RODINNÁ PRAVIDLA - 7.KAPITOLA

3. prosince 2013 v 10:59 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
7. Kapitola: Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš

Sluneční paprsky prosvítaly přes tmavě hnědé žaluzie a vykreslovaly zlatavé ornamenty na fialovou přikrývku.

Líně jsem natáhla ruku a zapnula rádio na bílém nočním stolku. S úsměvem jsem poslouchala písničku So What od Pink, a protože mi to nedalo, vyskočila jsem z postele a probudila rozespalé tělo k životu.

Snídaně ležela na jídelním stole v kuchyni a na ledničce visel načmáraný vzkaz otcovým nečitelným rukopisem, kde mi sděloval, že se vrátí do bistra až pozdě odpoledne.

Půl hodiny před otvíračkou mi Emma mávala před očima pozvánkou na bazénovou párty.
"No tak, budou tam všichni." Snažila se mě nalákat na jednu z nejsenzačnějších párty všech dob - jak sama uvedla v plamenném proslovu. "A navíc si budeš muset vzít masku!"

"Emmo, tohle nebylo fér." Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.

"No, někdy musíš použít nečestné metody, abys donutila někoho udělat správné rozhodnutí."

Nejsem typ holky, která chodí z jednoho mejdanu na druhý, a každou noc vymetá noční kluby. Existuje jen pár věcí, kterým neodolám, a Emma zahrála na mou slabost pro benátské masky.

"Vím, že o tom přemýšlíš, no tak. Řekni mi, že půjdeš!" Emma se šibalsky usmála. "Jednu masku jsem pro tebe už objednala."

"Opravdu?" vyhrkla jsem až příliš nadšeně a prozradila své vnitřní radostné rozpoložení.

"Tak domluveno. Uvidíme se brzy!"

"Ale…" Zaznělo do prázdna.

Dopoledne ubíhalo velmi pomalu a připadalo mi, že se lidé pohybují tak nějak zpomaleně jako v transu. Raději jsem se ve chvilkách volna dívala ven z oken a pozorovala sluncem zalité ulice, bůhví proč připomínající pláže na Havaji.

První týden na Havaji jsme strávily s Emmou u hotelového bazénu s koktejly v ruce nebo jsme se toulaly po pláži a hrály karty pod stíny palem.

Jak jsem se tak dívala na ulici, zaujaly mě dvě osoby stojící stranou, a v jedné z nich jsem bezprostředně rozeznala svého otce, a ta druhá osoba byla nějaká neznámá žena. Netušila jsem, co mají společného nebo o čem mluví, ale rozloučení je prozradilo - pusa!

"Nechceš mi představit svou novou přítelkyni?" Skládala jsem červené kostkované ubrousky na sebe a koutkem oka pozorovala jeho rostoucí úžas. "Copak?"

"No, jsem rád, že to bereš takhle. Dělal jsem si starosti."

"Jak jinak bych to měla brát." Zasmála jsem se nad jeho překvapením a vrátila se k objednávkám.

Emma se přiřítila do bistra jako tornádo, málem vrazila do vycházejícího páru. V rukou držela malou krabici a vypadala jako diblík.

"Tak, tady to máme."

Slavnostně položila krabici s maskou na pult a moje ,ne´ nebrala jako odpověď. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že se mi tam nechce, že se tam bude bavit i beze mě, ale ona mě neposlouchala, v tu chvíli byla hluchá.

Jsem si jistá, že by zvládla povídat hodiny a hodiny o té super párty, ale pozorovala jsem tátu, který očividně začínal mít námitky. Posunky mi naznačil, abych šla.

"Dobrá půjdu." řekla jsem a podívala se do Emminých nevěřícných očí.

Nadšeně se rozloučila a zmizela za prosklenými dveřmi, přičemž mi stačila věnovat svůj vítězný úsměv.

Party byla opravdu velkolepá. Všichni pozvaní přicházeli s maskami, jež jim zakrývaly polovinu obličeje nebo celý. Masky tvořily jen malou součást tohoto mejdanu, protože ať by příchozí viděl kdokoli, nemohl by pak s jistotou říci, kdo je kdo. A to je na tom právě to boží, jak říkala Emma. Minulou párty totiž ohlásili sousedi za velmi hlučnou a než se policie dostavila, byl dům prázdný a sousedé nebyli schopni potvrdit identitu, alespoň většiny.

Jak jsem předpokládala, dostavilo se plno lidí a já jsem neznala ani polovinu, každý přivedl někoho a tak se není čemu divit, že místo čtyřiceti lidí se po domě pohybovalo více jak sto.

"Páni, nečekal bych tě."

"Ani já tebe, Jaromíre."

"Tak kamarád má kamaráda, který dostal pozvánku a tak nás vzal s sebou."

Přiťukli jsme si plastikovými pohárky a odešli každý svým směrem. Byla jsem ráda, že jsem se ho zbavila, a vydala jsem se hledat přátelskou známou tvář.

Musela jsem uznat, že drinky u bazénu opravdu stály za to. Vypila jsem jich asi víc než bylo milo, ale kamarádi se nedají jen tak odmítnout a no, pivní pin pong je pivní pin pong.

Cítila jsem se uvolněně, jak už dlouho ne. Možná na tom měl svůj podíl i alkohol, ale odmítala jsem si připustit zcela očividný fakt, že ty krásně barevné nápoje jsou jen lehce říznuté. Nebyla jsem opilá, ale cítila jsem vlnu horka a pak také potutelný úsměv.

Opustila jsem bar s míchanými nápoji s čokoládovým drinkem v ruce a vydala se hledat Emmu, byla jsem trochu hotová a ráda bych se vrátila domů.

"Ahoj, nevidělas Emmu?"

"Ne, promiň."

Jediná odpověď, kterou jsem za půl hodiny procházení se po domě dostala. U bazénu jsem si dala znovu čokoládovou explozi a šla hledat Emmu do zahrady. Asi to nebyl nejlepší nápad, ale sklenici jsem vypila na ex a udělala velmi rychlý pohyb, při kterém jsem dopadla na lehátko.

"Jsi v pohodě?"

"Jasně. Neviděls náhodou malou černovlásku…eh.. Emmu?"

"Jo, šla támhle." Ukázal na zahradní domek a pak se vypravil shodit dalšího nebohého člověka do vody. Rozhodně bych ve vodě skončit nechtěla.

Prodrala jsem se keři a pak mi došlo, že jsem jednoduše měla jít po dlážděné cestičce. Ten alkohol mi vážně stoupl do hlavy, raději bych měla odejít co nejdříve. Podpírala jsem se o zeď a došourala se až ke dveřím zahradního domku, a v tu chvíli bych přísahala, že jsem toho vypila až až, a jsem doopravdy opilá jako námořník.

Scénu, jež jsem viděla, by měla zůstat nepřístupná i dospělým. Emma tam byla opřená o zeď, a muchlovala se tam s Jaromírem. Jiný výraz jsem proto nemohla použít, můj mozek vypověděl službu.

"Emmo?"

Emma se s opileckým úsměvem odtáhla od Jaromíra a podívala se mým směrem. No, Emma byla vysloveně…ožralá. Přesněji bych to neuměla zformulovat.

"Co sse děje?" Emma se dopotácela ke mně a Jaromír se vytratil neznámo kam.

"Přeb-rala jsi." Oznámila jsem a odmítla uznat, že sama mám s výslovností problémy.

"Vážně?" Nebyla ani schopná podívat se mi do očí, protože to vypadalo, že jí dělá problémy už jen samotné tvoření slov.

"Víš, že jsem přiššla za pět dvanáct?!" Začínala jsem být naštvaná, alkohol bouřil v mých žilách a veškeré to teplo se měnilo ve vztek.

"Ha, řekla bych žse za dvě dvanáct."

"Blbý snysl pro humor."

Pokusila se zasmát, ale málem skončila na zemi jako pytel brambor. Podpírala jsem ji a velmi pomalým tempem jsme se dostaly k přivolanému taxíku. Zůstalo mi ještě tolik rozumu, abych se neodvažovala řídit a nevozila Emmu k ní domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama