RODINNÁ PRAVIDLA - 5.KAPITOLA

22. listopadu 2013 v 7:40 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
5. Kapitola: Novinky jsou špatné


Od toho incidentu v kině jsem musela podnikat výlety s tou ženskou. Neskákala jsem do stropu nadšením, jak si táta myslel.

Jedním z oněch výletů byl oběd, na kterém mi objasnila situaci s tím mužem z kina.

"Nestojím o nějaké vysvětlování. Je mi jedno jak nakládáte se svým životem."

"Ale já bych ti to ráda řekla."

"Už při našem prvním setkání jsem Vám jasně dala najevo, že o Vaše vysvětlování čehokoli nemám zájem. Je mi to prostě jedno."

"Ale nemělo by ti to být jedno. Miroslav je můj nový přítel a Jaromír je jeho syn."

"Podívejte se, nevidím důvod, proč by mě to mělo zajímat. Jste cizí a do Vašeho soukromí mi nic není. Takže pokud mě omluvíte, půjdu. Mám ještě práci."

"Proč tohle tedy děláš?"

"Mám ráda svého otce a nedovolím, aby se trápil, i kdyby to bylo na můj úkor. Proto jsem se rozhodla, že se s Vámi budu scházet. Nic víc v tom nehledejte. Dělám to pro svého tátu, který je pro mě vším."

"Ale…"

"Vtrhla jste do našeho života a nikdo se Vás o to neprosil. Nedivte se, a jednou pro vždy si uvědomte, že mě je jedno kdo jste a co děláte."

"Nejsem nikdo cizí. Jsem tvoje matka."

"Dost! Tohle už nikdy nevyslovujte. Jak se vůbec něco takové opovažujete vyslovit! Já nemám matku a nikdy jsem neměla. Táta je pro vším, a víc nepotřebuju. Takže si pamatujte, že on je moje rodina. Vy jste jen cizí osoba, a znuděná a otrávená, a tak jste si řekla, že otrávíte život i někomu jinému. Ale víte co? Už toho mám po krk. Přestaňte si hrát na něco, co nejste. Sbohem!"

Nebyla jsem hrdá, že jsem se rozčílila a vylíčila jí tak něco z toho mála, co si o ní myslím. Ale uvědomila jsem si, že se mi ulevilo, když jsem to ze sebe dostala. Tajně jsem doufala, že pochopí, že pro mě nikdy ničím nebude. Je to jen další hrbol na cestě, se kterým se musíte popasovat.

Doma jsem se setkala s překvapením, které se mi nelíbilo, a hlavně jsem neočekávala, že nějaké bude. Táta mi oznámil, kdo volal a předal mi vzkaz.

Ta zpropadená ženská mě pozvala na piknik spolu se svým přítelem a jeho synem.

Po večeři jsem dodržela novou tradici. Hudba s nadměrnou hlasitostí a telefonát s Emmou. Probraly jsme spolu události posledních dní a ona navrhla, že by mohla jít se mnou zítra na ten piknik. Podpořit mě. Souhlasila jsem.

Sešly jsme se s Emmou na rohu Jednadvacáté ulice, a pak jsme zamířily na nádraží. S Emmou jsem nemusela předstírat, že je mi skvěle a jak se na to těším. Věděla, že bych nejraději utekla daleko odsud a nevrátila se.

Vlak měl půl hodiny zpoždění, za což jsem byla vděčná. Připravovala jsem se na společné setkání, ale přesto jsem cítila, že mě opouštějí síly. Té přetvářky jsem začínala mít nad hlavu.

Před budovou nakladatelství jsme se s nimi setkaly. Dívala jsem se na ně a hodnotila tu malou skupinku jako rodinku. Br! Otřásla jsem se. Přišlo mi to tak nechutné. Proč musím trávit volný čas s člověkem, kterého nenávidím z hloubi duše. Proč se dějí všechny špatnosti právě mně. Aj, aj. Začínám být melancholická. Pohodila jsem vlasy a vytřepala si podobné nesmysly z hlavy.

Naskládali jsme se do velké dodávky a vyrazili na cestu. Emma seděla na sedadle mezi mnou a Jaromírem. Byla jsem jí vděčná, protože jsem vůči němu pociťovala počáteční apatii. Ale ona si s tím hlavu očividně nedělala.

"Těšíte se, děvčata?"

"To ani nemáte tušení." odpověděla jsem a snažila se, aby to nevyznělo tak dvojsmyslně.

"Kam to jedeme?" Emma.

"Na jedno místo u řeky, kousek u lesa." Miroslav odpovídal ve snaze udržet vymírající konverzaci - bez úspěchu.

Na místo jsme dorazili o hodinu později. Předpokládala jsem, že ta nejvíce nepříjemná část dne přichází.

"Jděte se na chvíli projít."

Ten jeho velitelský povel mi byl tak nepříjemný. Už, už jsem si troufala odseknout, ale Emma mě odtáhla pryč k vodě se slovy: "Pojď se uklidnit."

"To je příšerné!" řekla jsem a kecla si na plochý kámen u řeky.

"Musíš se uklidnit, vypadala jsi jako bys ho chtěla na místě probodnout."

"Sakra! Ani si neumíš představit, jak se mi tahle situace příčí." Vyhozený kamínek dopadl s malým šplouchnutím na vodní hladinu a zmizel.

"To bude děsnej den." Jaromír si k nám přisedl a díval se na vodu.

"Co prosím?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Hele, nevim jak ty, ale mně se todle vůbec nelíbí."

"Hm." O jeho slovníku a inteligenci jsem si udělala jasný obrázek. Ale nebyla jsem si jistá, na kolik bych mu mohla věřit.

"Proč to říkáš?" Tahle otázka mě taky zajímala a byla jsem ráda, že právě Emma ji položila.

"Jen se na ně podívej. Chovaj se jako nějaká rodinka nebo tak něco."

"Aha."

"Prostě, bez urážky, ale todle jim dlouho nevydrží."

"Co kdybychom změnili téma?"

"Co navrhuješ, Anastázie?"

"Co třeba, kdybys řekl něco o sobě." No jo no, Emma. Jakmile se jí nějaký kluk líbí, jde do toho naplno. A Jaromír upoutal její pozornost.

Jaromír se rozpovídal, a tak jsem vyklidila pozice a šla se projít o kus dál proti proudu řeky. Cítila jsem se volná, dokud na mě nezavolali, že je oběd hotový. Neutrální masku a hurá za nimi. Jak Napoleon u Waterloo.

Sedla jsem si vedle Emmy a vybrala si kuřecí sendvič s kečupem.

"Jak se ti tady líbí, Anastázie?"

"Táta mě sem brával, když jsem byla malá a učil mě plavat támhle kousek od té skály. On je prostě skvělý."

"Moc se omlouvám, ale musím se vrátit." Emma přerušila vynucenou konverzaci.

"Co se stalo?" Velmi taktní pane Miroslave. Cizího člověka se ptáte, co se stalo. Kdyby to chtěl říct, tak to přeci řekne, není-liž pravda?

"Rodinné důvody." Pochopila jsem, že si to pak povíme.

"Odvezu tě."

"Ahoj Emmo." Rozloučila se a Miroslav ji vezl zpátky do města.

Trapné ticho. Chtělo se mi začít se smát, ale udržela jsem se. Co si ta ženská asi myslela, když svedla dohromady tolik cizích lidí najednou. Ani jeden se neznáme.

"Jsou to výborné sendviče, Jaromíre." Vzhlédla jsem a překvapeně se na něho podívala.

"Ty jsi dělal ty?"

"Jasně, jsem vyučenej kuchař a právě sem se vrátil z Paříže." Hm, že bych musela přehodnotit své stanovisko? To se stává málokdy, ale přece.

"Hm." Asi dnes budu ukončovat konverzaci.

Nastalo další ticho, přerušené jen prouděním vody. A nějakou divnou konverzací o ničem. A pak ticho prořízl zvuk motoru. Pan Miroslav se vrátil.

"Všechno v pořádku?" zeptala se ta ženská. Pochybovala jsem, že by ji to zajímalo.

"Ano."

Přisedl si a začala konverzace, které jsem se nechtěla účastnit, šla jsem se projít podél řeky. Přemýšlela jsem, jak daleko odtud je ta skála. Ne, že bych na ní měla nějaké veselé vzpomínky.

Jako malé dítě jsem byla hodně paličatá, dělala jsem přesný opak všeho, co mi táta řekl. Takže jsem vylezla na zakázanou skálu. Není to moc vysoko, tak jen dva nebo tři metry nad vodou. Líbilo se mi, že jsem tak vysoko a na zakázaném místě. Byla jsem malá a nechápala jsem, že by se mi něco mohlo stát. Přeci mě hlídal táta.

Chtěla jsem se podívat přes okraj strmého skaliska, a šla jsem tak blízko, že zvětralé kameny se uvolnily a já se spolu s nimi zřítila do vody. Příšerně jsem se vyděsila a zapomněla, jak se plave. Naštěstí táta pro mě skočil a zachránil mě. Ale stejně si pamatuju, že jsem mu odmlouvala, aby mě nebral do nemocnice. Tentokráte neposlechl on a vzal mě do nemocnice sv. Vincenta. Lékař na ambulanci ho ubezpečil, že mi nic není.

Od té doby jsme sem nechodili. Nemusela jsem si připomínat, jak hrozný zážitek jsem si odtud odnesla.

"Počkej na mě!"

"Proč? Nemáš nic lepšího na práci?" Pokračovala jsem v chůzi s Jaromírem v patách.

"Ani ne. Mám ti vyřídit, že se budem vracet, že prej bude pršet."

"Aha. Dobře." Jupí!

"Co se takhle sejít, někdy? Stavil bych se u vás v tom bistru."

"Proč? Tedy, jak o něm víš?"

"Anna mi to řekla, napovídala toho o tobě hodně."

"Na to neměla právo!" Vyznělo to ostřeji, než jsem měla v plánu.

"Todle je mi jedno. Takže, stavim se zejtra." Nepřestávalo mě ohromovat jak má vybraný slovník a způsoby. Možná je zdědil po svém otci.

Nestihla jsem pořádně odpovědět, protože jsme došli k autu, kde na nás už čekali.

"Honem, pospěšte si!" Slyšet jeho rozkazy mi nebylo o nic příjemnější, než kdybych je slyšela od ní.

Připadalo mi, že zpáteční cesta je mnohem kratší. Připustila jsem nadšení, že už konečně smím odejít a nebudu se muset přetvařovat.

Ve vlaku jsem se těšila na tátu a na náš společný prodloužený víkend v kempu Ohníčky. Žádné další přetvařování, žádná falešná maska zdvořilosti, žádné hraní. Byla jsem tak ráda, že ji neuvidím, že jsem neslyšela průvodčího, žádajícího o lístek.

"Ahoj tati, jsem doma." volala jsem už ve dveřích.

"Ahoj, tak jak ses měla?"

"Bylo to fajn."

"Dobře. Vrátím se do práce. Dneska je tu nával."

"Jasně." Uvázala jsem si zástěru a vrhla se do práce. Dneska více než kdy jindy jsem potřebovala rozptýlení. Stávala jsem se imunní vůči okolí i pocitům. Jako bych měla otupělé smysly, což rozhodně není v pořádku.

"Ahoj. Zkusím to ještě jednou. Jsem Patrik. A ty?" Proboha. Zase on.

"Podívej…"

"Jmenuje se Anastázie."

"Tati!" Nechápala jsem, že se do toho montuje. Jak ho to vůbec napadlo. Kruci! Teď se toho kluka nezbavím.

"Nemáš za co." Odešel a vyklidil prostor, který bych raději nechala zaplněný.

"Takže, Anastázie, zajímavý jméno."

"Máš něco proti tomu?"

"Ne."

"Sto dvacet." Podala jsem mu účet.

"Uvidíme se."

"S tím nepočítej. Jsem vlk samotář jako teta Rousi."

"Hm."

Nezdržovala jsem se a odešla obsluhovat pár na sedmičce. Třeba mi dá ten kluk konečně pokoj. Měla jsem pravdu, protože pozdravil a odešel.

Uf! Proč se tolik lidí najednou cpe do mého samotářského života, kde jsem spokojená?

"Ta charitativní akce je na spadnutí. Nepojedeme zítra nakupovat?" Položil na stůl talíře s večeří a posadil se.

"Ráda pojedu nakupovat." Zamlčela jsem skutečnost, že se mi nechce na tu akci, ale nakupovat ano.

"Tak pojedeme zítra, jsi pro?"

"Jasně." Popřáli jsme si dobrou chuť a pak dobrou noc.

V mém pokoji nastal obvyklý rituál. Nahlas puštěná muzika a telefonát s Emmou. Probraly jsme události dne. Jak se snažili hrát si na rodinku u té řeky. Taková blbost! Probraly jsme i Jaromíra, a Emma byla nadšená, když se dozvěděla, že se staví v bistru. Nabyla jsem dojmu, že od této chvíle bude v bistru pečená vařená.

Překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Následující den, přišel do našeho bistra Královský oběd poslíček. Přinesl mi balík.

Plně doufám, že si tyto šaty oblékneš na charitativní akci spolu s těmi botami.

Anna S. Koupilová

"Ty jsou ale pěkné." Táta vytáhl šaty z krabice. Černé, formální, a s hlubokým výstřihem na zádech.

"Mně se nelíbí, raději bych si vybrala nějaké sama."

"Dobře, jak chceš. Za patnáct minut pojedeme. Tak se připrav." Odnesl krabici dozadu a na nic se neptal. Zavřel krám a vyjeli jsme spolu do města.

Prošli jsme spoustu obchodů, než jsme našli zajímavé šaty. Vybrala jsem si barvu paví modři. Jednoduché šaty, se šálem přes ramena.

"Zlato, vypadáš v nich nádherně." Táta mě zatočil kolem dokola.

A pak nastal ten večer. Táta mě odvezl na místo konání.

"Vypadáš úchvatně."

"Díky."

"Máš všechno?"

"Jo, neboj se. Dám ti vědět, až budu chtít domů."

"Pa." Rozloučili jsme se a já se naposledy podívala na účes od Emminy maminky. Vypadal parádně, musela jsem uznat, že vypadám skvěle. A byla jsem ráda, že jsem si nemusela obléknout nic od té ženské.

Podala jsem pozvánku a ocitla jsem se na velmi snobské akci. Akci, na kterou si lidé vezmou to nejdražší co mají, jen aby se pochlubili jak jsou bohatí. Velmi charitativní akce.

"Kde máš ty šaty od Chanelu?"

"Co prosím?" Otočila jsem se a uviděla ji, jak tam stojí v doprovodu Miroslava a za nimi postává jeho syn Jaromír s nějakou holkou."

"Ty šaty a ty máš i jiné boty."

"Ano, vzala jsem si, co jsem chtěla. A pokud vím, tak Vám do toho nic není. Neprosila jsem o nějaké Vaše dárky nebo milodary. Je mi jedno, jestli to bylo to nebo ono. A proto mě omluvte."

Odešla jsem k baru s nápoji a řekla si o vodku s džusem. Vypila jsem asi dvě skleničky, když mě opět vyhledala. K mé smůle.

"Co se ti to stalo?"

"Ale nic. Jsem v pořádku. Jasně jsem Vám dala najevo, že jste pro mě naprosto cizí osoba. Nevím, proč se tak chováte a děláte to, co děláte. Nikdy, dobře mě poslouchejte, nikdy se tohle nezmění. A když mě teď omluvíte, čeká mě další runda."

Vzala jsem si z podnosu skleničku s nápojem a odešla jsem se podívat po občerstvení. Měli tu jen samé jednohubky z mořských ryb. Nic proti, ale něco pro zakousnutí by mi bodlo.

Za ten večer jsme přetrpěla několik rozhovorů a pak samotný program, kde všichni mluvili, ale skutek utek.

Posilněná několika skleničkami vodky s džusem jsem se rozhodla, že je načase ukončit tuto směšnou situaci a odejít. Zavolala jsem tátovi a řekla mu, aby pro mě přijel.

Začínala jsem být trochu opilá. Málem jsem se na dámských toaletách přerazila.

Venku na mě před budovou čekal táta. Podepřel mě a pomohl mi do auta. Skoro jsem nemohla chodit, protože než dorazil, vypila jsem ještě několik skleniček. Pamatuji si, co se dělo. Pár obrázků mám trochu rozmazaných, ale jinak jsem byla po celou dobu při vědomí.

Doma jsem se ani nesvlékla ani neodlíčila. Padla jsem rovnou do postele a usnula.

Ráno mě čekalo překvapení. Silná káva, kterou bych si normálně nedala a snídaně do postele.

"Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo." Napila jsem se a vytahala si z vlasů sponky. Účes stejně držel na místě.

"V pořádku. Tak jsi neodhadla vliv alkoholu."

"Díky."

"Myslím, že by bylo fajn, kdyby sis dopřála odpočinek. Vím, že každý rok jezdíme spolu kempovat, ale letos nemůžu. Ale neboj, zavolal jsem Emmě. Pojedete samy dvě."

"Jsi báječný."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama