovat již za římských dob, kdy se scházeli političtí představitelé a bujaře holdovali vínu nebo dovozu z podmaněných zemí.

Dalším příkladem je užívání morfia pro úlevu umírajícímu, dříve běžná věc ve válkách, ovšem s tou podmínkou, že ho měla nemocnice dostatek.

A co například kouření cigaret, které znamenalo pro vyšší vrstvy pařížské společnosti něco neslýchaného a tak dekadentního. Ten, kdo kouřil doutníky byl něco jako Velký Gatsby.

A v současné době? Říká se, že politici svedli bitvu o záchranu alkoholu, aby si v práci mohli popít a zároveň rozhodnout o osudu národa. Ale to jistě nemá žádné vedlejší efekty (jako změny v občanském zákoníku). :-D

Neřesti nejsou vždy špatné, ale to ještě neznamená, že se můžeme chlubit na veřejnosti s tím, jak má doma soused bílé Vánoce i v létě. Společnost stanovila jasná pravidla a jejich dodržování je spolehlivě chráněno zákony a případně policií, když vás chytnou v autě s trávou.

Užívání si ano, ale všeho s mírou. Za všechno se platí a v těchto případech i víc než co máme možnost dát. Z toho vyplývá, že doba prohibice měla opačný účinek než bylo záměrem. Víte, co se říká, prohibice nikdy neměla šanci, pokud jste zakusili kouzlo zakázaného.



Zakázaná přitažlivost - Kateřina Petrusová

28. dubna 2014 v 18:47 | Lola Kiss |  Beletrie
Není tomu tak dávno, co jsem se pídila po internetu a hledala odbornou knihu od Matějíčka za rozumnou cenu, když v reklamním okénku vyběhla nabídka knihkupectví bux.cz. Samozřejmě jsem se hned podívala na jarní přírůstky. A tak jsem se z odborné literatury dostala na zcela opačnou stranu. Jednou z knih za "výhodnou" cenu byla i tato kniha Zakázaná přitažlivost od Kateřiny Petrusové.

O samotné autorce jsem toho moc nezjistila, takové ty živototpisné bláboly a podobně, stačilo, že jsem četla mezi řádky. A opravdu mě pobavila. Musela jsem se dokonce krotit, abych se pořád neusmívala jako idiot a nerozesmála se. Spolucestující ve vlaku si nemuseli myslet, že začínající horko mi leze na mozek.

Zakázaná přitažlivost je třetím dílem z knižní série Bavettovi (1. kniha - Nebezpečná láska, 2. kniha - Nepřítel mého nepřítele). Kniha je napsána ze dvou pohledů. První pohled je z pozice ženské představitelky hlavní role Emily a druhý pohled je mužský představitel Henry. Začátek působí velmi věrohodně, a tak je tomu až dokonce. Jestli bych tam našla chyby? Ano i ne. Rozhodně jsem byla po přečtení příjemně překvapena, a záporné či nežádoucí a neuvěřitelné efekty to nemělo.

Honzova poznámka

22. dubna 2014 v 6:41 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Je to člověk, který neustále hledá nová fakta nebo je to člověk, který má doma víc knih než obecní knihovna? Také to může být člověk, jehož hlavní zábavou je biflování nebo ten, který je častěji viděn s knihou v ruce namísto mobilu? Nicméně odpověď může být i takhle prostá. Je to někdo, kdo má rád knihy.

Existuje tedy nějaká hranice mezi knihomolem a šprtem a někým se zálibou? A protože žijeme ve světě, kdy máme na triviální rozhodnutí jen pár sekund, vybíráme ty nejsnadnější varianty. Knihomol je pro nás každý, kdo denně stráví nad knihou minimálně půl hodiny. Jak pohodlné. Druhou nejčastější odpovědí je šprt, nebo-li student, žák, vzdělávající se lidé.

Takže, jak poznáme knihomola? Vykreslí se nám v hlavě představa obrýleného stvoření v neforemném oblečení a s ukazovátkem v ruce? Nebo bude vypadat oduševněle po vzoru Audrey ve Funny Face? Ať už tak či onak, lidé se na tento pojem budou dívat s nedůvěrou a nelibostí. Nedej bože, aby byl někdo chytřejší a já si připadal jako hlupák. Někde hluboko v naší genetické výbavě máme zakořeněnou potřebu dokazovat ostatním, že jsme nejlepší. Na tom není nic špatného, pokud to neděláme na úkor druhých - shazujeme je.

Ve své knihovně mám přibližně 200 knih, pokud nepočítám odbornou literaturu, s kterou by celkový počet dosáhl na 250. Čtu rychle a pamatuju si všechno, co jem kdy přečetla. Baví mě to, je to jeden z mých koníčků. Knížku, která má kolem tří set stran, přečtu za dva dny. Je to špatné? Neřekla bych, protože slovní zásobu by si měli všichni rozšířit.

Olympus aneb Benátky ve vzduchu

10. dubna 2014 v 12:00 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Asi si říkáte, že je to nesmysl, město přece nemůže ,,stát" na obláčku v nebi, a jen se tak vznášet ve vzduchu jako duchové béčkového filmu. Ano, s tímto názorem jsem se setkávala, když jsem padla. Nebojte, nejsem anděl ani nic podobného, jen jsem neudělala zkoušku z biomechaniky.

Že je to zamotané? Možná jen trochu, ale věřte mi, že vše vysvětlím.

Moje rodina se přestěhovala do Olympusu, nebeského města, jak mu jiní říkají. Jasně, že existuje! Copak nevíte, že Benátky stojí na vodě? Proč by tedy nemohlo město vyrůst v atmosféře, která je upravena pro živočichy? Na Olympusu není nic nemožné, tedy až na mou zkoušku.

Rodiče patří mezi hlavní mozky rozvojových technologií a přijali nabídku pracovat pro místní radu. Já jsem byla jen obyčejná holka, která měla neobyčejné rodiče. Minulý čas? Po svém selhání, jsem přinesla rodičům jen hanbu a nezasloužila si tím pádem v Olympysu zůstat. Rada vede město pevnou rukou a v případě, že nejste perfektní, máte smůlu. Pokud v patnácti letech složíte zkoušku Zásluhy, máte před sebou zářnou budoucnost. No, a pokud selžete, padnete.

Já jsem padla, ale nebolelo to. Je to jako skok z letadla na padáku, prostě jen trochu tvrdší přistání. Nebyla jsem sama, kdo padl, ale byla jsem jediná, jíž se zřekla rodina. Smutné? Ano, ale mojí rodiče se na mě nemohli ani podívat.

Město v oblacích, město na nebesích, město bohů, Olympus. Existuje a je stejně neuvěřitelný jako padající kometa, která se objeví jednou za sto let. Vím, že je tam nahoře, stejně jako vy víte, že dýcháte.

Charlaine Harris

6. dubna 2014 v 10:07 | Lola Kiss |  Spisovatelé

Autorka Charlaine Harris se narodila v roce 1951 v Tunice, ve státě Mississippi. Její tvorba začínala experimentací s psaním básní, a později se věnovala detektivním románům, které ji proslavily. Dnes ji známe především jako autorku úspěšné série Pravá krev. Celá knížní série byla zfilmována, vysílaná pod záštitou HBO s názvem True Blood.

Přečetla jsem zatím čtyři knihy, protože s postupem času jsem hlavní hrdinku nemohla pochopit. Hodně se vzdalovala od svého původního vystupování z první knihy.


1, Mrtví do soumraku (Dead Until Dark)

- Sookie Stackhouseová pracuje jako servírka a čte lidem myšlenky.
- Jeden večer se v baru, kde Sookie pracuje, zastaví upír Bill Compton. Sookie ihned fascinuje, protože mu nemůže číst myšlenky.
- Jejich románek se ocitá v nejistých kolejích a Sookie poznává svět nemrtvých.
- V městečku, kde Sookie žije a pracuje, začíná vrůstat počet vražd žen, které měly co dočinění s upíry. Jednou z obětí byla i Sookiina babička...





2, Upíří z Dallasu (Living Dead in Dallas)

- Sookie byla mystickou příšerou smrtleně zraněna a jedině upíři jí mohli zachránit život. Sookie jim pak slíbí pomoc.
- Eric "požádá" Sookie, aby jela hledat do Dallasu jednoho upíra, velmi starého, a ona musí souhlasit. Bill jí samozřejmě zůstane nablízku.
- Situace v Dallasu není taková jak se na první pohled zdálo...







3, Klub mrtvých (Club Dead)

- Billa Comptona unesou a Sookie se ho vydá hledat, a neopomene požádat i upíra Erica.
- Sookie zjišťuje, že na světě existují i další nadpřirozené bytosti jako vlkodlaci. Eric nechal Sookie v rukách Alcida, který je Ericovi zavázán.
- Bill byl unesen a mučen svou stvořitelkou a bývalou milenkou, kterou Sookie nakonec probodne a upíra Billa zachrání...







4, Mrtví pro svět (Dead to the World)

- Bill opustil Sookie a odjel. Sookiin bratr Jason lítá zase v maléru a aby toho nebylo málo, Eric se objeví.
- Sookie najde Erica nahého se trátou paměti a rozhodne se mu pomoct. Vezme ho k sobě domů a tam zjišťuje, že Eric se ztrátou paměti je někdo úplně jiný.
- Ve městě se vzmáhá sabat čarodějnic a Sookie se to snaží zastavit, protože pár jejích přátel je v tom zapletených.
- Eric je fascinován Sookie stejně, jako když měl vzpomínky a nyní je Sookie nejistá, protože on je tak bezbraný...


Rehabilitace

6. dubna 2014 v 9:16 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Jednou jsem šla jako doprovod na rehabilitaci - konkrétně vodní elektroléčba a trakce. Nevěděla jsem, co bych měla očekávat, tak jsem se podívala na YouTube a vyděsila se.

Ten den se mi tam jít nechtělo, ale byla jsem doprovod, a slíbila jsem to.

Vodní elektroléčba byla pohoda. Teplá voda, sezení v křesle, máčení nohou, a pokud chcete, můžete si číst nebo telefonovat. Zní to krásně, ale... Jakmile během té procedury nadzvednete jednu nohu, dostanete elektronickou ránu. Au! To není vtipné.

Další byla na pořadu dne trakce. Na videu působila děsivě, a ve skutečnosti je to je ještě horší, protože to prožijete. Máte pocit, že vás to roztrhne a jestli si myslíte, že jste štíhlí, tak tahle procedura vás překvapí. Člověk přitom vypadá jako housenka - tlustá část s tenkým proužkem. To vytahování je skoro jako středověké mučení.

Ale nakonec jsme to přece jen přežily ve zdraví, tak nějak.

SETKÁNÍ, NA KTERÉ NEZAPOMENU

1. dubna 2014 v 16:20 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Je tomu už pár let, kdy jsem ho uviděla.

Bylo mi tenkrát asi dvanáct a byla jsem s holkama v přírodním kempu, kde byly sprchy na opačném konci areálu - v místech, kde začínal les. Vlastně to byl ten les, kam byste šli za dne na hříbky, ale v noci by vás to ani nenapadlo vyzkoušet. Každý večer jsem se dívala do toho lesa a hledala v té tmě nějaké číhající divoké zvíře.

Divoké zvíře! V porovnání s tím, co jsem pak viděla, nepředstavovalo divoké krvelačné zvíře žádné nebezpečí.

Bylo něco po půlnoci, když jsem šla do sprch. V tom na mě zavolala H a řekla, ať na ni počkám. Souhlasila jsem a ušla pár kroků. Samotné se mi nechtělo jít k tomu tmavému závoji větví, tak jsem se zastavila o pár kroků dál.

Koukala jsem na zamračené nebe a uslyšela divný zvuk. Jasně, byla jsem v přírodě, v noci venku, že jsem neviděla na dva metry před sebe a slyšela šramot.

Otočila jsem se za zvukem a uviděla to. Stálo to pod lampou u sprch a zíralo to na mě. Zůstala jsem na to civět a nemohla odtrhnout pohled od těch velikých černých očí.

Jakoby mě hypnotizovaly, a pak ještě ty rudé prameny na hlavě, co vypadaly jako vlasy. Ta černá postava s děsivě bílým obličejem a černýma očima se ani nehnula.

Najednou jsem uslyšela H, jak na mě volá. Prudce jsem se otočila a nadechla. Když jsem se podívala zpátky k sprchám, nic tam nebylo.

A jak vím, že se mi to nezdálo? To stvoření nebyl nikdo jiný než naše vedoucí, která nám připravovala stezku odvahy. Něco takového jako Ufo, nebo mimozemšťan neexistuje.