RODINNÁ PRAVIDLA - 8. KAPITOLA

6. ledna 2014 v 22:02 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
ZLATO, JSEM DOMA

Táta pobýval již druhý týden mimo město a zařizoval rozšíření vlastního podniku, tak jsem považovala za skvělé zpestření, když mi Nina zavolala a zeptala se, jestli mám zájem jít s ní nakupovat.

"Půjdu moc ráda. Uvidíme se."

Začínal víkend a Emma stále vyspávala kocovinu. Já byla v pohodě, protože jsem toho vypila míň. Emma se ptala, co se v noci dělo, ale nedokázala jsem jí povědět úplně všechno, protože jsem tak trochu měla okno. Ale jedno jsem věděla jistě, a tak jsem jí řekla, co dělala a s kým.

"Wow."

"To je vše, co mi řekneš?"

"Jo."

Nebyla jsem si jistá, jestli byla ráda nebo prostě jen ji to přišlo vtipné, ale celou dobu se culila jako měsíček. Začínala jsem ji podezírat, že celou tu dobu nebyla opilá. Moje podezření opadlo, když se jí opice nepřestávala držet.

Nina na mě čekala v stříbrném Fordu před bistrem. Jakmile jsem nastoupila, podala mi kelímek s ovocným džusem a sama do sebe jeden vyklopila. Předtím jsem to nevěděla, ale Nina dává přednost čerstvě vymačkané ovocné šťávě namísto džusu z krabice.

"Díky. Kam to bude?"

"Co bys řekla na velké obchodní centrum?"

"Hm, zní to lákavě. Jedeme!"

Tolik jsem si užívala její společnost, věděla jsem, že je opravdu milá a zábavná, ale ona předčila má očekávání. Samozřejmě mě napadlo, jestli tohle jen nehraje, aby sbalila mého otce, ale vzápětí jsem pochopila, že ne. Ona je opravdu taková. Jemná, milá, zábavná a i energická. Líbila se mi čím dál tím víc.

V obchodním centru, jež mělo čtyři podloží, Nina zašla do čínské restaurace a překvapila mě, protože jídlo zaplatila sama a ani se neptala na můj názor.

"Ber to jako snahu zalíbit se ti." řekla a v očích jí poskakovaly radostné jiskřičky.

"Na mě dojem dělat nemusíš, už sis mě získala." řekla jsem napůl vážně a pak jsme si daly dezert v Ráji zmrzliny.

Celé dopoledne bylo úžasné, dokud jsem neuviděla jedinou osobu na celém světě, která dokáže změnit krásu v něco naprosto nechutného během pěti vteřin. Anna!

"Nino, nepůjdeme se podívat támhle?" Ukázala jsem rychle na obchod se společenskými šaty a snažila se ji zabránit ve výhledu na ni, přestože jsem věděla, že ji nezná.

V jeden moment jsem zadoufala, že mě Anna viděla a bude se užírat, že jsem se tak dobře bavila s tátovou přítelkyní. Jak ráda bych viděla její grimasu, kdybych jí řekla, že tohle je ta druhá nejbáječnější osoba na světě, hned po tátovi. V duchu jsem se usmála.

Nina souhlasila a povídala mi o firemním večírku, na který bude potřebovat nové šaty, a také mě pozvala. A samozřejmě se zmínila i o mém otci, jež jí bude dělat doprovod. Ta představa se mi velmi zamlouvala.

Netušila jsem, že můj dnešní den může být ještě lepší než doposud, ale mýlila jsem se. Doma na mě čekalo příjemné překvapení.

"Tati, konečně jsi doma!" Objala jsem ho a zahrnovala spoustou otázek ohledně jednání a pobytu v mém nejoblíbenějším městě, které je také uznáváno za jedno z měst s nejkrásnějšími památkami.

"Pomalu, pomalu. Všechno ti povím, ale nejprve, tady máš dárek." Předal mi balíček s pohlednicemi a se sušenými růžemi.

"Díky."

Ale než mohl cokoli vyprávět nebo jsem dostala možnost zeptat se na průběh jednání, zazvonil tátovi mobil a podle výrazu jsem viděla, že to nebude nic dobrého, tak jsem raději vyklidila pole a šla do pokoje uklízet.

Samozřejmě jsem nevěděla, jak dlouho ten rozhovor trvá, takže jsem vyšla právě ve chvíli, kdy jsem jasně slyšela otcův chladný hlas. To mohlo znamenat jen jediné, buď telefonuje se svým firemním poradcem nebo…

"Podívej Anno, já ji nemů.."

"Dobře, tak já se jí zeptám a dám ti vědět."

"Fajn. Řeknu jí to."

Potichu jsem se vrátila do pokoje a přemýšlela, co bych měla udělat, předstírat, že jsem nic neslyšela, zavolat Emmě a poprosit ji o pomoc nebo…

"Annastázie, volala tvoje… volala Anna." Viděl, jak jsem se zatvářila.

"A proč mi to říkáš?" Nechtěla jsem to vědět, nechtěla jsem na to myslet, nechtěla jsem, aby zasahovala do mého života, nechtěla jsem, aby existovala.

"Volala a pozvala tě na večírek. Bude to v jednom hotelu, kde se koná knižní trh nebo něco podobného. Ona by si moc přála, kdybys tam byla s ní."

"Hm…"

"Byl bych rád…"

"Víš, tati, slíbila jsem Emmě dámskou noc u ní doma, na zítra na večer, nebude ti to vadit, že ne?" Nadechl se, aby něco řekl, ale bála jsem se, že by znovu padlo její jméno, a tak jsem raději pokračovala. "Jo a dneska jsem byla s Ninou nakupovat. Úžasně jsme se bavily a představ si, že nás oba pozvala na firemní večírek. Není to skvělé?"

Doufala jsem, že změna tématu bude pro mě tou pravou volbou a očividně jsem trefila do černého. Jeho tvář se rozjasnila a začal se usmívat.

"Líbí se ti." podotkl a posadil se do křesla.

"Jo, mám jí ráda, ona je hrozně fajn a je tak milá a zábavná. Chápu, proč ji máš rád."

"Ano, ona je opravdu báječná." Zvedl se k odchodu, ale ve dveřích se otočil, nezapomněl.

"Já vím, tati. Promluvíme si pak." Raději jsem z toho neudělala otázku.

Ještě ten večer jsem pustila muziku a okamžitě zavolala Emmě, musela to vědět a musela mi poradit.

Emma přinesla do pokoje brambůrky a horkou čokoládu a rovnou přešla k hlavní události večera.

"Co bych měla udělat?"

"Podle mě bys tam měla jít, protože přinejmenším jí tam můžeš udělat parádní ostudu."

"Není to trochu dětinské?"

"Je, a co má být?" Pozdvihla obočí jako by si myslela, že mluví s méně nechápavým člověkem.

"Emm…"

"Ne, nic neříkej a prostě to udělej. Řekni otci, že tam budeš, že je to v pořádku. Prostě buď hodná holčička. Ale jakmile budeš s ní, dej jí poznat, jak o ní smýšlíš. Udělej to a budeš mít od ní napořád pokoj."

Chvíli jsem nevěděla, co odpovědět, tohle bylo opravdu trochu dětinské, no dobře, více než dětinské, ale líbilo se mi to. Začínala jsem si to představovat a to vyloudilo úsměv na mé tváři. Emma pochopila a vítězně pozvedla sklenku s čokoládou.

"A teď? Jdeme ven."

"Doufala jsem, že to řekneš."

Za hodinu jsme byly nachystané na žhavou noc ve víru velkoměsta. Půjčila jsem si černý flitrový top bez rukávů a ona si ode mě půjčila červenou halenku s hlubokým výstřihem až k pupíku. Rozhodly jsme se, že vypadáme skvostně, přímo k nakousnutí.

Seděly jsme u malého kulatého stolku u okna, když jsem postřehla, že se Emma potutelně usmívá.

"Co se děje?"

"Ale nic. Dojdu nám pro pití." Trochu mi unikal důvod jejího úsměvu, ale naneštěstí pro mě, jsem na to přišla velmi brzy.

"Rád tě vidím."

"Ahoj, Patriku."

"Nevidíš mě snad ráda?" Bez jakéhokoli pozvání si zabral Emminu židli a nepřestával se usmívat. V ten moment bych mu nejraději udeřila do obličeje. Co si to, sakra, myslí?

"Hm, mohla bych říct, že ano, ale nenávidím lhaní." Dopila jsem a zvedla se k odchodu, protože jsem si vzpomněla na tu pusu v kempu a trochu mě vyděsil fakt, že bych si to klidně i zopakovala, tady a teď.

"Co takhle pusa na rozloučenou?"

"To snad nemyslíš vážně. Ááá!" S alkoholem v krvi a špatně odsunutou židlí se mi zapletli nohy, a já padala s očekáváním bolestivého dopadu. Štěstí nebo ne, namísto pádu na podlahu jsem skončila v Patrikově náruči. A sakra!

Na malou chviličku jsem si myslela, že ho políbím, koneckonců mohla bych se vymluvit na pití, ale vzpamatovala jsem včas.

"Hej! Ihned mě pusť." Vykroutila jsem se ze sevření a postavila se tak, aby mezi námi zůstal stát stůl.

"Ahoj, copak to tu vyvádíte?" Emma! Nikdy jsem ji neviděla raději.

"Nic, on už je na odchodu."

"Jo, ale ještě předtím se zeptám i tebe, jestli chceš jít na párty."

"To zní skvěle."

"Bude to u mě doma."

"To vůbec nezní skvěle." promluvila jsem a snažila se zapojit do rozhovoru těch dvou.

"Přijdeme." Emma svými slovy dokázala, abych naráz oněměla.

"Za týden v devět, dám vám vědět. Tak čau." Poslední pohled vrhl na můj němý údiv, a s drzým úšklebkem odešel. Sakra.

Emma se celou cestu domů usmívala jako andílek a zcela ignorovala mou nabručenou náladu.

"Ale no tak. Nedělej z toho vědu!"

"Jasně, a proč bych z toho měla dělat vědu, že? Ten kluk je… Já ho prostě… Je mi protivný, chápeš?" Neuniklo mi, že jsem zrovna nevyvrátila její podezření.

"Jasně, už to vidím. A viděla jsem to i před tím."

"Cos viděla?" Založila jsem si ruce na prsou a sledovala ji s napětím, věděla jsem, co přijde a nemohla jsem tomu nijak zabránit.

"Holka, ty bys ho namístě snědla jako zmrzlinu. Viděla jsem to, viděla jsem tě."

"Jo, no a co. Tak jsem prostě toho hodně vypila a prostě jsem chtěla udělat něco hloupého."

"Neměla by ses vymlouvat na alkohol, ale stejně… Víš co, dám ti radu, nepřemýšlej a prostě po něm skoč."

Nevím, co přesně nám přišlo tak nesmírně legrační, ale obě jsme se daly do hrozitánského smíchu, až jsme nemohly dýchat. Přesně takové rozptýlení jsem potřebovala, potřebovala jsem svou nejlepší kamarádku a naše debaty.

Další den ráno, jsme šly provětrat kreditky a skoupily pomalu všechny obchody v okolí. S náručí plnou tašek jsem se vrátila domů.

"Tati, jsem doma!" zavolala jsem z chodby a běžela nahoru po schodech. Kdybych si bývala dávala pozor, poznala bych, že tu máme návštěvu. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem měla raději přijít velmi potichu a velmi potichu vse i vytratit pryč.

V kuchyni u stolu seděla osoba, kterou nenávidím, a ze všeho nejlepší by bylo, kdyby přestala existovat. Přímo na mém místě u stolu seděla Anna Koupilová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama