RODINNÁ PRAVIDLA - 4.KAPITOLA

21. listopadu 2013 v 20:49 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
4. Kapitola: Nesnáším ty rituály


Stála jsem naproti nakladatelství Elipse, schovaná ve stínu stromu a dívala se směrem ke slunci.

"Nesnáším ty sbližovací pokusy, trapné momentky a rituály." řekla jsem a posmutněla.

Čekala jsem deset minut a pak dalších deset. Začínala jsem se nudit a zuřit. Slíbila jsem si, že počkám ještě pět minut, a pak se vracím vlakem domů. Zbožné přání vrátit se domů, se mi však nesplnilo.

"Ahoj." Otevřely se dveře černého Mercedesu, a v nich se objevila hlava té ženské.

"Dobrý den." Velmi nucený pozdrav a neutrální výraz.

"Pojď, nastup si. Jedeme."

Povzdechla jsem si a posadila se na sedadlo vedle šoféra. Podivil se, ale nic neříkal. Všimla jsem si, že i ona se podivila, ale mlčela. Ušetřila mi tím výchovnou dávku, kterou jsem jí hodlala uštědřit.

Dívala jsem se po obchodech, když mi došlo, kam jedeme. Do nejdražší části města. Paráda! Teď jsem se ještě víc jak před tím cítila v pasti. A východ v nedohlednu.

Vystoupili jsme mlčky, a podivila jsem se, chování šoféra. Šel s námi.

"On je tady dneska jako náš nosič nákupu."

"Lituju ho."

"Nepůjdeme?"

"Dobře."

Vydechla jsem a vlekla se za ní. Šofér se choval jako kavalír. Na můj vkus byl až moc tichý. Zkusila jsem si tuhle madam představit, jak někde kempuje. Velmi komická scéna, kdy se nechá nosit po trávě, aby se nezamazala a nezničila si nové boty. Pohrávala jsem si s fantazií a nevěnovala pozornost okolí.

"Půjdeme do skvělého butiku, bude se ti líbit. Věř mi, mám ho ze všech nejraději."

"Myslet si, že se mi bude líbit, klidně můžete." podotkla jsem a vstoupila do nevkusně drahého obchodu. Člověk bez zlaté kreditky tu nemá co pohledávat.

"Dobrý den, Anno!"

"Ahoj Kristy, jak se máš?"

"Dobře díky. A kdopak je tato mladá dáma?" S úsměvem se zaměřila na mou maličkost.

"To je m…"

"Jsem Anastázie Svitná." Představila jsem se sama a předešla nepříjemné chvilce.

"Moc ráda Vás poznávám." Po představení nás odvedla k pohovce a nabídla čaj nebo kávu.

"Dám si kávu s mlékem. Bez cukru."

"Pro mě nic, děkuju." řekla jsem a šla se podívat na vystavené boty.

Ceny se točily od jednoho tisíce a výš. Boty výhradně na podpatku deset centimetrů.

"Zalíbily se Vám nějaké, slečno?"

"Vyzkouším si tyhle." Ukázala jsem na hnědé sandálky s imitací hadí kůže. "Velikost 38."

"Samozřejmě." Usmála se a odešla dozadu.

Prošla jsem si celou prodejnu, několikrát. Vracet jsem se nechtěla, ale musela. Kristy mi přinesla vybrané boty. Posadila jsem se na protější sedačku, abych nemusela sedět vedle ní.

"Vybrala sis velmi dobře."

"Hm."

Boty mi padly dokonale. Cítila jsem se v nich pohodlně. Ráda bych si je koupila, ale nechtělo se mi za ně utratit tolik peněz. Tři tisíce. Raději jsem je prodavačce vrátila.

"Půjdeme dál?"

"Samozřejmě." Postřehla jsem snad u ní radostný výraz.

Prošli jsme spolu se šoférem celé obchodní centrum. Já jsem si koupila jedny Conversky, ale ona si koupila v každém obchodě jednu nebo dvě věci. Šofér měl co dělat, aby celý nákup unesl.

"Myslím, že je vhodná doba, abych se vrátila domů."

"Ale zamluvila jsem nám kadeřnici a oběd."

"Co prosím?" Ona se snad zbláznila. Copak jí to nedochází? Nepozná z mého postoje vůči ní, že ji nemůžu ani vystát?

"Říkala jsem si, že by bylo moc hezké, kdybychom se spolu naobědvaly a popovídaly si."

"Podívejte se, dohoda zněla, že půjdeme na nákupy. A toť vše. Takže na nějaký oběd s Vámi nepůjdu. A další věc, kterou jste zmínila. Na mé vlasy smí sahat pouze můj otec, a matka mojí kamarádky, protože je kadeřnice. Takže opakuji svou předešlou zmínku, že odcházím."

"Počkej, odvezu tě na nádraží." zvolala, ale neotočila jsem se.

"Ráda chodím pěšky." zavolala jsem a modlila se, aby stála na místě. Nepotřebovala jsem se přetvařovat znovu.

Cestou na nádraží jsem přemítala, že bych byla obstojná herečka. Můj výkon byl na Oskara. Nevybuchla jsem, nekřičela jsem na ni nadávky, nestěžovala jsem si a neodporovala jsem jí. Chovala jsem se v mezích slušnosti, tak jak si to nenáviděná osoba zaslouží.

Vlak stavil přesně, měla jsem velmi málo času nato, abych si připravila veselou masku pro otce. Psychicky jsem se připravila na všechny vyčerpávající otázky a odpovědi. V životě jsem nikdy nemusela podstoupit podobnou zkušenost. Jak naivně jsem věřila, že život přece není tolik krutý.

"Ahoj, zlatíčko. Jak bylo na nákupech?" Radostně si mě přivinul do náruče.

"Ahoj. Bylo to fajn."

"To jsem moc rád. Udělala jsi mi tím velkou radost."

Posadili jsme se v našem boxu, v zadní části bistra s výhledem na květinářství. Odpovídala jsem na otázky jako naprogramovaný robot. Nezapomínala jsem na radostné projevy, když jsem mluvila.

Táta se vrátil zpátky obsluhovat hosty a já se k němu přidala. Na další otázky nebyl čas.

"Dobrý den, co si přejete?"

"Dobrý den, hledám slečnu … Anastázii Svitnou."

"To jsem já."

Podepsala jsem potvrzení o převzetí balíku a podívala se směrem na otce. Pokrčil rameny.

Sedla jsem si k našemu stolu a s tátou v zádech jsem rozbalila obálku přilepenou na velké krabici. Bylo to od . Pozvánka na nějakou charitativní akci v centru a pak její proslov o důležitosti, abych se tam ukázala.

"To je ale dobrý nápad, viď?"

"Asi jo." Vyvedená z míry jsem se přestala na vteřinu kontrolovat.

"Copak nemáš radost?"

Když se mi podíval do obličeje, byla ta veselá maska opět nasazená.

"Ale ano, jsem jen překvapená."

"Copak je asi v té krabici?" Nadšeně mi ji přistrčil pod nos. "Podívej se."

Rozbalila jsem ji a poznala logo obchodu, kde jsem si zkoušela boty. Tušila jsem, o jaký obsah se jedná. Sundala jsem víko a v krabici ležely ty boty.

"No, nevyznám se v tomhle, ale myslím, že ti budou slušet." Odešel pracovat a já nepřestávala zírat na krabici. Naštvala mě. Kdybych si nebyla vědoma přítomnosti táty, mrskla bych s krabicí o podlahu a roztrhala pozvánku.

Zavřela jsem boty a pozvánku do krabice, a položila ji na zem. Vrátila jsem se k práci, a tak nějak jsem se modlila, aby ta krabice záhadně zmizela. Přání se mi nesplnilo.

Následující den jsem odmítla návrh na další střetnutí s ní s výmluvou, že mám něco jiného. Zůstala jsem v bistru a byla vděčná, že alespoň jeden den můžu absolvovat bez přetvářky.

"Ahoj." A kruci, to je ten kluk z minula.

"Ahoj, co to bude?"

"Co třeba tvoje jméno? Já jsem Patrik." Napřáhl ke mně ruku.

"Jestli to nevíš, tak jako první má podat ruku dívka."

Odcházela jsem, ale zastavil mě.

"Dám si kafe espresso a dvě koblihy."

"Sedmdesát."

"Tak zase někdy."

"O tom pochybuji." Přesně tohle jsem potřebovala. Další problémy. Jako by ten s tou ženskou nestačil. Klika, že tu není táta, aby si ze mě dělal legraci.

"Tak, půjdeš na tu charitativní akci?" zeptal se mě otec u večeře a nadal si druhou porci zapečených špaget se zeleninou.

"Tati, víš, že tyhle akce jsou jen přetvářky pro snoby. A navíc nemám tenhle druh zábavy ráda. Jít někam, kde na tebe budou všichni zírat a hodnotit tě podle tučného konta."

"Aha. Myslel jsem, že budeš ráda. Mně by to udělalo velkou radost, kdybys tam šla."

"Chm… Promiň, to jenom jeden zákazník byl dneska hrozně otravný a nespokojený. Jistěže tam půjdu."

"To jsem moc rád. A co bys řekla na to, kdybychom si zítra vyrazili do města a koupili nějaké pěkné šaty na tu akci?"

"Netušila jsem, že jsi na tyhle věci." Škádlila jsem ho.

"Pro tebe udělám cokoliv a risknu i malé utrpení, až budu čekat, zatímco si ty budeš zkoušet jedny šaty za druhými." Taky pro tebe udělám cokoliv, i když trpím jako zvíře.

"Jsem pro. Kreditní karta potřebuje provětrat."

"Ach můj bože." Předstíral smrtelné zděšení a sklízel ze stolu. Oba jsme se smáli a popřáli si dobrou noc.

Znovu puštěná muzika s hlasitostí na polovinu a telefonát s Emmou. Snažila se mě přesvědčit, že pokud budu chtít dát ty boty opravdu pryč, vezme si je ode mě.

"Tak jo, mám toho dost, zítra večer spolu jdeme do kina a basta. Dávají nový film s Angelinou Jolie, chci ho vidět."

"Ale…"

"Ne, prostě půjdeš, protože tohle není žádost, ale rozkaz."

A opravdu, byl to rozkaz. Emma na mě následující den čekala před bistrem. A bohužel nebyla jediná, kdo si všímal mého pracovního elánu. V jednom boxu u okna seděl i ten kluk a civěl na mě, Emma si toho všimla a vyptávala se.

"No tak, proč mi neřekneš, kdo je to?" Naléhala a uculovala se.

"Jeden zákazník, který mě pořád otravuje."

"Ne ne, to by na tebe takhle nekoukal. Líbíš se mu."

"Ale jdi ty. Je to jenom nějaký kluk, který si myslí, že mu asi padnu k nohám."

"Ty pesimisto."

"Ne, mluvím pravdu, jak dlouho bude holka kluka zajímat doopravdy, když ho bude stále odmítat?"

"Ty ho odmítáš?"

"Ne!"

"Tobě se líbí!"

"Ne!"

"Ach ta láska!"

"Emmo, nech toho."

"Ale no tak. Přiznej si to."

"Jsi blázen a romantička v jedné osobě. Velmi špatná kombinace."

"Dobře, nechám tě. Pro dnešek." Usmívala se a já se nakonec neudržela, a rozesmála se.

Vysmáté jsme došly k Cinemě a prohlížely program. A pak jsem ji uviděla.

"Zatraceně." Ulítlo mi a Emma se toho ihned chytila.

"Co se děje?"

Jakmile se podívala i ona tím směrem, ta ženská se na nás otočila. Zamávala a spolu s nějakým chlapem a mladým klukem šli k nám.

"To je ona."

"Tvoje m… Tedy ta ženská, o které jsi mi povídala?"

"Jo. Pojďme odtud."

"Už nás viděla a navíc jde sem."

Emma mě chytila za ruku a přivedla zpátky k rozumnému jednání. Právě včas.

"Ahoj děvčata."

"Dobrý den." Sborově jsme pozdravili, ale jen Emma se usmívala.

"Tohle je Miroslav a jeho syn Jaromír." Představila nám ty dva. "A tohle je m…"

"Jsem Anastázie a tohle je moje kamarádka Emma." Převzala jsem otěže.

"Moc nás těší, ale právě jsme na odchodu." Emma je prostě skvělá.

"Nechtěly jste také jít na ten nový film s Angelinou Jolie? Mohli bychom jít všichni společně. Co na to říkáte?" Nebyla jsem si jistá Emminou reakcí, ale podcenila jsem ji.

"Ne, právě odcházíme. Na shledanou." Pozdravila za nás za obě a odešly jsme.

Venku před budovou byla zima a pršelo. Jako naschvál.

"Promiň, vím, že jsi ten film chtěla moc vidět."

"Jsi cvok? Přece nebude ve stejné místnosti jako ta ženská. Jsi moje kamarádka, a nedovolím, aby ses cítila mizerně."

"Díky."

Emma mě vytáhla za ruku zpod přístřešku a už jsme se koupaly v proudech vody. Nepochopila jsem, kdy k tomu došlo, ale najednou jsem se začala smát a nechala se v klidu máčet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama