RODINNÁ PRAVIDLA - 3.KAPITOLA

16. listopadu 2013 v 19:55 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
3. Kapitola: Cizí panička

Optický klam, kterým se budova prezentovala, vrhal na společnost dobré světlo. Avšak se objevil i stín, stín v její podobě. Copak může být něco pěkného zároveň bez ošklivého? Co je radost bez bolesti a smích bez pláče.
Venku sálalo teplé sluníčko, vzduch byl nasycený vůní květin a musela jsem si připustit, že tohle je vcelku nádherný den.

Teplo mě opustilo v okamžiku vstupu do chladné bílé budovy. Napadlo mě, že jsem se ocitla v zámku ledové královny, a chyběli už jen Kája a Gerda.
Kam mé oko dohlédlo, jsem rozpoznala mramor, naprosto dokonalý bez jediné chybičky. Postřehla jsem i pár zelených okras, ale k mému zklamání u nich neprobíhala fotosyntéza. Usoudila jsem, že první dojem byl mylný. Skutečnost na takzvaný druhý pohled, se vyznačuje velice odlišnými rysy. Zvenku moderní, ale uvnitř chladné. Ten, kdo si zařídil takto působící budovy, musí být bezcitný.

Pozorně jsem prostudovala vstupní halu a zamířila rovnou k recepčnímu pultu. Opravdu se to zde podobalo budově MF Dnes v Praze.
"Dobý den, jdu za …" Podala jsem mladé ženě lísteček. Rozum mi napovídal, že bych neměla za jakoukoli cenu vyslovit její jméno. Bylo by to ponižující a odporovala bych svému svědomí. Příčilo se mi už jen na to pomyslet.

"Ano, ano. Jeďte do dvanáctého patra, pak doprava a poslední dveře nalevo." Usmála se, vrátila mi lístek a prohlédla si mě.
Nelíbil se mi její pohled, ale vypustila jsem to z hlavy a soustředila se na nepříjemnější úkol. Setkat se s osobou, kterou nanejvýše opovrhuji a pohrdám jí. Slíbila jsem si, že vícekrát již nepodniknu takovouto cestu.

Výtah stoupal pomalu a v desátém patře se ke mně přidalo pár dalších lidí ve společenském oděvu. Připadala jsem si trochu nepatřičně.
Ve dvanáctém patře jsem se zastavila přede dveřmi, které mi hlásaly její jméno a tituly. Zamrazilo mě a zavzpomínala jsem na druhý dojem. Chladný a bezcitný člověk. Nemýlila jsem se. Pravda čekala přímo za dveřmi kanceláře.

Zaklepala jsem a vešla. "Dobrý den."
"Dobrý den, co pro Vás mohu udělat?" Starší padesátiletá paní se na mě usmívala přes silné brýle. Její věk jsem odhadovala podle vrásek kolem očí.

"Dobrý den, jmenuji se Anastázie Svitná. A…"
"Ano, ano. Už na Vás čeká. Prosím." Pokynula rukou a já cítila, že jdu na popravu.

Nasadila jsem kamennou tvář a po zaklepání vstoupila. Ani tato kancelář mě nepřekvapila.
Bílá a šedá barva dominovaly místnosti. Rychle jsem se porozhlédla. Vpravo za dveřmi bílá kožená souprava a konferenční stolek, vlevo květina, dvě křesla a stolek. Po obou stranách se táhly regály s knihami a šanony, přímo naproti prosklená stěna, psací stůl a ona.

První dojem? Uhlazená černovlasá dáma v přísně staženém drdolu. Široký úsměv a falešný.
"Ahoj Anýs, jsem velmi ráda, že jsi přišla." Postavila se a napřáhla ke mně ruku.

"Dobrý den. Musím Vás opravit, neboť nejsem Anýs, ale Anastázie. To především, a dále si vyprošuji tykání. Neznáme se a tudíž je nepřípustné, abyste mě takto urážela." Chladná.
"Omlouvám se tedy." Stáhla napřaženou ruku a pokynula, abych se posadila.

"Neposadím se, protože nemám v úmyslu tu setrvat déle, než bude nutné."
"Ale, jsi přeci tady a …"

"Znovu Vás madam upozorňuji, abyste mi netykala. Neznám Vás. A za druhé, abychom předešly mylným domněnkám, přejdu rovnou k důvodu mé návštěvy." Napadlo mě, jestli vůbec někdy měla děti, protože na to nevypadala. Mou odmlku si vyložila špatně.
"Nech mě to vysvět…"

"Co prosím? Já nic vysvětlovat nepotřebuji. Nic od Vás nepotřebuji. Přišla jsem, abych potěšila svého otce. Nemohla jsem se již dívat, jak trpí mým odmítavým přístupem, tudíž mou vinou. Rozhodla jsem se podstoupit tuto nepříjemnou scénu, abych Vám řekla, že si nepřeji jakékoli jiné dopisy nebo snahy o kontakt. Toto trapné setkání se nebude již vícekrát opakovat. A Vás slušně žádám, abyste nechala mě a mého otce na pokoji. Neopovažujte se nás znovu obtěžovat. Ani jeden o Vás nestojíme, o cizí osobu. Tímto považujte naše setkání za konečné. Sbohem."
Otočila jsem se a odpochodovala pryč. Cestou mi však neunikly vystavené diplomy na zdi. Jak povrchní vystavovat je na odiv.

Těšila jsem se, až opustím budovu. Toužila jsem po čerstvém vzduchu. Potřebovala jsem nutně kyslík, dělaly se mi mžitky před očima.
Vyběhla jsem na protější chodník, z dosahu až příliš moderní budovy nakladatelství Elipse.

V parku u malé fontánky jsem se posadila na lavičku a zhluboka dýchala. Nechápala jsem, že jsem mluvila s takovým chladem a nekřičela. Neukázala jsem, tu vlnu odporu a zmatku, kterou vyvolalo tohle setkání.
Strávila jsem další půlhodinu čekáním na zklidnění třesoucích se prstů. Usmála jsem se při vzpomínce na seskok do bazénu. Tolik se mi pak třásly ruce. Adrenalin mi tenkráte vystoupal do nebeských výšin.

Zavolala jsem Emmě a požádala, abychom se setkaly v bistru ve dvě odpoledne. Slíbila a na nic se nevyptávala. Věděla, kde jsem dnes byla a proč.
Vplížila jsem se nepozorovaně na dvorek a odtud směrem k brance, kde na mě čekala Emma. V ruce držela sáček chipsů a láhev.

Usadily jsme se na křesílkách vedle točitého schodiště a napily se. Emma otevřela sáček chipsů. Tiše vyčkávala, dokud nezačnu sama od sebe, znala mě.
"Bylo to příšerné. Je skoro s podivem, že jsem se udržela." Vypila jsem druhou sklenku.

"Víš, obdivuji tě, že jsi do toho vůbec šla. Kdyby mě matka opustila, nedokázala bych s ní mluvit, natož být s ní v jedné místnosti. Neumím si ani představit jak se cítíš."
"Sama jsem udivená, že jsem to dokázala, ale myslela jsem na tátu. Záleželo mu na tom. Nechtěla jsem ho vidět i nadále se trápit." Zapálily mě oči, tak jsem rychle zamrkala.

"Anastázie, já…" Emma mi sevřela ruku.
"To je v pohodě. Dám se dohromady. Zapomenu na tu otřesnou událost. Zapomenu, že se kdy stala. Zapomenu, že jsem se s ní kdy setkala." Definitivně jsem se rozhodla.

"A víš ty co? Zítra půjdeme do města a oslavíme pořádně náš návrat. A neříkej mi, že ne. Ne, neberu jako odpověď." Emmě se rozzářil obličej.
"Souhlasím, dneska musím ještě do práce, ale poprosím tátu o volno na zítra večer." Usmála jsem se a přiťukla skleničkou.

Povídaly jsme si další dvě hodiny a hodinu se pak ještě loučily. Emma odešla a já se vrátila pomáhat tátovi do bistra. Neměli jsme možnost si spolu promluvit. Ale viděla jsem, že má velkou radost.
"Podívej se, Anno, já…"

"Tati!" zavolala jsem na něho a viděla, jak zavěsil. "Kdo to byl?" Neblahé tušení.
"Jedna paní z marketingu. Volala, jestli nechceme zdarma vyzkoušet nový prototyp mopu na vytírání." řekl a naservíroval mi večeři.

"Aha."
"Tak jak to ráno probíhalo?" zeptal se a vyvolal tím lavinovou smršť.

"Víš,…"
"Volala mi, Anastázie, copak to provádíš?" Jeho pohled zesmutněl.

"Já jsem…"
"Nesnaž se mi tady něco namlouvat." řekl a vypadal jako by celý hořel od vzteku.

"Prostě…"
"Zanechej laskavě těch jednoslovných odpovědí." A v tu chvíli se prozradil. Pod záštitou vzteku se ukrývala bolest. Velká bolest. Vyrazil mi tím dech i odpověď. Náhle se mi zdálo, že mi před očima zestárl o několik let.

"Omlouvám se, napravím to. Setkám se s ní znovu." Vychrlila jsem bez rozmyšlení a zalitovala své zbrklosti.
"Nemusíš se do toho nutit." Posadil se a složil ruce do klína.

"Ne. Já to chci. Chci se s ní znovu setkat." Tebe mám nejradši na světě, tati, a nedovolím abys kvůli mně trpěl. Kvůli mně ne.
"To jsem moc rád." Vstal a políbil mě na čelo.

Zahřálo mě, že je znovu šťastný. Záblesk života se vrátil do očí a úsměv na tvář. To malé teplo nedokázalo konkurovat narůstající nevoli a odporu. Ale dělám to pro něj, raději budu celou dobu potkávat tu cizí a chladnou paní, než vidět jeho sklíčenost. Tátu mám jen jednoho a nedopustím, abych příčinou jeho zármutku jsem byla já. To bych si nikdy neodpustila.
"Tati, měla bych jednu prosbu. Mohla bych jít večer s Emmou do města?" Sklízela jsem ze stolu a snažila se vyhýbat jeho pohledům. Nebyla jsem si jistá, zda vypadám jako jindy.

"Samozřejmě. Ale ráno mi budeš muset pomoci, protože přivezou zásoby." Rozesmál se.
"Díky, tati. Ty jsi prostě fantastický."

"Já vím. Už je pozdě, běž se prospat a já to nádobí umyju."
"Dobrou." Sundala jsem si gumové rukavice a vlepila mu pusu. Potřebovala jsem se v klidu odreagovat a nemyslet na nadcházející strastiplné události. Budu ji muset znovu vidět. Mluvit s ní. Setkat se s ní. Tvářit se… Myšlenku jsem nechala nedokončenou.

Rovnou z vany jsem se v ručníku svalila na postel a zapnula CD přehrávač na poloviční hlasitost a volala Emmě. Zvedla to napoprvé.
"Co se stalo?"

"Jak jsi to poznala?" Podivila jsem se a povytáhla obočí.
"Máš puštěnou muziku a to znamená, že ti není dobře a nechceš na nic myslet."

Vypnula jsem CD přehrávač a vypovídala se.
Emma mě chápala, ale přesto jsem se neubránila představě její odmítavé reakce a třepotajících se černých vlasů.

Domluvily jsme se večer na šestou a popřály si vzájemně dobrou noc.
Ráno jsem řekla tátovi, kam se chystám a on nadšeně souhlasil. Zářil jako sluníčko. Tak proč mi připadalo, že kráčím na popravu vstříc svému katu. Znovu.

Recepční se na mě mile usmála a znovu si mě detailně prohlédla.
Ve dvanáctém patře a v posledních dveřích nalevo mi osobní asistentka oznámila, že má právě jednání a udělala mi čaj. Chutnal jako sáček, namísto bylinek, které byly uvnitř. Táta dělá daleko lepší.

Emma mi poslala SMS, že mi drží palce a šlo se na porážku. Jako zvíře chycené v kleci, kde není naděje uniknout.
"Jsem moc ráda, že sis to rozmyslela." Chtěla mě obejmout, ale uhnula jsem.

"Tak zaprvé, již posledně jsem Vám dala najevo, že si nepřeji, abyste mi tykala. Ale jelikož vidím, že je to pro Vás velmi obtížné, dovolím Vám tedy mi tykat a oslovovat mě pouze Anastázie."
"Jsem ráda, že jsi tady. A jsem si vědoma, že na mě hned názor nezměníš, ale až ti vysvětlím, že …" Marná snaha.

"Znovu vám připomínám své rozhodnutí, že nejsem ochotna vyslechnout vaše výmluvy nebo cokoli tomu podobného. Rozumíme si?" Chladně a zpříma jsem se jí dívala do očí.
"Ano. Ale co kdybys mi konečně tykala. Nejsme přeci nějací cizí lidé." Napřáhla ke mně znovu ruku.

"V tom se právě mýlíte madam. Jste naprosto cizí a nemáme nic společného, a proto madam, Vám tykat nebudu. Neznám Vás." Odmítla jsem podávanou ruku.
"Co kdybychom si tedy vyrazily na nákupy?" Jakoby se jí v hlavě přehodilo na jiný kanál.

"Dobrá." Vzpomněla jsem si na tátu a jeho šťastný výraz.
"Co takhle zítra?"

"Dobře." Tátův obličej.
"Sejdeme se před nakladatelstvím?"

"Dobře." Mám tě moc ráda, tati.
"Tak ahoj zítra." Než stihla podniknout jakýkoli pokus o fyzický kontakt, odkráčela jsem ven s krátkým "Sbohem." přes rameno.

Táta na mě čekal v bistru u pultu a vyptával se na podrobnosti.
"Domluvily jsme si spolu nákupy. Zítra, doufám, že ti to nevadí."

"Vůbec ne." Čím více se radoval, tím více jsem se uvnitř rozpadala na malé kousky. Drtilo mě pomyšlení na ni a na společně strávené dopoledne.
Roznášela jsem objednávky a soustředila se. Nechtěla jsem dát najevo, v jakém rozpoložení se nacházím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama