LEGENDÁRNÍ PRSTEN

12. října 2013 v 23:49 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti

Slunce se paprsky dotýkalo zeleného ostrova Dragon, když kapitán Tom, nejbohatší pirát široko daleko, zasedl k večeři s knihami.

"Jak jste na tom daleko?" ptal se starý sluha svého pána. Tom zvedl hlavu od knih a podíval se na člověka, kterého zná už od dětství.

"Pořád přešlapuji na stejném místě."

"Já mám pro Vás dobré zprávy." usmál se na něj sluha Charlie. Tomův obličej změnil výraz a každý z něj mohl vyčíst: "Tak povídej. Honem!"

Charlie pochopil a začal. "Dneska ráno k nám připluli obchodníci a za únosnou cenu mi poskytli tyto informace: prsten, který hledá už celá generace vašich předků, za sebou zanechal poslední stopu ve Smaragdovém městě. Má to být někde, ehm v tamním klášteře.

Tom je sedmadvacetiletý sebevědomý pirát, který když něco chce, tak si zatím tvrdě jde. Na krku má podélnou jizvu, která začne vyčnívat při přímém slunečním světle. Nijak ho to ale netrápí. Nejraději chodí v černé, která podtrhne jeho opálení. K čokoládově hnědým očím pasují krátké ostříhané černé rozcuchané vlasy, lesknoucí se na slunci. Je hodně vysoký a s rýsujícími se svaly celé postavy.

Prsten, který Tom hledá, má údajně spojit navždy dva lidi, ale pro piráta Toma měl pouze finanční hodnotu. Nehledal by ho, kdyby to neslíbil svému otci.

"Velmi dobře, Charlie, dej vědět posádce, že okamžitě vyrážíme." Sám rychle vyskočil ze židle a chystal se ve svém pokoji na vyplutí, netrvalo mu to ani minutu, a už letěl dolů po schodech do schovaného přístavu za skalnatým výběžkem. Živil se jako poctivý obchodník v očí společnosti.

Na lodi panoval pěkný blázinec, protože nikdo nebyl schopný se soustředit, když se vědělo, kolik z toho budou mít peněz. Když Tom vyšel na palubu, celá posádka se před ním snažila dělat vše nejlépe, aby mohli dostat větší podíl, a tak na lodi se často stávaly směšné nehody a Tom měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas a radši se odklidil do své kajuty.

Loď se ponenáhlu začala pohybovat směrem na východ ,jak určil Tom a piráti se přestali navzájem shazovat přes palubu. Tom byl poměrně rád, že se zase za dlouhou dobu vydá na moře, protože poslední dobou toho měl hodně na práci. Musel se utkat v souboji s jiným pirátským vůdcem při hádce o nalezení diamantů na dně moře, na dělící čáře mezi jejich pozemky. Cizího vůdce zabil, ale sám přitom utrpěl mnoho zranění, cizí pirát byl nejlepší v boji s pistolí.

Po obědě se odebral do své kajuty a dál si zkoumal možnosti, jak se dostat do tamního kláštera, do uzamčené knihovny, kde měl najít deník s vysvětlením, kde najít prsten.

Slunce stálo na obloze a plně oznamovalo pravé poledne. Lehký větřík si pohrával s vlnkami, které byly útržky těch velkých, roztříštěných o příď lodi. Občas před lodí vyskočili doprovodní delfíni a hráli si s lodí na závody. Když poznali, že stále vyhrávají, hra je přestala bavit a oni se vrátili ke své původně zábavě a zmizeli pod hladinou moře. Slunce přímo pražilo na čokoládově hnědou loď a slunečními paprsky ošlehávalo ozdoby lodi na zadním balkóně. Loď plula celkem rychle s větrem, který ji tlačil do plachet. A tak není divu, že brzy dopluli do přístavu Smaragdového města.

"Výborně, snažte se nenápadně splynout s davem, jasné? Žádné vylomeniny!" Jakmile to dořekl tak se dva piráti jako naschvál rozkřičeli přes celé náměstí na dvě mladé dámy, jen aby upoutali jejich pozornost, ale taky aby potvrdili kapitánovi jeho rozkaz. Samozřejmě se všichni otočili směrem k tomu, kdo volal. Tom se musel udržet, aby na ně nevrhl vražedný pohled jak dokonale splynuli, ale aby se také nerozesmál na celé kolo. Sám se pak šel projít, aby se schoval a nemusel se stydět za svou posádku, která se z toho výstupu válela smíchy. Tom s posádkou měl dobrý vztah, ale někdy nemohl vystát, že se chovají jako malomyslní.

Volně se procházel po ulici a nenápadně začal pozorovat místní klášter, a vyptávat se na něj. Pak si sedl na palouk mezi dva stromy, které mu poskytovaly dokonalý stín, ale také odtud dobře viděl na klášter a pozoroval dění.

Uviděl, jak někdo vynáší ven věci na uklízení a pak jak jde dovnitř, aniž by se kdokoliv na cokoliv ptal. "Musím zjistit, kdo to je." Umanul si, pomalu vstal a rozhodl se, jít se podívat do kláštera. Cestou si promýšlel co řekne, aby mu ta osoba pomohla, aniž by věděla, proč se chce dostat dovnitř a rozhlédnout se tam.


"Tady je." řekl Tom s úsměvem a podal spadnuté koště Penelope, mladé dívce, kterou pozoroval.

Penelope k němu zvedla oči a poděkovala s úsměvem.

"Ty tady pracuješ?" zeptal se s předstíraným zájmem a pomalu přemýšlel, jak dosáhnout, aby ho dovedla dovnitř.

Penelope se s ním ochotně dala do řeči. Dvaadvacetiletá, ochotná s dobrým srdcem, smyslem pro humor a také ráda každému pomáhá. Obvykle ji všichni vidí v obyčejných prostých šatech jaké nosí služebné a nikoho by na první pohled nenapadlo, že se jedná o sestru komodora Erica Blaira, muže, který udělal Smaragdovému městu pověst nejklidnějšího města v zemi svými vojenskými činy proti vrahům, zlodějům, podvodníkům a hlavně pirátům.

Eric Blaire je velitel vojáků v místním městě a nejlepším přítelem guvernéra. Ericovi je třicet let a ze všeho nejraději má svou sestru, a nedá na ni dopustit. Chce pro ni vybrat toho nejlepšího možného ženicha.

Netrvalo to dlouho a Tom si s Penelope dohodl večeři. Oba se potom vrátili ke své práci. Penelope mu záměrně neřekla, že v klášteře jenom vypomáhá. Má bystrou hlavu a poznala, že se jedná o cizince.

"Copak jsi dneska prováděla, že máš tak dobrou náladu, sestřičko?" zeptal se Eric a prohlížel si sestru jak si zpívá a zalévá květiny.

"Něco bych od tebe potřebovala." začala Penelope a prosebně se na svého bratra obrátila. "Chtěla bych si dnes večer vyjít ven." usmívala se na Erica.

"Ty přece víš, že ti nikdy nic neodmítnu, ale musíš mi slíbit, že se vrátíš do svítání. Ve městě zakotvila nová loď, kterou zatím nikdo nezná a …"

"Já vím, já vím. Ahoj!" křikla Penelope a už byla pryč. Eric nad tím kroutil hlavou, ale nakonec se po bloumání vrátil ke své práci.

"Vypadáš dobře." složil poklonu Tom a odhalil bílé zuby.

"Nejsi první, kdo mi to dneska už řekl." Mírně usadila jeho sebevědomí. Úsměv trochu pohasl. "Určitě něco naléhavého potřebuješ." řekla Penelope.

"Jak tě to prosím tě napadlo?" zatvářil se Tom nevinně. Když ale viděl, že ji neoklamal začal s pravdou.

"To co ti teď řeknu, si doufám necháš pro sebe. Nechtěl bych mít problémy s vojáky, plánuju se tu totiž zdržet dýl. Takže…jsem pirát a přijel jsem si sem do kláštera vyzvednout něco hodně cenného a ty bys mi mohla pomoci, protože je vidět, že tě znají a pustí tě dovnitř bez jakýchkoli otázek. Co ty na to?"

Penelope na chvíli nebyla schopna slova, protože seděla u stolu s mužem, které její bratr denně zavíral. Po promyšlení s ním souhlasila a zamlčela povolání svého bratra, když se jí ptal na rodinu.

"Ráno přijď chvilku po svítání tam, kde jsi si včera myslel, že jsi nenápadný." usmála se Penelope a nechala se od Toma doprovodit do ulice, kde byl její dům.

Ranní sluníčko se líně vyhouplo nad obzor a teplými slunečními paprsky hladilo mokrou trávu a strom porostlý mechem, o který se opíral čekající Tom.

"Dobré ránko, jsi tu brzo, zajímavé. Prát dodrží slovo." poškádlila ho Penelope a rozzářila se úsměvem.

"Taky tě zdravím a mohli bychom už konečně jít? Mám toho potom hodně co na práci." zchladil její nadšení a vydal se ke klášteru.

"Buď teď zticha." upozornila ho a schovala za závěs před procházejícími mnichy.

"Dobré ráno," pozdravili mniši, "dneska jsi tu nějak brzo."

"Přivstala jsem a potřebovala bych se podívat do knihovny s deníky, pokud to nevadí." usmála se a dostala klíče.

"Tak pojď." řekla a vytáhla Toma zpod závěsu. Spolu pak rychle utekli do zadní části knihovny. Penelope odemkla dveře a rychle zamkla.

"Je tohle to co hledáš?" zeptala se a podala mu červenou koženou knihu se zlatým rámováním, založenou na zničené stránce.

"Kus chybí, takže se to nikdy nikomu nepodařilo celé přeložit." dodala a ukázala na chybějící roh strany s nákresem.

"To nebude problém neboť tu část mám já." řekl s klidem Tom a vytáhl z kapsy zmačkaný list papíru.

"Opatrně." varovala Penelope.

"Copak nevidím, že je to stará vazba?!" opáčil Tom a nevšímal si jí. Přečetl si text. Chvilku bylo ticho, a oba slyšely ozvěny jejich dechů.

"Máte tu někde obraz se zamilovanými milenci v růžové zahradě?"

"Jasně, pojď za mnou, ale řekni mi proč?"

"To uvidíš, chytrá hlavinko." Penelope ho vzala za ruku a táhla ho po schodišti nahoru do druhé části knihovny. Vystoupili nahoru, nechala ho stát u schodů a šla odhalit zvýše podél stěny.

"Jsme v klášteře a mnichy tenhle obraz pobuřoval, ale nechtěli ho zničit, tak ho zakryli."

Tom přistoupil k dvojici a pozorně se zadíval na jejich propletené ruce a přejel po nich prsty. Pak přitlačil na místě, kde byly prstýnky a knihovna za nimi se vedle obrazu se pootevřela.

"Úžasné."

"Ani bych neřekl, čekal bych něco těžšího." Zkazil jí radost a šel se podívat, co je za knihovnou.

Tom se protáhl dovnitř a ocitl se na kamenném širokém schodě, pod kterým se do tmy ztrácely ty ostatní. Tom sešel pomalu dolů, když si jeho oči zvykly na tmu. Náhle zavrzaly dveře od knihovny a zavřely se.

"Prima. Penelope? Můžeš je znovu otevřít? Slyšíš mě?"

"Ale já jsem tu taky." ozvala se ze tmy za jeho zády. "

No nazdar."

"Přece tě nenechám jít dolů samotného."

"Tak pojď. Co se dá dělat, musíme si najít jinou cestu ven."

"Já jdu první." řekla Penelope a odstrčila Toma stranou.

"Víš vůbec kam jít?" zeptal se Tom a začal zase tlačit dopředu.

"Samozřejmě, vidíš tu snad jinou cestu než tuhle?!" odpověděla, ukázala na bíle osvětlenou chodbu s kamennými květinami a šla první.

"Co mám s tebou dělat." vzdychl kapitán Tom a loudal se za ní.

Toma už nebavil pomalý posun kupředu a poháněn nutností udávat rychlejší tempo se rozběhl a předběhl jí. Penelope se to nelíbilo a tak se rozběhla, náhle se po chvíli Tom zprudka zastavil, přímo před ním se rozprostírala hluboká, strmá propast s ostrými dřevěnými, kamennými kůly. Penelope nestačila zastavit a tak strčila do Toma, který s křikem spadl nad propast a zastavil se.

Chvíli bylo ticho než se oba vzpamatovali, a pak se Penelope rozesmála na celé kolo: "Ha, ha, ha, ha. Ty jsi mi ale statečný pirát. Vždyť je to zrcadlo." Smála se dál.

"To vůbec není sranda. Co kdyby to tak nebylo?!" Naštval se Tom a nechal ji se zmítat smíchy. Za chvilku k němu přihupkala.

"No tak mi to promiň. Prosííím."

Tom si zabručel. "No uvidím."

Přešli přes zrcadlovou síň, pod kamenným obloukem a stanuli na kamenném obdélníku. Před nimi se rozprostíraly kameny v různých barvách od bílé až do černé. Každý kámen byl velký tak akorát pro nohy jednoho člověka.

"Hm, podle pokynů se má vyjít barvou milenců." ucedil Tom a přemýšlel. "Tak to je jasné, bílá."

"Ne, to bude červená."

"Červená se hodí do válek a ne k milencům na svatbu."

"Když si to myslíš, tak to zkus." vyzval ji kapitán a ukázal na nejbližší kámen.

"Uvidíš." řekla paličatě Penelope a stoupla na bílý kámen. "Vidíš." zazářila, když se nic nestalo, ale za chvíli už visela nad černou tmou.

"Cha, cha, cha. Tak kdo má teď pravdu." řekl a vytáhl ji ven.

"To nebylo k smíchu."

"Není ti to povědomé?" poškádlil ji.

"Tak teď ty." Kývla Penelope směrem na blízký červený kámen. Tom na něho stoupl. Nic se nedělo. Oba poznali, že je to ten správný. Tom udělal další krok a než na ten kámen šlápla Penelope, rozpadl se.

"Tome, zastav!" křikla na něho.

"Co je?"

"Ty kameny se rozpadají, když z nich slezeš."

"Tak tu počkej."

"To ani náhodou."

Tom se zamyslel. "No tak sem skoč, není to zas tak daleko, já tě chytím."

"Děláš si legraci?"

"Ne, tak honem. Kameny se rozpadají." Byla to pravda. Penelope se jedním krokem odrazila a skočila. Tom ji chytil, ale oba silně zakolísali.

"Je to dobrý." uklidnil Tom a vzal ji do náruče. Rychle pak začal skákat po kamenech na druhou stranu. A dopadli na písčitou zem.

"Můžeš mi pustit." Jakmile to dořekla, pod nohama jim zmizela zem a oba spadli dolů na kamennou zem.

"Au!" zanadával Tom pod Penelopou. "

Alespoň že já jsem spadla do měkkého." usmála se na něj. Tom jí úsměv oplatil a políbili se.

Za chvíli, když popadli dech, se rozhlédli po místnosti a užasli. V rohu místnosti stála dřevěná zaprášená truhla. Otevřeli ji a nalezli v ní zlatý oválný prsten. vprostřed prstenu byl velký diamant a okolo něho v zlatém úzkém rámu se třpytilo několik menších.

"Vezmeš si mě?" zeptal se kapitán a na Penelopenin souhlas jí navlékl prsten. Náhle kolem nich bylo plno světla a oba stáli venku ve stínu stromů, kde čekal ráno Tom. Penelope zaběhla vrátit klíč, a pak spolu šli k Penelope domů, oznámit dobrou správu bratrovi.

"Proč jsi mi neřekla, že je tvůj bratr ten známý Eric Blaire. Vždyť mě teď zastřelí. Už jsem se s ním jednou setkal a nebylo to moct příjemné."

"Proč jsi mi to neřekl dřív." vyjela Penelope.

"Ahoj sestřičko." pozdravil Eric, který zatím nepoznal Toma.

Jakmile se přiblížil, zasvítil sluneční paprsek na Tomův krk a osvětlil tak jizvu. Eric se okamžitě chopil zbraně a Penelope schoval za sebe.

"Víš, kdo to vůbec je?! Je to nejmocnější pirát široko daleko. To snad není pravda, koho si to dovedla k nám domů!" zařval Eric. A než stačil zmáčknout pistol, aby Toma postřelil, nechtěl ho zabít, řekla mu Penelope, proč přišel.

"Cože?!" neudržel nižší hlas Eric. "Měl jsem pro tebe lepší partii a ty se rozhodneš zrovna pro něj. Vždyť ho musím nechat zavřít!"

"Ale nemusíš, vždyť ho nikdo nezná." Zacloumala s bratrem a upřela na něj prosebný pohled, kterému, jak věděla, nikdy neodolal. Eric se po chvíli uklidnil a rozesmál se na celé kolo.

"Co je tu k smíchu?" ozval se tentokráte kapitán Tom.

"Já, nejvýznamnější lovec pirátů, budu příbuzný s nejmocnějším pirátem. To je ale ironie." Tentokrát se s ním zasmáli všichni a všechno proběhlo v naprostém pořádku.

Tom se na Smaragdovém městě vydával za bohatého kupce, jak si s oblibou říkal, a na svém ostrově dál platil za nejmocnějšího piráta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama