Březen 2014

OMYLY MLÁDÍ

25. března 2014 v 11:32 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Tak jako mnoho z nás. jsem se prostě musela podívat na scifi film, kde se chlapec přenese v čase a objevuje své nové já. Asi tak nějak ten film probíhá, ne? Jasně, nápad to byl dobrý a ten šíleně vyhlížející vědec se povedl, jinak je to: ,,veni, vidi" a znovu už ne.

Na podobné věci nevěřím, tedy pokud vám kamarád vtipálek nezmění čas a datum na mobilu. Je to docela legrační probudit se, protože budík zvoní jako splašený v šest hodin ráno. Jak může zvonit, když je víkend? Kliknete na mobil a ejhle - je pátek a ne sobota! Sakra! Vyřítíte se z postele v domnění, že jděte pozdě, vlak vám ujel, mraky sněhu se válí na silnici a dokonce i auto vypadá jako domeček sněhové královny. Vracíte se rychle domů a voláte kámošovi, jestli by vás mohl vyzvednout, že jste zaspali, nestihnete očistit auto a vlak pojede za 2 hodiny. S kartáčkem v puse pobíháte z obýváku do koupelny, voláte kamarádovi, co to nezvedá a balíte narychlo poslední věci.

Třešnickou na dortu je pak vaše babi v chlupatém květovaném županu, která vám konečně řekne: ,,Proč tady strašíš v sobotu ráno tak brzo?"

Není nic horšího než se probudit po třech hodinách spánku a myslet si, že jste si spletli dny.

Příběh Jiřiny Malé

21. března 2014 v 8:04 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Za svůj život jsem se setkala s mnoha lidmi, a ne na všech bylo něco dobrého. Nejsem ten typ člověka, který vidí v ostatních jen to nejlepší. Právě naopak, nikdo není tak hodný jak se na první pohled jeví. Důkazem toho je Ing. Jiřina Malá.

Setkala jsem se s ní minulý týden, když jsem se byla na interview. Mluvila jsem s vedoucí rozvojového oddělení a ta se zmínila, že tu mají jednu pracovnici, na kterou si lidé stěžují (těmi lidmi myslím zákazníky).

Rozhodla jsem se tomu přijít na kloub, a vedoucí jsem nechala, aby mě k ní odvedla. Seznámila jsem se tedy s Jiřinou Malou, která má na starosti komunikaci s lidmi. A že to tedy byla komunikace, které jsem byla svědkem.

Jiřina zákazníka posadila na židli a bez obalu mu řekla, že takhle oblečen nemůže chodit na obchodní schůzky. Následovalo překvapené ticho, kde se ten muž zamračil a očividně přemýšlel o rychlém odchodu. Jiřina ho předběhla a říkala, co by si měl u jejich firmy objednat, za kolik, na jak dlouho. Chlap jí řekl, že tohle nechce, pro něj je vyhodnější tohle a jednorázově. Jiřina se naštvala a začala říkat, co má vůbec za školu, když si myslí, že by to tak fungovalo. A třešničkou na dortu byla poznámka, že myslet, znamená h***o vědět.

Je jasné, že chlap odešel a na její řeči, že mu chce pomoct a radí mu v jeho nejlepším zájmu, že to bude jak on chce, nereagoval. Ten chlap jí nepodal ruku a práskl dveřmi. Jiřina pak přede mnou poznamenala, že v práci vždycky narazím na nějakého blbce. Ano, to se trefila přesně.

Průšvih jménem Kocourková

21. března 2014 v 7:39 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Včera jsem potkala spolužačku ze střední školy, která se mi svěřila, jak je její učitelka Kocourková nemožná kráva (volila jiné slovo). Zavrtěla jsem nad tím hlavou a nemusela Jitku nabádat k povídání. Ta holka začala sama a co slovo, to nadávka.

V podstatě se jednalo o toto: Kocourková rozhodla, že budou mít individuální sezení (jak jsem vyrozuměla, je to profesorka výchovy). Jitka se s ní domlouvala, že přijde déle, kvůli práci a ta Kocourková to nemohla pochopit. ,,Nemohla pochopit, že bych přišla o deset minut dýl, když mám práci." Jitka byla rozčilená, protože tohle byl jenom první problém a rozhodně ne poslední.

,,Když jsem tam dorazila, řvala na mě, že jdu pozdě a nedostanu kredit." Pokračovala kamarádka ze střední. Takže od Kocourkové odešla - byla vyhozena - a venku ještě zaslechla Janu, holku od ní ze třídy, jak říká: ,,To se dalo čekat, na Jitku nikdy není spolehnutí. Je úplně blbá a neumí se ani domluvit."

To byla pro Jitku poslední kapka a raději odešla ven.

LAPAČI PRACHU, PARDON SNŮ

20. března 2014 v 7:44 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Nedávno jsem byla nucena dělat garde kamarádce v obchodě s přírodními přípravky. Nevěřím na ty blbosti s kmitáním divného krystalu, který vám poví, jestli je tohle pro vás vhodné nebo jaký je původ vaší nemoci.

A právě v tomhle krámku visely na dveřích indiánské lapače snů, které si tam jen tak poletovaly a ukazovaly, za kolik si můžete pořídit ochranu spánku. Ano, všechno se dá dneska vyčíslit. Dokonce i garance dobrého snění.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou, takový nesmysl! Na podobné věci věří jen lidé, kteří hledají nějakou jistotu v dnešním uspěchaném světě, kde se každý stará jen sám o sebe. Neslyšela jsem o žádném jeho účinku, nikdo na lapače nepěje chválu co se spánku týče. Jediné hodnocení bylo, je to dobrá dekorace. Což jistě je pokud máte vkus bohéma.

A málem bych zapomněla, jsou to šikovné věcičky, co se chytání neviditelných částeček týče. Jsou neviditelné, dokud jich tam není pár desítek tisíc a ejhle, bílo- šedá pokrývka je na světě.

PRAVDA V MEDAILONU

20. března 2014 v 7:30 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti
Na odlehlé části Karibského ostrova se v bezpečí skal nachází pirátské město Hunters, kterému poroučí Jeffery Booth, a který se právě chystá najít medailon, jenž otevírá dveře do nejbohatších místností světa. Proto tedy vyplul se svou posádkou do neprobádaných částí Amazonského pralesa.

Jeffery je pětadvacetiletý, velmi vysoký, hubené postavy se silnými pažemi. Jako jeden z prvních pirátů si podmanil celé město s vlastním přístavem. Nejraději má své černé oblečení, které ho dělá neviditelným v noci, a může tak bezpečně okrádat bohaté obchodníky a šlechtu.

"Vezmeme čluny a pojedeme!" rozkázal kapitán a nasedl do jednoho z nich. "Musíme plout po řece!"

"Ano, pane kapitáne." řekl námořník a začal pádlovat. Ostatní ho následovali.

Loďky pomalu projížděly řekou a piráti hledali nejvhodnější místo pro utáboření. Noc na sebe nenechala v těchto krajích dlouho čekat. Ptáci v korunách stromů slabě pohvizdovali, řeka utichla a z mohutného hukotu přešla do tichého žbluňkání, oheň praskal před chatkami a vzadu za pirátským táborem hučel vodopád. Skrz vysoké stromy nebyla vidět obloha, ale při zvýšené pozornosti se dalo objevit zamračené nebe.

"Opevněte tábor!" poručil Jeffery zašel do stanu.

"Thomasi, dohlížej zatím na posádku. Jdu se projít." řekl a zmizel v lese. Vždycky ho fascinovaly vodopády. Měl je nejradši na světě, a proto si pořídil i jeden umělý domů.

Chvíli se potloukal okolo táboru, aby se ujistil, že všichni pracují jak mají, a potom si to namířil k vodopádu. Cestu mu obklopovaly trsy různobarevných květin v různých velikostech. Jak se postupně blížil ke stále většímu hluku, začaly ubývat stromy, a bylo vidět na nebe. Až došel úplně k obrovskému proudu tekoucí vody a mohl se tak podívat na celou noční oblohu a hvězdami a velkým měsícem.

"Hm. Myslím, že voda bude teplá." šeptal si pro sebe a svlékl se do kalhot. Vylezl na nejvyšší kámen u břehu a skočil šipkou do hluboké tmavě modré vody. Byla příjemně chladivá, ani ne moc studená a ani moc teplá. Kapitán Jeffery ale netušil, že ho někdo pozoruje z protějšího břehu pod vodopádem. Mladá dívka Claire.

Claire je devatenáctiletá poloviční indiánka místního kmene Onari. Je to výborná stopařka a průvodkyně. Občas tady zabloudí nějací lidé a ona je za patřičnou sumu dovede do nejbližšího města. Poměrně si rozumí i se zvířaty. Umí také velmi dobře bojovat s různými druhy smrtonosných nástrojů. Vycvičil jí její otec, náčelník kmene.

"Pane, co tady děláte u mého vodopádu?" křikla na kapitána, který se vynořil z vody a zmateně se rozhlížel kolem sebe, odkud ten hlas přichází.

"Co?" ohradil se a narovnal se, takže mu voda sahala do pasu a odhalovala jeho svalnatou hruď a pak se Claire vynořila zpod hustého proudu vody na plochý kámen.

"No… Já jsem tady doma." odpověděla pomalu, protože ji trochu překvapil svou postavou. U nich z kmene byla zvyklá, že většina mužů je vyhublá a malá.

Jeffery, jakmile ji spatřil, zapomněl, co to vlastně chtěl říct. Claire měla na sobě mrňavé oblečení, které odhalovalo většinu její snědé kůže. Jeho pirátský duch se ale nezapřel a on vymyslel plán, aby mu poskytla své znalosti ohledně pralesa, a pomohla mu tak najít medailon.

Nasadil úsměv a zprvu vyděšenou Claire přiměl k úsměvu. "Omlouvám se. Jsem Jeff."

"Omluva se přijímá, jsem Claire." řekla mu nasládlým hlasem a napřáhla k němu ruku. "Těší mě."

Oslnil ji dalším úsměvem a začal se jí vyptávat na les a jestli by pro něho něco nenašla, kdyby jí za to zaplatil.

"Dohodnuto." Potřásli si rukama a každý odešel spokojeně svým směrem.

Oba svým lidem pověděli o tom, na čem se domluvili. Kapitán o najatém průvodci a Claire o penězích, co dostane za práci průvodce.

Ráno, kdy slunce stálo sotva viditelně na obloze, Claire netrpělivě čekala na probouzející se posádku. Oni byli zvyklí vstávat kolem oběda.

"Hej ty tam!" zakřičel první pirát, který měl mít hlídku a právě se probudil.

"Kdo seš?" Nedůvěřivě si jí prohlížel.

"Jsem tu jako průvodce." oznámila mu Claire chladně.

Piráti se shromáždili kolem Claire, která se v jejich skupině vyjímala jako exotická květina. Claire se to přestávalo líbit, protože se na ni dívali jako na delikatesu a ne na průvodkyny, která vyrostla v tamních lesích.

"Tohle je ten průvodce, o kterém jsem mluvil." promluvil hlasitě Jeffery a posádka se v mžiku postavila do pozoru.

"Pěkná." uznal přiopilý námořník a Jeff se na něho ušklíbl. Nemohl popřít, že byla krásná.

"Ticho! Je na čase se vydat na cestu." Kapitán zavelel a Claire se ujala vedení.

Jeff neřekl Claire, co přesně hledají, ale ona poznala, po čem pátrají. A nemohla dopustit, aby se medailon dostal do špatných rukou, a už vůbec ne do pirátských.

Claire hledala stopy na zemi, ale většinou jen předstírala, že se řídí podle mapy. Cestu k chrámu s medailonem se učila nazpamět jako malá, byla to tradice jejího kmene. Pouze dcera náčelníka mohla znát pravdu o medailonu.

"Kdy tam budeme?" zeptal se netrpělivě Jeff a promnul si zpocené čelo.

"Pár dní." Claire od něho ustoupila a posadila se na uvolněnou větev spadlého stromu.

Jeff odešel a začal řvát na posádku rozkazy, že se tady utáboří. Strašně ho užíral vztek, protože se Claire chovala jako ledovec, ale na druhou stranu ji přistihl, že se po něm koutkem oka dívá. Byly to pro něj zmatené signály.

Claire unavilo poslouchat Jeffovy rozkazy a odešla k blízkému prameni, aby si dopřála pořádnou koupel. Milovala hluboké čisté tůně, kde viděla na dno a nemusela se obávat vodních predátorů.


Konec 1.části.


HODINA F NADEŠLA

18. března 2014 v 22:52 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Dvě hodiny rozjímání o lidskosti je jako kázání v neděli ráno v kostele. Sedíte tam a posloucháte chlápka v černém a náhle si uvědomíte, že nemáte nejmenší potuchy, o čem to mluví. Tedy, ne že bych se snad ocitla na kázání, v neděli, kdy vstávají kouhouti. Chraň bůh. :-D

Byla to taková nuda, že převážná polovina posluchačů upadala do kómatu. A hlavní aktér? Tomu to bylo jedno, hlavně že dostane plusové body u ředitele.

EUTANÁZIE

5. března 2014 v 15:36 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
V lidské společnosti je několik problémů, kterým se věnuje pozornost, o kterých se debatuje a jen velmi málo, se kterými se něco dělá. Jedním z oněch slov je i eutanázie. Slovo, které děsí a pobuřuje. Slovo, které dávaá naději. Slovo, které je pro veřejnost tabu. Co to tedy vlastně znamená?

Vybrala jsem dvě definice, pro utvoření jakési-takési představy:

1, Řecký termín eutanázie (řecky eu - dobře, thanasos - smrt) původně znamenal všestrannou pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na mírnění tělesných bolestí a duševních úzkostí. Pojem eutanázie v dnešní době se vymezuje spíše jako úmyslné usmrcení člověka na jeho explicitní opakovanou žádost někým jiným než pacientem samotným. Je jedním z nejaktuálnějších problémů lékařské etiky.
(Zdroj: Encyklopedie, Diderot)

2, Eutanázie představuje i úmyslné usmrcení jiné, zejména nevyléčitelně nemocné osoby ne její žádost nebo ze soucitu. Aktivní eutanázií se rozumí podání smrtícího prostředku na žádost nemocného, pasivní eutanázie je pak přerušení léčby.
(Zdroj: http://www.medicimedikum.cz)

Udělali jste si jasno? Pochybuji. Jsou lidé, kteří se postaví proti a argumentují Ústavou ČR a Lidskými právy a svobodami, pak jsou tu další lidé, kteří se dívají na člověka z humanistického pohledu a hledají pro něj "klid v duši". A také tu jsou lidé, kteří nad tím raději zavírají oči. Ano, jsme velmi rozporuplná společnost.

Dobrovolná smrt, smrt ze soucitu, eutanázie nebo jakkoli to nazveme, je těžké rozhodnout, kdo má pravdu. Můžete si říct, že se dá zneužít, například pro odstranění někoho nežádoucího nebo jednoduše z finančního důvodu, aby se nemusely platit vysoké lékařské výdaje. Jiní si zase mohou říci, že je to dobrá volba, pokud to může přinést "klid v duši" osobě, jíž se to týká. Je dobře, pokud člověk v kómatu, který už nemá šanci se probrat a vést život tak jako předtím, musí zůstat nečinně ležet na bílé sterilní nemocniční posteli a nevědět o sobě? Je dobře, udržovat někoho při životě pomocí hadiček, když nemá šanci, že se vyléčí? Je rozumné udržovat člověka na životě i za cenu, že každý jeho den je provázen neuvěřitelnou bolestí?

Vždycky tu jsou a budou pro a proti. Říká se, že každý má právo na život. Ale o tom, jak ten život má vypadat, se nikde nepíše.

Mlčení jehňátek - Thomas Harris

5. března 2014 v 15:04 | Lola Kiss |  Beletrie

Je to jako doprovod k filmu, jen o něco více krvavých detailů a scén s Clarice Starlingovou. Kniha je až děsivě inteligentní. ;-)

Popis Dr. Hanibala Lectra je detailní a odlišný od filmového představitele Anthony Hopkinse. Přesto se přikláním spíše k postavě z filmu, v jistých ohledech.

Clarice působí mnohem víc odolně, že ji nic nerozhodí a její vztah k Hanibalovi je na jiné úrovni než jak to bylo předvedeno ve filmu.

Kniha je čtivě napsaná, používájí se tam i vulgarismy, hovorový jazyk. Krátké věty, které se občas změní na souvětí, takže se čtou jedním dechem. Nemusíte u toho tolik přemýšlet, Clarice to všechno udělá a jen vás seznámí se svým závěrem. A její vztah s agentem Crawfordem? Těžko říct, co se mezi nimi odvíjí a co se stalo, ale rozhodně spolu nemají žádný milostný vztah.