RODINNÁ PRAVIDLA - 9. KAPITOLA

1. února 2014 v 20:58 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla

VELKOLEPÉ ODHALENÍ

Emma se netrpělivě vrtěla na posteli a probodávala mě svýma hnědýma očima. Čekala, až jí začnu vyprávět, proč přišla ta ženská do mého domu.

"Tak?"

"Zrovna jsem vpadla do kuchyně s taškami v náručÍ a ona si tam prostě jen tak seděla, jako by ji to tam patřilo."

"Taková drzost!" Emma se mnou soucítila, ale stejně nedovedla pochopit, co se ve mně odehrává. To nemohl pochopit nikdo.

"Takže,…" A začala jsem jí vyprávět, jak se vše najednou zvrtlo.

"Ahoj, tati, co tu ona chce?" Upustila jsem tašky na podlahu a překřížila ruce na prsou.

"Chci…"

"Ani slovo, s Vámi tady nemluvím." Zarazila jsem ji, protože mi připadalo nepatřičné, aby se zapojila do konverzace s mým tátou.

"Zlato, poslyš, Anna si přišla jen s tebou promluvit." Zaskřípala jsem zuby, když vyslovil její jméno a doufala jsem, že to slyšela.

"Ale já s ní nemám o čem mluvit." Vzala jsem tašky a jako malá holka odcházela do pokoje, ale hlas té protivné ženské mě zastavil.

"Nech mě si promluvit s naší dcerou."

"Cože!" Hlas mi vystoupal nahoru. "S kým chcete mluvit? Pokud je mi známo, madam, nikdo takový tady nebydlí."

"Anastázie." Táta mě vysloveně neokřikl, ale pohledem mi dal jasně najevo, abych se takhle nechovala. Alespoň před ním se tak chovat nebudu, umínila jsem si.

"Nechám vás si promluvit." Táta odešel k sobě do pokoje a nechal si pootevřené dveře.

"Tati." Nemusela jsem na něj křičet, věděla jsem, že stojí za dveřmi.

Dveře zaklaply a po kuchyni se rozlehlo nepříjemné ticho. Tíživé ticho, až jsem to nevydržela a musela otevřít okno. Už jen pro ten pocit, že se trochu pročistí vzduch. Přála bych si, aby to fungovalo mnohem rychleji, ale k vzhledem k mému štěstí, promluvila dříve, než mi bylo milé.

"Anastázie, podívej, vím, že mě nemáš ráda…"

"Já vás nenávidím, ale toho bychom mohli nechat. Řekněte, proč jste přišla a běžte pryč." Držela jsem se na opačné straně místnosti, a snažila se nevnímat nevolnost.

"Anastázie, přišla jsem si s tebou promluvit o tom knižním víkendu, který bude."

"A co já s tím mám společného?"

"Ptala jsem se už tvého otce a on mi řekl, že by to šlo. Byla bych velmi ráda, pokud bys jela se mnou a zůstala tam pak na celý týden."

Nevěděla jsem, co mě naštvalo víc, jestli to, že se domlouvala s tátou za mými zády a rozhodovali tak o mě, nebo jestli jde o tu knižní věc, nebo jenom mi prostě vadilo to, že sedí v kuchyni. Každopádně jsem chvíli nevěděla, co odpovědět.

"Vidím, že jsem tě překvapila."

"Moc se neradujte, nehodlám s Vámi nikam jít."

Bezmyšlenkovitě jsem se podívala na dveře do tátova pokoje a uviděla jeho hlavu ve dveřích.

"Dobře, tak mi pak zavolej, jak ses rozhodla a…"

"Pojedu." Vydechla jsem poraženecky a dívala se z okna na potemnělou ulici.

"Výborně, takže se domluvíme." Začala mluvit, ale já ji neposlouchala, dívala jsem se ven a připadala si jako v pasti. Nemohla jsem utéct a předstírat, že tohle je jen zlý sen.

"Tak se uvidíme…"

"Vypadněte." Ta slova ze mě vyšla naprosto sama a bez přemýšlení. Jen málo lidem jsem řekla něco takového a dovolila si chovat se tímto způsobem.

"Páni. Tohle jsi jí opravdu řekla?" Emma zůstala nehybně sedět.

"Jo."

"Páni."

"Jo. Já vím."

"Páni."

"Můžeš už toho nechat?! Pojďme mluvit o té hlavní události dne." Navrhla jsem a zamávala jí pozvánkami před nosem.

"Jasně. Takže, co na sebe?" Otevřela šatní skříň, která zabírala polovinu pokoje.

"Ty jsi expert."

Posadila jsem se na postel a podívala se na dvě černobílé pozvánky na akci k příležitosti 300 let od založení města. Neznám nic lepšího než každoroční oslavy pro založení města.

"Tak co myslíš, červené nebo černé?" Emma vytáhla dva kousky zbrusu nových šat, co jsme koupily nedávno v našem oblíbeném butiku Fany.

"Víš, že je to černo-bílá akce, že?" Pozvedla jsem znovu pozvánky a ukázala jí obrázek tančícího páru.

"Jo a to je přesně důvod, proč bychom si neměly oblékat barvy, které budou mít skoro všichni na sobě. Tedy, pokud nechceš jít v zelené, naší velmi oblíbené barvě?"

"Jen to ne!" Zasmála jsem se a postavila se vedle ní k zrcadlu.

"Tyhle!" vyhrkly jsme jednohlasně a sáhly na ledově modré šaty bez ramínek z hedvábí.

S Emmou jsme dlouho probíraly její šatník, nemohly jsme najít šaty vhodné pro mě, protože doma mám asi jen dvoje. Nejsem zrovna příznivcem šatů nebo sukní, raději mám kalhoty nebo kraťasy. Emma mi říká, že jsem moc praktická a měla bych trochu obohatit svůj šatník o nové kousky.

Povídaly jsme si dlouho, než jsme se rozhodly, jak to vlastně všechno bude. Nejenže jsme stále nevyřešily to nadcházející a všudypřítomné drama s tou ženskou, ale ani jsme se neshodly na barvě mých šatů. Finálním řešení se nakonec staly tmavě růžové šaty téměř fuchsiové.

Domů jsem si odnášela šaty a ponaučení, že pro příště se nenechám přemluvit k tomu, abych si koupila jen kraťasy a džíny. Táta mi na ledničce nechal vzkaz, že odešel na večeři s Ninou. Aspoň tohle je jedna z mála věcí v mém životě, kterou můžu považovat za normální.

Následující ráno mělo překvapivý začátek, vyšla jsem z koupelny a v kuchyni seděla u stolu Nina a měla na sobě tátovu košili.

"Ahoj." Pozdravila mě a zavrtěla se.

"Ahoj. Je fajn tě vidět i po ránu." Nalila jsem si hrnek černého čaje a posadila se ke stolu s tousty.

"Přemýšlela jsem a napadlo mě, jestli bys nechtěla jít se mnou do salónu, že by se ti to mohlo líbit. A doufám, že půjdeš na ten firemní večírek, jak jsem říkala, že?"

"Jasně. Jsem pro tak se pak domluvíme." Nina odešla do koupelny u tátova pokoje a já se v klidu nasnídala a pak zamířila k Emmě domů.

Oslava založení města bude oficiálně začínat kolem páté hodiny odpoledne, takže jsme toho s Emmou musely ještě hodně zařídit, jak se vyjádřila.

Emma na mě čekala na rohu a v rukou držela malou hranatou krabici, která mi jasně napovídala, že se jedná o boty, na které jsem zapomněla. Nejprve jsme vyrazily do krámku v bižuterií, kde mi Emma pomohla vybrat doplňky a sobě také nezůstala nic dlužná. Další zastávkou se stal obchod s drogerií, kde jsme koupily pár vlasových přípravků přesně podle seznamu od Emminy mamky.

Nakonec jsme se podívaly i do nehtového studia a rozhodly se je vyzkoušet. Přeci jenom se umělé nehty snadněji udržují než čerstvá manikúra a také déle vydrží. Emma si vybrala francouzskou manikúru s kamínky a já jsem vsadila na něco trochu méně výrazného, francouzskou manikúru s proužky v barvě mých šatů.

Cestou k Emmě domů jsme hýřily báječnou náladou, v rukou držely kelímky s horkou čokoládou a nákupní tašky. Takhle dobře jsem se dlouho nebavila - prosté a jednoduché, přesně tohle jsem potřebovala. Vrátit se do normálních kolejí.

Domů jsem se vrátila právě včas, abych se stačila nalíčit a připravit na oslavu.

Jako každoročně se starostka města ujala proslovu, ale tentokráte měla více opěrný bodů, a proto neváhala zopakovat, více jako třicetkrát, slovo tři sta a slovo založení. S Emmou jsme to počítaly. Po velmi zdlouhavém proslovu následovaly dva další, ale ty nebyly tolik podstatné, takže jsme je s Emmou vypustily a zamířily rovnou k občerstvení a drinkům. A v ten moment jsem si všimla jmen, napsaných na seznamu čestných hostů. Gabriela Sloupková, Kristýna Bahanská, Martin Říp, Kamila Stensonová, Patrik Stenson, Anna S. Koupilová,…

"Hej, Emm." Zatahala jsem kamarádku za ruku a prstem ukázala na list papíru. "Podívej se."

"Páni. Takže tu jsou taky." Emma zakroutila hlavou a pak se rozhlédla po davu.

"Počkej, jsou?" Byla jsem v šoku z jejího jména na seznamu čestných hostů, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že Emma použila plurál. "Jsou? Kdo?"

"No, ona a pak on." Ukázala prstem na papír a pak do davu. Následovala jsem hlavou její pohyb a uviděla až příliš povědomou tvář. Patrik.

"Ty si myslíš, že jeho příjmení je Stenson?" Zavrtěla jsem hlavou nad takovou absurdností.

"Dej mi pět minut."

"To nebude problém." řekla jsem a rychle se ztratila v davu, protože jsem spatřila tu ženskou, jak si povídala se starostkou.

Schovávala jsem se v rohu místnosti a hledala blížící se nebezpečí. Emma se dostavila přesně na čas. A jakmile jsem ji viděla, věděla jsem, že to bude stát za to.

"Myslím, že by sis měla sednout."

"Nech toho, a radši povídej, zjistila jsi něco?" Nad mou odpovědí jen protočila očima a zatáhla mě za závěs do chodby, aby nás nikdo neviděl a neslyšel.

"Takže jeho celé jméno je Patrik Stenson, jeho matka je Marie Stensonová, právnička a otec je jak víme Václav Stenson, vlastník několika set cestovních kanceláří. A to nejlepší nakonec jeho matka Marie je nejlepší kamarádka, hádej koho."

"." Na jednu vteřinu jsem nebyla schopná uvažovat logicky. Ona se zná s ní a možná i s ním. A možná… Zavrtěla jsem hlavou a těkala po místnosti, tohle není pravda, ne, to mám jen příliš bujnou fantazii. Ale na druhou stranu on patří do zcela jiné sféry vlivu než já a taky jsem viděla spoustu filmů o dětech zazobaných rodičů. Takže je klidně možné, že…

"Vím, na co myslíš, ale nech toho. Není to, tak jak si myslíš."

"A co když jo?" Začala jsem přecházet po chodbě a dívala se chvilkami do haly za nahromaděnou skupinou.

"Ann, ty si vážně myslíš, že se tvoje matka domluvila s jeho matkou, a ta pak mu řekla, aby se s tebou seznámil a mohl jí tak podávat zprávy?" Chytila mě za ramena a zastavila v pohybu.

"No, když to řekneš nahlas, zní to trochu… ehm… nepravděpodobně." Připustila jsem.

"Nepravděpodobně? Zní to šíleně. Začíná ti to jít na mozek. Pojď, půjdeme někam jinam." Odtáhla mě pro kabáty a pak rovnou pryč ze slavnostně vyzdobeného domu.

Věděla jsem předem, kam máme namířeno. Do našeho soukromého místa v parku, kam jsme si chodily, jako malé holčičky hrát a později říkat tajemství.

Nevím, jak dlouho jsme seděly v tom parku na lavičce schované za stromy, ale ulevilo se mi a pročistila jsem si hlavu. Přesně tohle jsem potřebovala, prostě někam vypadnout a nepřemýšlet.

"Máš pravdu." Řekla jsem nakonec, po té, co mě Emma asi půl hodiny přesvědčovala, že jsem se musela zbláznit, když jsem něco takového vypustila z pusy.

"Tak vidíš." Usmála se a zvedly jsme se k odchodu.

Následující dny ubíhaly přesně podle mých představ, Nina byla u nás velmi častým hostem, a to vykouzlilo úsměv nejen na mé tváři. Emma byla u mě v pokoji pečená vařená a snažila se mě přesvědčit, že bych to měla dát dohromady s Patrikem, aby měla cestování zadarmo - samozřejmě to myslela jen jako vtip!

V den firemního večírku, na který Nina bere mě a tátu, jsme spolu zašly do kosmetického salonu na malé úpravy. Nepovažovala jsem to za zcela nutné, ale Nina trvala na tom, že by byla moc ráda, pokud bych jí dělala společnost a na takovou žádost jsem jí nemohla říci ne.

Seděly jsme v bílých kožených křeslech a čekaly, až nám zaschne manikúra a pedikúra, když jsem spatřila, že se ob jedno místo ode mě posadila do křesla ta ženská. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale rozhodně jsem jí nehodlala dát příležitost k rozhovoru nebo něčemu podobnému a tak jsem ji ignorovala.

"Tak, co jim říkáš?" Nina mi zrovna ukazovala model visící na ramínku v obchodu naproti námi.

"Ty jsou překrásné, myslím, že až tě táta uvidí, spadne mu čelist."

"V to pevně doufám." Zasmály jsme se a začaly si povídat, jak táta vždy kroutí hlavou nad novými módními úlovky, ale nakonec stejně jen řekne: "Perfektní."

Vyprávěla jsem Nině o tátovi, jak se společně se mnou účastnil dortové soutěže, asi když mi bylo deset, a stejně i když jsme nevyhráli, koupil mi obrovského růžového medvěda a toho jsem si pak nosila do postele každou noc a odmítala ho komukoli půjčit.

Věděla jsem, že tuhle historku nevykládám jen tak, ale chtěla jsem, aby ta ženská slyšela, jak je táta báječný a ji nikdo nepotřebuje. Dávala jsem si velmi dobrý pozor, abych ničím nenaznačila, že ji vnímám nebo jakýmkoli způsobem beru na vědomí.

S Ninou jsme opustily salon krásy asi za dvě hodiny, ale výsledek opravdu stál za to. Tátovy doma lezly oči z důlků a řekl, že vypadáme jako dvě bohyně, a že je ten nejšťastnější chlap na světě. Ano, někdy bývá trochu sentimentální, ale přesto ho mám ráda. Nikdy mi neřekl jediné ošklivé slovo, nikdy na mě nemusel křičet nebo mi něco vyloženě zakazovat, on je bezvadný.

Když se něco daří, bývá jen otázku času, než se vám sesype něco jiného, a bohužel tohle pravidlo se vztahovalo i na mou rodinu. Jako každý jiný večer jsme seděli s tátou v kuchyni a večeřeli, když mi zazvonil mobil a Emmin roztřesený hlas mi oznamoval, co se stalo. Nemohla jsem tomu uvěřit! Táta si všiml, že se něco děje, když vzhlédl od rozbité sklenice, jež jsem nevědomky upustila na zem.

"Co se stalo?"

"Emmina mamka, ona je v nemocnici, nějaký řidič ji srazil na přechodu a ona je teď… je …" Slova mi odemřela na rtech jak mi docházelo, že tohle nebude mít dobrý konec.

"Pojď sem."
Říkala jsem tátovi, že nejsem malá a nepotřebuji, aby mě utěšoval a objímal, ale pro tento moment jsem ho potřebovala víc než předtím. Potřebovala jsem vědět, že mě drží a že se nic zlého nestane, že jsem v bezpečí, že všechno bude v pořádku.

Ještě ten večer jsme jeli do nemocnice a dozvěděli se, že Emmina maminka umřela. Celou dobu jsem byla s Emmou, zatímco její otec tam vybavoval další záležitosti. Oba vypadali hrozně, a to ještě jen přidalo a já povolila stavidla úplně. Seděla jsem vedle Emmy a obě jsme vzlykaly a snažily se jedna druhou utěšit.

Emminy maminku jsem brala jako vlastní, protože tu pro mě vždycky byla, stála při mně a pomáhala mi, když si otec nevěděl rady. Mohla jsem k ní jít a říci si s ní cokoli. Byla jako moje máma, kterou jsem postrádala a Emma je jako moje sestra. Nemohla jsem pochopit, jak může zamřít taková hodná a milá a laskavá osůbka, jakou byla ona.

Jakmile jsem si uvědomila, že používám minulý čas, bylo mi mnohem hůře. Celou noc jsem doma nespala a myslela jen na to, co dělá asi Emma a její otec, protože jak mi táta oznámil, hodlají se na čas přestěhovat k příbuzným.

Celý týden jsem chodila jako ve snu neschopná si přiznat pravdu a uvědomit si, že ona už tu s námi doopravdy není, že se nikdy nevrátí, že už neuslyším její smích, že ji znovu neuvidím a nebudu jí moct říct, jak ji mám ráda. Věděla jsem, jak se asi Emma cítí nebo jsem si to alespoň dokázala představit, protože kdykoli jsme byly spolu, většinu času jsme probrečely u mě nebo u ní v pokoji.

V ten den, kdy Emma odjela se svým otcem z města, vzala jsem si z baru dvě láhve a šla si sednout do parku do altánku, a vzpomínala , jak jsem tady zakopla, a Emmina maminka mi zvedla ze země a říkala , že tohle za chvíli přebolí. Pamatuji si, jak mě kolébala na kolenou a šeptala mi, že to nic není a že jsem velká holka, která nebude plakat kvůli takové malé bolístce.

Úplně jsem se ponořila do vzpomínek, že jsem si pomalu uvědomila, kde stojím a že prší. Udělala jsem pár kroků a posadila se na bílou dřevěnou lavici.

Seděla jsem tam a poslouchala dešťové kapky, dopadající na střechu altánku. Vzhledem k tomu, že je léto stojí počasí za starou bačkoru.

"Sedíš tu dlouho?"

"Ani nevím. Možná." Přitáhla jsem si ruce kolem těla a dívala se do nepřetržitých proudů vody.

"Tady." Neochotně jsem si vzala nabízenou flanelovou deku a zachumlala se do ní. Nepřemýšlela jsem, kde se tu Jaromír vzal a kde vzal tuhle deku a whisky, a upřímně - bylo mi to jedno.

Mlčky si přisedl na lavičku a naplnil skleničky alkoholem. Podle silného aroma naléval whisky, pro kterou měl očividně slabost.

"Na." Přistrčil mi malou broušenou sklenku a sám svou vypil na ex.

"Tohle není řešení." Namítla jsem a posunula sklenici zpátky.

"Jasně, ale pomáhá to otupit mozek. Nebude to tak strašný, věř mi." Znovu nesmlouvavě posunul sklenici přede mě a naplnil i svou.

"Stal se z tebe filozof, či co?" Neodolala jsem, vzala zpola naplněnou sklenku a obrátila ji do sebe. Krátké zaštípání a příjemné teplo se mi vlilo do konečků prstů.

Dívala jsem se ven a zkoušela počítat kapky, které stékají po okraji střechy altánku. Se zamračením jsem přesunula pozornost na opět plnou sklenku. Už jsem nic nenamítala.

"Něco ti řeknu, časem to bude lepší."

"Mluvíš z vlastní zkušenosti?" Přestala jsem zírat na déšť a podívala se na souseda po pravici. Zkoumavě jsem přelétla jeho obličej, na kterém visel smutný úsměv.

"Když mi bylo sedmnáct, matka zemřela při automobilové nehodě na dálnici. Nějakej debil si nevšimnul značky práce na silnici a napálil to přímo do jejího auta. Podle všeho byla na místě mrtvá."

"Jak…"

"Jak dlouho mi trvalo dostat se do - řekněme příčetného stavu?" Další neveselý úšklebek.

Přikývla jsem a přesunula další plnou sklenku k ústům.

"No, první dva měsíce jsem byl skoro pořád pod parou. Snažil jsem se otupit svou mysl a všechno, co se toho týkalo. Po půl roce jsem se začal mírnit. Nebudu ti kecat, ale trvalo mi to celej rok, než jsem mohl s někým normálně mluvit, aniž bych nebyl opilej nebo nesahal po alkoholu."

"Fakt si nebereš servítky." Utrousila jsem a začínala pociťovat utlumující účinky.

"Nemá cenu něco přikrášlovat." Odhodil prázdnou skleněnou láhev ven na drobné kamínky a protáhl se. Sledovala jsem, jak se kapky ve tvaru slzy odráží od skleněné flašky a máčejí papírovou etiketu.

"Vůbec nevím, co mám dělat." Svěsila jsem hlavu a dívala se na špičky bot pokryté bahnem.

"Teď to vědět nemusíš." Pohrával si s prázdnou sklenkou a prstem obkreslil hranu skleničky.

"Můžeš pro mě něco udělat?" Přetáhla jsem deku těsněji kolem svého těla, a dopila poslední zbytky zlatavého alkoholu.

"Pokud toho budu schopen." Postavil sklenku na stůl a sledoval neustávající dešťové provazce vody.

"Můžeš mě obejmout, aniž bys z toho vyvozoval nějaké postranní motivy?" Podívala jsem se mu do očí a přemítala, jestli toho bude opravdu schopen.

"Vidím, že už alkohol účinkuje, začínáš vtipkovat, to je dobré znamení." Přitiskl se ke mně a ruku mi ovinul okolo pasu. Povolila jsem deku a zčásti nás přikryla.

"Proč ses choval jako nějaký vyvrhel, když jsme se poznali?" Položila jsem si hlavu na jeho hrudník a poslouchala bušící srdce.

"Hm, dobrá otázka, řekl bych, že když se chováš tak jako já, no, lidé ti pak nemohou ublížit, alespoň ne viditelně."

"Řekla bych, že ty jsi opilý taky, začínáš filozofovat." Šťouchla jsem mu loktem do žeber a vysloužila se malé zasmání.

"Je toho hodně, co o mě nevíš a soudit bys neměla lidi jen podle prvního dojmu."

"Hm, na tom něco bude."

"No jo, taky to není z mojí hlavy."

Následujícího rána, kdy jsem si nebyla jistá, jestli to byla skutečnost nebo jen výplod fantazie, jsem si přečetla v deníku jednu báseň.


TO, CO NIKDO NEZMĚNÍ

Jako ptáček lapený v kleci
Úzkost, strach a bezmoc tíhnou mi k srdci
Slzy z tváře padají.
A o pomoc volají.


Slyš, vyslechni mé srdce
Co tváře vyzradí, ti poví lehce
Všimni si a věz
Tíha a žal mne poutají - ten řetěz!
A neexistuje mez,
která by zahnala mou bolest.


Pomoz mi, ty, jež to znáš a pochopíš
Vyslyš mé prosby a zvedni tu tíž
Jak ráda bych odevzdala své trápení,
Co mé srdce mění v kamení.


Vzdávám se a upadám
Do hlubin tmavé země
Skoro nic tu nezůstalo, po mně.


Slyš mé srdce, volá a prosí
Síla, která ho drtí a kosí
Do země
Té tmavé země.


Jako noc, kde není den
Jako sen, kde není ten
Kdo by chápal a vytušil
Slzy vzal a osušil.


Nezbyde nic, času je pomálu - ubývá a ztrácí se.
Ubývá a ponenáhlu - odejde tam, odkud není návratu
Už nezjedná mi další dostatečnou odplatu.


Pomoz mi a odpusť
Ty, jenž věříš na zázraky
Zachraň mě a pospěš si
Za malou chvíli sklopím zraky

Navěky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luc luc | Web | 1. února 2014 v 21:13 | Reagovat

paráda :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama