RODINNÁ PRAVIDLA - 1.KAPITOLA

15. listopadu 2013 v 8:50 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
1. Kapitola: Konečně zpátky

Po nekončících dvou měsících jsem byla konečně doma. Jak mi chyběla vůně čerstvě uvařené kávy.
Bylo to okouzlující. Znovu vidět otcovo bistro Královský oběd na Šestnácté ulici. Starou paní Goudovou, která se mračí za výlohou antikvariátu v sousední ulici. Pan Veselý, který dělá čest svému jménu a neustále ukazuje své nové zuby.

Ano, moje ulice a sousedé mi chyběli. S Emmou jsme se na sebe usmály a rozloučily se. Celé léto jsme strávily spolu na Havaji. Po svém úspěšném zakončení obchodní akademie, jsem dostala nezapomenutelný dárek. Od svého otce jsem dostala dvě letenky na Havaj. Prázdniny na Havaji!
Emma je moje nejlepší kamarádka. Vyrostly jsme spolu, chodily na stejnou školu. Lidé si o nás často myslí, že jsme sestry nebo dokonce dvojčata. Když jsme spolu, jedna bez druhé neuděláme ani krok.

"Ahoj, můj poklade." Otcova otevřená náruč slibovala teplo domova. Bonusem byla vůně ovocného koláče.
"Ahoj tati. Chyběl jsi mi." Tonula jsem v dalším medvědím objetí. A byla neskonale šťastná a vděčná, že mám takového otce jako je on.

"Ahoj Emmo, jak jste se měly?" Otcova volná ruka ji objala kolem ramen a ve třech jsme se loudali ulicí k našemu bistru.
Můj otec, Dominik Svitný je báječný člověk. Žiju jen s ním, protože má matka se mě rozhodla opustit. Zhruba rok poté, co jsem se narodila, si vybrala. Zvolila si kariéru a opustila tak své dítě a milujícího manžela.

Táta o ní nemluví, protože pochopil, že pro mě neexistuje. Nahlas jsem to neřekla, ale matka pro mě zemřela v den, kdy se rozhodla odejít od nás a věnovat se své kariéře a sobě.
Emma Lenovská švitořila o našich společných výletech po plážích, a můj senzační taťka připravoval maxi porce ovocného koláče. Je jasné, že z nás dvou je Emma ta upovídanější. Já jsem spíš jako můj otec, introvert s kapkou extroverta.

"Bylo tam fantasticky tati. Mockrát ti děkuju." Objala jsem ho přes jídelní pult a vlepila mu pusu. Neznám nikoho, kdo by byl jako on. Ten nejlepší táta a kamarád na světě.
"Ano, to bylo. Ale musím si teď pospíšit domů." Emma nás objala a rozloučila se. Táta jí dal na cestu čerstvě upečený koláč.

"Ahój!" zvolali jsme naráz a Emma opustila bistro.
"Něco jsem ti přivezla." Zašustila jsem papírem a předala mu fialovou dárkovou taštičku.

"A já si myslel, že jsi na mě zapomněla." Tátovy se rozzářily oči.
"Mám tě ráda, tati."

Dívala jsem se, jak si vybaluje můj dárek. Při jedné z cest po pláži jsme s Emmou objevily krámek s nostalgickými suvenýry. Bylo tam toho mraky. Náhrdelníky, náramky, přívěsky, obrázky a obrazy, koberečky a jiné další věcičky.
"Páni, Anastázie, to je nádhera." Z různobarevných papírů vytáhl pomenší sošku mořské panny na korálovém útesu. Poprvé jsem ji uviděla ve výloze a věděla jsem, že se mu bude líbit. Pravá ruční práce. S detaily, které se dnes jen tak nenajdou.

"Děkuju ti." Zazvonil zvonek u dveří. "Počkej na mě, prosím tě, v našem boxu."
Táta šel obsluhovat hosty, dnes jsme jich tu měli méně. Za chvilku byl znovu u mě a společně jsme si prohlíželi fotky. Nechala jsem je vyvolat ještě na ostrově.

"Krása." Táta byla nadšený a já nadmíru spokojená.
Doprohlédli jsme si poslední záběry na nás s Emmou na pláži. Hosté se zvedali k odchodu, a já jsem pocítila únavu z letu. Potřebovala jsem se pořádně prospat. Pomohla jsem tátovi sklízet nádobí ze stolů.

Zvonek znovu zazvonil. Nově příchozí vešel dovnitř, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Usmívala jsem se nad vzpomínkami a pozorovala plamen svíčky, který se pohyboval podle proudění vzduchu v místnosti.
"Díky. Kolik to dělá?"

"Šedesát pět."

"Na shledanou."
Zvonek znovu zadrnčel, ale dveře neklaply. Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho pohledem, a hned zase s nezájmem hlavu sklopila.

"Ale, ale." Pozvedla jsem oči od fotek a podívala se na otce. Nechápala jsem, proč se culí jako… jako měsíček.
"Copak?"

"Ty jsi neviděla, jak se ten kluk na tebe díval?"

"Ty myslíš toho, co tu byl před chvílí?" řekla jsem nevzrušeně, a snažila se vzpomenout si.
"Přesně tak. Copak sis nevšimla, jak se na tebe díval?"

"Ne." Prostá a jednoznačná odpověď nezájmu.
"Myslím, že budu potřebovat pušku."

"Tati, víš, že tyhle nesmysly nemá ráda." Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a podívala se prosebnýma očima. Mělo to správný účinek, protože pochopil, že na tenhle druh humoru opravdu nejsem.
"No, jo, no. Tak. Půjdeme už nahoru, ne?" Vstal, zamkl. Spolu jsme stoupali po schodech nahoru do našeho bytu.

Vzala jsem si příruční tašku a táta mi nesl těžký lodní kufr. Bydlíme nad naším bistrem. Celou budovu vlastní můj otec a společnými silami ji dáváme do kupy.
Ocitli jsme se v rohové předsíni, ze které se jde do obývacího pokoje napravo, nebo do rohové kuchyně rovně. Obývací pokoj sousedí s tátovým a mým. Já mám výhled na zadní dvůr a město, a z otcova pokoje je výhled na ulici a protější domy. Oba naše pokoje mají balkóny a můj má navíc točité schodiště, po kterém se dostanu nepozorovaně dolů. Dole u schodiště je zamčená branka.

Nemohla jsem se dočkat, až dveře od pokoje zapadnou. Prošla jsem svou vlastní malou koupelnou a padla rovnou na postel.
Znatelná úleva projela mými ochablými svaly. Konečně doma. Jako by to byla věčnost, co jsem opustila tenhle vanilkový pokoj s růžovými závěsy. A přitom jsem byla pryč jen pouhé dva měsíce. Ach! Tolik času a vody uplynulo.

Hodný tatínek mě probudil k večeři, akorát abych pak zalezla do koupelny a zůstala tam dobrou půlhodinu.
"Dobrou noc, zlatíčko."

"Tati, nejsem malá."
"Pro mě ale taková zůstaneš. Mám tě rád."

"Já tebe taky." Dveře se pozvolna zaklaply a odebraly mi tak poslední proužek světla.

Jak by řekla babička z otcovy strany, spala jsem jako dudek. Nikdy jsem moc nepochopila, co se skrývá pod tímto řečnickým obratem.
Ráno jsem se probudila brzo a už z koupelny byla cítit čerstvá káva a jahodový čaj s vanilkou. Nezapomněl. Nikdy nezapomněl, že nepiji kávu. Nejsem jedna z těch bláznivých holek, které si myslí, že kofein je příšerná návyková droga.

"Dobré ráno, sluníčko."
,,Ahoj tati. Díky." Sedla jsem si za stůl a podívala se na lívance s borůvkami a tvarohem.

"Zapomněl jsem na poštu, můžeš?" Lívanec se vznesl ke stropu a dopadl zpátky na pánvičku.
"Jasně." Vstala jsem a sezobla hrst borůvek, připravených v míse.

Než jsem odjela, objednala jsem roční předplatné časopisu In Style jako dárek pro Emmu, brzo bude mít narozeniny.
Pískala jsem si melodii "Óda na radost" a vybírala schránku. Písnička o míru, alespoň tak ji beru já, ustala. V ruce jsem držela dopis od Anny S. Koupilové. Ženy, která si myslí, že je má matka.

Vztekle jsem zabouchla poštovní schránku a dopis roztrhla na dvě poloviny. Nezajímalo mě, co se v něm píše. Neznám jí a ona nezná mě. Nemáme nic společného kromě DNA, a kdyby záleželo na mně, neměly bychom společné ani to.
Udělala jsem z něho dvě neforemné koule a hodila je do koše.

"Co to je?"
"Ale, jen nějaké reklamní letáky." řekla jsem a pohnula ramenem. Poznal to.

"Anastázie, tohle jsme už probírali." Vytáhl pomačkaný papír a narovnal ho.
"Tati, já s ní nechci nic mít." řekla jsem a podívala s na něho s prosebným pohledem.

"Alespoň si ho přečti, než ho vyhodíš." Přistrčil mi zničený dopis až pod nos. Odtáhla jsem se jako by mi dával pod nos syrečky. Fuj, takový zápach.
"Prosím, kvůli mně."

"Dobře."
Povzdechla jsem si a narovnala cáry papíru vedle sebe. A překvapení. Nevím, jestli jsem čekala ručně psaný dopis, ale tenhle byl napsán počítačem.

"Takže, jednoduchý výcuc. Chce se se mnou setkat a navázat kontakt a pak bla, bla, bla." Uzavřela jsem příběh a spolkla první sousto.
"Báječný lívance, tati." Usmívala jsem se a vše bylo jako dříve.

"Ann, prosím, mohla by ses s ní alespoň jednou pokusit navázat kontakt?" Oba jsme věděli, že tím kontaktem myslí z očí do očí.
"Tati,…"

"Udělej to kvůli mně, alespoň si to promysli. Víc po tobě nechci." Pohladil mě po vlasech jako malou holčičku a přidal mi druhou porci.
"Dobře, promyslím si to." řekla jsem a strčila do pusy další sousto.

"Díky, věděl jsem, že mě nezklameš." Usmál se a přidal si borůvky. Poznala jsem na něm, že se mu znatelně ulevilo. V tomhle ohledu jsem ho nechápala. Jak dokáže obhajovat tu ženu, která ho opustila?
"Je to delikatesa!" Raději jsem změnila téma.

Uvědomila jsem si, že poprvé za život jsem mu lhala, a necítila jsem se vůbec dobře. Netušila jsem, že návrat domů bude s takovou parádou a tak brzy. Popravdě řečeno jsem doufala, že tato situace nenastane nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama