RODINNÁ PRAVIDLA - 6.KAPITOLA

29. listopadu 2013 v 14:50 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
6. Kapitola: Jako otravné mouchy

Svoboda. Volnost. Nespoutanost. Čirá radost. Vzduch.

Po tak dlouhé době jsem se ocitla venku a byla jsem volná. Po tolika týdnech předstírání a falešných radovánek jsem mohla vypustit nahromaděnou zlost a zapomenout. Zapomenout na prožitky, které se stávaly nevítanou součástí mého života.

Táta nás s Emmou odvezl na autobusové nádraží a po dlouhém a emocionálně vyčerpávajícím loučení jsme mohly jet. Autobus nečeká.

S tátou jsme obvykle dodržovali náš každoroční rituál, kdy jsme se sbalili a odjeli kempovat. Letos se to vše nějak zamotalo a táta musel zůstat doma. Mrzelo mě to, ale jakmile se objevila na prahu dveří Emmina hlava, přestalo.

S jednou maličkostí ovšem táta nepočítal. Ráno před otevřením bistra jsem si odskočila do supermarketu a koupila tři lahve alkoholu. Vodka, likér a whisky. S Emmou jsme si naplánovaly udělat menší párty a tohle byla příležitost.

"Hádej, co nám vezu na přilepšenou." Emmina taška zacinkala.

"To snad ne! Ty taky?" Zacinkala jsem tvou taškou.

Rozesmály jsme se a dohodly se, že se budeme chovat rozumně. Nevypijeme všechno najednou. Takže kromě vodky, likéru a whisky jsme měli i domácí slivovici, červené víno a druhou láhev vodky.

Do kempu jsme dorazily v deset hodin ráno a stan byl postaven o půl hodiny později. Jako pravé zálesačky jsme na sebe hodily kraťasy a stejná trička, která jsme si koupily na Havaji. Naobědvaly jsme se v místní hospůdce a vrátily se ke stanu vybalit si.

Stan má dvě ložnice a místnost pro kuchyňku nebo cokoliv jiného. Shodly jsme se, že budeme spát v jedné a do druhé si schováme oblečení a batohy. Důležité doklady a peníze jsme schovaly do polštářků.

Připravené na večerní párty pro dvě jsme se šly podívat po okolí a fotografovat.

Strávily jsme prima den a večer byl jen třešničkou na dortu. Potřebovaly jsme se vyblbnout a vypovídat se. A jedním ze způsobů jak dosáhnout otevřenosti je povolit stavidla mlčenlivosti alkoholem.

Strávili jsme u ohně poměrně dlouhou dobu a popíjely jsme. Nakonec jsme se přeci jenom trochu lízly a začaly skotačit. Tancovaly jsme okolo ohně.

"Nejsi ráda, že ji máš z krku?"

"Strašně moc!"

Točily jsme se v kruhu kolem ohně a smály se. Přestala jsem, když mě bolela bránice a nemohla jsem popadnout dech. Emma se složila vedle se stejným problémem. Rozhodně jsme spadaly do kategorie vysmátých násosek.

Ráno nás probudily sluneční paprsky a horko ve stanu. Připadala jsem si jako v tropech. Otočila jsem se a uviděla, že i Emma je vzhůru a dívá se do stropu.

"Co tam vidíš?" Položila jsem se na záda a dívala jsem se na mouchy, které lezly po stěně u vrcholu stanu. Něco mi připomněly.

"Mouchy se tak špatně odhánějí. Někdy se jich dokonce nezbavíš."

"Hm."

"Je to jako se mnou a s tou ženskou, jejím amantem a jeho synem."

"Nejsi ještě trochu v dezorientovaném stavu?"

"Víš, zkoušíš se jich zbavit, ale ony si klidně najdou jiný způsob jak ti otravovat život."

"Hm."

"Máme s sebou nějaké prášky?"

"Jo. V lékárničce." Rukou zalovila v kabele a podala mi červenou kosmetickou taštičku.

Po čtyřech jsem se s obtížemi dostala z ložnice do kuchyňky a přinesla nám sklenice s aspirinem. Připadalo mi to jako zbytečnost, protože co je lepšího než léčba šokem. Zvláště v případě, pokud hned za vámi leží velká kaluž vody. Studené vody.

"Kolik nám toho zůstalo?"

"Asi dvě lahve." Plavaly jsme na zádech a dívaly se na jasně modré nebe.

"Pojedeme do města na nákup." Emma se potopila a nedala mi tak možnost se odvolat.

Netoužila jsem se podívat do rodného města a podstoupit riziko shledání se známými, proto jsme nejely nakupovat do našeho města, ale do sousedního.

Vyhlídly jsme si krámek v postranní uličce u náměstí. Jedna malá místnost, zaplněná až po strop regály s potravinami a drobnými věcmi do domácnosti. V duchu jsem soucítila s lidmi, kteří trpí klaustrofobií.

Nakoupily jsme a autobusem jsme se vracely zpátky. Spokojené s dnešním úlovkem a nadcházejícím večerem. Počasí se drželo už od rána ve velmi jasné modré a voda byla osvěžující. Ne studená, ale ani ne teplá.

Přípravy na večerní párty ve dvou vrcholily. Doplnily jsme zásoby alkoholu, smíchaly marinádu na maso a vypůjčili si od vedoucího kempu soupravu na grilování. Potraviny a suroviny byly připravené, souprava na grilování sestavena a ponechána u ohniště.

"Víš, mám tátu moc ráda, ale jsem ráda, že jsi tady se mnou, Emmo." Ťukly jsme si.

"Co plánuješ dělat s tou, ehm, ženskou?"

"Myslím, že na tuhle konverzaci nemám dostatek promile v krvi."

"Ale jdi." Emma mi pro jistotu dolila červený kelímek kapučínovým likérem.

"Nevím." Musela jsem si to připustit. "Veškeré mé snahy, aby nezasahovala do mého života, vyšly naprázdno. Snažila jsem se ji slovy i svým jednáním přesvědčit. Ale nic. Jako by byla z kamene."

"Jejky. Vypadá to, že hladina alkoholu ovlivnila tvou mysl." Její hlas se melodicky rozhoupal.

"Nech toho. Nezahrajeme si raději karty?"

"Naše tradice. Poražený pije."

"A nezapomeň, že vítěz pije dvakrát."

"Tak to abych se snažila."

Emma míchala a rozdala karty. Vyhrála jsem dvakrát za sebou, a tak se stalo, že jsme v sobě měla čtyři sklenky vodky a Emma jen dvě.

Při páté partii, jsem začínala cítit lehké vibrace a nepatrně rozostřený pohled. Nasmály jsme se a zapomínaly na čas i na místo, kde jsme. Bylo to jako kdysi, bezstarostné holky, které si spolu vyrazí na flám.

Když jsme byly v nejlepším, vyhrála jsem znovu a vypila další dvě sklenky, se objevil nevítaný host.

"Ty mě jako sleduješ?" Emma se otočila ve směru mého pohledu.

"Promiň, ale celý svět se netočí jenom kolem tebe."

"Mám to ale štěstí."

"Vy se znáte?" Ta otázka byla mířená na mě.

"Ne. Možná jenom trochu. Ne. Ehm." Alkohol mi zpomalil myšlení a schopnost odpovídat.

"Jsem Patrik, ahoj." S Emmou si podali ruce, bylo mi to tak trochu jedno.

"Ahoj, Emma."

"Co tady děláš a proč?" Narážela jsem na jeho úmysl se k nám posadit.

"Jsem tady s kamarády, ale myslím, že nejsem povinen ti vysvětlit, proč si k vám sedám."

"Tak to dzeknu, ehm, řeknu jinak. Proč narušuješ naše soukromí?"

"Vadí ti to, Emmo?"

"Ovšem, že jí to vadí." odpověděla jsem místo mé dobrosrdečné kamarádky.

"Vůbec ne. Ale myslím, že se půjdu na chvíli projít." Než jsem stihla protestovat, zmizela.

Nastala dlouhá chvíle ticha. Asi jsem byla moc opilá nebo jsem nepřemýšlela dostatečně rychle, o tom, co jsem udělala. Podala jsem mu kelímek s alkoholem.

"Tipoval jsem tě, že nepiješ." Lokl si a pak se natáhl pro lahev.

"O mně nic nevíš." Vzala jsem si lahev zpět.

"A co takhle to změnit. Zajímáš mě."

"Hm. A co s tím hodláš dělat?" Napila jsem se a pocítila záchvěv tepla.

"Právě na tom pracuju."

"Hm." Byla jsem si jistá, že jsem zčervenala. Ale natolik jistá, abych znala tu pravou příčinu, ne. Alkohol nebo já?

Podal mi lahev zpátky, ale reflexy jsem měla trochu zpomalené a lahev zlatého Jelzina dopadla na zem. Pití se lilo nezadržitelně ven a vsakovalo do vyprahlé země u ohniště.

Rychle jsem se pro ni sehnula, společně s Patrikem. Viděla jsem to jako rozmazanou šmouhu, ale nemohla jsem tomu zabránit. Naše hlavy se srazily.

"Au." Zaúpěli jsme oba a narovnali se. Když bolest ustala, chechtali jsme se.

Nemluvili jsme a byla to docela nepříjemná i příjemná chvilka. A pak mi to došlo. Opravdu zpomaleně, jsem si uvědomila, co bude následovat.

"Tak jak to tady zvládáte?"

"Fajn." Narovnali jsme se do původních pozic a zírali na oheň. I Emmě bylo jasné, že jsme se málem políbili.

Poseděl tam s námi asi dvě hodiny, než se uráčil odporoučet a zmizet. S Emmou jsme zůstaly vzhůru až do dvou do rána. Matně si na tom vzpomínám.

Předpokládám, že jsme se byly namočit, když jsem objevila mokré oblečení před stanem. Musela jsem si přiznat, že se nepředvádíme zrovna v lichotivém světle.

"Vypni ten otravný zvuk." Emma mi hodila telefon, který právě vyzváněl A Drop In the Ocean Enemy by Ron Pope.

"Ahoj tati."

"Dobré ráno, jak se tam vy dvě máte?"

"Skvěle." Hlava mi bolela a chtělo se mi zvracet.

"To je dobře. Doufám, že jste nezapomněly slušné chování."

"S tím nepočítej, protože dobré chování je zakopané u nás na dvorku."

Smích.

"Co se děje?"

"Je mi líto, že vám musím přerušit holčičí mejdánek, ale potřebuju tě tady."

"Jasně, podívám se, kdy nám jede autobus."

"Díky. Čau."

"Pa."

Chvíli jsem nad tím dumala, ale pak to hodila za hlavu.

"Emmo! Vstávej! Musíme se hned vrátit domů." Houkla jsem do ložnice.

Rozkládala jsem stan, popravdě mi to vůbec nešlo, a Emma se šla podívat na autobusové spojení do města.

"Ahoj."

"Čau, Patriku." To mi ještě scházelo. Zvedla jsem hlavu a měla pocit deja vu.

"Nechceš pomoct?"

"Ne. Zvládám to." A samozřejmě jako naschvál stan popřel mé tvrzení.

"Ukaž." Jemu to trvalo pět minut, mě hodinu.

"Díky."

"Nemáš zač."

"Jasně." Srolovala jsem stan a nacpala ho do vaku. Aspoň něco mi šlo.

Patrik si to štrádoval do kiosku a mně se ulevilo. Po včerejším večeru jsem se vedle něj cítila trochu nesvá.

"Jede nám to za chvilku." Posbíraly jsme věci a zamířili na autobusovou zastávku.

"Emmo, počkej tam na mě, jo?"

"Fajn." Vzala si ode mě batoh a pokračovala dál.

Vrátila jsem se ke kiosku a našla Patrika, jak si kupuje pivo.

"Ahoj, můžeš na chvilku?" Usmívala jsem se a prstem přejela po zábradlí.

"Jasně, co…" Políbila jsem ho, než stihl dokončit větu. A odpoutala jsem se od něj, než se stihl vzpamatovat. Chytré řeči jsem v danou chvíli nepotřebovala.

"Co to bylo?" Emma významně protáhla, když jsme se v autobuse usadily.

"Jenom trocha rozptýlení." Snažila jsem se o nenucený tón.

"Jasně. Jsem tvoje kamarádka. Pověz mi trochu víc."

"Není co říkat. Prostě jsem to chtěla udělat. Tečka. Konec příběhu."

"Ty mi to povíš."

"Pochybuju."

"Uvidíme."

Zbytek cesty jsme probíraly zážitky z víkendového opojení alkoholem. Sečteno a podtrženo, opravdu jsme si toho moc nepamatovaly.

V bistru se nám dostalo královského uvítání a pozdravů. A samozřejmě otázka: "Tak co jste tam prováděly?"

Vyprávěly jsme o počasí, o grilovačce a taktně jsme zamlčely alkohol. Emma odešla a já vytušila, že se mi dostane nějakého kázání. Kdykoli se táta tvářil tak jako teď, ztrápená lidská bytost, očekávala jsem konverzaci na vážné téma.

"Anastázie, nechceš mi říct konečně pravdu?"

"Pravdu? Ale já ti říkám pravdu." Ošila jsem se.

"Podívej, ty si asi myslíš, že nevidím co se děje?"

"Ty jsi velice vnímavý, ale nechápu co…"

"Každý večer máš puštěnou muziku, že mi to trhá uši. Nesměješ se tak často, a když přijdou zákazníci… Zkrátka, co se děje?"

"Nic." Měla jsem čekat, že to jednou přijde.

"Myslíš si, že nevidím, jak ses změnila od té doby, co se vídáš se svou matkou?"

"Ona není má matka."

"Myslel jsem si to. Řekni mi pravdu."

Vyprávěla jsem mu všechno a nic nezamlčovala. Zdvořile vyčkával a neskákal mi do řeči. Sem tam pokýval hlavou.

"Nezlob se."

"Já se nezlobím, to je v po… Jsi dospělá a tohle rozhodnutí je na tobě. A já tě v něm podpořím."

"Díky." Objal mě, a sklízeli jsme stoly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama