RODINNÁ PRAVIDLA - 2.KAPITOLA

16. listopadu 2013 v 19:23 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
2. Kapitola: Proč já?

Byl by to den jako každý jiný. Zákazníci, úsměvy, objednávky, účty a spousta klábosení dvanáctiletých puberťaček. Ale táta si usmyslel, že mě trochu potrápí. Aniž si to uvědomoval, rozdmýchával ve mně nenávistné pocity.
"Rozhodla ses?" Znovu a znovu tatáž otázka.

"Ještě ne, tati." Utřela jsem stůl a snažila se nedávat najevo, jak mi vadí už jen pomyšlení, že bych o měla přemýšlet.
"Myslím, že bys…" Poslouchala jsem ho napůl ucha, jak se mi snaží vysvětlit, že je to dobrý nápad. Ona je moje matka, a že bych se s ní měla alespoň seznámit a další banality, které by v normálním vztahu matka a dcera měly fungovat. Tohle ale není můj případ.

"Tati, řeknu ti pravdu. Nechce se mi lhát." Rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše a vysvětlit mu, jak se věci mají. Popravdě jsem se mu přiznala, že nehodlám vyslyšet její žádost a ani o nechci nic vědět.
"Pro mě je to cizí osoba, vztah s ní navazovat nehodlám." Uzavřela jsem kapitolu a doufala v pochopení.

"Tak dobře." Viděla jsem, jak posmutněl. Schoval se do nečitelné masky. Těžko byste mohli hádat, co se mu prohání v hlavě.
"Tati." řekla jsem, ale byla přerušena. Emma vtrhla dovnitř jako tornádo.

Zvedli jsme hlavu a spatřili zářivý obličejík a úsměv od ucha k uchu. "Ahoj."
"Ahoj Emmo."

"Dobrý den, pane Svitný."
"Kolikrát ti mám říkat, ať mě oslovuješ jménem. Tak starý zase nejsem nebo ano?" Usmál se a chystal nám ovocný koláč s tvarohem.

"Samozřejmě, že ne, Dominiku." řekla se zaváháním, a pak se rozplývala nad koláčem a svou oslavou narozenin, na kterou nás oba srdečně pozvala.
Dumat nad tím, jaký dárek by ji učinil šťastnou, jsem nemusela. Věděla jsem, co se jí líbí a vždycky líbilo. In Style a červená barva.

Když jsem míjela obchod s porcelánem, uviděla jsem nádhernou červenou vázu se zvlněným povrchem. Jediná ve výloze.
Protože jsem byla zvědavá na její cenu, šla jsem se poptat. Prodavačka mi sdělila, že ji přivezli včera ráno. Netušila jsem, zda jí mohu věřit, ale riskla jsem to a koupila ji.

Jedním z důvodů, proč jsem se ke koupi odhodlala, byl i fakt takzvaného pocitu deja vu. Nemám ráda, když se mi tohle děje. Cítím se pak podivně.
Doma na mě táta čekal ve dveřích. Netušila jsem, co se stalo, ale viděla jsem mu na očích, že mi chce něco povědět. Něco, co se mi nebude líbit.

"Ahoj. Koupila jsem nádherný dárek pro Emmu. Pojď, ukážu ti ho." Pozvedla jsem červenou tašku s hromadou bílého papíru uvnitř.
"Přišel ti dopis."

"Jo? A kdo mi píše?" Vytušila jsem to, než stihl otevřít ústa.
"Tvoje matka." Nervózně žmoulal obálku.

Spolkla jsem odpověď, že nemám matku a vzala mu dopis z rukou.
"Chce se s tebou setkat." Sledoval, jak ho trhám a vyhazuji do koše.

"Nikdy." Odešla jsem do pokoje a zavřela dveře.
Ve chvílích jako je tato, jsem byla otci vděčná, že nepůjde za mnou, aby mi to zkusil rozmluvit nebo mi nějak vyhubovat. Na to byl moc báječný.

Uklidnila jsem se, orámovala si oči linkami a sešla dolů do bistra pomáhat. Jakkoli jsem byla před pár minutami naštvaná a ublížená, oklepala jsem se rychle. S úsměvem jsem obsluhovala zákazníky a vtipkovala.
Všimla jsem si ho, když jsem nesla kávu a minerální vodu na vedlejší stůl. Ten chlápek tam seděl už dobré dvě hodiny a zapisoval si. Tipovala bych ho na básníka nebo spisovatele, ale mou pozornost upoutal jeho vzhled. Kravata upnutá ke krku, drahé sako.

"Přejete si ještě něco?" zeptala jsem se a pokusila se nahlédnout do bločku. Zakryl ho dříve, než jsem stihla cokoli přečíst.
"Dám si ještě jednou ten sendvič speciál. Díky."

"Samozřejmě." Asi jsem si něco nalhávala, ale měla jsem pocit, že kdykoli jsem se nedívala, psal něco o mně. Že by paranoia? Uchichtla jsem se a pár zákazníků otočilo hlavu.
Následující dny jsem však pochopila, že to nebyla paranoia. Tátovi jsem se svěřila, ale zastával názor o presumpci neviny.

V nestřeženém okamžiku jsem se mu podívala přes rameno. Měla jsem pravdu! Hned na první stránce jsem uviděla několikráte napsané svoje jméno a jméno ještě jedné osoby. V horním rohu notesu se tyčilo jméno Anna S. Koupilová.
"A dost." řekla jsem a posadila se naproti němu.

"Prosím?" Nechápavě.
"Okamžitě odejděte z našeho podniku."

"Nerozumím."
"Zjistila jsem, že pro ni pracujete. Pro tu Annu Koupilovou. Nesnažte se zapírat, nemá to cenu. Okamžitě odejděte nebo sem přivedu svého otce. Anebo pokud se nezařídíte podle mého požadavku, ujišťuji Vás, že se s , nikdy nesetkám. Rozumíte mi? Nikdy."

Vypadalo to, že hodlá něco namítnout.
"Varuji Vás, toto je můj poslední pokus o slušné požádání, abyste odešel. Pokud se zamýšlíte i nadále zdržet, vezměte na srozuměnou, že nebudu nadále přátelská jako nyní. A znovu opakuji, že můj otec nestrpí, abych se cítila nepříjemně nebo dokonce ohrožena na životě." Přitažené za vlasy, ale zapůsobilo to.

"V pořádku. Odcházím."
"Tohle tu nechte. A odejděte, ihned!" Přidala jsem do intonace trochu panovačného tónu a zarazila jeho ruku na notesu.

Zmizel tak rychle jako pára nad hrncem. Usmála jsem se a strčila si zápisník za zástěru. Táta se podíval pátravým pohledem, ale ujistila jsem ho, že je vše v pořádku.
Zavírali jsme dřív, protože nás čekala Emmina oslava. Půl hodiny před zavíračkou dorazil i ten kluk, který tu byl nedávno.

"Jedno espresso a ovocný koláč s tvarohem." Objednal si. Slyšela jsem, jak otec šustí papírem.
"Ahoj." Ozval se hlas za mnou, samozřejmě jsem se lekla.

"Copak nevíš, že je nevychovanost pozdravit, a vyděsit přitom dotyčnou osobu?" Otočila jsem se s hadrem v ruce a podívala se zpříma na toho nezdvořáka.
"Promiň." Zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu. Zběžně jsem si ho prohlédla. Vysoký, hnědé vlasy a modrošedé oči. Nijak zvlášť mě nezaujal.

"Omluva se přijímá." řekla jsem a pokračovala v práci.
"Jsem Patrik." představil se a donutil mě znovu ose točit.

"Já jsem se neptala." Znovu jsem se vrátila k práci.
Ten kluk se vzdálil právě včas. Otec se vrátil s balíčkem a kelímkem plným kofeinu.

"Rovných dvě stě." řekl a podal mu balíček.
"Na shledanou." Zvonek zadrnčel a já měla pocit, že se díval na mě. Oči jsem nezvedla, abych se přesvědčila. Táta to udělal za mě.

"Tak kdopak to byl?" Přikvapil ke mně a v očích mu vesele hrálo.
"Nevím." Přiznat okolnost, že znám jeho jméno, mi nepřišla rozumná.

"Očividně ses mu líbila." Táta si ze mě nepřestal utahovat a předváděl, jak si nabíjí pistoli.
"Tati, víš, že na tohle teď zrovna nemám náladu." Nemusela jsem mu připomínat minulost.

"Pospěš si nebo přijdeme pozdě."
Urovnala jsem poslední stůl a běžela se převléci, vzít dárek a šupem za tátou do garáže. Musela jsem uznat, že koupil krásné auto. Nový model z roku 2010 od značky Ford.

Cestou jsme se nasmáli, když jsem mu vyprávěla, jak jsme si s Emmou chtěly koupit takovou tu havajskou sukni.
Přivítala nás Emmina mamka, srdečná a stále usměvavá paní. "Tak ráda vás u nás opět vidím." Otevřela dveře a pozvala nás dál.

Podle svého očekávání jsem zjistila, že celá oslava je zařízená přesně v oslavenčině stylu. Nebylo pochyb, že ona byla hlavní organizátorkou a zároveň oslavencem.
Celý večer jsme se dobře bavili, byla to oslava v rodinném kruhu, který tvořili známí a příbuzní Lenovských.

Domů jsme se vraceli kolem půl jedné ráno. Nebyl v tom problém, protože další den byla neděle, a to máme otevřeno od desíti až do čtyř. Brzké ranní vstávání se nám vyhýbalo obloukem.
Večer jsem nemohla spát, přemítala jsem o tom notesu a o jeho obsahu, který jsem si přečetla ve vaně. Vůbec se mi nelíbilo, že si vedl tolik poznámek o mém chování. Sem tam se objevila i poznámka o bistru, ale většinou to bylo o mě. Nechápala jsem, co má tohle šmírování znamenat.

Nedobrovolně mi vytanul před očima smutný výraz na obličeji mého otce. Chudák. Nepřála jsem mu, aby se trápil kvůli té ženské, skoro jsem zaskřípala zuby.
Rozhodla jsem se. Nedopustím, aby se můj milovaný tatínek trápil. Nezaslouží si, abych se k němu chovala jako nafoukaný fracek, na toho mám příliš ráda a on mě také. Proto jsem si umínila, že budu souhlasit se s setkat.

Hned ráno, když jsem se vyhrabala z postele a připravila nám snídani. O pět minut později se v kuchyni producíroval i táta.
"Dobré ráno." zavolala jsem, jakmile se objevil ve dveřích.

"Dobré ráno."
"Dnes máme soukromý brunch." Položila jsem na stůl poslední talíř s míchanými vajíčky.

Dojedli jsme první předkrm, když jsem se odhodlala mu sdělit tu novinu.
"Tati, promyslela jsem to a souhlasím. Setkám se s ." Rychle jsem si vzala další sousto a zamaskovala vyvolaný odpor.

"To jsem moc rád. Ani si nedovedeš představit, jak se mi ulevilo."
"Tati, mohl by ses trochu krotit." Usměrnila jsem ho, přeci jenom to pro mě nebylo lehké. Ale viděla jsem jeho obličej a stačilo mi to. Takhle zářit jsem ho už dlouho neviděla.

Celý den byl táta jako vyměněný. Na všechny se usmíval a vtipkoval. Rozhodně se mu ulevilo, že jsem si konečně dala říct. Když byl šťastný on, byla jsem i já. Alespoň navenek, protože uvnitř se mi žaludek obracel vzhůru nohama.
Během polední pauzi mi řekl, na jaké adrese ji najdu, a že mě bude očekávat. Netušila jsem, že věci vezmou tak rychlý spád.

O pár dní později jsem seděla ve vlaku, směřujícího do sousedního města. Cítila jsem se příšerně - bylo mi špatně od žaludku a nejraději bych utekla, ale nechtěla jsem otce zklamat. Pevně rozhodnutá jsem vystoupila na hlavním nádraží a ujasnila si své stanovisko.
Naplno jí řeknu, co si o ní myslím, proč tohle dělám a hlavní důvod, pro který jsem se rozhodla podniknut tuto otřesnou cestu, která ve mně vzbuzovala silný odpor.

Na ulici jsem si sehnala taxi a přečetla adresu na lístku, kterou mi dal otec. Bylo to někde v centru na hlavní třídě.
Překvapilo mě, že jsem se ocitla před nakladatelstvím. Vysoká prosklená budova, která odrážela okolí a vytvářela tak zrcadlový dojem. Zajisté bych si užívala optický klam, kdybych nevěděla, koho najdu v této budově.

Nadechla jsem se a připravovala jako na porážku. Vykročila jsem odhodlaná povědět jí, pokud toho budu schopná, jak jí opovrhuji a z hloubi duše nenávidím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama