Listopad 2013

RODINNÁ PRAVIDLA - 6.KAPITOLA

29. listopadu 2013 v 14:50 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
6. Kapitola: Jako otravné mouchy

Svoboda. Volnost. Nespoutanost. Čirá radost. Vzduch.

Po tak dlouhé době jsem se ocitla venku a byla jsem volná. Po tolika týdnech předstírání a falešných radovánek jsem mohla vypustit nahromaděnou zlost a zapomenout. Zapomenout na prožitky, které se stávaly nevítanou součástí mého života.

Táta nás s Emmou odvezl na autobusové nádraží a po dlouhém a emocionálně vyčerpávajícím loučení jsme mohly jet. Autobus nečeká.

S tátou jsme obvykle dodržovali náš každoroční rituál, kdy jsme se sbalili a odjeli kempovat. Letos se to vše nějak zamotalo a táta musel zůstat doma. Mrzelo mě to, ale jakmile se objevila na prahu dveří Emmina hlava, přestalo.

S jednou maličkostí ovšem táta nepočítal. Ráno před otevřením bistra jsem si odskočila do supermarketu a koupila tři lahve alkoholu. Vodka, likér a whisky. S Emmou jsme si naplánovaly udělat menší párty a tohle byla příležitost.

"Hádej, co nám vezu na přilepšenou." Emmina taška zacinkala.

"To snad ne! Ty taky?" Zacinkala jsem tvou taškou.

Rozesmály jsme se a dohodly se, že se budeme chovat rozumně. Nevypijeme všechno najednou. Takže kromě vodky, likéru a whisky jsme měli i domácí slivovici, červené víno a druhou láhev vodky.

Do kempu jsme dorazily v deset hodin ráno a stan byl postaven o půl hodiny později. Jako pravé zálesačky jsme na sebe hodily kraťasy a stejná trička, která jsme si koupily na Havaji. Naobědvaly jsme se v místní hospůdce a vrátily se ke stanu vybalit si.

Stan má dvě ložnice a místnost pro kuchyňku nebo cokoliv jiného. Shodly jsme se, že budeme spát v jedné a do druhé si schováme oblečení a batohy. Důležité doklady a peníze jsme schovaly do polštářků.

Připravené na večerní párty pro dvě jsme se šly podívat po okolí a fotografovat.

Strávily jsme prima den a večer byl jen třešničkou na dortu. Potřebovaly jsme se vyblbnout a vypovídat se. A jedním ze způsobů jak dosáhnout otevřenosti je povolit stavidla mlčenlivosti alkoholem.

Strávili jsme u ohně poměrně dlouhou dobu a popíjely jsme. Nakonec jsme se přeci jenom trochu lízly a začaly skotačit. Tancovaly jsme okolo ohně.

"Nejsi ráda, že ji máš z krku?"

"Strašně moc!"

Točily jsme se v kruhu kolem ohně a smály se. Přestala jsem, když mě bolela bránice a nemohla jsem popadnout dech. Emma se složila vedle se stejným problémem. Rozhodně jsme spadaly do kategorie vysmátých násosek.

Ráno nás probudily sluneční paprsky a horko ve stanu. Připadala jsem si jako v tropech. Otočila jsem se a uviděla, že i Emma je vzhůru a dívá se do stropu.

"Co tam vidíš?" Položila jsem se na záda a dívala jsem se na mouchy, které lezly po stěně u vrcholu stanu. Něco mi připomněly.

"Mouchy se tak špatně odhánějí. Někdy se jich dokonce nezbavíš."

"Hm."

"Je to jako se mnou a s tou ženskou, jejím amantem a jeho synem."

"Nejsi ještě trochu v dezorientovaném stavu?"

"Víš, zkoušíš se jich zbavit, ale ony si klidně najdou jiný způsob jak ti otravovat život."

"Hm."

"Máme s sebou nějaké prášky?"

"Jo. V lékárničce." Rukou zalovila v kabele a podala mi červenou kosmetickou taštičku.

Po čtyřech jsem se s obtížemi dostala z ložnice do kuchyňky a přinesla nám sklenice s aspirinem. Připadalo mi to jako zbytečnost, protože co je lepšího než léčba šokem. Zvláště v případě, pokud hned za vámi leží velká kaluž vody. Studené vody.

"Kolik nám toho zůstalo?"

"Asi dvě lahve." Plavaly jsme na zádech a dívaly se na jasně modré nebe.

"Pojedeme do města na nákup." Emma se potopila a nedala mi tak možnost se odvolat.

Netoužila jsem se podívat do rodného města a podstoupit riziko shledání se známými, proto jsme nejely nakupovat do našeho města, ale do sousedního.

Vyhlídly jsme si krámek v postranní uličce u náměstí. Jedna malá místnost, zaplněná až po strop regály s potravinami a drobnými věcmi do domácnosti. V duchu jsem soucítila s lidmi, kteří trpí klaustrofobií.

Nakoupily jsme a autobusem jsme se vracely zpátky. Spokojené s dnešním úlovkem a nadcházejícím večerem. Počasí se drželo už od rána ve velmi jasné modré a voda byla osvěžující. Ne studená, ale ani ne teplá.

Přípravy na večerní párty ve dvou vrcholily. Doplnily jsme zásoby alkoholu, smíchaly marinádu na maso a vypůjčili si od vedoucího kempu soupravu na grilování. Potraviny a suroviny byly připravené, souprava na grilování sestavena a ponechána u ohniště.

"Víš, mám tátu moc ráda, ale jsem ráda, že jsi tady se mnou, Emmo." Ťukly jsme si.

"Co plánuješ dělat s tou, ehm, ženskou?"

"Myslím, že na tuhle konverzaci nemám dostatek promile v krvi."

"Ale jdi." Emma mi pro jistotu dolila červený kelímek kapučínovým likérem.

"Nevím." Musela jsem si to připustit. "Veškeré mé snahy, aby nezasahovala do mého života, vyšly naprázdno. Snažila jsem se ji slovy i svým jednáním přesvědčit. Ale nic. Jako by byla z kamene."

"Jejky. Vypadá to, že hladina alkoholu ovlivnila tvou mysl." Její hlas se melodicky rozhoupal.

"Nech toho. Nezahrajeme si raději karty?"

"Naše tradice. Poražený pije."

"A nezapomeň, že vítěz pije dvakrát."

"Tak to abych se snažila."

Emma míchala a rozdala karty. Vyhrála jsem dvakrát za sebou, a tak se stalo, že jsme v sobě měla čtyři sklenky vodky a Emma jen dvě.

Při páté partii, jsem začínala cítit lehké vibrace a nepatrně rozostřený pohled. Nasmály jsme se a zapomínaly na čas i na místo, kde jsme. Bylo to jako kdysi, bezstarostné holky, které si spolu vyrazí na flám.

Když jsme byly v nejlepším, vyhrála jsem znovu a vypila další dvě sklenky, se objevil nevítaný host.

"Ty mě jako sleduješ?" Emma se otočila ve směru mého pohledu.

"Promiň, ale celý svět se netočí jenom kolem tebe."

"Mám to ale štěstí."

"Vy se znáte?" Ta otázka byla mířená na mě.

"Ne. Možná jenom trochu. Ne. Ehm." Alkohol mi zpomalil myšlení a schopnost odpovídat.

"Jsem Patrik, ahoj." S Emmou si podali ruce, bylo mi to tak trochu jedno.

"Ahoj, Emma."

"Co tady děláš a proč?" Narážela jsem na jeho úmysl se k nám posadit.

"Jsem tady s kamarády, ale myslím, že nejsem povinen ti vysvětlit, proč si k vám sedám."

"Tak to dzeknu, ehm, řeknu jinak. Proč narušuješ naše soukromí?"

"Vadí ti to, Emmo?"

"Ovšem, že jí to vadí." odpověděla jsem místo mé dobrosrdečné kamarádky.

"Vůbec ne. Ale myslím, že se půjdu na chvíli projít." Než jsem stihla protestovat, zmizela.

Nastala dlouhá chvíle ticha. Asi jsem byla moc opilá nebo jsem nepřemýšlela dostatečně rychle, o tom, co jsem udělala. Podala jsem mu kelímek s alkoholem.

"Tipoval jsem tě, že nepiješ." Lokl si a pak se natáhl pro lahev.

"O mně nic nevíš." Vzala jsem si lahev zpět.

"A co takhle to změnit. Zajímáš mě."

"Hm. A co s tím hodláš dělat?" Napila jsem se a pocítila záchvěv tepla.

"Právě na tom pracuju."

"Hm." Byla jsem si jistá, že jsem zčervenala. Ale natolik jistá, abych znala tu pravou příčinu, ne. Alkohol nebo já?

Podal mi lahev zpátky, ale reflexy jsem měla trochu zpomalené a lahev zlatého Jelzina dopadla na zem. Pití se lilo nezadržitelně ven a vsakovalo do vyprahlé země u ohniště.

Rychle jsem se pro ni sehnula, společně s Patrikem. Viděla jsem to jako rozmazanou šmouhu, ale nemohla jsem tomu zabránit. Naše hlavy se srazily.

"Au." Zaúpěli jsme oba a narovnali se. Když bolest ustala, chechtali jsme se.

Nemluvili jsme a byla to docela nepříjemná i příjemná chvilka. A pak mi to došlo. Opravdu zpomaleně, jsem si uvědomila, co bude následovat.

"Tak jak to tady zvládáte?"

"Fajn." Narovnali jsme se do původních pozic a zírali na oheň. I Emmě bylo jasné, že jsme se málem políbili.

Poseděl tam s námi asi dvě hodiny, než se uráčil odporoučet a zmizet. S Emmou jsme zůstaly vzhůru až do dvou do rána. Matně si na tom vzpomínám.

Předpokládám, že jsme se byly namočit, když jsem objevila mokré oblečení před stanem. Musela jsem si přiznat, že se nepředvádíme zrovna v lichotivém světle.

"Vypni ten otravný zvuk." Emma mi hodila telefon, který právě vyzváněl A Drop In the Ocean Enemy by Ron Pope.

"Ahoj tati."

"Dobré ráno, jak se tam vy dvě máte?"

"Skvěle." Hlava mi bolela a chtělo se mi zvracet.

"To je dobře. Doufám, že jste nezapomněly slušné chování."

"S tím nepočítej, protože dobré chování je zakopané u nás na dvorku."

Smích.

"Co se děje?"

"Je mi líto, že vám musím přerušit holčičí mejdánek, ale potřebuju tě tady."

"Jasně, podívám se, kdy nám jede autobus."

"Díky. Čau."

"Pa."

Chvíli jsem nad tím dumala, ale pak to hodila za hlavu.

"Emmo! Vstávej! Musíme se hned vrátit domů." Houkla jsem do ložnice.

Rozkládala jsem stan, popravdě mi to vůbec nešlo, a Emma se šla podívat na autobusové spojení do města.

"Ahoj."

"Čau, Patriku." To mi ještě scházelo. Zvedla jsem hlavu a měla pocit deja vu.

"Nechceš pomoct?"

"Ne. Zvládám to." A samozřejmě jako naschvál stan popřel mé tvrzení.

"Ukaž." Jemu to trvalo pět minut, mě hodinu.

"Díky."

"Nemáš zač."

"Jasně." Srolovala jsem stan a nacpala ho do vaku. Aspoň něco mi šlo.

Patrik si to štrádoval do kiosku a mně se ulevilo. Po včerejším večeru jsem se vedle něj cítila trochu nesvá.

"Jede nám to za chvilku." Posbíraly jsme věci a zamířili na autobusovou zastávku.

"Emmo, počkej tam na mě, jo?"

"Fajn." Vzala si ode mě batoh a pokračovala dál.

Vrátila jsem se ke kiosku a našla Patrika, jak si kupuje pivo.

"Ahoj, můžeš na chvilku?" Usmívala jsem se a prstem přejela po zábradlí.

"Jasně, co…" Políbila jsem ho, než stihl dokončit větu. A odpoutala jsem se od něj, než se stihl vzpamatovat. Chytré řeči jsem v danou chvíli nepotřebovala.

"Co to bylo?" Emma významně protáhla, když jsme se v autobuse usadily.

"Jenom trocha rozptýlení." Snažila jsem se o nenucený tón.

"Jasně. Jsem tvoje kamarádka. Pověz mi trochu víc."

"Není co říkat. Prostě jsem to chtěla udělat. Tečka. Konec příběhu."

"Ty mi to povíš."

"Pochybuju."

"Uvidíme."

Zbytek cesty jsme probíraly zážitky z víkendového opojení alkoholem. Sečteno a podtrženo, opravdu jsme si toho moc nepamatovaly.

V bistru se nám dostalo královského uvítání a pozdravů. A samozřejmě otázka: "Tak co jste tam prováděly?"

Vyprávěly jsme o počasí, o grilovačce a taktně jsme zamlčely alkohol. Emma odešla a já vytušila, že se mi dostane nějakého kázání. Kdykoli se táta tvářil tak jako teď, ztrápená lidská bytost, očekávala jsem konverzaci na vážné téma.

"Anastázie, nechceš mi říct konečně pravdu?"

"Pravdu? Ale já ti říkám pravdu." Ošila jsem se.

"Podívej, ty si asi myslíš, že nevidím co se děje?"

"Ty jsi velice vnímavý, ale nechápu co…"

"Každý večer máš puštěnou muziku, že mi to trhá uši. Nesměješ se tak často, a když přijdou zákazníci… Zkrátka, co se děje?"

"Nic." Měla jsem čekat, že to jednou přijde.

"Myslíš si, že nevidím, jak ses změnila od té doby, co se vídáš se svou matkou?"

"Ona není má matka."

"Myslel jsem si to. Řekni mi pravdu."

Vyprávěla jsem mu všechno a nic nezamlčovala. Zdvořile vyčkával a neskákal mi do řeči. Sem tam pokýval hlavou.

"Nezlob se."

"Já se nezlobím, to je v po… Jsi dospělá a tohle rozhodnutí je na tobě. A já tě v něm podpořím."

"Díky." Objal mě, a sklízeli jsme stoly.

RODINNÁ PRAVIDLA - 5.KAPITOLA

22. listopadu 2013 v 7:40 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
5. Kapitola: Novinky jsou špatné


Od toho incidentu v kině jsem musela podnikat výlety s tou ženskou. Neskákala jsem do stropu nadšením, jak si táta myslel.

Jedním z oněch výletů byl oběd, na kterém mi objasnila situaci s tím mužem z kina.

"Nestojím o nějaké vysvětlování. Je mi jedno jak nakládáte se svým životem."

"Ale já bych ti to ráda řekla."

"Už při našem prvním setkání jsem Vám jasně dala najevo, že o Vaše vysvětlování čehokoli nemám zájem. Je mi to prostě jedno."

"Ale nemělo by ti to být jedno. Miroslav je můj nový přítel a Jaromír je jeho syn."

"Podívejte se, nevidím důvod, proč by mě to mělo zajímat. Jste cizí a do Vašeho soukromí mi nic není. Takže pokud mě omluvíte, půjdu. Mám ještě práci."

"Proč tohle tedy děláš?"

"Mám ráda svého otce a nedovolím, aby se trápil, i kdyby to bylo na můj úkor. Proto jsem se rozhodla, že se s Vámi budu scházet. Nic víc v tom nehledejte. Dělám to pro svého tátu, který je pro mě vším."

"Ale…"

"Vtrhla jste do našeho života a nikdo se Vás o to neprosil. Nedivte se, a jednou pro vždy si uvědomte, že mě je jedno kdo jste a co děláte."

"Nejsem nikdo cizí. Jsem tvoje matka."

"Dost! Tohle už nikdy nevyslovujte. Jak se vůbec něco takové opovažujete vyslovit! Já nemám matku a nikdy jsem neměla. Táta je pro vším, a víc nepotřebuju. Takže si pamatujte, že on je moje rodina. Vy jste jen cizí osoba, a znuděná a otrávená, a tak jste si řekla, že otrávíte život i někomu jinému. Ale víte co? Už toho mám po krk. Přestaňte si hrát na něco, co nejste. Sbohem!"

Nebyla jsem hrdá, že jsem se rozčílila a vylíčila jí tak něco z toho mála, co si o ní myslím. Ale uvědomila jsem si, že se mi ulevilo, když jsem to ze sebe dostala. Tajně jsem doufala, že pochopí, že pro mě nikdy ničím nebude. Je to jen další hrbol na cestě, se kterým se musíte popasovat.

Doma jsem se setkala s překvapením, které se mi nelíbilo, a hlavně jsem neočekávala, že nějaké bude. Táta mi oznámil, kdo volal a předal mi vzkaz.

Ta zpropadená ženská mě pozvala na piknik spolu se svým přítelem a jeho synem.

Po večeři jsem dodržela novou tradici. Hudba s nadměrnou hlasitostí a telefonát s Emmou. Probraly jsme spolu události posledních dní a ona navrhla, že by mohla jít se mnou zítra na ten piknik. Podpořit mě. Souhlasila jsem.

Sešly jsme se s Emmou na rohu Jednadvacáté ulice, a pak jsme zamířily na nádraží. S Emmou jsem nemusela předstírat, že je mi skvěle a jak se na to těším. Věděla, že bych nejraději utekla daleko odsud a nevrátila se.

Vlak měl půl hodiny zpoždění, za což jsem byla vděčná. Připravovala jsem se na společné setkání, ale přesto jsem cítila, že mě opouštějí síly. Té přetvářky jsem začínala mít nad hlavu.

Před budovou nakladatelství jsme se s nimi setkaly. Dívala jsem se na ně a hodnotila tu malou skupinku jako rodinku. Br! Otřásla jsem se. Přišlo mi to tak nechutné. Proč musím trávit volný čas s člověkem, kterého nenávidím z hloubi duše. Proč se dějí všechny špatnosti právě mně. Aj, aj. Začínám být melancholická. Pohodila jsem vlasy a vytřepala si podobné nesmysly z hlavy.

Naskládali jsme se do velké dodávky a vyrazili na cestu. Emma seděla na sedadle mezi mnou a Jaromírem. Byla jsem jí vděčná, protože jsem vůči němu pociťovala počáteční apatii. Ale ona si s tím hlavu očividně nedělala.

"Těšíte se, děvčata?"

"To ani nemáte tušení." odpověděla jsem a snažila se, aby to nevyznělo tak dvojsmyslně.

"Kam to jedeme?" Emma.

"Na jedno místo u řeky, kousek u lesa." Miroslav odpovídal ve snaze udržet vymírající konverzaci - bez úspěchu.

Na místo jsme dorazili o hodinu později. Předpokládala jsem, že ta nejvíce nepříjemná část dne přichází.

"Jděte se na chvíli projít."

Ten jeho velitelský povel mi byl tak nepříjemný. Už, už jsem si troufala odseknout, ale Emma mě odtáhla pryč k vodě se slovy: "Pojď se uklidnit."

"To je příšerné!" řekla jsem a kecla si na plochý kámen u řeky.

"Musíš se uklidnit, vypadala jsi jako bys ho chtěla na místě probodnout."

"Sakra! Ani si neumíš představit, jak se mi tahle situace příčí." Vyhozený kamínek dopadl s malým šplouchnutím na vodní hladinu a zmizel.

"To bude děsnej den." Jaromír si k nám přisedl a díval se na vodu.

"Co prosím?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Hele, nevim jak ty, ale mně se todle vůbec nelíbí."

"Hm." O jeho slovníku a inteligenci jsem si udělala jasný obrázek. Ale nebyla jsem si jistá, na kolik bych mu mohla věřit.

"Proč to říkáš?" Tahle otázka mě taky zajímala a byla jsem ráda, že právě Emma ji položila.

"Jen se na ně podívej. Chovaj se jako nějaká rodinka nebo tak něco."

"Aha."

"Prostě, bez urážky, ale todle jim dlouho nevydrží."

"Co kdybychom změnili téma?"

"Co navrhuješ, Anastázie?"

"Co třeba, kdybys řekl něco o sobě." No jo no, Emma. Jakmile se jí nějaký kluk líbí, jde do toho naplno. A Jaromír upoutal její pozornost.

Jaromír se rozpovídal, a tak jsem vyklidila pozice a šla se projít o kus dál proti proudu řeky. Cítila jsem se volná, dokud na mě nezavolali, že je oběd hotový. Neutrální masku a hurá za nimi. Jak Napoleon u Waterloo.

Sedla jsem si vedle Emmy a vybrala si kuřecí sendvič s kečupem.

"Jak se ti tady líbí, Anastázie?"

"Táta mě sem brával, když jsem byla malá a učil mě plavat támhle kousek od té skály. On je prostě skvělý."

"Moc se omlouvám, ale musím se vrátit." Emma přerušila vynucenou konverzaci.

"Co se stalo?" Velmi taktní pane Miroslave. Cizího člověka se ptáte, co se stalo. Kdyby to chtěl říct, tak to přeci řekne, není-liž pravda?

"Rodinné důvody." Pochopila jsem, že si to pak povíme.

"Odvezu tě."

"Ahoj Emmo." Rozloučila se a Miroslav ji vezl zpátky do města.

Trapné ticho. Chtělo se mi začít se smát, ale udržela jsem se. Co si ta ženská asi myslela, když svedla dohromady tolik cizích lidí najednou. Ani jeden se neznáme.

"Jsou to výborné sendviče, Jaromíre." Vzhlédla jsem a překvapeně se na něho podívala.

"Ty jsi dělal ty?"

"Jasně, jsem vyučenej kuchař a právě sem se vrátil z Paříže." Hm, že bych musela přehodnotit své stanovisko? To se stává málokdy, ale přece.

"Hm." Asi dnes budu ukončovat konverzaci.

Nastalo další ticho, přerušené jen prouděním vody. A nějakou divnou konverzací o ničem. A pak ticho prořízl zvuk motoru. Pan Miroslav se vrátil.

"Všechno v pořádku?" zeptala se ta ženská. Pochybovala jsem, že by ji to zajímalo.

"Ano."

Přisedl si a začala konverzace, které jsem se nechtěla účastnit, šla jsem se projít podél řeky. Přemýšlela jsem, jak daleko odtud je ta skála. Ne, že bych na ní měla nějaké veselé vzpomínky.

Jako malé dítě jsem byla hodně paličatá, dělala jsem přesný opak všeho, co mi táta řekl. Takže jsem vylezla na zakázanou skálu. Není to moc vysoko, tak jen dva nebo tři metry nad vodou. Líbilo se mi, že jsem tak vysoko a na zakázaném místě. Byla jsem malá a nechápala jsem, že by se mi něco mohlo stát. Přeci mě hlídal táta.

Chtěla jsem se podívat přes okraj strmého skaliska, a šla jsem tak blízko, že zvětralé kameny se uvolnily a já se spolu s nimi zřítila do vody. Příšerně jsem se vyděsila a zapomněla, jak se plave. Naštěstí táta pro mě skočil a zachránil mě. Ale stejně si pamatuju, že jsem mu odmlouvala, aby mě nebral do nemocnice. Tentokráte neposlechl on a vzal mě do nemocnice sv. Vincenta. Lékař na ambulanci ho ubezpečil, že mi nic není.

Od té doby jsme sem nechodili. Nemusela jsem si připomínat, jak hrozný zážitek jsem si odtud odnesla.

"Počkej na mě!"

"Proč? Nemáš nic lepšího na práci?" Pokračovala jsem v chůzi s Jaromírem v patách.

"Ani ne. Mám ti vyřídit, že se budem vracet, že prej bude pršet."

"Aha. Dobře." Jupí!

"Co se takhle sejít, někdy? Stavil bych se u vás v tom bistru."

"Proč? Tedy, jak o něm víš?"

"Anna mi to řekla, napovídala toho o tobě hodně."

"Na to neměla právo!" Vyznělo to ostřeji, než jsem měla v plánu.

"Todle je mi jedno. Takže, stavim se zejtra." Nepřestávalo mě ohromovat jak má vybraný slovník a způsoby. Možná je zdědil po svém otci.

Nestihla jsem pořádně odpovědět, protože jsme došli k autu, kde na nás už čekali.

"Honem, pospěšte si!" Slyšet jeho rozkazy mi nebylo o nic příjemnější, než kdybych je slyšela od ní.

Připadalo mi, že zpáteční cesta je mnohem kratší. Připustila jsem nadšení, že už konečně smím odejít a nebudu se muset přetvařovat.

Ve vlaku jsem se těšila na tátu a na náš společný prodloužený víkend v kempu Ohníčky. Žádné další přetvařování, žádná falešná maska zdvořilosti, žádné hraní. Byla jsem tak ráda, že ji neuvidím, že jsem neslyšela průvodčího, žádajícího o lístek.

"Ahoj tati, jsem doma." volala jsem už ve dveřích.

"Ahoj, tak jak ses měla?"

"Bylo to fajn."

"Dobře. Vrátím se do práce. Dneska je tu nával."

"Jasně." Uvázala jsem si zástěru a vrhla se do práce. Dneska více než kdy jindy jsem potřebovala rozptýlení. Stávala jsem se imunní vůči okolí i pocitům. Jako bych měla otupělé smysly, což rozhodně není v pořádku.

"Ahoj. Zkusím to ještě jednou. Jsem Patrik. A ty?" Proboha. Zase on.

"Podívej…"

"Jmenuje se Anastázie."

"Tati!" Nechápala jsem, že se do toho montuje. Jak ho to vůbec napadlo. Kruci! Teď se toho kluka nezbavím.

"Nemáš za co." Odešel a vyklidil prostor, který bych raději nechala zaplněný.

"Takže, Anastázie, zajímavý jméno."

"Máš něco proti tomu?"

"Ne."

"Sto dvacet." Podala jsem mu účet.

"Uvidíme se."

"S tím nepočítej. Jsem vlk samotář jako teta Rousi."

"Hm."

Nezdržovala jsem se a odešla obsluhovat pár na sedmičce. Třeba mi dá ten kluk konečně pokoj. Měla jsem pravdu, protože pozdravil a odešel.

Uf! Proč se tolik lidí najednou cpe do mého samotářského života, kde jsem spokojená?

"Ta charitativní akce je na spadnutí. Nepojedeme zítra nakupovat?" Položil na stůl talíře s večeří a posadil se.

"Ráda pojedu nakupovat." Zamlčela jsem skutečnost, že se mi nechce na tu akci, ale nakupovat ano.

"Tak pojedeme zítra, jsi pro?"

"Jasně." Popřáli jsme si dobrou chuť a pak dobrou noc.

V mém pokoji nastal obvyklý rituál. Nahlas puštěná muzika a telefonát s Emmou. Probraly jsme události dne. Jak se snažili hrát si na rodinku u té řeky. Taková blbost! Probraly jsme i Jaromíra, a Emma byla nadšená, když se dozvěděla, že se staví v bistru. Nabyla jsem dojmu, že od této chvíle bude v bistru pečená vařená.

Překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Následující den, přišel do našeho bistra Královský oběd poslíček. Přinesl mi balík.

Plně doufám, že si tyto šaty oblékneš na charitativní akci spolu s těmi botami.

Anna S. Koupilová

"Ty jsou ale pěkné." Táta vytáhl šaty z krabice. Černé, formální, a s hlubokým výstřihem na zádech.

"Mně se nelíbí, raději bych si vybrala nějaké sama."

"Dobře, jak chceš. Za patnáct minut pojedeme. Tak se připrav." Odnesl krabici dozadu a na nic se neptal. Zavřel krám a vyjeli jsme spolu do města.

Prošli jsme spoustu obchodů, než jsme našli zajímavé šaty. Vybrala jsem si barvu paví modři. Jednoduché šaty, se šálem přes ramena.

"Zlato, vypadáš v nich nádherně." Táta mě zatočil kolem dokola.

A pak nastal ten večer. Táta mě odvezl na místo konání.

"Vypadáš úchvatně."

"Díky."

"Máš všechno?"

"Jo, neboj se. Dám ti vědět, až budu chtít domů."

"Pa." Rozloučili jsme se a já se naposledy podívala na účes od Emminy maminky. Vypadal parádně, musela jsem uznat, že vypadám skvěle. A byla jsem ráda, že jsem si nemusela obléknout nic od té ženské.

Podala jsem pozvánku a ocitla jsem se na velmi snobské akci. Akci, na kterou si lidé vezmou to nejdražší co mají, jen aby se pochlubili jak jsou bohatí. Velmi charitativní akce.

"Kde máš ty šaty od Chanelu?"

"Co prosím?" Otočila jsem se a uviděla ji, jak tam stojí v doprovodu Miroslava a za nimi postává jeho syn Jaromír s nějakou holkou."

"Ty šaty a ty máš i jiné boty."

"Ano, vzala jsem si, co jsem chtěla. A pokud vím, tak Vám do toho nic není. Neprosila jsem o nějaké Vaše dárky nebo milodary. Je mi jedno, jestli to bylo to nebo ono. A proto mě omluvte."

Odešla jsem k baru s nápoji a řekla si o vodku s džusem. Vypila jsem asi dvě skleničky, když mě opět vyhledala. K mé smůle.

"Co se ti to stalo?"

"Ale nic. Jsem v pořádku. Jasně jsem Vám dala najevo, že jste pro mě naprosto cizí osoba. Nevím, proč se tak chováte a děláte to, co děláte. Nikdy, dobře mě poslouchejte, nikdy se tohle nezmění. A když mě teď omluvíte, čeká mě další runda."

Vzala jsem si z podnosu skleničku s nápojem a odešla jsem se podívat po občerstvení. Měli tu jen samé jednohubky z mořských ryb. Nic proti, ale něco pro zakousnutí by mi bodlo.

Za ten večer jsme přetrpěla několik rozhovorů a pak samotný program, kde všichni mluvili, ale skutek utek.

Posilněná několika skleničkami vodky s džusem jsem se rozhodla, že je načase ukončit tuto směšnou situaci a odejít. Zavolala jsem tátovi a řekla mu, aby pro mě přijel.

Začínala jsem být trochu opilá. Málem jsem se na dámských toaletách přerazila.

Venku na mě před budovou čekal táta. Podepřel mě a pomohl mi do auta. Skoro jsem nemohla chodit, protože než dorazil, vypila jsem ještě několik skleniček. Pamatuji si, co se dělo. Pár obrázků mám trochu rozmazaných, ale jinak jsem byla po celou dobu při vědomí.

Doma jsem se ani nesvlékla ani neodlíčila. Padla jsem rovnou do postele a usnula.

Ráno mě čekalo překvapení. Silná káva, kterou bych si normálně nedala a snídaně do postele.

"Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo." Napila jsem se a vytahala si z vlasů sponky. Účes stejně držel na místě.

"V pořádku. Tak jsi neodhadla vliv alkoholu."

"Díky."

"Myslím, že by bylo fajn, kdyby sis dopřála odpočinek. Vím, že každý rok jezdíme spolu kempovat, ale letos nemůžu. Ale neboj, zavolal jsem Emmě. Pojedete samy dvě."

"Jsi báječný."

RODINNÁ PRAVIDLA - 4.KAPITOLA

21. listopadu 2013 v 20:49 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
4. Kapitola: Nesnáším ty rituály


Stála jsem naproti nakladatelství Elipse, schovaná ve stínu stromu a dívala se směrem ke slunci.

"Nesnáším ty sbližovací pokusy, trapné momentky a rituály." řekla jsem a posmutněla.

Čekala jsem deset minut a pak dalších deset. Začínala jsem se nudit a zuřit. Slíbila jsem si, že počkám ještě pět minut, a pak se vracím vlakem domů. Zbožné přání vrátit se domů, se mi však nesplnilo.

"Ahoj." Otevřely se dveře černého Mercedesu, a v nich se objevila hlava té ženské.

"Dobrý den." Velmi nucený pozdrav a neutrální výraz.

"Pojď, nastup si. Jedeme."

Povzdechla jsem si a posadila se na sedadlo vedle šoféra. Podivil se, ale nic neříkal. Všimla jsem si, že i ona se podivila, ale mlčela. Ušetřila mi tím výchovnou dávku, kterou jsem jí hodlala uštědřit.

Dívala jsem se po obchodech, když mi došlo, kam jedeme. Do nejdražší části města. Paráda! Teď jsem se ještě víc jak před tím cítila v pasti. A východ v nedohlednu.

Vystoupili jsme mlčky, a podivila jsem se, chování šoféra. Šel s námi.

"On je tady dneska jako náš nosič nákupu."

"Lituju ho."

"Nepůjdeme?"

"Dobře."

Vydechla jsem a vlekla se za ní. Šofér se choval jako kavalír. Na můj vkus byl až moc tichý. Zkusila jsem si tuhle madam představit, jak někde kempuje. Velmi komická scéna, kdy se nechá nosit po trávě, aby se nezamazala a nezničila si nové boty. Pohrávala jsem si s fantazií a nevěnovala pozornost okolí.

"Půjdeme do skvělého butiku, bude se ti líbit. Věř mi, mám ho ze všech nejraději."

"Myslet si, že se mi bude líbit, klidně můžete." podotkla jsem a vstoupila do nevkusně drahého obchodu. Člověk bez zlaté kreditky tu nemá co pohledávat.

"Dobrý den, Anno!"

"Ahoj Kristy, jak se máš?"

"Dobře díky. A kdopak je tato mladá dáma?" S úsměvem se zaměřila na mou maličkost.

"To je m…"

"Jsem Anastázie Svitná." Představila jsem se sama a předešla nepříjemné chvilce.

"Moc ráda Vás poznávám." Po představení nás odvedla k pohovce a nabídla čaj nebo kávu.

"Dám si kávu s mlékem. Bez cukru."

"Pro mě nic, děkuju." řekla jsem a šla se podívat na vystavené boty.

Ceny se točily od jednoho tisíce a výš. Boty výhradně na podpatku deset centimetrů.

"Zalíbily se Vám nějaké, slečno?"

"Vyzkouším si tyhle." Ukázala jsem na hnědé sandálky s imitací hadí kůže. "Velikost 38."

"Samozřejmě." Usmála se a odešla dozadu.

Prošla jsem si celou prodejnu, několikrát. Vracet jsem se nechtěla, ale musela. Kristy mi přinesla vybrané boty. Posadila jsem se na protější sedačku, abych nemusela sedět vedle ní.

"Vybrala sis velmi dobře."

"Hm."

Boty mi padly dokonale. Cítila jsem se v nich pohodlně. Ráda bych si je koupila, ale nechtělo se mi za ně utratit tolik peněz. Tři tisíce. Raději jsem je prodavačce vrátila.

"Půjdeme dál?"

"Samozřejmě." Postřehla jsem snad u ní radostný výraz.

Prošli jsme spolu se šoférem celé obchodní centrum. Já jsem si koupila jedny Conversky, ale ona si koupila v každém obchodě jednu nebo dvě věci. Šofér měl co dělat, aby celý nákup unesl.

"Myslím, že je vhodná doba, abych se vrátila domů."

"Ale zamluvila jsem nám kadeřnici a oběd."

"Co prosím?" Ona se snad zbláznila. Copak jí to nedochází? Nepozná z mého postoje vůči ní, že ji nemůžu ani vystát?

"Říkala jsem si, že by bylo moc hezké, kdybychom se spolu naobědvaly a popovídaly si."

"Podívejte se, dohoda zněla, že půjdeme na nákupy. A toť vše. Takže na nějaký oběd s Vámi nepůjdu. A další věc, kterou jste zmínila. Na mé vlasy smí sahat pouze můj otec, a matka mojí kamarádky, protože je kadeřnice. Takže opakuji svou předešlou zmínku, že odcházím."

"Počkej, odvezu tě na nádraží." zvolala, ale neotočila jsem se.

"Ráda chodím pěšky." zavolala jsem a modlila se, aby stála na místě. Nepotřebovala jsem se přetvařovat znovu.

Cestou na nádraží jsem přemítala, že bych byla obstojná herečka. Můj výkon byl na Oskara. Nevybuchla jsem, nekřičela jsem na ni nadávky, nestěžovala jsem si a neodporovala jsem jí. Chovala jsem se v mezích slušnosti, tak jak si to nenáviděná osoba zaslouží.

Vlak stavil přesně, měla jsem velmi málo času nato, abych si připravila veselou masku pro otce. Psychicky jsem se připravila na všechny vyčerpávající otázky a odpovědi. V životě jsem nikdy nemusela podstoupit podobnou zkušenost. Jak naivně jsem věřila, že život přece není tolik krutý.

"Ahoj, zlatíčko. Jak bylo na nákupech?" Radostně si mě přivinul do náruče.

"Ahoj. Bylo to fajn."

"To jsem moc rád. Udělala jsi mi tím velkou radost."

Posadili jsme se v našem boxu, v zadní části bistra s výhledem na květinářství. Odpovídala jsem na otázky jako naprogramovaný robot. Nezapomínala jsem na radostné projevy, když jsem mluvila.

Táta se vrátil zpátky obsluhovat hosty a já se k němu přidala. Na další otázky nebyl čas.

"Dobrý den, co si přejete?"

"Dobrý den, hledám slečnu … Anastázii Svitnou."

"To jsem já."

Podepsala jsem potvrzení o převzetí balíku a podívala se směrem na otce. Pokrčil rameny.

Sedla jsem si k našemu stolu a s tátou v zádech jsem rozbalila obálku přilepenou na velké krabici. Bylo to od . Pozvánka na nějakou charitativní akci v centru a pak její proslov o důležitosti, abych se tam ukázala.

"To je ale dobrý nápad, viď?"

"Asi jo." Vyvedená z míry jsem se přestala na vteřinu kontrolovat.

"Copak nemáš radost?"

Když se mi podíval do obličeje, byla ta veselá maska opět nasazená.

"Ale ano, jsem jen překvapená."

"Copak je asi v té krabici?" Nadšeně mi ji přistrčil pod nos. "Podívej se."

Rozbalila jsem ji a poznala logo obchodu, kde jsem si zkoušela boty. Tušila jsem, o jaký obsah se jedná. Sundala jsem víko a v krabici ležely ty boty.

"No, nevyznám se v tomhle, ale myslím, že ti budou slušet." Odešel pracovat a já nepřestávala zírat na krabici. Naštvala mě. Kdybych si nebyla vědoma přítomnosti táty, mrskla bych s krabicí o podlahu a roztrhala pozvánku.

Zavřela jsem boty a pozvánku do krabice, a položila ji na zem. Vrátila jsem se k práci, a tak nějak jsem se modlila, aby ta krabice záhadně zmizela. Přání se mi nesplnilo.

Následující den jsem odmítla návrh na další střetnutí s ní s výmluvou, že mám něco jiného. Zůstala jsem v bistru a byla vděčná, že alespoň jeden den můžu absolvovat bez přetvářky.

"Ahoj." A kruci, to je ten kluk z minula.

"Ahoj, co to bude?"

"Co třeba tvoje jméno? Já jsem Patrik." Napřáhl ke mně ruku.

"Jestli to nevíš, tak jako první má podat ruku dívka."

Odcházela jsem, ale zastavil mě.

"Dám si kafe espresso a dvě koblihy."

"Sedmdesát."

"Tak zase někdy."

"O tom pochybuji." Přesně tohle jsem potřebovala. Další problémy. Jako by ten s tou ženskou nestačil. Klika, že tu není táta, aby si ze mě dělal legraci.

"Tak, půjdeš na tu charitativní akci?" zeptal se mě otec u večeře a nadal si druhou porci zapečených špaget se zeleninou.

"Tati, víš, že tyhle akce jsou jen přetvářky pro snoby. A navíc nemám tenhle druh zábavy ráda. Jít někam, kde na tebe budou všichni zírat a hodnotit tě podle tučného konta."

"Aha. Myslel jsem, že budeš ráda. Mně by to udělalo velkou radost, kdybys tam šla."

"Chm… Promiň, to jenom jeden zákazník byl dneska hrozně otravný a nespokojený. Jistěže tam půjdu."

"To jsem moc rád. A co bys řekla na to, kdybychom si zítra vyrazili do města a koupili nějaké pěkné šaty na tu akci?"

"Netušila jsem, že jsi na tyhle věci." Škádlila jsem ho.

"Pro tebe udělám cokoliv a risknu i malé utrpení, až budu čekat, zatímco si ty budeš zkoušet jedny šaty za druhými." Taky pro tebe udělám cokoliv, i když trpím jako zvíře.

"Jsem pro. Kreditní karta potřebuje provětrat."

"Ach můj bože." Předstíral smrtelné zděšení a sklízel ze stolu. Oba jsme se smáli a popřáli si dobrou noc.

Znovu puštěná muzika s hlasitostí na polovinu a telefonát s Emmou. Snažila se mě přesvědčit, že pokud budu chtít dát ty boty opravdu pryč, vezme si je ode mě.

"Tak jo, mám toho dost, zítra večer spolu jdeme do kina a basta. Dávají nový film s Angelinou Jolie, chci ho vidět."

"Ale…"

"Ne, prostě půjdeš, protože tohle není žádost, ale rozkaz."

A opravdu, byl to rozkaz. Emma na mě následující den čekala před bistrem. A bohužel nebyla jediná, kdo si všímal mého pracovního elánu. V jednom boxu u okna seděl i ten kluk a civěl na mě, Emma si toho všimla a vyptávala se.

"No tak, proč mi neřekneš, kdo je to?" Naléhala a uculovala se.

"Jeden zákazník, který mě pořád otravuje."

"Ne ne, to by na tebe takhle nekoukal. Líbíš se mu."

"Ale jdi ty. Je to jenom nějaký kluk, který si myslí, že mu asi padnu k nohám."

"Ty pesimisto."

"Ne, mluvím pravdu, jak dlouho bude holka kluka zajímat doopravdy, když ho bude stále odmítat?"

"Ty ho odmítáš?"

"Ne!"

"Tobě se líbí!"

"Ne!"

"Ach ta láska!"

"Emmo, nech toho."

"Ale no tak. Přiznej si to."

"Jsi blázen a romantička v jedné osobě. Velmi špatná kombinace."

"Dobře, nechám tě. Pro dnešek." Usmívala se a já se nakonec neudržela, a rozesmála se.

Vysmáté jsme došly k Cinemě a prohlížely program. A pak jsem ji uviděla.

"Zatraceně." Ulítlo mi a Emma se toho ihned chytila.

"Co se děje?"

Jakmile se podívala i ona tím směrem, ta ženská se na nás otočila. Zamávala a spolu s nějakým chlapem a mladým klukem šli k nám.

"To je ona."

"Tvoje m… Tedy ta ženská, o které jsi mi povídala?"

"Jo. Pojďme odtud."

"Už nás viděla a navíc jde sem."

Emma mě chytila za ruku a přivedla zpátky k rozumnému jednání. Právě včas.

"Ahoj děvčata."

"Dobrý den." Sborově jsme pozdravili, ale jen Emma se usmívala.

"Tohle je Miroslav a jeho syn Jaromír." Představila nám ty dva. "A tohle je m…"

"Jsem Anastázie a tohle je moje kamarádka Emma." Převzala jsem otěže.

"Moc nás těší, ale právě jsme na odchodu." Emma je prostě skvělá.

"Nechtěly jste také jít na ten nový film s Angelinou Jolie? Mohli bychom jít všichni společně. Co na to říkáte?" Nebyla jsem si jistá Emminou reakcí, ale podcenila jsem ji.

"Ne, právě odcházíme. Na shledanou." Pozdravila za nás za obě a odešly jsme.

Venku před budovou byla zima a pršelo. Jako naschvál.

"Promiň, vím, že jsi ten film chtěla moc vidět."

"Jsi cvok? Přece nebude ve stejné místnosti jako ta ženská. Jsi moje kamarádka, a nedovolím, aby ses cítila mizerně."

"Díky."

Emma mě vytáhla za ruku zpod přístřešku a už jsme se koupaly v proudech vody. Nepochopila jsem, kdy k tomu došlo, ale najednou jsem se začala smát a nechala se v klidu máčet.

RODINNÁ PRAVIDLA - 3.KAPITOLA

16. listopadu 2013 v 19:55 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
3. Kapitola: Cizí panička

Optický klam, kterým se budova prezentovala, vrhal na společnost dobré světlo. Avšak se objevil i stín, stín v její podobě. Copak může být něco pěkného zároveň bez ošklivého? Co je radost bez bolesti a smích bez pláče.
Venku sálalo teplé sluníčko, vzduch byl nasycený vůní květin a musela jsem si připustit, že tohle je vcelku nádherný den.

Teplo mě opustilo v okamžiku vstupu do chladné bílé budovy. Napadlo mě, že jsem se ocitla v zámku ledové královny, a chyběli už jen Kája a Gerda.
Kam mé oko dohlédlo, jsem rozpoznala mramor, naprosto dokonalý bez jediné chybičky. Postřehla jsem i pár zelených okras, ale k mému zklamání u nich neprobíhala fotosyntéza. Usoudila jsem, že první dojem byl mylný. Skutečnost na takzvaný druhý pohled, se vyznačuje velice odlišnými rysy. Zvenku moderní, ale uvnitř chladné. Ten, kdo si zařídil takto působící budovy, musí být bezcitný.

Pozorně jsem prostudovala vstupní halu a zamířila rovnou k recepčnímu pultu. Opravdu se to zde podobalo budově MF Dnes v Praze.
"Dobý den, jdu za …" Podala jsem mladé ženě lísteček. Rozum mi napovídal, že bych neměla za jakoukoli cenu vyslovit její jméno. Bylo by to ponižující a odporovala bych svému svědomí. Příčilo se mi už jen na to pomyslet.

"Ano, ano. Jeďte do dvanáctého patra, pak doprava a poslední dveře nalevo." Usmála se, vrátila mi lístek a prohlédla si mě.
Nelíbil se mi její pohled, ale vypustila jsem to z hlavy a soustředila se na nepříjemnější úkol. Setkat se s osobou, kterou nanejvýše opovrhuji a pohrdám jí. Slíbila jsem si, že vícekrát již nepodniknu takovouto cestu.

Výtah stoupal pomalu a v desátém patře se ke mně přidalo pár dalších lidí ve společenském oděvu. Připadala jsem si trochu nepatřičně.
Ve dvanáctém patře jsem se zastavila přede dveřmi, které mi hlásaly její jméno a tituly. Zamrazilo mě a zavzpomínala jsem na druhý dojem. Chladný a bezcitný člověk. Nemýlila jsem se. Pravda čekala přímo za dveřmi kanceláře.

Zaklepala jsem a vešla. "Dobrý den."
"Dobrý den, co pro Vás mohu udělat?" Starší padesátiletá paní se na mě usmívala přes silné brýle. Její věk jsem odhadovala podle vrásek kolem očí.

"Dobrý den, jmenuji se Anastázie Svitná. A…"
"Ano, ano. Už na Vás čeká. Prosím." Pokynula rukou a já cítila, že jdu na popravu.

Nasadila jsem kamennou tvář a po zaklepání vstoupila. Ani tato kancelář mě nepřekvapila.
Bílá a šedá barva dominovaly místnosti. Rychle jsem se porozhlédla. Vpravo za dveřmi bílá kožená souprava a konferenční stolek, vlevo květina, dvě křesla a stolek. Po obou stranách se táhly regály s knihami a šanony, přímo naproti prosklená stěna, psací stůl a ona.

První dojem? Uhlazená černovlasá dáma v přísně staženém drdolu. Široký úsměv a falešný.
"Ahoj Anýs, jsem velmi ráda, že jsi přišla." Postavila se a napřáhla ke mně ruku.

"Dobrý den. Musím Vás opravit, neboť nejsem Anýs, ale Anastázie. To především, a dále si vyprošuji tykání. Neznáme se a tudíž je nepřípustné, abyste mě takto urážela." Chladná.
"Omlouvám se tedy." Stáhla napřaženou ruku a pokynula, abych se posadila.

"Neposadím se, protože nemám v úmyslu tu setrvat déle, než bude nutné."
"Ale, jsi přeci tady a …"

"Znovu Vás madam upozorňuji, abyste mi netykala. Neznám Vás. A za druhé, abychom předešly mylným domněnkám, přejdu rovnou k důvodu mé návštěvy." Napadlo mě, jestli vůbec někdy měla děti, protože na to nevypadala. Mou odmlku si vyložila špatně.
"Nech mě to vysvět…"

"Co prosím? Já nic vysvětlovat nepotřebuji. Nic od Vás nepotřebuji. Přišla jsem, abych potěšila svého otce. Nemohla jsem se již dívat, jak trpí mým odmítavým přístupem, tudíž mou vinou. Rozhodla jsem se podstoupit tuto nepříjemnou scénu, abych Vám řekla, že si nepřeji jakékoli jiné dopisy nebo snahy o kontakt. Toto trapné setkání se nebude již vícekrát opakovat. A Vás slušně žádám, abyste nechala mě a mého otce na pokoji. Neopovažujte se nás znovu obtěžovat. Ani jeden o Vás nestojíme, o cizí osobu. Tímto považujte naše setkání za konečné. Sbohem."
Otočila jsem se a odpochodovala pryč. Cestou mi však neunikly vystavené diplomy na zdi. Jak povrchní vystavovat je na odiv.

Těšila jsem se, až opustím budovu. Toužila jsem po čerstvém vzduchu. Potřebovala jsem nutně kyslík, dělaly se mi mžitky před očima.
Vyběhla jsem na protější chodník, z dosahu až příliš moderní budovy nakladatelství Elipse.

V parku u malé fontánky jsem se posadila na lavičku a zhluboka dýchala. Nechápala jsem, že jsem mluvila s takovým chladem a nekřičela. Neukázala jsem, tu vlnu odporu a zmatku, kterou vyvolalo tohle setkání.
Strávila jsem další půlhodinu čekáním na zklidnění třesoucích se prstů. Usmála jsem se při vzpomínce na seskok do bazénu. Tolik se mi pak třásly ruce. Adrenalin mi tenkráte vystoupal do nebeských výšin.

Zavolala jsem Emmě a požádala, abychom se setkaly v bistru ve dvě odpoledne. Slíbila a na nic se nevyptávala. Věděla, kde jsem dnes byla a proč.
Vplížila jsem se nepozorovaně na dvorek a odtud směrem k brance, kde na mě čekala Emma. V ruce držela sáček chipsů a láhev.

Usadily jsme se na křesílkách vedle točitého schodiště a napily se. Emma otevřela sáček chipsů. Tiše vyčkávala, dokud nezačnu sama od sebe, znala mě.
"Bylo to příšerné. Je skoro s podivem, že jsem se udržela." Vypila jsem druhou sklenku.

"Víš, obdivuji tě, že jsi do toho vůbec šla. Kdyby mě matka opustila, nedokázala bych s ní mluvit, natož být s ní v jedné místnosti. Neumím si ani představit jak se cítíš."
"Sama jsem udivená, že jsem to dokázala, ale myslela jsem na tátu. Záleželo mu na tom. Nechtěla jsem ho vidět i nadále se trápit." Zapálily mě oči, tak jsem rychle zamrkala.

"Anastázie, já…" Emma mi sevřela ruku.
"To je v pohodě. Dám se dohromady. Zapomenu na tu otřesnou událost. Zapomenu, že se kdy stala. Zapomenu, že jsem se s ní kdy setkala." Definitivně jsem se rozhodla.

"A víš ty co? Zítra půjdeme do města a oslavíme pořádně náš návrat. A neříkej mi, že ne. Ne, neberu jako odpověď." Emmě se rozzářil obličej.
"Souhlasím, dneska musím ještě do práce, ale poprosím tátu o volno na zítra večer." Usmála jsem se a přiťukla skleničkou.

Povídaly jsme si další dvě hodiny a hodinu se pak ještě loučily. Emma odešla a já se vrátila pomáhat tátovi do bistra. Neměli jsme možnost si spolu promluvit. Ale viděla jsem, že má velkou radost.
"Podívej se, Anno, já…"

"Tati!" zavolala jsem na něho a viděla, jak zavěsil. "Kdo to byl?" Neblahé tušení.
"Jedna paní z marketingu. Volala, jestli nechceme zdarma vyzkoušet nový prototyp mopu na vytírání." řekl a naservíroval mi večeři.

"Aha."
"Tak jak to ráno probíhalo?" zeptal se a vyvolal tím lavinovou smršť.

"Víš,…"
"Volala mi, Anastázie, copak to provádíš?" Jeho pohled zesmutněl.

"Já jsem…"
"Nesnaž se mi tady něco namlouvat." řekl a vypadal jako by celý hořel od vzteku.

"Prostě…"
"Zanechej laskavě těch jednoslovných odpovědí." A v tu chvíli se prozradil. Pod záštitou vzteku se ukrývala bolest. Velká bolest. Vyrazil mi tím dech i odpověď. Náhle se mi zdálo, že mi před očima zestárl o několik let.

"Omlouvám se, napravím to. Setkám se s ní znovu." Vychrlila jsem bez rozmyšlení a zalitovala své zbrklosti.
"Nemusíš se do toho nutit." Posadil se a složil ruce do klína.

"Ne. Já to chci. Chci se s ní znovu setkat." Tebe mám nejradši na světě, tati, a nedovolím abys kvůli mně trpěl. Kvůli mně ne.
"To jsem moc rád." Vstal a políbil mě na čelo.

Zahřálo mě, že je znovu šťastný. Záblesk života se vrátil do očí a úsměv na tvář. To malé teplo nedokázalo konkurovat narůstající nevoli a odporu. Ale dělám to pro něj, raději budu celou dobu potkávat tu cizí a chladnou paní, než vidět jeho sklíčenost. Tátu mám jen jednoho a nedopustím, abych příčinou jeho zármutku jsem byla já. To bych si nikdy neodpustila.
"Tati, měla bych jednu prosbu. Mohla bych jít večer s Emmou do města?" Sklízela jsem ze stolu a snažila se vyhýbat jeho pohledům. Nebyla jsem si jistá, zda vypadám jako jindy.

"Samozřejmě. Ale ráno mi budeš muset pomoci, protože přivezou zásoby." Rozesmál se.
"Díky, tati. Ty jsi prostě fantastický."

"Já vím. Už je pozdě, běž se prospat a já to nádobí umyju."
"Dobrou." Sundala jsem si gumové rukavice a vlepila mu pusu. Potřebovala jsem se v klidu odreagovat a nemyslet na nadcházející strastiplné události. Budu ji muset znovu vidět. Mluvit s ní. Setkat se s ní. Tvářit se… Myšlenku jsem nechala nedokončenou.

Rovnou z vany jsem se v ručníku svalila na postel a zapnula CD přehrávač na poloviční hlasitost a volala Emmě. Zvedla to napoprvé.
"Co se stalo?"

"Jak jsi to poznala?" Podivila jsem se a povytáhla obočí.
"Máš puštěnou muziku a to znamená, že ti není dobře a nechceš na nic myslet."

Vypnula jsem CD přehrávač a vypovídala se.
Emma mě chápala, ale přesto jsem se neubránila představě její odmítavé reakce a třepotajících se černých vlasů.

Domluvily jsme se večer na šestou a popřály si vzájemně dobrou noc.
Ráno jsem řekla tátovi, kam se chystám a on nadšeně souhlasil. Zářil jako sluníčko. Tak proč mi připadalo, že kráčím na popravu vstříc svému katu. Znovu.

Recepční se na mě mile usmála a znovu si mě detailně prohlédla.
Ve dvanáctém patře a v posledních dveřích nalevo mi osobní asistentka oznámila, že má právě jednání a udělala mi čaj. Chutnal jako sáček, namísto bylinek, které byly uvnitř. Táta dělá daleko lepší.

Emma mi poslala SMS, že mi drží palce a šlo se na porážku. Jako zvíře chycené v kleci, kde není naděje uniknout.
"Jsem moc ráda, že sis to rozmyslela." Chtěla mě obejmout, ale uhnula jsem.

"Tak zaprvé, již posledně jsem Vám dala najevo, že si nepřeji, abyste mi tykala. Ale jelikož vidím, že je to pro Vás velmi obtížné, dovolím Vám tedy mi tykat a oslovovat mě pouze Anastázie."
"Jsem ráda, že jsi tady. A jsem si vědoma, že na mě hned názor nezměníš, ale až ti vysvětlím, že …" Marná snaha.

"Znovu vám připomínám své rozhodnutí, že nejsem ochotna vyslechnout vaše výmluvy nebo cokoli tomu podobného. Rozumíme si?" Chladně a zpříma jsem se jí dívala do očí.
"Ano. Ale co kdybys mi konečně tykala. Nejsme přeci nějací cizí lidé." Napřáhla ke mně znovu ruku.

"V tom se právě mýlíte madam. Jste naprosto cizí a nemáme nic společného, a proto madam, Vám tykat nebudu. Neznám Vás." Odmítla jsem podávanou ruku.
"Co kdybychom si tedy vyrazily na nákupy?" Jakoby se jí v hlavě přehodilo na jiný kanál.

"Dobrá." Vzpomněla jsem si na tátu a jeho šťastný výraz.
"Co takhle zítra?"

"Dobře." Tátův obličej.
"Sejdeme se před nakladatelstvím?"

"Dobře." Mám tě moc ráda, tati.
"Tak ahoj zítra." Než stihla podniknout jakýkoli pokus o fyzický kontakt, odkráčela jsem ven s krátkým "Sbohem." přes rameno.

Táta na mě čekal v bistru u pultu a vyptával se na podrobnosti.
"Domluvily jsme si spolu nákupy. Zítra, doufám, že ti to nevadí."

"Vůbec ne." Čím více se radoval, tím více jsem se uvnitř rozpadala na malé kousky. Drtilo mě pomyšlení na ni a na společně strávené dopoledne.
Roznášela jsem objednávky a soustředila se. Nechtěla jsem dát najevo, v jakém rozpoložení se nacházím.

RODINNÁ PRAVIDLA - 2.KAPITOLA

16. listopadu 2013 v 19:23 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
2. Kapitola: Proč já?

Byl by to den jako každý jiný. Zákazníci, úsměvy, objednávky, účty a spousta klábosení dvanáctiletých puberťaček. Ale táta si usmyslel, že mě trochu potrápí. Aniž si to uvědomoval, rozdmýchával ve mně nenávistné pocity.
"Rozhodla ses?" Znovu a znovu tatáž otázka.

"Ještě ne, tati." Utřela jsem stůl a snažila se nedávat najevo, jak mi vadí už jen pomyšlení, že bych o měla přemýšlet.
"Myslím, že bys…" Poslouchala jsem ho napůl ucha, jak se mi snaží vysvětlit, že je to dobrý nápad. Ona je moje matka, a že bych se s ní měla alespoň seznámit a další banality, které by v normálním vztahu matka a dcera měly fungovat. Tohle ale není můj případ.

"Tati, řeknu ti pravdu. Nechce se mi lhát." Rozhodla jsem se nechodit kolem horké kaše a vysvětlit mu, jak se věci mají. Popravdě jsem se mu přiznala, že nehodlám vyslyšet její žádost a ani o nechci nic vědět.
"Pro mě je to cizí osoba, vztah s ní navazovat nehodlám." Uzavřela jsem kapitolu a doufala v pochopení.

"Tak dobře." Viděla jsem, jak posmutněl. Schoval se do nečitelné masky. Těžko byste mohli hádat, co se mu prohání v hlavě.
"Tati." řekla jsem, ale byla přerušena. Emma vtrhla dovnitř jako tornádo.

Zvedli jsme hlavu a spatřili zářivý obličejík a úsměv od ucha k uchu. "Ahoj."
"Ahoj Emmo."

"Dobrý den, pane Svitný."
"Kolikrát ti mám říkat, ať mě oslovuješ jménem. Tak starý zase nejsem nebo ano?" Usmál se a chystal nám ovocný koláč s tvarohem.

"Samozřejmě, že ne, Dominiku." řekla se zaváháním, a pak se rozplývala nad koláčem a svou oslavou narozenin, na kterou nás oba srdečně pozvala.
Dumat nad tím, jaký dárek by ji učinil šťastnou, jsem nemusela. Věděla jsem, co se jí líbí a vždycky líbilo. In Style a červená barva.

Když jsem míjela obchod s porcelánem, uviděla jsem nádhernou červenou vázu se zvlněným povrchem. Jediná ve výloze.
Protože jsem byla zvědavá na její cenu, šla jsem se poptat. Prodavačka mi sdělila, že ji přivezli včera ráno. Netušila jsem, zda jí mohu věřit, ale riskla jsem to a koupila ji.

Jedním z důvodů, proč jsem se ke koupi odhodlala, byl i fakt takzvaného pocitu deja vu. Nemám ráda, když se mi tohle děje. Cítím se pak podivně.
Doma na mě táta čekal ve dveřích. Netušila jsem, co se stalo, ale viděla jsem mu na očích, že mi chce něco povědět. Něco, co se mi nebude líbit.

"Ahoj. Koupila jsem nádherný dárek pro Emmu. Pojď, ukážu ti ho." Pozvedla jsem červenou tašku s hromadou bílého papíru uvnitř.
"Přišel ti dopis."

"Jo? A kdo mi píše?" Vytušila jsem to, než stihl otevřít ústa.
"Tvoje matka." Nervózně žmoulal obálku.

Spolkla jsem odpověď, že nemám matku a vzala mu dopis z rukou.
"Chce se s tebou setkat." Sledoval, jak ho trhám a vyhazuji do koše.

"Nikdy." Odešla jsem do pokoje a zavřela dveře.
Ve chvílích jako je tato, jsem byla otci vděčná, že nepůjde za mnou, aby mi to zkusil rozmluvit nebo mi nějak vyhubovat. Na to byl moc báječný.

Uklidnila jsem se, orámovala si oči linkami a sešla dolů do bistra pomáhat. Jakkoli jsem byla před pár minutami naštvaná a ublížená, oklepala jsem se rychle. S úsměvem jsem obsluhovala zákazníky a vtipkovala.
Všimla jsem si ho, když jsem nesla kávu a minerální vodu na vedlejší stůl. Ten chlápek tam seděl už dobré dvě hodiny a zapisoval si. Tipovala bych ho na básníka nebo spisovatele, ale mou pozornost upoutal jeho vzhled. Kravata upnutá ke krku, drahé sako.

"Přejete si ještě něco?" zeptala jsem se a pokusila se nahlédnout do bločku. Zakryl ho dříve, než jsem stihla cokoli přečíst.
"Dám si ještě jednou ten sendvič speciál. Díky."

"Samozřejmě." Asi jsem si něco nalhávala, ale měla jsem pocit, že kdykoli jsem se nedívala, psal něco o mně. Že by paranoia? Uchichtla jsem se a pár zákazníků otočilo hlavu.
Následující dny jsem však pochopila, že to nebyla paranoia. Tátovi jsem se svěřila, ale zastával názor o presumpci neviny.

V nestřeženém okamžiku jsem se mu podívala přes rameno. Měla jsem pravdu! Hned na první stránce jsem uviděla několikráte napsané svoje jméno a jméno ještě jedné osoby. V horním rohu notesu se tyčilo jméno Anna S. Koupilová.
"A dost." řekla jsem a posadila se naproti němu.

"Prosím?" Nechápavě.
"Okamžitě odejděte z našeho podniku."

"Nerozumím."
"Zjistila jsem, že pro ni pracujete. Pro tu Annu Koupilovou. Nesnažte se zapírat, nemá to cenu. Okamžitě odejděte nebo sem přivedu svého otce. Anebo pokud se nezařídíte podle mého požadavku, ujišťuji Vás, že se s , nikdy nesetkám. Rozumíte mi? Nikdy."

Vypadalo to, že hodlá něco namítnout.
"Varuji Vás, toto je můj poslední pokus o slušné požádání, abyste odešel. Pokud se zamýšlíte i nadále zdržet, vezměte na srozuměnou, že nebudu nadále přátelská jako nyní. A znovu opakuji, že můj otec nestrpí, abych se cítila nepříjemně nebo dokonce ohrožena na životě." Přitažené za vlasy, ale zapůsobilo to.

"V pořádku. Odcházím."
"Tohle tu nechte. A odejděte, ihned!" Přidala jsem do intonace trochu panovačného tónu a zarazila jeho ruku na notesu.

Zmizel tak rychle jako pára nad hrncem. Usmála jsem se a strčila si zápisník za zástěru. Táta se podíval pátravým pohledem, ale ujistila jsem ho, že je vše v pořádku.
Zavírali jsme dřív, protože nás čekala Emmina oslava. Půl hodiny před zavíračkou dorazil i ten kluk, který tu byl nedávno.

"Jedno espresso a ovocný koláč s tvarohem." Objednal si. Slyšela jsem, jak otec šustí papírem.
"Ahoj." Ozval se hlas za mnou, samozřejmě jsem se lekla.

"Copak nevíš, že je nevychovanost pozdravit, a vyděsit přitom dotyčnou osobu?" Otočila jsem se s hadrem v ruce a podívala se zpříma na toho nezdvořáka.
"Promiň." Zvedl ruce ve vzdávajícím se gestu. Zběžně jsem si ho prohlédla. Vysoký, hnědé vlasy a modrošedé oči. Nijak zvlášť mě nezaujal.

"Omluva se přijímá." řekla jsem a pokračovala v práci.
"Jsem Patrik." představil se a donutil mě znovu ose točit.

"Já jsem se neptala." Znovu jsem se vrátila k práci.
Ten kluk se vzdálil právě včas. Otec se vrátil s balíčkem a kelímkem plným kofeinu.

"Rovných dvě stě." řekl a podal mu balíček.
"Na shledanou." Zvonek zadrnčel a já měla pocit, že se díval na mě. Oči jsem nezvedla, abych se přesvědčila. Táta to udělal za mě.

"Tak kdopak to byl?" Přikvapil ke mně a v očích mu vesele hrálo.
"Nevím." Přiznat okolnost, že znám jeho jméno, mi nepřišla rozumná.

"Očividně ses mu líbila." Táta si ze mě nepřestal utahovat a předváděl, jak si nabíjí pistoli.
"Tati, víš, že na tohle teď zrovna nemám náladu." Nemusela jsem mu připomínat minulost.

"Pospěš si nebo přijdeme pozdě."
Urovnala jsem poslední stůl a běžela se převléci, vzít dárek a šupem za tátou do garáže. Musela jsem uznat, že koupil krásné auto. Nový model z roku 2010 od značky Ford.

Cestou jsme se nasmáli, když jsem mu vyprávěla, jak jsme si s Emmou chtěly koupit takovou tu havajskou sukni.
Přivítala nás Emmina mamka, srdečná a stále usměvavá paní. "Tak ráda vás u nás opět vidím." Otevřela dveře a pozvala nás dál.

Podle svého očekávání jsem zjistila, že celá oslava je zařízená přesně v oslavenčině stylu. Nebylo pochyb, že ona byla hlavní organizátorkou a zároveň oslavencem.
Celý večer jsme se dobře bavili, byla to oslava v rodinném kruhu, který tvořili známí a příbuzní Lenovských.

Domů jsme se vraceli kolem půl jedné ráno. Nebyl v tom problém, protože další den byla neděle, a to máme otevřeno od desíti až do čtyř. Brzké ranní vstávání se nám vyhýbalo obloukem.
Večer jsem nemohla spát, přemítala jsem o tom notesu a o jeho obsahu, který jsem si přečetla ve vaně. Vůbec se mi nelíbilo, že si vedl tolik poznámek o mém chování. Sem tam se objevila i poznámka o bistru, ale většinou to bylo o mě. Nechápala jsem, co má tohle šmírování znamenat.

Nedobrovolně mi vytanul před očima smutný výraz na obličeji mého otce. Chudák. Nepřála jsem mu, aby se trápil kvůli té ženské, skoro jsem zaskřípala zuby.
Rozhodla jsem se. Nedopustím, aby se můj milovaný tatínek trápil. Nezaslouží si, abych se k němu chovala jako nafoukaný fracek, na toho mám příliš ráda a on mě také. Proto jsem si umínila, že budu souhlasit se s setkat.

Hned ráno, když jsem se vyhrabala z postele a připravila nám snídani. O pět minut později se v kuchyni producíroval i táta.
"Dobré ráno." zavolala jsem, jakmile se objevil ve dveřích.

"Dobré ráno."
"Dnes máme soukromý brunch." Položila jsem na stůl poslední talíř s míchanými vajíčky.

Dojedli jsme první předkrm, když jsem se odhodlala mu sdělit tu novinu.
"Tati, promyslela jsem to a souhlasím. Setkám se s ." Rychle jsem si vzala další sousto a zamaskovala vyvolaný odpor.

"To jsem moc rád. Ani si nedovedeš představit, jak se mi ulevilo."
"Tati, mohl by ses trochu krotit." Usměrnila jsem ho, přeci jenom to pro mě nebylo lehké. Ale viděla jsem jeho obličej a stačilo mi to. Takhle zářit jsem ho už dlouho neviděla.

Celý den byl táta jako vyměněný. Na všechny se usmíval a vtipkoval. Rozhodně se mu ulevilo, že jsem si konečně dala říct. Když byl šťastný on, byla jsem i já. Alespoň navenek, protože uvnitř se mi žaludek obracel vzhůru nohama.
Během polední pauzi mi řekl, na jaké adrese ji najdu, a že mě bude očekávat. Netušila jsem, že věci vezmou tak rychlý spád.

O pár dní později jsem seděla ve vlaku, směřujícího do sousedního města. Cítila jsem se příšerně - bylo mi špatně od žaludku a nejraději bych utekla, ale nechtěla jsem otce zklamat. Pevně rozhodnutá jsem vystoupila na hlavním nádraží a ujasnila si své stanovisko.
Naplno jí řeknu, co si o ní myslím, proč tohle dělám a hlavní důvod, pro který jsem se rozhodla podniknut tuto otřesnou cestu, která ve mně vzbuzovala silný odpor.

Na ulici jsem si sehnala taxi a přečetla adresu na lístku, kterou mi dal otec. Bylo to někde v centru na hlavní třídě.
Překvapilo mě, že jsem se ocitla před nakladatelstvím. Vysoká prosklená budova, která odrážela okolí a vytvářela tak zrcadlový dojem. Zajisté bych si užívala optický klam, kdybych nevěděla, koho najdu v této budově.

Nadechla jsem se a připravovala jako na porážku. Vykročila jsem odhodlaná povědět jí, pokud toho budu schopná, jak jí opovrhuji a z hloubi duše nenávidím.

RODINNÁ PRAVIDLA - 1.KAPITOLA

15. listopadu 2013 v 8:50 | Lola Kiss |  MY NOVELS Rodinná pravidla
1. Kapitola: Konečně zpátky

Po nekončících dvou měsících jsem byla konečně doma. Jak mi chyběla vůně čerstvě uvařené kávy.
Bylo to okouzlující. Znovu vidět otcovo bistro Královský oběd na Šestnácté ulici. Starou paní Goudovou, která se mračí za výlohou antikvariátu v sousední ulici. Pan Veselý, který dělá čest svému jménu a neustále ukazuje své nové zuby.

Ano, moje ulice a sousedé mi chyběli. S Emmou jsme se na sebe usmály a rozloučily se. Celé léto jsme strávily spolu na Havaji. Po svém úspěšném zakončení obchodní akademie, jsem dostala nezapomenutelný dárek. Od svého otce jsem dostala dvě letenky na Havaj. Prázdniny na Havaji!
Emma je moje nejlepší kamarádka. Vyrostly jsme spolu, chodily na stejnou školu. Lidé si o nás často myslí, že jsme sestry nebo dokonce dvojčata. Když jsme spolu, jedna bez druhé neuděláme ani krok.

"Ahoj, můj poklade." Otcova otevřená náruč slibovala teplo domova. Bonusem byla vůně ovocného koláče.
"Ahoj tati. Chyběl jsi mi." Tonula jsem v dalším medvědím objetí. A byla neskonale šťastná a vděčná, že mám takového otce jako je on.

"Ahoj Emmo, jak jste se měly?" Otcova volná ruka ji objala kolem ramen a ve třech jsme se loudali ulicí k našemu bistru.
Můj otec, Dominik Svitný je báječný člověk. Žiju jen s ním, protože má matka se mě rozhodla opustit. Zhruba rok poté, co jsem se narodila, si vybrala. Zvolila si kariéru a opustila tak své dítě a milujícího manžela.

Táta o ní nemluví, protože pochopil, že pro mě neexistuje. Nahlas jsem to neřekla, ale matka pro mě zemřela v den, kdy se rozhodla odejít od nás a věnovat se své kariéře a sobě.
Emma Lenovská švitořila o našich společných výletech po plážích, a můj senzační taťka připravoval maxi porce ovocného koláče. Je jasné, že z nás dvou je Emma ta upovídanější. Já jsem spíš jako můj otec, introvert s kapkou extroverta.

"Bylo tam fantasticky tati. Mockrát ti děkuju." Objala jsem ho přes jídelní pult a vlepila mu pusu. Neznám nikoho, kdo by byl jako on. Ten nejlepší táta a kamarád na světě.
"Ano, to bylo. Ale musím si teď pospíšit domů." Emma nás objala a rozloučila se. Táta jí dal na cestu čerstvě upečený koláč.

"Ahój!" zvolali jsme naráz a Emma opustila bistro.
"Něco jsem ti přivezla." Zašustila jsem papírem a předala mu fialovou dárkovou taštičku.

"A já si myslel, že jsi na mě zapomněla." Tátovy se rozzářily oči.
"Mám tě ráda, tati."

Dívala jsem se, jak si vybaluje můj dárek. Při jedné z cest po pláži jsme s Emmou objevily krámek s nostalgickými suvenýry. Bylo tam toho mraky. Náhrdelníky, náramky, přívěsky, obrázky a obrazy, koberečky a jiné další věcičky.
"Páni, Anastázie, to je nádhera." Z různobarevných papírů vytáhl pomenší sošku mořské panny na korálovém útesu. Poprvé jsem ji uviděla ve výloze a věděla jsem, že se mu bude líbit. Pravá ruční práce. S detaily, které se dnes jen tak nenajdou.

"Děkuju ti." Zazvonil zvonek u dveří. "Počkej na mě, prosím tě, v našem boxu."
Táta šel obsluhovat hosty, dnes jsme jich tu měli méně. Za chvilku byl znovu u mě a společně jsme si prohlíželi fotky. Nechala jsem je vyvolat ještě na ostrově.

"Krása." Táta byla nadšený a já nadmíru spokojená.
Doprohlédli jsme si poslední záběry na nás s Emmou na pláži. Hosté se zvedali k odchodu, a já jsem pocítila únavu z letu. Potřebovala jsem se pořádně prospat. Pomohla jsem tátovi sklízet nádobí ze stolů.

Zvonek znovu zazvonil. Nově příchozí vešel dovnitř, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Usmívala jsem se nad vzpomínkami a pozorovala plamen svíčky, který se pohyboval podle proudění vzduchu v místnosti.
"Díky. Kolik to dělá?"

"Šedesát pět."

"Na shledanou."
Zvonek znovu zadrnčel, ale dveře neklaply. Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho pohledem, a hned zase s nezájmem hlavu sklopila.

"Ale, ale." Pozvedla jsem oči od fotek a podívala se na otce. Nechápala jsem, proč se culí jako… jako měsíček.
"Copak?"

"Ty jsi neviděla, jak se ten kluk na tebe díval?"

"Ty myslíš toho, co tu byl před chvílí?" řekla jsem nevzrušeně, a snažila se vzpomenout si.
"Přesně tak. Copak sis nevšimla, jak se na tebe díval?"

"Ne." Prostá a jednoznačná odpověď nezájmu.
"Myslím, že budu potřebovat pušku."

"Tati, víš, že tyhle nesmysly nemá ráda." Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a podívala se prosebnýma očima. Mělo to správný účinek, protože pochopil, že na tenhle druh humoru opravdu nejsem.
"No, jo, no. Tak. Půjdeme už nahoru, ne?" Vstal, zamkl. Spolu jsme stoupali po schodech nahoru do našeho bytu.

Vzala jsem si příruční tašku a táta mi nesl těžký lodní kufr. Bydlíme nad naším bistrem. Celou budovu vlastní můj otec a společnými silami ji dáváme do kupy.
Ocitli jsme se v rohové předsíni, ze které se jde do obývacího pokoje napravo, nebo do rohové kuchyně rovně. Obývací pokoj sousedí s tátovým a mým. Já mám výhled na zadní dvůr a město, a z otcova pokoje je výhled na ulici a protější domy. Oba naše pokoje mají balkóny a můj má navíc točité schodiště, po kterém se dostanu nepozorovaně dolů. Dole u schodiště je zamčená branka.

Nemohla jsem se dočkat, až dveře od pokoje zapadnou. Prošla jsem svou vlastní malou koupelnou a padla rovnou na postel.
Znatelná úleva projela mými ochablými svaly. Konečně doma. Jako by to byla věčnost, co jsem opustila tenhle vanilkový pokoj s růžovými závěsy. A přitom jsem byla pryč jen pouhé dva měsíce. Ach! Tolik času a vody uplynulo.

Hodný tatínek mě probudil k večeři, akorát abych pak zalezla do koupelny a zůstala tam dobrou půlhodinu.
"Dobrou noc, zlatíčko."

"Tati, nejsem malá."
"Pro mě ale taková zůstaneš. Mám tě rád."

"Já tebe taky." Dveře se pozvolna zaklaply a odebraly mi tak poslední proužek světla.

Jak by řekla babička z otcovy strany, spala jsem jako dudek. Nikdy jsem moc nepochopila, co se skrývá pod tímto řečnickým obratem.
Ráno jsem se probudila brzo a už z koupelny byla cítit čerstvá káva a jahodový čaj s vanilkou. Nezapomněl. Nikdy nezapomněl, že nepiji kávu. Nejsem jedna z těch bláznivých holek, které si myslí, že kofein je příšerná návyková droga.

"Dobré ráno, sluníčko."
,,Ahoj tati. Díky." Sedla jsem si za stůl a podívala se na lívance s borůvkami a tvarohem.

"Zapomněl jsem na poštu, můžeš?" Lívanec se vznesl ke stropu a dopadl zpátky na pánvičku.
"Jasně." Vstala jsem a sezobla hrst borůvek, připravených v míse.

Než jsem odjela, objednala jsem roční předplatné časopisu In Style jako dárek pro Emmu, brzo bude mít narozeniny.
Pískala jsem si melodii "Óda na radost" a vybírala schránku. Písnička o míru, alespoň tak ji beru já, ustala. V ruce jsem držela dopis od Anny S. Koupilové. Ženy, která si myslí, že je má matka.

Vztekle jsem zabouchla poštovní schránku a dopis roztrhla na dvě poloviny. Nezajímalo mě, co se v něm píše. Neznám jí a ona nezná mě. Nemáme nic společného kromě DNA, a kdyby záleželo na mně, neměly bychom společné ani to.
Udělala jsem z něho dvě neforemné koule a hodila je do koše.

"Co to je?"
"Ale, jen nějaké reklamní letáky." řekla jsem a pohnula ramenem. Poznal to.

"Anastázie, tohle jsme už probírali." Vytáhl pomačkaný papír a narovnal ho.
"Tati, já s ní nechci nic mít." řekla jsem a podívala s na něho s prosebným pohledem.

"Alespoň si ho přečti, než ho vyhodíš." Přistrčil mi zničený dopis až pod nos. Odtáhla jsem se jako by mi dával pod nos syrečky. Fuj, takový zápach.
"Prosím, kvůli mně."

"Dobře."
Povzdechla jsem si a narovnala cáry papíru vedle sebe. A překvapení. Nevím, jestli jsem čekala ručně psaný dopis, ale tenhle byl napsán počítačem.

"Takže, jednoduchý výcuc. Chce se se mnou setkat a navázat kontakt a pak bla, bla, bla." Uzavřela jsem příběh a spolkla první sousto.
"Báječný lívance, tati." Usmívala jsem se a vše bylo jako dříve.

"Ann, prosím, mohla by ses s ní alespoň jednou pokusit navázat kontakt?" Oba jsme věděli, že tím kontaktem myslí z očí do očí.
"Tati,…"

"Udělej to kvůli mně, alespoň si to promysli. Víc po tobě nechci." Pohladil mě po vlasech jako malou holčičku a přidal mi druhou porci.
"Dobře, promyslím si to." řekla jsem a strčila do pusy další sousto.

"Díky, věděl jsem, že mě nezklameš." Usmál se a přidal si borůvky. Poznala jsem na něm, že se mu znatelně ulevilo. V tomhle ohledu jsem ho nechápala. Jak dokáže obhajovat tu ženu, která ho opustila?
"Je to delikatesa!" Raději jsem změnila téma.

Uvědomila jsem si, že poprvé za život jsem mu lhala, a necítila jsem se vůbec dobře. Netušila jsem, že návrat domů bude s takovou parádou a tak brzy. Popravdě řečeno jsem doufala, že tato situace nenastane nikdy.

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem!

15. listopadu 2013 v 8:03 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Nedávno jsem se dívala na oblíbený seriál v televizi a říkala jsem si, že ten vtip, který právě ty postavy pronesli, mi nedává smysl. A jak pak by taky mohl, když v angličtině ten dialog znamenal něco úplně jiného! Zakroutila jsem nad tím hlavou a nemohla uvěřit, že dabing může dopadnout až tak špatně jako tady.

Dlouho jsem se nedívala na televizi a pár dílu gossip girl mi uniklo, a tak jsem si našla prvotní díly a dívala se na ně. A co jsem neobjevila! Super drbna v originále převálcovala český dabing a já z toho málem spadla ze židle, takových nepřesností! Chápu, že se musí mluvit podle pohybu pusy herců, ale měnit celé věty? To snad ne!

Znám lidi, kteří říkají, že nemají rádi titulky, protože to nestíhají číst nebo je z toho bolí oči nebo nerozumí tomu jazyku, anebo je to prostě nebaví. Ale jak si představují, že se naučí nějaký jazyk, když ho odmítají? Kde se nejlépe naučit cizí řeč než u televize, kterou má většina doma? Nebo na počítači, který je v dnešní době nepostradatelný.

Definitivně se přikláním k titulkům, protože slyšet český dabing je uši drásající. Netvrdím, že titulky jsou přesné, ale dabing je mnohem horší. Nejraději bych měla filmy jen s titulkami, s originálním názvem filmu či seriálu. Už tak panuje hodně zmatků, když si nevzpomeneme na název filmu v originále, ale na český překlad.

Př. Larry Crowne (org.) - Moje krásna učitelka (cz)
The House on Haunted Hill (org.) - Dům hrůzy
The Lucky One (org.) - Talisman



Level 26 Netvor z temnot - Anthony E. Zuiker

15. listopadu 2013 v 7:47 | Lola Kiss |  Beletrie
Autor: Anthony E. Zuiker

Anthony E. Zuiker je známý především díky svým projektům jako Kriminálka Miami a Kriminálka Las Vegas, které se nám dostaly do podvědomí díky neobvyklým případům a skvěle odvedené práci hereckého týmu. Autor Levelu 26, který označuje knihu jako svůj nový projekt a také první digi-román.

Je pravda, že kniha je sama o sobě působivá, ale jestli bych se podívala i na videa? Nevím, protože styl jakým to bylo napsáno, mi stačil sám o sobě a nemohla jsem se donutit podívat se na krátké ukázky z knihy. A že už jsem četla a viděla hodně detektivek, hororů, a psychothrillerů.

Není to samo o sobě děsivé, ale děsivé jsou ty představy, které prožívá netvor a hlavní postava Steve Dark. Jsou to věci, na které bych si nevzpomněla ani já sama, a jestli bych je pustila na televizní plátno? Těžká otázka, ale jedno vím jistě, bylo by tam hodně cenzury.

Jestli tam byla nějaká jemnost nebo nějaký protějšek, který by vyvážil mysl netvora? Ne, autor se opravdu zajímal čistě o profesionalitu na úrovni práce policejních úředníků. Žádná romantika, čistě vražda, krev, mučení, sex, vyhrožování, etc…

Pokud má člověk silný žaludek, je tohle něco pro něho.


Jednou v supermarketu...

8. listopadu 2013 v 14:46 | Lola Kiss |  Moje téma týdne

Vteřiny se měnily v minuty, minuty v hodiny, hodiny v den. E seděla na posteli a zoufale se dívala na černý displej mobilního telefonu, který každou chvíli zapípal: Je 17:05. Je 17:06. Je 17:10.

V duchu se proklínala, že si nevzala P-inu radu k srdci a odešla s ní na Halloween párty v kostýmu sestřičky.

Je 17:20. Čas odtikával a E zírala na displej ve snaze donutit ho, aby sám vytočil číslo P-ina mobilu, a E tak mohla zjistit adresu toho "místa s kluky", jak se dušovala P.

E nevěřila na zázraky, a když měla nejvyšší čas, rozhodla se dojet autem do nejbližšího supermarketu a koupit si něco na zub. Jedno zelené jablko v lednici se nepočítá. Projížděla nákupní uličkou a myslela na svoje slova, kterými odmítala P-ino neustále přesvědčování.

Dívala se na ceny mražených potravin, ale místo číslic četla jen šest písmen ODVAHA. Zavrtěla nad tím hlavou a vhodila do košíku láhev vodky Finlandia, šest piv pro studijní skupinu v úterý a kávový likér.

E si přemítala, jak by P oslovila toho kluka, který stál přední u pokladny. Jenomže byla srab, a držela jazyk za zuby. Ta prodavačka se po ní tak divně koukala. Zapomněla si učesat vlasy. Je určitě moc namalovaná. Myšlenky jí létaly hlavou takovou rychlostí, že se jí vysypaly igelitové tašky poskládané u pokladny.

E nechala nákup v košíku a rychle sbírala rozházené tašky. Zatraceně, myslela si, jsem taková nešika! A o vteřinu později nebyl jediná, kdo sbíral tašky.

"Ahoj." Pozdravil ten kluk.

Manželka 22 - Melanie Gideon

8. listopadu 2013 v 14:26 | Lola Kiss |  Beletrie
Autor: Melanie Gideon

Už při pouhém názvu jsem si říkala, že to bude mít něco společného s románem Hlava 22 od Josepha Hellera. A pletla jsem se? Ani ne.

V Hellerově díle Hlava 22 se jedná o odstavec propouštěcího zákona, podle kterého se mají vojáci dostat domů. Vtip spočívá právě v tom, že ať ho vojáci splňují nebo ne, nemohou odejít, protože znění zákona si protiřečí.

A v čem spočívá podobnost příběhu této knihy? V rozporu, který pociťuje hlavní hrdinka Alice Buckleová vůči svému manželovi Williamovi. V jednom momentě ho miluje a nedokáže se bez něho obejít a v další chvíli je unešená Tazatelem 101, ze kterého se na konci knihy vyklube sám William. William nevěděl, jak se znovu přiblížit své manželce, a tak založil falešný účet Tazatel 101, aby se vyptával své vlastní manželky na pocity ohledně manželství a rodiny.

Je to kniha postavená na hlavu? Ano i ne. Ano, protože něco takového se v dnešní době vidí jen ve filmech a ne, protože konání Williama a Alice je k neuvěření. Jestli bych ji doporučila si přečíst? Ano i ne. Ano, protože jsem se tak dlouho nepobavila a ne, protože ne všem se líbí podobné příběhy, jako Hlava 22.


Pero je mocnější než meč

2. listopadu 2013 v 17:26 | Lola Kiss |  Citáty
Muži, kteří se neumí smát sami sobě, mě děsí víc, než muži, kteří se smějí všemu.
Anne Perry

Čtu, tak mohu žít víc než jeden život, na více místech.
Anne Tyler

Šarm je schopnost přimět někoho jiného k myšlence, že jste neuvěřitelně překrásní.
Kathleen Winsor

Je velmi těžké udělat něco jednoduše a zároveň dobře.
Paul Simon



Shrek: zvonec a konec! Opravdu, v tomhle nežertuji!

1. listopadu 2013 v 20:51 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda

Pohádky obvykle začínají: "Bylo nebylo", ale nám bude stačit…

Jednou za týden mám to potěšení vídat pana učitele Shreka, který by měl spíše sedět v politické sněmovně než na kancelářské židli u počítače. Jako učitele výpočetní techniky je ho opravdu škoda. Jako politik by se uplatnil mnohem lépe, jen si to vezměte, celou hodinu ne-li hodiny sedí u počítače a jen občas něco zamumlá na studenty píšící s ním pravidelně testy.

Pan učitel Shrek je opravdu vzácným exemplářem, protože pokud už s ním mluvíte, máte pocit, že jste menší a hloupější. Jak jinak si vysvětlit jeho nevyhnutelnou touhu vás potupit nebo z vás udělat úplného idiota? Teď nenarážím na Dostojevského, och ne! Jeho hlavní hrdina nemá s tím naším nic společného. A jak poznáte, že mu to dělá dobře? On si vyloženě libuje, když může prokázat svůj ach-tak-velikánský inteligenční kvocient. Jak taková potupa vlastně začne? Postačí zcela jednoduchá otázka, ať se týká čehokoli ohledně daného předmětu. Učitel Shrek se zhoupne na židli, opře se o opěradlo a cizí z větší vzdálenosti do počítače, přitom vám odpovídá na otázku, jako byste byli malými dětmi, kteří se ho ptají, proč je tráva zelená? Shrek vám odpoví a pak se nafoukne a znovu spustí svou tirádu, o tom, že je to ale stejně na vás jak to pochopíte a naučíte se to. On k vám sice prohodí pár slov, ale jen ze dvou prostých důvodů. Zaprvé, aby se neřeklo, že nepomáhá svým svěřeným studentům a za druhé, aby vůbec mohl někoho ve svém nejbližším okolí pokořit.

Samostudium, které se uplatňuje u Shreka je sice dobrá věc, ale vše má své meze. Samozřejmě platí, že pokud máte otázky - věřte mi, že je rozhodně máte - máte za ním přijít, ale jak byste komunikovali s politikem? Velmi těžko, protože než se dostane k jádru věci, váš čas už dávno vypršel! A tak se dostanete znovu na začátek, kde vám velmi promyšleně řekne, že jste úplně hloupí, když se ptáte na právě tohle, neboť tohle musí být jasné úplně každému i když to vidí poprvé.

Pan učitel Shrek je jen další figurka z této bláznivé zoo. A varuji vás, než si koupíte lístek, raději si dvakráte rozmyslete vstup! Můžete si myslet, že to bude v pohodě, je to přeci jen taková obyčejná vysoká škola, málo náročná a vůbec. Málokdo však vidí pod povrch, kde vám ani růžové brýle nebo stříbrný vítr nepomohou.

Někdy mě napadá legrační myšlenka, že Shrek by se měl vrátit do své bažiny, v našem případě by se Shrek měl posadit do poslaneckého křesla, na senát ještě nemá věk.

A jak to tak bývá, zazvoní zvonec a pohádky o Shrekovi je konec, alespoň do dalšího týdne.

„Já jsem vyškolený profesionál! Tak koukej, sakra, poslouchat!“

1. listopadu 2013 v 20:49 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Kohopak si vezmeme na mušku dnes? Hm, tolik lidí a tak málo času. Jaká škoda, že se oslavná óda nedostane na všechny. Dneska není dobrý den. Jak to vím? Nemusíte psát test nebo být zkoušeni abyste pochopili, že učitelé mívají horší chování než jejich rozjívení studenti. Ach ano!
Mladá paní vyučující Nakoupilová si to namíří za katedru a spustí své rozsáhlé proslovy, řekněme že z oboru biologie. Tak tedy, mladá slečna Nakoupilová, která sotva vystrčila nos z fakulty a má v hlavě ještě všechny podřadné detaily, si to sebevědomě rázuje kolem katedry a pohlíží na studentu ze svého postu: Já jsem ta nej!, na který se sama ráčila dosadit. Jak pokořující muselo být, když mluvila a ptala se, a odpovědí jí bylo ve většině případů naprosté ticho? Pro čerstvě vyškolenou učitelku by to nemělo být překvapením, ale ona se zachovala velmi podivným způsobem. Okřiknutí slyšíme denně, ale jak často se toto okřiknutí vztáhne na jednu konkrétní osobu, která pouze reaguje na ostatní své debatující kolegy? Uznávám, že i to se stává, ale mnohem zajímavějším je seřvání jednoho studenta spolu se sprostými slovy, které by měli zůstat pouze na ulici a ne být pronášeny v majestátní budově.
Och! Jak rozkošné, opravdu! Mladá ambiciózní "paní" učitelka Nakoupilová, na první pohled byste to do ní neřekli, ale zdání klame. Samozřejmě mám ji s kým porovnat, znám velmi dobře jednoho učitele v jejím věku a s teprve začínající praxí. A jak vypadá jeho hodina? Pro názorné představení si dovolím uvést jedno rčení: "Jako nebe a dudy." (XD) Ano, tomuhle se musí zasmát každý, jen si to představte. Mladý učitel se ke svým posluchačům chová s respektem jako oni k němu, přeci se říká: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Může mít učitel kamarádský vztah se svými studenty? Ano, ovšem, do jisté míry. Můžete mít kamarádský vztah a přitom je umět uzemnit. Můj známý Pan učitel je toho živým důkazem.
To jsem trochu odbočila, zpátky k naší mladé slečně učitelce Nakoupilové, pro její dobro doufám, že nehodlá přesednout na post profesorky! Bůh chraň studenty, kteří by se jí připletli svými poznámkami do předem nacvičeného proslovu. V nejlepším případě po nich mrskne jen kapesníčky, jak už jednou dokázala. Myslím, že právě pro tyhle případy vymysleli rčení: Čím je člověk starší, tím je moudřejší. Dobrá omluva pro ty, kteří se nechovají povolaně vzhledem ke své profesi.
Jak jednou pronesla starší paní učitelka: "Ona je mladá a časem se srovná.", a tím omluvila neschopnost vlastní dcery.

„Studenti jsou líní.“ Fata-morgána vyučujícího

1. listopadu 2013 v 20:48 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda

Může být něco horšího než fakt, že přednášející učitel Ottomann přijde do posluchárny, kde sedí bez mála deset studentů? Soudě podle výrazu v obličeji dotyčného, odpovědí bude ne. A čemu vlastně vděčíme za malou návštěvnost na těchto ach-tak-milých hodinách? Jednoznačně k tomu nepřispívá vrozený šarm pana Otttomanna nebo jeho dostačující intelekt, či snad má na nás vliv jeho chaoticky uspořádané přednášky? Nebo jsme celkově zakrněli a nejsme schopni se soustředit na tzv. vyšší levely vnímání? Opravdu jsme se naučili dostávat všechno až podnos a to černé na bílém?

Vypadá to, že si hraji na ďáblova advokáta, ale neměnným faktem zůstává počet studentů účastnících se této "rodinné sešlosti". Takže, proč bychom měli hledat problém jenom v nás studentech a nepodívat se i na druhou stranu? Nevidím žádný důvod proč tomu tak neučinit. Pokud si to rozebereme, dospějeme k závěru, že chyba nebo jak nějací říkají nedostatek zájmu ze strany studenta, je pouze chabou omluvou pro zamaskování neschopnosti učitele upoutat pozornost publika. A další třešničkou na dortu bývají momenty, kdy učitel povídá a povídá a vy pak vlastně zjistíte, že ani nevíte o čem. Proč by se měl pan Ottomann vracet k látce probranou minulou hodinu, aby ji připomněl pro přítomnou, vždyť přeci všichni tohle musí vědět! Ano, musí! Pan Ottomann se této profesi věnuje více jak 30 let a rozumí tomu tak dobře, že se dokonce ve svém výkladu i ztrácí a nedokáže opravit vlastnoručně udělanou chybu ve své prezentaci. A pak jsme tu my, studenti, kteří tohle sledují a hltají každé slovo se zoufalou nadějí, že poznáme o čem je to vlastně řeč.

A tak se obloukem znovu dostáváme k našemu prvotnímu povytažení obočí nad zaplněností posluchárny, až z toho jde panu učitelovi Ottomannovi hlava kolem. Deset lidí není málo, opravdu, prostě jen sedí v učebně pro padesát lidí. Vypadá to jako malá nehoda, ne? Ve skutečnosti je pravda jednoduchá, a pro odpověď nemusím chodit daleko. Jakkoli se vyučující Ottomann bude snažit, dokud nepřizpůsobí látku svému naslouchajícímu publiku, budou se dít velmi zvláštní věci, jež se daly dávno do pohybu. Přeběhlí studenti jsou považování za šťastné, protože v jiných hodinách bylo ještě volno a oni se mohli zapsat. People! A proto ty méně šťastné nezbývá než přečkávat další a další a další dvouhodinové přednášky, jen do chvíle dokud na ně budeme chodit!

Ironie osudu je fakt - potvora, buďme slušní

1. listopadu 2013 v 20:47 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda

Dnešní večerní hodina matematiky, která se protáhne až do pozdních hodin večerních, od půl šesté přibližně do sedmi?, začala velmi překrásným způsobem. Vzpomínky na paní učitelku, jež jsem tak milovala na mojí alma mater Gymnáziu, se vrátily rychlostí blesku. A ptáte se, co mě k tomu přimělo, jaký to byl impuls? Odpověď je velmi prostá, stačila k ní pouze jedna věta: "Tak pamatujete, copak jsme páchali minule?" Tomuhle tedy říkám zvrácený smysl pro realitu, copak už podobných podrazů nebylo dost? Nestačí, že člověk vyfasuje učitelku na matiku ihned poté, co se jedné zbaví? Ne, to nestačí, osud si prostě musí přitvrdit a dodat tomu zářivou zlatou korunu tím, že připomene přesně ten typ nenáviděné osoby. Styl oblékání? Žádný. Vtípky? Žádné nebo marné pokusy. Podání nové látky? Ops, vypadá to na závažný problém v komunikaci.

Jak je tohle u všech čertů možné? Copak tohle období, kdy jsem se nemohla ani na matematiku podívat nemám za sebou? Ne, tohle je prostě život, a když to nevypadá na procházku růžovým sadem, někdy to prostě musí být přímo procházka peklem. Proč se zbavovat protivného, když na vás za rohem čeká protivnější. Patří mezi lidi, kteří ocení dobrý smysl pro humor, klidně i morbidní, ale tohle, tenhle druh humor, kterým nás život zkouší je opravdu pochybný.

Uplynulo necelých deset minut od začátku mého pekelného očistce, řeknu ti Dante, tvoje Komedie bledne a stává se spíše dětskou pohádkou na dobrou noc. Ty jsi alespoň věděl, co tě na konci čeká nebo co si představuješ pro své postavy a sebe. Naneštěstí pro mne, je konec v nedohlednu, tedy alespoň do konce ledna či února budu nucena sedět a dívat se na matematické vzorce a příklady, které počítá - hm, jak to jen dělá.

Víte, tahle paní/slečna učitelka Amina je prostě kousek sám o sobě. Je k neuvěření, že svůj mladší věk dokáže tak bezvadně schovat pod módu pro babičky. Uznávám, pokud někdo upřednostňuje hippie nebo přírodní styl, ale tohle? I Anne Hathaway by vedle Aminy vypadala jako modelka z obálky módního časopisu! Tohle je opravdu zvrácený smysl pro humor, na mojí alma mater bývalá "oblíbená" osůbka rovněž holdovala módě, ale tak trochu pánské.

Jak vidíte, tohle se opravdu má dít jen ve filmech a nikoli ve skutečném životě, kde nemůže čekat na nějaký zázrak v podobě okouzlujícího prince na bílém koni. Kdepak! Žijeme v době, kdy svět je více než kdy předtím světem predátorů: "Sežer nebo budeš sežrán." Jak by řekl Mauglí, zákony džungle.

Není čas hledat sám sebe. Je čas být tím, kým nás vidí ostatní

1. listopadu 2013 v 20:46 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda

Je těžké specifikovat, co přesně vás dohání do situací, kdy reagujete naprosto nesmyslně nebo přehnaně. Čím je to vlastně způsobeno, že tolik lidí se v poslední době tak změnilo? Anebo se má dát na rčení, že se nic nezměnilo, jen my ano? Nejraději bych řekla, že je to nesmysl, protože všichni se časem měníme a jsme ve věku, který je pro náš další životní krok rozhodující a pokud si nejsme jisti naším dalším posunem vpřed, jak poznáme, že je to správně.

Odpověď je pro mě v tuto chvíli záhadná, doopravdy nevím, jak bych měla odpovědět, protože se říká, že člověk kolem dvacátého roku života má jasnou představu o své budoucnosti nebo si ji už dokonce plní. Ale jak k tomu přijdou ti, kteří si mysleli, že znají odpověď, jenže tváří v tvář realitě, je to kapánek jinak? Má se člověk smířit s chybným krokem nebo se ho pokusí napravit zázrakem. Jenže jak poznáme, že to za to stojí, proč trvat na svém tak hloupém rozhodnutí, jež ovlivňuje náš život v nejbližší budoucnosti. Mou odpovědí, proč nemohu změnit své kroky, které mě dovedly až sem je velmi prostá. Neměla jsem na výběr. Tak to prostě je, sama jsem dokázala, že tohle nezvládnu a nyní jsem tady a jsem nešťastná.

A jak se vlastně podařilo být taková, jaká jsem nyní? Je to tlak rodiny, které očekává ty nejlepší výsledky, je to tlak okolí, které neakceptuje neúspěch. A můžu za to já, protože jsem tohle dovolila, dopustila jsem, aby se stalo to, co se stalo a nepřestává vyplouvat na povrch. Kdybych si dávno uvědomila, že na tohle nemám, že celé moje dosavadní výkony byly jen pouhou náhodou nebo jen malým střípkem štěstíčka, nasměrovala bych svůj život jinou cestou. Teď stojím na hrbolaté cestě a křižovatka je v nedohlednu.

Jak poznat, rozhodnout se a vybrat si to správné pro nás? Možná, že přísloví: "Život je boj.", nebo "Jen silní přežijí.", udává plný význam toho slova, aniž si to uvědomujeme, protože kdo by se zabýval zkoumáním starých pořekadel? Je těžké poznat pravdu, která se schovává za těmi slovy, a pokud na ni nepřijdeme hned nebo si myslíme, že je hloupé dodávat těmto slovům nějakou váhu - doplatíme na to. Někdo jednou řekl: "Teď není čas na správná rozhodnutí, teď je čas na dělání chyb." A právě v tomhle je kámen úrazu, protože slova by měla zůstat jen slovy a nepromítat se do reality všedního života, protože nikdo z nás by neočekával takové důsledky, jaké vidím denně já.