Leden 2014

PŘÍBĚH, KTERÝ ZNAJÍ VŠICHNI

25. ledna 2014 v 21:43 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Kluk a Dívka se spolu setkají na večírku. Ona je mladá a neuvědomuje si všechny své přednosti. On je nešťastně zamilovaný, dokud nepotká Dívku. Ona je jím okouzlena. Oba se však musejí chovat podle pravidel, ze všech stran jsou obklopeni její rodinou.

Večírek končí, a ti dva se nemohou od sebe odtrhnout. Krátce si spolu promluví a pak se na sebe z dálky toužebně dívají. On je smutný a znovu zamilovaný. Ona je zmatená ze svých pocitů.

Kluk odchází a jeho zamilovanost mu dodá odvahu, a přeleze zeď porostlou břečťanem. Naposledy se na ni chce podívat.

Dívka vzpomíná na Kluka a prochází se na balkóně. "Co se to s ní děje?" přemítá.

Kluk spatří Dívku v červených šatech, a poslouchá její hlas. Ona opětuje jeho city. Miluje ho!

Kluk vyzná Dívce své city a jejich srdce zahoří stejným plamenem.

Ti dva byli stvořeni jeden pro druhého. Chtějí být spolu i přes problémy, dělící jejich životy.

A jak takový příběh končí? Jen věčností...

Tolik slov...

25. ledna 2014 v 21:21 | Lola Kiss |  Citáty
Naděje je dobrá snídaně, ale špatná večeře.
- Francis Bacon -

Lepší je vyzbrojit a posílit hrdinu, než odzbrojit a oslabit nepřítele.
- Anne Brontë -

Pozornost je elánem. Pojí nás dohromady. činí nás dychtivými. Zůstaňte dychtiví.
- Susan Sontag -

Stromy, které rostou pomaleji, plodí nejlepší ovoce.
- Moliére -

Jeden vytvořil skrýš. Jeden udělal prostory a žil uvnitř.
- Lorrie Moore -

Cokoliv hledáš, nepřijde ve formě, jakou očekáváš.
- Haruki Murakami -

Smutek je lepší než strach. Strach je cesta, strašná cesta. Ale smutek je nakonec dočasný.
- Alan Paton -

Předpokládám, že většinou doufáme, a není to malá naděje, že nikdy nevzdáme,a že nikdy nepřestaneme pokoušet se milovat a býti milováni.
- Elizabeth Strout -

Žijeme pro knihy.
- Umberto Eco -

Doufám, že v tomto nadcházejícím roce děkáš chyby, protože když chybuješ...Děláš Něco.
- Neil Gaiman -

Nikdo mě neočekával. Všechno čekalo na mě.
- Patti Smith -

Zábavné, že když konečně čelíš realitě, je neuvěřitelné, jak jasně vidíš věci.
- Marry Higgins Clark -

Ups, tohle nebyl nejlepší nápad!

18. ledna 2014 v 14:44 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Bylo parné léto, a K s P se rozhodly, že si ho trochu zpříjemní volno a vrhnou se do víru kultury ve městě. Jejich plánem bylo kino. Vyrazily spolu dvě hodiny předem a K sbalila do kabelky plastikovou láhev, ze tří čtvrtin naplněnou vodkou a pár kapek džusu na obarvení.

Rozhodly se půjčit si kola a stavit se na menším nákupu před večerní zábavou, kino mělo v programu napsáno Pařba na třetí. K a P se potloukaly po městě, a vlivem horka si trochu usrkly z plastikové lahve. Krucinál - bylo jim ještě větší horko!

V kině si objednaly popkorn a nezapomněly ani na láhev v kabelce, kterou během filmu vypily. Bohužel P vysypala nedojedený popcorn na podlahu a jediné, na co se obě zmohly, byl smích. Co na tom?

Cestou zpátky se dostavily menší potíže, když se měly vrátit stejnou cestou, jakou vyrazily za zábavou. P i K dělalo řízení kola značný problém, ale v pořádku se přes les dostaly zpátky a v nedaleké hospůdce si ještě daly menší pivo. Nasednutí na kolo pak už nepředstavoval žádný nedosažitelný cíl.

Ďáblovy kosti - Kathy Reichs

9. ledna 2014 v 17:22 | Lola Kiss |  Beletrie
Jedna z mála knih, která dokáže člověku nahnat husí kůži. Tentokráte jsem přečetla jeden, ze straších dílů s Dr. Temperance Brennenovou - Ďáblovy kosti. Je mi jasné, že pokud člověk nemá dostatečné znalosti ve zdravotnickém oboru, může tápat.

Překvapila mě spletitá dějová linie, která se mohla jevit jako zmateční, ale rozhodně se dala logicky zdůvodnit. Na druhou stranu musím říct (a je to větší část), že ji neshledávám tak fascinující jako Svaté kosti.

Kathy Reichs patří mezi mé oblíbené autory jako jsou J. Deaver, H. Schneider, A. Dumas, B. Stoker.

Žert - Milan Kundera

8. ledna 2014 v 15:22 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu
Milan Kundera
- *1929 v Brně
- vystudoval gymnázium
- vstoupil do komunistické strany
- učil na FAMU světovou literaturu (60. léta)
- do sametové revoluce byl zakázaným autorem v Československu
- žije ve Francii, v česku se nesmí vydávat jeho knihy

Žert
- Ludvík Jahn se po letech vrací do svého bydliště a vzpomíná na události před patnácti lety
- poslal své kolegyně pohlednici s tématikou urážející komunismus (byl to vtip, žert)
- ze tento dopis ho vyloučili ze strany a poslali na práci do Ostravy
- poznává nové lidi a dívku Lucii (také má pohnutý osud)
- po návratu do Prahy potká Helenu, manželku Pavla Zemánka, který ho dostal do dolů v Ostravě
- Ludvík svede Helenu jako pomstu Zemánkovi
- pomsta mu nevyjde, protože Helena a Pavel spolu nežijí
- dochází mu, jak zbytečné bylo celé ty roky toužit po pomstě

Charakterisitka postav

Ludvík Jahn
- pro nepochopený smysl pro humor a nerozvážnost byl odsouzen (první měsíce se odvolával na nevinu)
- zářný maják byla dívka Lucie - pomáhala mu zapomínat na svět
- v dopise napsal:
Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík
- dopis byl určený Markétě na svazáckém školení

Helena
- věrná komunistka, která posuzuje porušování mravních hodnot (svoje promíjí, ale ostatním nikoli)
- "strana komunistů věří, že člověk má jednu tvář, tu která je oddána jejich smýšlení" - ona je pravý opak (jednu tvář má pro stranu a druhou pro svůj život)

Lucie
- poukazuje na to, že pro štěstí a spokojený život nemusí člověk znát politickou situaci

Charakteristika díla
- vzorové dílo východního bloku
- generační román
- děj v Československu po roce 1948, končí v roce 1951
- střídání úhlu pohledu
- tématem je komunismus a jeho podoby během let (uzavřenost před světem, dodržování českých tradic)
- člověk se bál vyjádřit svůj názor
- hudba z Ameriky odsouvá stranou tu původně prosazovanou

Kauza: Proč je takový?

8. ledna 2014 v 15:03 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Poslouchání rozhovorů za dveřmi je špatné. Ale poslouchat rozhovor sousedů v patře pod vámi není špatné, protože stojíte na balkóně.

Slyšela jsem stěžování si tety J na jejího synovce M.

"Jak je možné, že se chová takhle příšerně, tak nezodpovědně?"

Odpověď jejího manžela K mě pobavila.

"Já to nechápu. Vždycky dostane, co chce. Nikdy mu nic nezakazujeme."

"Taky jsme za něj vyžehlili ten problém ve škole, aby ho nevyloučili." podotkla J.

"Když byl M malý, pečovali jsme o něj, protože má tu nemoc s plícema." Strýc K myslel astma.

Ach ano, velmi závažná nemoc! Zavrtěla jsem nad tím hlavou. A poslouchala dál.

Jak se mohou divit, že se chová jako utržený ze řetězu, když si M může dělat, co se mu zachce, protože je nemocný. Nemusí se učit, protože na maturitu mu stačí i čtyřky. Může si dovolovat na učitele, protože mu to projde. Může "ztratit" Blackberry, protože teta J a strýc K mu koupí další. Ze školy ho nevyhodí, tak proč by si nemohl nosit v kapse vystřelovák. Dostane peníze a kapesné, tak je přece na něm, co si za ně pořídí - pravidelnou opici a výpadky paměti.

Jasně, a přesto je divné, že se chová právě takhle?

RODINNÁ PRAVIDLA - 8. KAPITOLA

6. ledna 2014 v 22:02 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
ZLATO, JSEM DOMA

Táta pobýval již druhý týden mimo město a zařizoval rozšíření vlastního podniku, tak jsem považovala za skvělé zpestření, když mi Nina zavolala a zeptala se, jestli mám zájem jít s ní nakupovat.

"Půjdu moc ráda. Uvidíme se."

Začínal víkend a Emma stále vyspávala kocovinu. Já byla v pohodě, protože jsem toho vypila míň. Emma se ptala, co se v noci dělo, ale nedokázala jsem jí povědět úplně všechno, protože jsem tak trochu měla okno. Ale jedno jsem věděla jistě, a tak jsem jí řekla, co dělala a s kým.

"Wow."

"To je vše, co mi řekneš?"

"Jo."

Nebyla jsem si jistá, jestli byla ráda nebo prostě jen ji to přišlo vtipné, ale celou dobu se culila jako měsíček. Začínala jsem ji podezírat, že celou tu dobu nebyla opilá. Moje podezření opadlo, když se jí opice nepřestávala držet.

Nina na mě čekala v stříbrném Fordu před bistrem. Jakmile jsem nastoupila, podala mi kelímek s ovocným džusem a sama do sebe jeden vyklopila. Předtím jsem to nevěděla, ale Nina dává přednost čerstvě vymačkané ovocné šťávě namísto džusu z krabice.

"Díky. Kam to bude?"

"Co bys řekla na velké obchodní centrum?"

"Hm, zní to lákavě. Jedeme!"

Tolik jsem si užívala její společnost, věděla jsem, že je opravdu milá a zábavná, ale ona předčila má očekávání. Samozřejmě mě napadlo, jestli tohle jen nehraje, aby sbalila mého otce, ale vzápětí jsem pochopila, že ne. Ona je opravdu taková. Jemná, milá, zábavná a i energická. Líbila se mi čím dál tím víc.

V obchodním centru, jež mělo čtyři podloží, Nina zašla do čínské restaurace a překvapila mě, protože jídlo zaplatila sama a ani se neptala na můj názor.

"Ber to jako snahu zalíbit se ti." řekla a v očích jí poskakovaly radostné jiskřičky.

"Na mě dojem dělat nemusíš, už sis mě získala." řekla jsem napůl vážně a pak jsme si daly dezert v Ráji zmrzliny.

Celé dopoledne bylo úžasné, dokud jsem neuviděla jedinou osobu na celém světě, která dokáže změnit krásu v něco naprosto nechutného během pěti vteřin. Anna!

"Nino, nepůjdeme se podívat támhle?" Ukázala jsem rychle na obchod se společenskými šaty a snažila se ji zabránit ve výhledu na ni, přestože jsem věděla, že ji nezná.

V jeden moment jsem zadoufala, že mě Anna viděla a bude se užírat, že jsem se tak dobře bavila s tátovou přítelkyní. Jak ráda bych viděla její grimasu, kdybych jí řekla, že tohle je ta druhá nejbáječnější osoba na světě, hned po tátovi. V duchu jsem se usmála.

Nina souhlasila a povídala mi o firemním večírku, na který bude potřebovat nové šaty, a také mě pozvala. A samozřejmě se zmínila i o mém otci, jež jí bude dělat doprovod. Ta představa se mi velmi zamlouvala.

Netušila jsem, že můj dnešní den může být ještě lepší než doposud, ale mýlila jsem se. Doma na mě čekalo příjemné překvapení.

"Tati, konečně jsi doma!" Objala jsem ho a zahrnovala spoustou otázek ohledně jednání a pobytu v mém nejoblíbenějším městě, které je také uznáváno za jedno z měst s nejkrásnějšími památkami.

"Pomalu, pomalu. Všechno ti povím, ale nejprve, tady máš dárek." Předal mi balíček s pohlednicemi a se sušenými růžemi.

"Díky."

Ale než mohl cokoli vyprávět nebo jsem dostala možnost zeptat se na průběh jednání, zazvonil tátovi mobil a podle výrazu jsem viděla, že to nebude nic dobrého, tak jsem raději vyklidila pole a šla do pokoje uklízet.

Samozřejmě jsem nevěděla, jak dlouho ten rozhovor trvá, takže jsem vyšla právě ve chvíli, kdy jsem jasně slyšela otcův chladný hlas. To mohlo znamenat jen jediné, buď telefonuje se svým firemním poradcem nebo…

"Podívej Anno, já ji nemů.."

"Dobře, tak já se jí zeptám a dám ti vědět."

"Fajn. Řeknu jí to."

Potichu jsem se vrátila do pokoje a přemýšlela, co bych měla udělat, předstírat, že jsem nic neslyšela, zavolat Emmě a poprosit ji o pomoc nebo…

"Annastázie, volala tvoje… volala Anna." Viděl, jak jsem se zatvářila.

"A proč mi to říkáš?" Nechtěla jsem to vědět, nechtěla jsem na to myslet, nechtěla jsem, aby zasahovala do mého života, nechtěla jsem, aby existovala.

"Volala a pozvala tě na večírek. Bude to v jednom hotelu, kde se koná knižní trh nebo něco podobného. Ona by si moc přála, kdybys tam byla s ní."

"Hm…"

"Byl bych rád…"

"Víš, tati, slíbila jsem Emmě dámskou noc u ní doma, na zítra na večer, nebude ti to vadit, že ne?" Nadechl se, aby něco řekl, ale bála jsem se, že by znovu padlo její jméno, a tak jsem raději pokračovala. "Jo a dneska jsem byla s Ninou nakupovat. Úžasně jsme se bavily a představ si, že nás oba pozvala na firemní večírek. Není to skvělé?"

Doufala jsem, že změna tématu bude pro mě tou pravou volbou a očividně jsem trefila do černého. Jeho tvář se rozjasnila a začal se usmívat.

"Líbí se ti." podotkl a posadil se do křesla.

"Jo, mám jí ráda, ona je hrozně fajn a je tak milá a zábavná. Chápu, proč ji máš rád."

"Ano, ona je opravdu báječná." Zvedl se k odchodu, ale ve dveřích se otočil, nezapomněl.

"Já vím, tati. Promluvíme si pak." Raději jsem z toho neudělala otázku.

Ještě ten večer jsem pustila muziku a okamžitě zavolala Emmě, musela to vědět a musela mi poradit.

Emma přinesla do pokoje brambůrky a horkou čokoládu a rovnou přešla k hlavní události večera.

"Co bych měla udělat?"

"Podle mě bys tam měla jít, protože přinejmenším jí tam můžeš udělat parádní ostudu."

"Není to trochu dětinské?"

"Je, a co má být?" Pozdvihla obočí jako by si myslela, že mluví s méně nechápavým člověkem.

"Emm…"

"Ne, nic neříkej a prostě to udělej. Řekni otci, že tam budeš, že je to v pořádku. Prostě buď hodná holčička. Ale jakmile budeš s ní, dej jí poznat, jak o ní smýšlíš. Udělej to a budeš mít od ní napořád pokoj."

Chvíli jsem nevěděla, co odpovědět, tohle bylo opravdu trochu dětinské, no dobře, více než dětinské, ale líbilo se mi to. Začínala jsem si to představovat a to vyloudilo úsměv na mé tváři. Emma pochopila a vítězně pozvedla sklenku s čokoládou.

"A teď? Jdeme ven."

"Doufala jsem, že to řekneš."

Za hodinu jsme byly nachystané na žhavou noc ve víru velkoměsta. Půjčila jsem si černý flitrový top bez rukávů a ona si ode mě půjčila červenou halenku s hlubokým výstřihem až k pupíku. Rozhodly jsme se, že vypadáme skvostně, přímo k nakousnutí.

Seděly jsme u malého kulatého stolku u okna, když jsem postřehla, že se Emma potutelně usmívá.

"Co se děje?"

"Ale nic. Dojdu nám pro pití." Trochu mi unikal důvod jejího úsměvu, ale naneštěstí pro mě, jsem na to přišla velmi brzy.

"Rád tě vidím."

"Ahoj, Patriku."

"Nevidíš mě snad ráda?" Bez jakéhokoli pozvání si zabral Emminu židli a nepřestával se usmívat. V ten moment bych mu nejraději udeřila do obličeje. Co si to, sakra, myslí?

"Hm, mohla bych říct, že ano, ale nenávidím lhaní." Dopila jsem a zvedla se k odchodu, protože jsem si vzpomněla na tu pusu v kempu a trochu mě vyděsil fakt, že bych si to klidně i zopakovala, tady a teď.

"Co takhle pusa na rozloučenou?"

"To snad nemyslíš vážně. Ááá!" S alkoholem v krvi a špatně odsunutou židlí se mi zapletli nohy, a já padala s očekáváním bolestivého dopadu. Štěstí nebo ne, namísto pádu na podlahu jsem skončila v Patrikově náruči. A sakra!

Na malou chviličku jsem si myslela, že ho políbím, koneckonců mohla bych se vymluvit na pití, ale vzpamatovala jsem včas.

"Hej! Ihned mě pusť." Vykroutila jsem se ze sevření a postavila se tak, aby mezi námi zůstal stát stůl.

"Ahoj, copak to tu vyvádíte?" Emma! Nikdy jsem ji neviděla raději.

"Nic, on už je na odchodu."

"Jo, ale ještě předtím se zeptám i tebe, jestli chceš jít na párty."

"To zní skvěle."

"Bude to u mě doma."

"To vůbec nezní skvěle." promluvila jsem a snažila se zapojit do rozhovoru těch dvou.

"Přijdeme." Emma svými slovy dokázala, abych naráz oněměla.

"Za týden v devět, dám vám vědět. Tak čau." Poslední pohled vrhl na můj němý údiv, a s drzým úšklebkem odešel. Sakra.

Emma se celou cestu domů usmívala jako andílek a zcela ignorovala mou nabručenou náladu.

"Ale no tak. Nedělej z toho vědu!"

"Jasně, a proč bych z toho měla dělat vědu, že? Ten kluk je… Já ho prostě… Je mi protivný, chápeš?" Neuniklo mi, že jsem zrovna nevyvrátila její podezření.

"Jasně, už to vidím. A viděla jsem to i před tím."

"Cos viděla?" Založila jsem si ruce na prsou a sledovala ji s napětím, věděla jsem, co přijde a nemohla jsem tomu nijak zabránit.

"Holka, ty bys ho namístě snědla jako zmrzlinu. Viděla jsem to, viděla jsem tě."

"Jo, no a co. Tak jsem prostě toho hodně vypila a prostě jsem chtěla udělat něco hloupého."

"Neměla by ses vymlouvat na alkohol, ale stejně… Víš co, dám ti radu, nepřemýšlej a prostě po něm skoč."

Nevím, co přesně nám přišlo tak nesmírně legrační, ale obě jsme se daly do hrozitánského smíchu, až jsme nemohly dýchat. Přesně takové rozptýlení jsem potřebovala, potřebovala jsem svou nejlepší kamarádku a naše debaty.

Další den ráno, jsme šly provětrat kreditky a skoupily pomalu všechny obchody v okolí. S náručí plnou tašek jsem se vrátila domů.

"Tati, jsem doma!" zavolala jsem z chodby a běžela nahoru po schodech. Kdybych si bývala dávala pozor, poznala bych, že tu máme návštěvu. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem měla raději přijít velmi potichu a velmi potichu vse i vytratit pryč.

V kuchyni u stolu seděla osoba, kterou nenávidím, a ze všeho nejlepší by bylo, kdyby přestala existovat. Přímo na mém místě u stolu seděla Anna Koupilová.