Říjen 2013

Jak neztratit lásku - Meg Cabot

27. října 2013 v 17:04 | Lola Kiss |  Beletrie

Autor: Meg Cabotová
První knížka, kterou jsem od této autorky četla, byla Mezi láskou a smrtí. Ovšem tato kniha překonala moje očekávání. Naprosto mě uchvátilo, jak dokázala propojit realitu života s trochou nadsázky a lehkým humor, který se změní v komedii.

Hlavní hrdinka se jmenuje Kate, a právě se rozešla se sebestředným přítelem. V práci dostává zabrat od své nadřízené, zrovna nemá kde bydlet a jako by toho nebylo málo, musela propustit jednu moc hodnou paní.

Zvrat nastane v momentě, kde propuštěná paní podá žalobu, a Kateina nadřízená musí zakrýt svou chybu, když donutila Kate propustit tu paní bez řádného upozornění předem. Kate se tedy potýká s několika problémy naráz: nemá práci, nemá přítele a nemá byt.

Do toho všeho jsou přimotaná legrační momentky, kdy právník Mitchell pokouší celou situaci napravit. Kate dostala padáku kvůli němu, protože tlačil na její šéfovou. Chtěl, aby přiznala, že pochybila v případě propuštění paní Lopézové.

A jak to tak bývá, Mitchell se zamiluje do Kate, která je tak přirozená a ráda pomáhá lidem, stejně jako on.

Rozhodně to stojí za přečtení, protože tolik jsem se nenasmála, už hodně dlouho.

Klenot sedmi hvězd - Bram Stoker

26. října 2013 v 18:43 | Lola Kiss |  Beletrie

Jako zakladatele fenoménu o upírech považuji Brama Stokera, který se proslavil svým dílem Drákula. Málo lidí četlo knihu, ale určitě většina populace ví, o čem kniha je.

Pídila jsem se tedy po této knize, ale místo ní jsem narazila na Klenot sedmi hvězd, knížku, která hlásala, že je od stejnojmenného autora, co napsal Drákulu. Zariskovala jsem a koupila si ji. A nelituji.

Bram Stoker popisoval příběh s určitým nadhledem a nenechal se vyvést z rovnováhy medicínskými nepřesnostmi. A mohu prohlásit, že to dílu na jeho působnosti neubírá. Existuje málo knih, které ve vás dokážou vyvolat pocity mrazení, chladu. Cítíte, že se něco blíží, ale nejste schopni se rozhodnout, jestli je to dobré nebo špatné. Chcete, aby se to stalo, ale na druhou stranu ve vás všechno křičí, rychle pryč. Nohy na ramena!

Rozhodně tahle kniha stojí za přečtení a za pozornost. Objektivně ji zhodnotím tím, že její poslední a první část je tou nejlepší, a nejnapínavější. Na nervy nejvíce brnkají poslední závěrečné kapitoly, kde se mění osobnost mladé dívky Margaret, což nemusí být pravda, protože advokát Malcolm může být stejně ovlivněn jako ostatní. Kdo ví, jestli tomu nakonec tak bylo?

Zakázaná láska - Roopa Farooki

26. října 2013 v 18:28 | Lola Kiss |  Beletrie

Procházela jsem malé knihkupectví v Příbrami a náhodou jsem narazila na tuhle knihu. Jako první mi blesklo hlavou: proč má fialové vlasy? A pak jsem se podívala dovnitř knihy a přečetla si krátký popisek. Kniha o mladé ženě s bipolární poruchou. A to teprve zaujal mou pozornost.

Přečetla jsem to za dva dny a mohu říci, že jsem čekala něco mnohem lepšího. Tedy, byly tam úryvky, které najdeme v knihách o medicíně, ale jinak jsem z toho nenačerpala žádný kladný pocit.

Hlavní postavou je Aruna, která utekla před pravdou ze Singapuru do Londýna. Opustila přítele/milence Jazze, o kterém se dozvěděla, že je její bratr - měli společného otce. V Londýně se provdala za doktora Patricka, a její porucha hraje v manželství velkou roli. Když se jí zdá, že na ní v Londýně všechno padá, uteče zpátky do Singapuru za Jazzem. Potřebovali si spolu promluvit a ujasnit, jak se vlastně přihodilo, že jsou sourozenci.

Jazz nakonec dovede Arunu zpátky na letiště a ona se vrací zpátky za Patrickem, kterého miluje, ale neřekneme mu to.


ANO či NE

26. října 2013 v 18:14 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Celý náš život je utvářen neustálými volbami. S každou vteřinou musíme volit mezi černou nebo bílou, čajem nebo kávou, špatným nebo dobrým. Rozhodujeme se v podstatě bez našeho vědomí, pohneme rukou, aniž bychom na to museli myslet jako na volbu.

Díky své zvědavosti jsem si vyhledala ve slovníku českých synonym ABZ definici pro rozhodnutí: nařízení, výnos, vůle a názor. V podstatě se jedná spíše o právní definici, ale slovo vůle a názor jsou podle mne, mnohem výstižnější.

Dalo by se říci, že celý náš život se skládá z voleb, které jsou ovlivněny jak okolím, tak i naší výchovou a vírou v to, co je bráno jako dobré či naopak špatné. Nelze se rozhodnout, co zvolit nebo koho, aniž bychom nebyli ovlivněni dalšími faktory a činiteli.

Svou vůlí se můžeme přiklonit k jednoznačnému rozhodnutí, že tahle volba je ta správná a tudíž ji následně můžeme provést. Ale jako na potvoru přispěchá hned názor, který dokáže obrátit dříve zvolené na ruby. A my změníme názor. Společnost nemusí uznávat stejná stanoviska jako jednotlivec, což se projevuje jak v médiích, tak v otevřených diskuzích.

K čemu bych se přiklonila? Je krásné mít možnost volby a volit. Ale krásnější by bylo, kdyby se naše volba dokázala prosadit a více lidí by ji následovalo. Není tajemstvím, jaké množství lidí jedná podle své vůle, a ti ostatní jen následují názor.

Edison - Vítězslav Nezval

23. října 2013 v 20:41 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu

Vítězslav Nezval pracoval jako učitel, dokud nebyl povolán do služby vlasti, odkud byl po dvou měsících propuštěn a mohl se věnovat studii práv. Nakonec přestoupil na studium filozofie, ale školu nedokončil. Vstoupil do komunistické strany a angažoval se v Rudém právu a Lidových novinách.

Nezval je označován jako zlý komunista a také opak J. Seiferta. Jeho nejznámější díla spadají především do období 1. republiky, byl také označován jako "gejzír poezie".

Edison je poema, která oslavuje pokrok lidstva, konkrétně na příkladu Thomase A. Edisona. Příběh začne mladým opilým mužem, který obdivuje krásu večerní Prahy, kde ho tisíce mihotavých světel donutí k zamyšlení, kde se vlastně vzala a titul v novinách ho upozorní na T. A. Edisona.
Edison je rozdělen na 5 zpěvů.
Edison je označován jako polytematické, protože dochází k tikání v čase a v místech dění. Zpěv končí refrénem:
bylo tu však něco krásného, co drtí
odvaha a radost z života a smrti

1. zpěv: mladý básník se v noci vrátil domů a uviděl fotografii Edisona v novinách a rozhodl se představit jeho život čtenářům

Řekl jsem si zapomeň už na stíny
otvíraje týden staré noviny
kde jsem v pachu novinářské černi tona
uzřel velkou podobiznu Edisona
byl tu jeho nejnovější vynález
seděl v taláru jako středověký kněz

2.zpěv: život mladého Edisona od raného dětství až po odchod do New Yorku s nejistou budoucností

Tatínku tys věděl co je věčný stesk
dnes je z tebe popel hvězda nebo blesk
tatínku tys věděl že jsou všude hrubci
mezi krejčími i mezi dřevorubci
tys poznal co jsou to potulky a hlad
chtěl bych umřít jak ty také zdráv a mlád
avšak je tu cosi těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

3. zpěv: obdiv k Edisonově genialitě a cílevědomosti

Tisíc vynálezců udělalo krach
hvězdy nevyšinuly ze svých drah
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce ani energie
je to dobrodružství jako na moři
uzamykati se v laboratoři
pohleďte tisíc lidí klidně žije
ne to není práce to je alchymie

4.zpěv: Edison zapsán do dějin historie

Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlo zámořím
a jen Nero doved podpálit Řím
tisíc vynálezců jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův

5.zpěv: básník, který opěvoval Edisona se zaobírá představou, že každá sláva jednou pomine, a vliv alkoholu otupuje básníkovy smysly

Jako refrén zněl tu stále jeden tón
šel jsem po špičkách až ke dveřím na balkón
přede mnou se chvělo moře světel v dáli
pod ním lidé ve svých lůžkách dávno spali
avšak noc se chvěla jak prérie
pod údery hvězdné artilérie
naslouchal jsem mlčky odbíjení z věží
pozoruje stíny v dálce na nábřeží
stíny sebevrahů pro něž není lék
stíny starých pouličních nevěstek
...
bylo tu však něco krásného co drtí
zapomnění na stesk života i smrti

Hamlet - William Shakespeare

23. října 2013 v 18:23 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu

Je spousta lidí, kteří jsou z tohoto díla nadšeni, ale já mezi ně nepatřím. Knížku jsem přečetla, protože jsem si chtěla rozšířit obzory, co se Shakespearovy tvorby týče. Číst to, mě přimělo hodně uvažovat o spoustě věcí, ale neřekla bych, že Hamlet, princ dánský, patří k Shakespearovým nejlepším tragédiím, k nejznámějším to ano.

William Shakespeare byl významný básník a dramatik v Anglii, za vlády královny Alžběty I. - doba rozvoje divadel a kultury. Napsal 37 divadelních her a 154 sonetů i další díla. Podle údajů by měl mít manželku a dvě děti, ale panují i názory, že jméno William Shakespeare je jen pseudonym. Raději bych si zachovala iluzi romantického básníka, ostatně právě proto vznikl romantismus.

Duch krále - Hamletova otce-, který se objeví na hradbách poví svému synovi Hamletovi, že jeho strýc ho zavraždil. Hamlet přísahá pomstu a jako část plánu pomstít se strýci, je hraní šílenství. Bohužel svým hraním přivodil Ofélii, která ho milovala, skutečné šílenství, až neunesla Hamletovo chování a spáchala sebevraždu.

Hamlet se svým přítelem Horaciem pozorovali krále Claudia během divadelní hry, kterou napsal sám Hamlet. Herci předváděli hru s názvem Gonzagova vražda, kde Hamlet popsal vraždu vlastního otce. Král Claudius - Hamletův strýc- se prozradí a Hamlet se pokusí pomstít svého otce smrtí jeho vraha. Bohužel si splete muže skrytého za oponou, omylem zavraždí Polonia - otce Ofélie.

Po této událostí Hamlet opouští zemi a za čas se vrací zpátky, aby dokončil pomstu. Jenže vše se zvrtne a nakonec umírají všechny hlavní postavy kromě Horacia, kterého Hamlet donutil vyprávět příběh dál a nespáchat sebevraždu.

Hamlet je komplikovaná a melancholická postava, která předstírá šílenství kvůli dosažení pomsty za vraždu svého otce.

Král Claudius toužil po moci a neváhal užít jakýchkoli prostředků (rčení: jít i přes mrtvoly - N. Machiavelli)

Horacio byl Hamletův oddaný přítel, který nechtěl žít bez svého přítele Hamleta. (jméno odkazuje na řečníka, filozofa)

Rosencrantz a Guildenstern byli Hamletovi falešní přátelé, kteří ho neváhali zradit, když jim král Claudius slíbil odměnu.

Na vzdělanost autora, který promlouvá přes postavu Hamleta lze poukázat několika způsoby, např.: často se opírá o přední antické výrazné osobnosti - Seneca, Caesar, Nero či dokonce král Priam a jeho vražda. Dalším výrazným prvkem je pohrdání slov ženského rodu: ta Štěstěna, ta královna, ta Ofélie. Hamlet své falešné přátele definuje tím, že jim věří jako jedovatým hadům.

Mezi láskou a smrtí - Meg Cabot

18. října 2013 v 18:54 | Lola Kiss |  Beletrie
Autor: Meg Cabotová

V knihkupectví bux, jsem si udělala pohodlí a posadila se na červenou polstrovanou sedačku s knížkou v ruce. Potřebovala jsem se podívat, jestli bude stát za to si ji koupit. Začetla jsem se do prvních pár stránek, které nebyly nijak převratné, ale knížku jsem si přesto koupila.

A důvod? Řecká mytologie. Nerada to říkám otevřeně, ale shledávám ji úžasnou.

Kniha je postavená na základech řeckého božstva, lépe řečeno na jeho podsvětí a prokletých duší u řeky Styx. Mladá dívka, která se dostane do podsvětí je "zachráněna", ale tzv. strážce podsvětí ji nepřestává vyhledávat. Je to zamotané a nakonec to dojde tak daleko, že mladá dívka a strážce se zamilují a pokoušejí se být spolu. Ona je živá, zatímco on umřel už před staletími. Bude to fungovat?

Mrcha skóruje!

18. října 2013 v 17:13 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda

M seděla v jídelně, a když propukla v hlasitý smích, každý se otáčel. Málem spadla ze židle, kdyby ji nechytila její věrná kamarádka V. Všichni na ně otáčeli hlavy, neschopni porozumět jejich soukromému vtipu.

Seděla jsem u stolu s P, která mi řekla, o čem si povídaly. Nemohla jsem uvěřit, že má tak dokonalý sluch, ale asi si tím vynahrazovala nošení brýlí. Každopádně bych byl mnoha raději, kdyby mi to neříkala.

M a V si povídali o dnešní hodině Chemie hrou, při které hlasitě drbaly o vyučující mladé profesorce a její neschopnosti sjednat si pořádek v učebně. To mě ovšem nepřekvapovalo, protože drbat o učitelích / profesorech je zcela běžný jev. Co mě dostalo do kolen byla hláška: "Vona chce, abych si pamatovala celý čtyři strany! Se zbláznila!" V ten moment, kdy mi to P tlumočila, jsem se rozchechtala já. Nedokázala jsem přinutit mozek přijmout fakt, že to myslela vážně. Tímhle opravdu zabodovala.

P se usmívala a řekla, že neví, jestli se má smát nebo brečet. Jak si mohla M myslet, že na vysoké škole jsou čtyři stránky hodně? Zůstával mi nad tím rozum stát. Tohle však nebyla jediná perlička, kterou mi P svěřila.

V se svěřovala M, jak ji jedna učitelka "šikanuje", když po ní žádá esej o dvaceti stránkách. M jí na to odpověděla se zcela vážnou tváří, že ta profesorka ji nejspíše slyšela, když V prohlásila: "Tak už skonči, stejně tě nikdo neposlouchá."

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a podívala se na salátovou mísu přede mnou. Jak je možné, že sy ty dvě neuvědomují, že se dočkají mnohem těžší věci, než pamatovat si čtyři strany nebo napsat esej. Ano, říká se, že hloupost vládne světu a někdy je to vidět víc než jindy.

Zlatá Praha a hrdý národ se nezapřou

17. října 2013 v 20:01 | Lola Kiss |  Moje téma týdne

Pivo, krásná děvčata a Prah. Tři věci, které se vybaví cizinci při zmínce o České republice. Samozřejmě si neodpustím inteligentní odpověď, kterou jsem už také slyšela. "Česká republika? Kde to má být?" Nezbývá než si povzdechnout a přiznat si pravdu. Co se světovosti týče, máme k ní mnohem dál, než přes Atlantický oceán k Americe.

Nejsme schopni vyhledat si důležité informace

Nechápu, jak je možné, že s "novou" moderní metodou pro získávání informací - zajisté jste pochopili, že míním internet - nejsme schopni nadatlovat pár písmenek a vyhledat si užitečné informace. Pod slovem užitečné informace si nepředstavujte novinky počítačových her, písniček v top desítce nebo častější eskapády celebrit.

Tak to bychom měli shrnutou jednu oblast, kde Češi zrovna dvakrát nevyniknou. Vědomosti nepatří do silné stránky českého národa. Omlouvám se, ale těch pár geniálních mozků nezmění nemilosrdné statistiky vzdělanosti.

Co se sportu týče, kromě pár borců ve fotbale nebo v hokeji se také zrovna nemáme čím chlubit. Jednou za několik let někde vyhrajeme a tím to hasne. Promiňte, ale je to tak. Jeden úspěch a člověk se stane líným. Přece na něj nezapomenou, když po tak dlouhé době dovedl Česko na výsluní. Omyl! A to je další chyba, které se lidé často dopouštějí.

A další méně povzbudivá zpráva se týká Čechů a národní hrdosti. Přiznejme si to popravdě, ale jak často vidíme vyděšenou vlajku nebo mluvíme s nadšením o historii? Nepříjemná otázka, a proto není divu, že tázané osoby uhýbají pohledem a ošívají se.

Máme být na co hrdí? V historii se utvrdíme, že Karel IV. Nebo T.G. Masaryk byli jiní "sekáči", ale tím to hasne. V dějinách českého národa se přece nejvíce dozvídáme o utlačování nebo obsazování Čech.

Ano, pravda je smutná a krutá. Češi jsou podceňovaný národ, a to hlavně díky sami sobě. Sami se podceňují. Sama jsem to dokázala v předchozích větách. A divíte se mi? Některé optimistické řečičky, jak je všechno skvělé a úžasné, připomíná propagandu z doby minulé.
(První publikace: MF Dnes z 5.5.2011)

7 smrtelných hříchů

17. října 2013 v 19:54 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Závist, hněv, lenost, pýcha, obžerství, lakomství a smilstvo. Sedm smrtelných hříchů, které známe ať už z knězova kázání či filmů nebo knih. V mém případě? Viděla jsem film a udělala domácí úkol na literaturu.

Dneska je jen málo lidí, kteří si potrpí na přesnost a kvalitu v jednom balíčku svázaném dohromady. A jak to tak bývá v lidské přirozenosti, pokud to nemáte, vymýšlíte si omluvu, proč to tak není. Ani já nejsem výjimkou a propadla jsem kouzlu, nebo trendu, odkládat věci nebo práce na dobu nezbytně nutnou. Počkáte si, až bude hořet termín odevzdání nebo vás lidé v okolí donutí něco udělat.

A co říkáme, když máme práci a k tomu čas? Není kam spěchat, prostě to necháme na zítra. A další den to bude také na zítra. A další den to samé. Je to jako začarovaný kruh, ze kterého se ven nedostanete. Ať už nemůžete nebo nechcete (což je blbost, vždycky máte na výběr) vzdát se toho pocitu, že máte všechen čas světa.

Někdo odkládání úkolů a práce nazývá pohodlností, někdo tvrdí, že na dobrou práci dostal málo času, a další odborníci jsou přesvědčeni, že správným termínem pro označení rozmáhajícího se "trendu" je prokrastinace. Ale no tak! Už dříve bylo dokázáno, že se nejedná o nějaký nový jev, nebo rychle se šířící módní trend. Kdepak! Je to obyčejná lidská lenost, která nám brání v rozletu a dává příčiny pro vymýšlení "těžce znějících" pojmů jako omluvu za svůj nedostatek pevné vůle a odhodlání.

Recept na lék proti prokrastinaci? Nenechte se strhnout proudem, o kterém se mluví a všichni ho propagují. Pokud se nemůžete změnit, změňte své okolí, které na vás má špatný vliv. A jestli to zabere? Záleží na vás, jestli se rozhodnete dál holdovat jednomu ze sedmi smrtelných hříchů - lenosti (nemá smysl psát o ostatních, všichni víme proč :-) ).



Dekameron - Giovanni Boccaccio

15. října 2013 v 9:30 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu
Autor: Giovanni Boccaccio
Renesanční básník a novelista původem z Itálie, kde prožil většinu svého života v 14. století. Narodil se do doby, kdy tehdy špatně interpretovaná nemoc - mor, způsoboval pády králů a celých měst. Přesto se našlo pár lidí, kteří odolali, jak dokazuje Boccaccio ve svém díle Dekameron.

Dekameron
Příběh se dovíjí v městě zasaženém smrtelnou nákazou, a skupina mladých lidí, kteří se setkají v kostele, se rozhodnou spojit se a utéct do hor, kde si vyprávějí příběhy. Jména hrdinů příběhů se vytváří podle jejich vlastností a vzhledu. Pampinea, Filomena, Pamfilo, Filostrato, Dioneo, Elisa, Fiammetta, Emilia, Lauretta a Nefile - hodně jmen a většinou by se mohlo zdát, že mají co dočinění s vírou v Boha (př. Nefile - potomek padlého anděla)

V odlehlé oblasti stráví přibližně dva týdny, vypráví si příběhy a na konci každého dne se také zpívá či veršuje, taktéž podle tématu pro daný den. Giovanni se prokazuje jako velmi dobrý vypravěč, který popíše 100 různých příběhů, ke konci však s podobnými jmény nebo přímo s nabídnutím pokračování - spin offy k předchozímu příběhu.

Nejzajímavější mi přišel příběh, kde si vdaná žena sežene milence s pomocí kněze. Kněz jí nevědomky dělá prostředníka a posílá tak milenci vzkazy. Vše začalo stížností mladé paní na potulujícího se mladíka, který se k ní dostal oknem. Kněz vyhřeší mladému muži, a ten se další den dostaví k mladé paní způsobem, jaký popsala knězi - oknem. A tak to pokračuje...

Charakteristickým rysem v Dekameronu je Boccaccio-ův ostrovtip zaměřený na církev. Dává okatě najevo, že nehodlá podporovat církevní "bludy", které šíří: př.: péro z archanděla Gabriela, vykrádání hrobu mrtvého (živý člověk - zloděj - sáhne na jiné zloděje, a ti se vyděsí). Boccaccio byl právě kvůli svým názorům odsuzován a jeho dílo zakazováno, s postupem času se však dílo stalo populárnějším.

LEGENDÁRNÍ PRSTEN

12. října 2013 v 23:49 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti

Slunce se paprsky dotýkalo zeleného ostrova Dragon, když kapitán Tom, nejbohatší pirát široko daleko, zasedl k večeři s knihami.

"Jak jste na tom daleko?" ptal se starý sluha svého pána. Tom zvedl hlavu od knih a podíval se na člověka, kterého zná už od dětství.

"Pořád přešlapuji na stejném místě."

"Já mám pro Vás dobré zprávy." usmál se na něj sluha Charlie. Tomův obličej změnil výraz a každý z něj mohl vyčíst: "Tak povídej. Honem!"

Charlie pochopil a začal. "Dneska ráno k nám připluli obchodníci a za únosnou cenu mi poskytli tyto informace: prsten, který hledá už celá generace vašich předků, za sebou zanechal poslední stopu ve Smaragdovém městě. Má to být někde, ehm v tamním klášteře.

Tom je sedmadvacetiletý sebevědomý pirát, který když něco chce, tak si zatím tvrdě jde. Na krku má podélnou jizvu, která začne vyčnívat při přímém slunečním světle. Nijak ho to ale netrápí. Nejraději chodí v černé, která podtrhne jeho opálení. K čokoládově hnědým očím pasují krátké ostříhané černé rozcuchané vlasy, lesknoucí se na slunci. Je hodně vysoký a s rýsujícími se svaly celé postavy.

Prsten, který Tom hledá, má údajně spojit navždy dva lidi, ale pro piráta Toma měl pouze finanční hodnotu. Nehledal by ho, kdyby to neslíbil svému otci.

"Velmi dobře, Charlie, dej vědět posádce, že okamžitě vyrážíme." Sám rychle vyskočil ze židle a chystal se ve svém pokoji na vyplutí, netrvalo mu to ani minutu, a už letěl dolů po schodech do schovaného přístavu za skalnatým výběžkem. Živil se jako poctivý obchodník v očí společnosti.

Na lodi panoval pěkný blázinec, protože nikdo nebyl schopný se soustředit, když se vědělo, kolik z toho budou mít peněz. Když Tom vyšel na palubu, celá posádka se před ním snažila dělat vše nejlépe, aby mohli dostat větší podíl, a tak na lodi se často stávaly směšné nehody a Tom měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas a radši se odklidil do své kajuty.

Loď se ponenáhlu začala pohybovat směrem na východ ,jak určil Tom a piráti se přestali navzájem shazovat přes palubu. Tom byl poměrně rád, že se zase za dlouhou dobu vydá na moře, protože poslední dobou toho měl hodně na práci. Musel se utkat v souboji s jiným pirátským vůdcem při hádce o nalezení diamantů na dně moře, na dělící čáře mezi jejich pozemky. Cizího vůdce zabil, ale sám přitom utrpěl mnoho zranění, cizí pirát byl nejlepší v boji s pistolí.

Po obědě se odebral do své kajuty a dál si zkoumal možnosti, jak se dostat do tamního kláštera, do uzamčené knihovny, kde měl najít deník s vysvětlením, kde najít prsten.

Slunce stálo na obloze a plně oznamovalo pravé poledne. Lehký větřík si pohrával s vlnkami, které byly útržky těch velkých, roztříštěných o příď lodi. Občas před lodí vyskočili doprovodní delfíni a hráli si s lodí na závody. Když poznali, že stále vyhrávají, hra je přestala bavit a oni se vrátili ke své původně zábavě a zmizeli pod hladinou moře. Slunce přímo pražilo na čokoládově hnědou loď a slunečními paprsky ošlehávalo ozdoby lodi na zadním balkóně. Loď plula celkem rychle s větrem, který ji tlačil do plachet. A tak není divu, že brzy dopluli do přístavu Smaragdového města.

"Výborně, snažte se nenápadně splynout s davem, jasné? Žádné vylomeniny!" Jakmile to dořekl tak se dva piráti jako naschvál rozkřičeli přes celé náměstí na dvě mladé dámy, jen aby upoutali jejich pozornost, ale taky aby potvrdili kapitánovi jeho rozkaz. Samozřejmě se všichni otočili směrem k tomu, kdo volal. Tom se musel udržet, aby na ně nevrhl vražedný pohled jak dokonale splynuli, ale aby se také nerozesmál na celé kolo. Sám se pak šel projít, aby se schoval a nemusel se stydět za svou posádku, která se z toho výstupu válela smíchy. Tom s posádkou měl dobrý vztah, ale někdy nemohl vystát, že se chovají jako malomyslní.

Volně se procházel po ulici a nenápadně začal pozorovat místní klášter, a vyptávat se na něj. Pak si sedl na palouk mezi dva stromy, které mu poskytovaly dokonalý stín, ale také odtud dobře viděl na klášter a pozoroval dění.

Uviděl, jak někdo vynáší ven věci na uklízení a pak jak jde dovnitř, aniž by se kdokoliv na cokoliv ptal. "Musím zjistit, kdo to je." Umanul si, pomalu vstal a rozhodl se, jít se podívat do kláštera. Cestou si promýšlel co řekne, aby mu ta osoba pomohla, aniž by věděla, proč se chce dostat dovnitř a rozhlédnout se tam.


"Tady je." řekl Tom s úsměvem a podal spadnuté koště Penelope, mladé dívce, kterou pozoroval.

Penelope k němu zvedla oči a poděkovala s úsměvem.

"Ty tady pracuješ?" zeptal se s předstíraným zájmem a pomalu přemýšlel, jak dosáhnout, aby ho dovedla dovnitř.

Penelope se s ním ochotně dala do řeči. Dvaadvacetiletá, ochotná s dobrým srdcem, smyslem pro humor a také ráda každému pomáhá. Obvykle ji všichni vidí v obyčejných prostých šatech jaké nosí služebné a nikoho by na první pohled nenapadlo, že se jedná o sestru komodora Erica Blaira, muže, který udělal Smaragdovému městu pověst nejklidnějšího města v zemi svými vojenskými činy proti vrahům, zlodějům, podvodníkům a hlavně pirátům.

Eric Blaire je velitel vojáků v místním městě a nejlepším přítelem guvernéra. Ericovi je třicet let a ze všeho nejraději má svou sestru, a nedá na ni dopustit. Chce pro ni vybrat toho nejlepšího možného ženicha.

Netrvalo to dlouho a Tom si s Penelope dohodl večeři. Oba se potom vrátili ke své práci. Penelope mu záměrně neřekla, že v klášteře jenom vypomáhá. Má bystrou hlavu a poznala, že se jedná o cizince.

"Copak jsi dneska prováděla, že máš tak dobrou náladu, sestřičko?" zeptal se Eric a prohlížel si sestru jak si zpívá a zalévá květiny.

"Něco bych od tebe potřebovala." začala Penelope a prosebně se na svého bratra obrátila. "Chtěla bych si dnes večer vyjít ven." usmívala se na Erica.

"Ty přece víš, že ti nikdy nic neodmítnu, ale musíš mi slíbit, že se vrátíš do svítání. Ve městě zakotvila nová loď, kterou zatím nikdo nezná a …"

"Já vím, já vím. Ahoj!" křikla Penelope a už byla pryč. Eric nad tím kroutil hlavou, ale nakonec se po bloumání vrátil ke své práci.

"Vypadáš dobře." složil poklonu Tom a odhalil bílé zuby.

"Nejsi první, kdo mi to dneska už řekl." Mírně usadila jeho sebevědomí. Úsměv trochu pohasl. "Určitě něco naléhavého potřebuješ." řekla Penelope.

"Jak tě to prosím tě napadlo?" zatvářil se Tom nevinně. Když ale viděl, že ji neoklamal začal s pravdou.

"To co ti teď řeknu, si doufám necháš pro sebe. Nechtěl bych mít problémy s vojáky, plánuju se tu totiž zdržet dýl. Takže…jsem pirát a přijel jsem si sem do kláštera vyzvednout něco hodně cenného a ty bys mi mohla pomoci, protože je vidět, že tě znají a pustí tě dovnitř bez jakýchkoli otázek. Co ty na to?"

Penelope na chvíli nebyla schopna slova, protože seděla u stolu s mužem, které její bratr denně zavíral. Po promyšlení s ním souhlasila a zamlčela povolání svého bratra, když se jí ptal na rodinu.

"Ráno přijď chvilku po svítání tam, kde jsi si včera myslel, že jsi nenápadný." usmála se Penelope a nechala se od Toma doprovodit do ulice, kde byl její dům.

Ranní sluníčko se líně vyhouplo nad obzor a teplými slunečními paprsky hladilo mokrou trávu a strom porostlý mechem, o který se opíral čekající Tom.

"Dobré ránko, jsi tu brzo, zajímavé. Prát dodrží slovo." poškádlila ho Penelope a rozzářila se úsměvem.

"Taky tě zdravím a mohli bychom už konečně jít? Mám toho potom hodně co na práci." zchladil její nadšení a vydal se ke klášteru.

"Buď teď zticha." upozornila ho a schovala za závěs před procházejícími mnichy.

"Dobré ráno," pozdravili mniši, "dneska jsi tu nějak brzo."

"Přivstala jsem a potřebovala bych se podívat do knihovny s deníky, pokud to nevadí." usmála se a dostala klíče.

"Tak pojď." řekla a vytáhla Toma zpod závěsu. Spolu pak rychle utekli do zadní části knihovny. Penelope odemkla dveře a rychle zamkla.

"Je tohle to co hledáš?" zeptala se a podala mu červenou koženou knihu se zlatým rámováním, založenou na zničené stránce.

"Kus chybí, takže se to nikdy nikomu nepodařilo celé přeložit." dodala a ukázala na chybějící roh strany s nákresem.

"To nebude problém neboť tu část mám já." řekl s klidem Tom a vytáhl z kapsy zmačkaný list papíru.

"Opatrně." varovala Penelope.

"Copak nevidím, že je to stará vazba?!" opáčil Tom a nevšímal si jí. Přečetl si text. Chvilku bylo ticho, a oba slyšely ozvěny jejich dechů.

"Máte tu někde obraz se zamilovanými milenci v růžové zahradě?"

"Jasně, pojď za mnou, ale řekni mi proč?"

"To uvidíš, chytrá hlavinko." Penelope ho vzala za ruku a táhla ho po schodišti nahoru do druhé části knihovny. Vystoupili nahoru, nechala ho stát u schodů a šla odhalit zvýše podél stěny.

"Jsme v klášteře a mnichy tenhle obraz pobuřoval, ale nechtěli ho zničit, tak ho zakryli."

Tom přistoupil k dvojici a pozorně se zadíval na jejich propletené ruce a přejel po nich prsty. Pak přitlačil na místě, kde byly prstýnky a knihovna za nimi se vedle obrazu se pootevřela.

"Úžasné."

"Ani bych neřekl, čekal bych něco těžšího." Zkazil jí radost a šel se podívat, co je za knihovnou.

Tom se protáhl dovnitř a ocitl se na kamenném širokém schodě, pod kterým se do tmy ztrácely ty ostatní. Tom sešel pomalu dolů, když si jeho oči zvykly na tmu. Náhle zavrzaly dveře od knihovny a zavřely se.

"Prima. Penelope? Můžeš je znovu otevřít? Slyšíš mě?"

"Ale já jsem tu taky." ozvala se ze tmy za jeho zády. "

No nazdar."

"Přece tě nenechám jít dolů samotného."

"Tak pojď. Co se dá dělat, musíme si najít jinou cestu ven."

"Já jdu první." řekla Penelope a odstrčila Toma stranou.

"Víš vůbec kam jít?" zeptal se Tom a začal zase tlačit dopředu.

"Samozřejmě, vidíš tu snad jinou cestu než tuhle?!" odpověděla, ukázala na bíle osvětlenou chodbu s kamennými květinami a šla první.

"Co mám s tebou dělat." vzdychl kapitán Tom a loudal se za ní.

Toma už nebavil pomalý posun kupředu a poháněn nutností udávat rychlejší tempo se rozběhl a předběhl jí. Penelope se to nelíbilo a tak se rozběhla, náhle se po chvíli Tom zprudka zastavil, přímo před ním se rozprostírala hluboká, strmá propast s ostrými dřevěnými, kamennými kůly. Penelope nestačila zastavit a tak strčila do Toma, který s křikem spadl nad propast a zastavil se.

Chvíli bylo ticho než se oba vzpamatovali, a pak se Penelope rozesmála na celé kolo: "Ha, ha, ha, ha. Ty jsi mi ale statečný pirát. Vždyť je to zrcadlo." Smála se dál.

"To vůbec není sranda. Co kdyby to tak nebylo?!" Naštval se Tom a nechal ji se zmítat smíchy. Za chvilku k němu přihupkala.

"No tak mi to promiň. Prosííím."

Tom si zabručel. "No uvidím."

Přešli přes zrcadlovou síň, pod kamenným obloukem a stanuli na kamenném obdélníku. Před nimi se rozprostíraly kameny v různých barvách od bílé až do černé. Každý kámen byl velký tak akorát pro nohy jednoho člověka.

"Hm, podle pokynů se má vyjít barvou milenců." ucedil Tom a přemýšlel. "Tak to je jasné, bílá."

"Ne, to bude červená."

"Červená se hodí do válek a ne k milencům na svatbu."

"Když si to myslíš, tak to zkus." vyzval ji kapitán a ukázal na nejbližší kámen.

"Uvidíš." řekla paličatě Penelope a stoupla na bílý kámen. "Vidíš." zazářila, když se nic nestalo, ale za chvíli už visela nad černou tmou.

"Cha, cha, cha. Tak kdo má teď pravdu." řekl a vytáhl ji ven.

"To nebylo k smíchu."

"Není ti to povědomé?" poškádlil ji.

"Tak teď ty." Kývla Penelope směrem na blízký červený kámen. Tom na něho stoupl. Nic se nedělo. Oba poznali, že je to ten správný. Tom udělal další krok a než na ten kámen šlápla Penelope, rozpadl se.

"Tome, zastav!" křikla na něho.

"Co je?"

"Ty kameny se rozpadají, když z nich slezeš."

"Tak tu počkej."

"To ani náhodou."

Tom se zamyslel. "No tak sem skoč, není to zas tak daleko, já tě chytím."

"Děláš si legraci?"

"Ne, tak honem. Kameny se rozpadají." Byla to pravda. Penelope se jedním krokem odrazila a skočila. Tom ji chytil, ale oba silně zakolísali.

"Je to dobrý." uklidnil Tom a vzal ji do náruče. Rychle pak začal skákat po kamenech na druhou stranu. A dopadli na písčitou zem.

"Můžeš mi pustit." Jakmile to dořekla, pod nohama jim zmizela zem a oba spadli dolů na kamennou zem.

"Au!" zanadával Tom pod Penelopou. "

Alespoň že já jsem spadla do měkkého." usmála se na něj. Tom jí úsměv oplatil a políbili se.

Za chvíli, když popadli dech, se rozhlédli po místnosti a užasli. V rohu místnosti stála dřevěná zaprášená truhla. Otevřeli ji a nalezli v ní zlatý oválný prsten. vprostřed prstenu byl velký diamant a okolo něho v zlatém úzkém rámu se třpytilo několik menších.

"Vezmeš si mě?" zeptal se kapitán a na Penelopenin souhlas jí navlékl prsten. Náhle kolem nich bylo plno světla a oba stáli venku ve stínu stromů, kde čekal ráno Tom. Penelope zaběhla vrátit klíč, a pak spolu šli k Penelope domů, oznámit dobrou správu bratrovi.

"Proč jsi mi neřekla, že je tvůj bratr ten známý Eric Blaire. Vždyť mě teď zastřelí. Už jsem se s ním jednou setkal a nebylo to moct příjemné."

"Proč jsi mi to neřekl dřív." vyjela Penelope.

"Ahoj sestřičko." pozdravil Eric, který zatím nepoznal Toma.

Jakmile se přiblížil, zasvítil sluneční paprsek na Tomův krk a osvětlil tak jizvu. Eric se okamžitě chopil zbraně a Penelope schoval za sebe.

"Víš, kdo to vůbec je?! Je to nejmocnější pirát široko daleko. To snad není pravda, koho si to dovedla k nám domů!" zařval Eric. A než stačil zmáčknout pistol, aby Toma postřelil, nechtěl ho zabít, řekla mu Penelope, proč přišel.

"Cože?!" neudržel nižší hlas Eric. "Měl jsem pro tebe lepší partii a ty se rozhodneš zrovna pro něj. Vždyť ho musím nechat zavřít!"

"Ale nemusíš, vždyť ho nikdo nezná." Zacloumala s bratrem a upřela na něj prosebný pohled, kterému, jak věděla, nikdy neodolal. Eric se po chvíli uklidnil a rozesmál se na celé kolo.

"Co je tu k smíchu?" ozval se tentokráte kapitán Tom.

"Já, nejvýznamnější lovec pirátů, budu příbuzný s nejmocnějším pirátem. To je ale ironie." Tentokrát se s ním zasmáli všichni a všechno proběhlo v naprostém pořádku.

Tom se na Smaragdovém městě vydával za bohatého kupce, jak si s oblibou říkal, a na svém ostrově dál platil za nejmocnějšího piráta.

RŮŽE Z KAMENE

12. října 2013 v 23:09 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti
Právě po bouři přistála na odlehlé pláži loď nejvýznamnější kapitánky Cristine, kterou každý znal a marně se ji pokoušeli a stále pokoušejí chytit, a dát před soud. Loď zakotvila na opuštěné pláži, o které se říkalo, že tam straší duchové popravených pirátů, a proto tam nikdo nechodí. Pláž byla kousek za městem Lion.

Cristina je jednadvacetiletá neustále hledaná pirátka. Má černé, lehce vlnité vlasy sahající do poloviny zad. V obličeji jí září modrozelené oči. Postavu jí zvyšují kozačky. Vždy chodí sladěna do různých barev, ale nejčastěji je v červené.

"Kapitánko, je čas vyrazit. Právě teď se v městě rozhoduje o koupi vězňů." připomenul starý námořník.

"Já vím už jdu." Otevřela dveře a vyšla ven. Celá posádka na ni koukala s otevřenými ústy. Takhle pěkně oblečenou ji ještě nikdy neviděli a byla dokonce i namalovaná, takže by jen těžko někdo hádal, že je to nejhledanější zločinec na moři.

"Jdeme?" zeptala se dvou pirátů, kteří jí dělali doprovod jako sluhové. Všichni z ní nespustili oči dokud jejich postavy neskryl les vedoucí do města.

Když vyšla Cristine na náměstí, všichni na ní obdivně vrhali pohledy, protože nikdo tam dlouho neviděl tak krásnou ženu.

"Kapitánko, víte že tu na sebe velmi upozorňujete?" zašeptal nenápadně Cristině jeden doprovodný pirát.

"Ano, jsem si toho moc dobře vědoma." odpověděla a usmála se na kolem procházejícího muže.

"Copak ve věznici hledá taková krásná dáma jako Vy, slečno?" řekl zavalitý muž sedící u stolu ve věznici. Byl to totiž hlavní velitel ve věznici.

Cristine se na něj usmála a povídá "Hledám tu nějakého velmi dobře stavěného muže na těžkou práci."

"Tak to asi vím, koho bych Vám doporučil." ucedil muž, zvedl se ze židle, vzal klíče a šel dozadu se slovy: "Pojďte za mnou." Cristina se tedy odhodlala a šla. Piráti se trochu báli a tak šli hodně vzadu, aby byli co nejblíže u východu.

Úplně v zadní cele seděl na lavici z kamene vysoký statný muž se skloněnou hlavou v modrém obleku.

"Za co tu je?" řekla Cristine, aby dala najevo, že si nehodlá koupit jen tak někoho.

"Krádeže a podvody v několika zemích světa." Cristine se usmála, ale jenom krátce, aby to dozorce nepostřehl. "Kolik za něj chcete?"

"Asi tak deset tisíc, ale že jste to Vy, tak Vám dám slevu. Jenom za pět tisíc. Co Vy na to?" ušklíbl se na ni a mrkl.

"Hm… Beru tu nabídku." Dozorce sice tak rychlou odpověď nečekal, ale byl rád, že mu něco spadne do kapsy.

"Přiveďte ho, a ve vstupní místnosti Vám zaplatím." řekla Cristine, otočila se a odkráčela do vstupní místnosti.

"Tak máme toho, koho potřebujeme?" ptali se nedočkaví piráti, když viděli že se Cristine vrací.

"Proč jste nešli dál?" zavrčela na ně a z jejich očí pochopila, že se hodně báli.

"Tak tady Vám ho vedu." uslyšela za sebou hlas dozorce.

"Tady jsou Vaše peníze."

"A tady je zase Váš nákup." Doprovodní piráti ho převzali a pomalu vyšli za svou kapitánkou ven.

Cristine se rozhlédla a když byli z dohledu ulevila si: "A je to hoši, máme to za sebou." Piráti si okamžitě oddechli a koupený vězeň trochu zaraženě pozoroval.

"Kapitánka se vrací!" zakřičel malý námořník a všichni se nahrnuli, aby je viděli. Cristine s doprovodem a vězněm odpádlovali k lodi kde je čekalo radostné přivítání.

"Připravte loď k odplutí!" rozkázala posádce, chytila vězňova pouta do rukou a odvedla ho k sobě do kajuty. Zavřela za sebou dveře a pozorně si prohlédla bývalého vězně.

"Takže, jak se jmenuješ?" začala Cristine a odemkla mu pouta.

,,Jsem Braien Smith. A Vy?" začal zdvořile a mile pokukoval.

"Cristine de la Fonte." Braien se zatvářil překvapeně a usmál se.

"Takže Vy jste ta nejznámější pirátka."

"Ano, sama osobně." A začala si ze sebe pomalu sundávat červené šaty.

"Mohl bys mi je rozepnout?" řekla Braienovi a otočila se k němu zády. Braien se usmál a pomalu je rozepl. Cristine si svlékla šaty a Braien se zatvářil trochu smutně. Cristine měla pod červenými šaty své obvyklé oblečení, kalhoty a košili.

"Promluvíme si o obchodě." začala Cristine a posadila se naproti Braienovi.

Po vyslechnutí Cristinina plánu se Braien zeptal: "A co z toho budu mít?"

"Dostaneš zaplaceno, až najdeme poklad. Uvidím kolik si zasloužíš." odpověděla Cristine a podali si ruce. Pak mu ukázala, kde bude mít svou kajutu. Byla dole v podpalubí, taková malá místnůstka, hned za klecemi, kde měli být vězni. pak si ještě chvilku popovídali.

Měsíční záře osvětlovala klidnou hladinu v zátoce. Cristine se jako obvykle vypravovala na noční koupání do moře. Voda byla příjemná. Našla si pěkný kámen ,za který se schovala a koukala jí jen hlava. Také tam odtud dobře viděla na loď a na břeh, kdyby se k ní někdo blížil.

"Ťuk, ťuk." ozvalo se zaklepání na dveře Cristině kajuty. Když nikdo neodpovídal, otevřely se dveře a vešel dovnitř Braien.

"Je tu někdo?" zeptal se ještě jednou v domnění, že ho Cristine neslyšela. Žádná odpověď. Rychle za sebou zavřel dveře. Potom začal prohledávat pokoj. Hledal mapu, o které mu Cristine řekla. Když prohledal jednu polovinu, zamířil si to ke stolu pod oknem. Musel pečlivě prohledat celý stůl, až mapu našel v posledním šuplíku pod knihami se zápisky. Bylo to špatně čitelné, a tak si mapu pozvedl k Měsíci a jak se tak díval na mapu, uviděl Cristine za kamenem. Znehybněl a pořádně se díval na její siluetu, kterou utvořily měsíční paprsky. Kdyby tam stál o chvilku déle, byla by ho Cristine i spatřila.

"Co tu děláš?" křikla Cristine, když našla Braiena u sebe v kajutě.

"Chci si promluvit."

"O čem?!"

"Nechceš se nejdřív posadit?" Cristine tedy usedla na židli a řekla: "No tak, co chceš?"

"Řekni mi trochu víc o tom, co hledáme."

"To ani náhodou." odmítla.

"Ty ses mi hrabal ve stole!" křičela na něj. Braien chvilku na ni koukal jak na to přišla, ale pak mu došlo že zapomněl vrátit věci na psacím stole do původního stavu.

"Je to tak." přiznal, a tohle Cristine nečekala.

"Okamžitě běž z mojí kajuty!" zvedla se, trhnutím židlí zvedla Braiena a tlačením do zad ho sunula ke dveřím.

"Tohle ti nepůjde." zasmál se a otočil se k ní.

"Jak to, vždyť už jsi u dveří."

"Ale né venku." Po těch slovech ho chtěla Cristine opět vytlačit ven, ale jakmile se ho dotkla, přitiskl ji k sobě a rychle ji políbil. Potom vystřelil z kajuty ven. Cristine za ním práskla dveřmi.

Časně ráno ji vzbudil nadšený křik posádky. Cristine zprvu nechápala, ale pak jí rozradostněný pirát povídá: "Už jsme tady. Můžeme jít pro poklad!"

Jen o rozradostnění piráti zpozorovali kapitánku, utichli a čekali na rozkazy. "Připravte čluny, sestavte tým, který zůstane hlídat loď a zbytek…Hurá pro poklad!" Tohle posádku velmi potěšilo a pracovali lépe než obvykle.

"Kdepak je asi Braien?" pomyslela si Cristine a nastoupila do člunu. Od toho večera ho neviděla. Byla ráda že ho nevidí, protože se mu mohla lépe vyhýbat. Potom na to ale rychle zapomněla a myslela na to, že na ostrově Bouří na ni čeká poklad jejich předků, o kterých nevěděla.

Čluny dosáhly břehu a posádka vyskočila s velkým hlukem. Kapitánka vydala rozkazy a piráti začali připravovat malé stany na pláži. Byly to stany z větví palem a z bílého plátna, které ukradli při přepadení obchodní lodi. Pak začali rozdělávat ohniště.

"Kde je Braien?" zeptala se námořníka s lahví v ruce.

"Zůstal na lodi. Řekl, že když nebude znát jeho výhody, nikam nepůjde."

Cristine se na něj podívala zamračeně a pak dodala s chladným tónem: "Přivezte ho okamžitě sem, je mi jedno jakým způsobem, ale ať je tady nebo si svou zlost vyřídím na někom jiném!" poručila a podívala se na toho vylekaného piráta.

"Určitě tě napadlo, že by jsi to mohl ty." Vylekaný námořník okamžitě vyběhl a spolu s pár muži mířili přímo k lodi.

"Tak ho tu máte." odpověděl rychle dříve zpovídaný námořník a spolu s ostatními rychle opustili Cristýnin stan.

"Dobrý večer." neztrácel Braien na humoru, i když viděl, že je Cristine naštvaná. Potom si spolu trochu uvolněně povídali.

Ráno před úsvitem slunce se posádka shromáždila pod kopcem, před kapitánčiným stanem. Čekala na její příchod. Cristine vyšla celá v červeném s vyčesanými vlasy, plně vyzbrojená. Její krásu ještě doplnilo právě vycházející slunce za ní. Tvořilo to nádherný obraz.

"Konečně může započít naše hledání." pronesla do ticha a piráti hlasitě dávali najevo své spokojení. Cristine vytáhla mapu a ukázala na ní přede všemi místo, kde má být poklad.

"Pane Braiene, pojďte nám ukázat cestu, kudy půjdeme." vyzvala ho a podala mu mapu. Braien s kapitánkou v zádech beze slova vyrazil.

Čím víc se vzdalovali od pobřeží, tím víc se projevovalo vnitrozemí pralesa. Nádherně zbarvení papoušci, vzácné orchideje, vysoké stromy a neprostupná cesta, kterou piráti museli prosekávat mačetami. Byli z toho unavení, ale myšlenka na bohatství jim dodávala energii.

"Jsme na místě!" zvolal Braien a celý průvod se zastavil.

"A co teď?" zeptala se Cristine, když se dívala na mapu v Braienových rukou.

"Nevím, co má být tohle." řekl a ukázal na symbol na mapě.

Cristine se na to pořádně podívala a pak řekla: "Já ale vím, co to je." Obrátila se k pirátům.

"Hledejte něco se znakem mé rodiny. Růže obtočená okolo rytířského štítu."

"Myslíte něco jako je tohle?" řekl podsaditý pirát a ukázal na zarostlý malý sloup. Cristine k němu přistoupila a odhrnula plazící se rostlinu po kameni.

"To je ono!" vykřikla štěstím. Braien se přišel podívat a začal luštit nápis na sloupu.

Trvalo mu to chvíli, byl to výborný historik, lepší než podvodník.

"Už to mám." ozval se po té, co k němu přistoupila napnutá Cristine.

"Tak co jsi zjistil?"

"Přeložím to rovnou, než tady přednášet v hádankách." odmlčel se. "Zkrátka a jednoduše se půjdeme potápět." řekl a ukázal na jezero.

"Co? To jako vážně?" zeptala se kapitánka nevěřícně.

"Jo, slyšela jsi, totiž jste dobře." odpověděl Braien a začal si svlékat vestu a boty.

"Tak jo." řekla si Cristine a odzbrojila se.

Za chvíli už skočili oba do vody. Posádka na ně čekala na břehu, protože nikdo se nechtěl namočit, kdyby tam poklad nebyl.

Braien a Cristine plavali pod vodou až k černé díře, která se nacházela pod břehem, na kterém čekali piráti. Díra byla obrostlá různými řasami a vodními rostlinami, takže měla docela nepřístupný vchod. Těsně pod dírou plavali malé ryby, které se velmi báli narušitelů vodního klidu a ticha.

Oba úspěšně propluli a pak začali pospíchat, neboť jim docházel kyslík. Byli pod vodou dlouho. Když se vynořili ocitli se v jeskyni. Jakmile se dostatečně nadýchali, užasli. Přímo před nimi se rozprostíral velký zářivý poklad. Obsahoval zlaté jedno kilové cihly, různě barevné drahé kameny, jako jsou safíry, brilianty a smaragdy. Byly tam také sochy ze zlata, slonoviny, mramoru a dvě velké truhly se zastaralým způsobem kování, které se cenilo.

Když vyplavali zpět k posádce, povyprávěli jim, co viděli a ti se okamžitě pustili do hlubin podvodní jeskyně a začali poklad vynášet nahoru ke kapitánce.

Nastala noc a nebe bylo poseté hvězdy jako nikdy předtím. Poklad byl už naložen na lodi. Piráti oslavovali ve svých stanech a u ohně. Popíjeli, smáli se a vyprávěli si různé historky, co udělají po rozdělení pokladu.

Braien byl s Cristinou v její kajutě a oslavovali spolu poklad. Na stole měli skleničky a stále si nalévali. Oba byli už mírně opilý a velmi se smáli tak, jak to k opilosti patří.

"Myslím, že bych si už měla jít lehnout." pronesla Cristine a zvedla se.

"Taky už půjdu." ozval se Braien a s vrávoráním se zvedl. Jakmile Cristine udělala krok, zakopla o svou výzbroj a svalila se na zem.

Nejdříve se tomu oba smáli, ale pak jí šel Braien pomoci vstát. Podal jí ruku a rychle jí silou vyhoupl zpátky na nohy, a přitom se k němu přitiskla. Po chvilce váhání se spolu začali vášnivě líbat.

Za chvilku vletěl dovnitř opilý kuchař s otázkou: "Děje se něco?", protože Cristine při pádu vykřikla. Cristine od sebe Braiena odstrčila a než stačila něco říci, byl už kuchař pryč. Potom spěšně odešel i Braien.

Ráno už slunce svítilo v plné síle, když Cristine ležela u sebe v kajutě a pekelně ji bolela hlava. "Kolik jsem toho včera vypila?" ptala se sama sebe. "Co jsem asi dělala, že posádka, když mě vidí se chechtá?"

V hlavou jí plulo plno myšlenek. Potom ale na to zapomněla. Vyšla ven na palubu a poručila jednomu námořníkovi, aby poslal pro Braiena. Jakmile zašla zpátky, pirát okamžitě šel pro Braiena a vyřídil mu to. Pak to také řekl ostatní posádce, jen co Braien zmizel v kapitánčině kajutě.

"Sedni si." řekla mu.

Oba se na sebe chvíli dívali, protože i Braien vypadal, že mu zrovna není nejlépe, ale Cristine na tom byl hůř.

"Mohl by jsi mi říci, co se včera v noci stalo?"

"Ty si snad nic nepamatuješ?"

"Ale jo, něco málo jo, ale nejsem si jistá jestli to byl můj sen nebo se to stalo." odpověděla a čekala nato, až se rozpovídá.

Když Braien viděl, že čeká na svou odpověď, začal. "Byli jsme u tebe a oslavovali jsme právě získaný poklad. Kolik lahví jsme vypili, to si ani nepamatuji."

"Lahví?!" vytřeštila kapitánka oči.

"Jo byly to lahve. A potom, když už jsi měla dost, jsi řekla, že si půjdeš lehnout. Já už jsem se také zvedal k odchodu. Pak jsi zakopla a já jsem tě zvedl."

"Takže proto mě bolí koleno. A pak?"

"Pak jsme se líbali a vřítil se tam opilý kuchař a viděl nás."

"To se mi tedy nezdálo. Tak proto pořád něco říkali za mými zády, a když jsem se jich ptali řekli, že se to týká dělení pokladu." Náhle Cristine vstala a otevřela dveře od své kajuty.

"Já jsem tady jenom vytíral podlahu."

,,A já mu pomáhal."

"My jsme hledali takový prsten." řekl podsaditý námořník a ostatní tomu přikyvovali.

Cristine došlo, všichni poslouchali, co se tam děje.

Zašla dovnitř a pak zvolala: "Zvedáme kotvy, odplouváme!"


LEDOVÉ TAJEMSTVÍ

10. října 2013 v 21:11 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti

Na jednom z nejkrásnějších ostrovů v souostroví Severní srdce, ve městě Casiopea, právě probíhaly třídenní květinové trhy, pořádané guvernérem Lawrencem Devonnem.

V pravé poledne zakotvila v přístavu tmavohnědá loď se sněhově bílými plachtami. Po chvilce z lodi vystoupila posádka s naštvanými obličeji. Hned za nimi pak vyšel kapitán. Jeho rozzuřené oči schoval svým stínem klobouk.

"Stát!" uslyšela posádka. Námořníci se otočili a čekali, co se bude dít.

"Večer se sejdeme na lodi." zabručel kapitán a po těch slovech se piráti rozprchli jako pára nad hrncem, jen proto, aby byli z dosahu svého kapitána.

Na velkém náměstí se rozkládal pestře zbarvený trh s všelijakým zbožím. Kapitán Matthew se jen tak procházel mezi uličkami, pak se ale zastavil a pozorně se zadíval na stánek se zbraněmi.

"Klidně si ji vezměte do ruky a ucítíte, jak je lehká." řekl s úsměvem prodavač a podal Mattheovi pracně zdobenou pistoli. Po krátkém váhání si ji kapitán vzal do ruky a užasl nad tím, jak je lehká. Když si ji prohlížel, krátce zvedl hlavu a podíval se směrem přes druhou uličku. Zkoušel, jestli pistole má v pořádku zaměřování. Chvíli byl strnulý, protože spatřil za dvěma uličkami nádhernou dívku, kterou osvětlovalo slunce a krásou se podobala andělovi.

"Tak chcete ji nebo ne?" zeptal se netrpělivý prodavač.

Matthew se k němu otočil. "Máš tu i jiné zbraně?"

Prodavač se rozhlédl a pak ukázal, aby šel Matthew s ním, za oponu stánku.

Dívka, na kterou se Matthew díval několik vteřin, byla Silena.

Silena měla dlouhé červené šaty se zlatou výšivkou. Okolo pasu měla hnědý kožený pásek s kovovou sponou. Její černé mírně vlnité rozpuštěné vlasy jí sahaly skoro do pasu.

"Támhle se na tebe díval nějaký muž." řekla Silenina nejlepší přítelkyně Birdie.

"Kde?"

"Támhle." A ukázala ke stánku se zbraněmi. Když se Silena podívala, Matthew už tam nebyl, neboť prodavač mu ukazoval i jiné zbraně, které měl schované za zadní stěnou plátěného stánku.

"Už asi odešel." pronesla smutně Birdie a podívala se na Silenu.

"To nevadí." usmála se Silena a dál spolu vybíraly látky a šperky.

Mezitím už Matthew vyšel s prodavačem zpět ven před stánek a byl spokojený, protože si koupil ještě lepší pistoli, než měl předtím v ruce. Po chvilce narazil na pár mužů ze své posádky.

"Zvu vás na pár skleniček." usmíval se na ně a zamířil si to do hospody U Bílého koně. Námořníci ho udiveně sledovali, protože nechápali, co se to s jejich kapitánem stalo. Zaváhali, ale pak přece jenom vyšli za ním.

"To snad nemyslíš vážně, otče?!" křičela Silena, protože jí oznámil, že si vezme nejbohatšího politika ve městě.

"Je to výhodná partie, přemýšlej nad tím." mírnil její křik guvernér Lawrenc.

"Nikdy ani náhodou. Vždyť je o třicet let starší než já." Nemínila ustoupit Silena.

"Tak je mu sice padesát let, ale to až tolik nevadí. Víš přece, jaký tu má Harry vliv."

"Ani náhodou otče!" zakřičela Silena a práskla za sebou dveřmi.

Trochu uklidnila, když rozházela po pokoji nábytek a rozbila několik váz z křišťálu a vzácné keramiky.

"Musím odtud." řekla si a vyndala ze své tajné skrýše červené oblečení, které dostala od Birdie.

Vlasy si spletla do copu. Birdie jí kdysi darovala červené kožené kalhoty, bílou košili, přes košili červenou koženou vestu a černý pásek. Nejvíce jí ale slušely černé kozačky na podpatku. Do boty si zastrčila malou dýku.

Počkala si, až v domě vše usne a vylezla oknem ven. Bylo to jednoduché, protože bydlela v přízemí. Za chvilku se dostala k hradbě a ke svému východu. Velmi potichu a rychle vylezla na strom, kudy utíkala ven, když si šla hrát za Birdie. Ze stromu přelezla na vysoký kamenný plot a zněj pak skočila dolů.

"A je to." ulevila si.

Pomalu si to namířila k náměstí. Uklidnila se, až když byla z dohledu domu. Zvolnila krok a pomalu šla.

Matthew popíjel v hospodě s posádkou, ke kterým se právě připojili další piráti z posádky. I oni se divili, co se to stalo s kapitánem, že je jiný a nekřičí na ně.

"Za chvilku se vrátíme na loď." pronesl kapitán a přiťukl si s posádkou.

"Ale, ale. Kdopak se to tu toulá." řekl opilý muž svým stejně opilým kamarádům a ukázal na Silenu, která právě procházela okolo nich.

"Hej, slečinko, kampak máte namířeno." Zastavil Silenu opilý vysoký muž a prohlížel si ji.

Neodpověděla a chtěla projít, jenže ji chytili jeho kamarádi, co tam byli s ním. "Tak teď mi snad řekneš kam jdeš ne?" zvýšil hlas a přišel k ní blíž. Když se jí pokusil dotknout, vymanila se jednomu více opilému kamarádu a praštila toho opilce. Ten se zapotácel a spadl na zem. Vymanila se ze sevření a když chtěla utéct, povalený opilec se zvedl a dal jí nůž na krk. Všichni tři se tomu zasmáli, jak ji přemohli.

V tu dobu už stál venku Matthew a posádka. Celou věc sledovali. Když na Silenu dopadla záře měsíce, poznal v ní kapitán Matthew tu dívku, co se mu líbila. Přiběhl k nim a s pistolí v ruce namířil na opilce, který držel Sileně u krku nůž.

"Okamžitě tu dámu pustíte, pane." řekl Matthew zastrašujícím hlasem a vražedným pohledem. Opilec okamžitě poznal, že si nemá zahrávat a když utekli i jeho kamarádi, radši utíkal za nimi. Chvilku ještě Matthew sledoval jak se mu ztrácejí z dohledu a pak přistoupil k Sileně.

Silena udělala jeden krok dozadu, ale když viděla, že má Matthew na tváři přátelský úsměv, přestala se tolik bát.

"Děkuji, pane." řekla, protože byla dobře vychovaná.

Matthew trochu popřemýšlel a řekl: "Kde bydlíte? Doprovodím Vás domů."

Silena se na něj podívala. "Já nejsem zdejší."

"To sotva, viděl jsem Vás v poledne na trhu."

"Třeba jsem sem doplula na černo."

"A rovnou jste sebou měla zavazadla s oblečením, že." vysmál se jí, ale pak řekl: "Nechcete tedy jít se mnou na mou loď?"

Silena se na něj překvapeně podívala. "Ne děkuji, poradím si sama." řekla a dala si ruce v bok.

"Dobrá." odpověděl Matthew a pomalu odcházel za posádkou.

"Najděte ji!" uslyšela za sebou Silena a poznala otcovi stráže. Chvilku přemýšlela a pak se rozběhla směrem k Mattheovi.

"Přijímám nabídku." postavila se před něj a dívala se mu do očí. Matthew pokývl hlavou.

Měsíc svítil vysoko na obloze a posádka si v podpalubí povídala, co se to s kapitánem stalo, že pomohl té dívce. Nikdy předtím nic podobného neudělal a ještě nikdy je nevzal do hospody. Jak narážející vlny pomalu utichaly, utichaly také hlasy překvapených námořníků.

"Tak tedy." řekl kapitán a posadil se ke stolu naproti Sileně.

"Co tak tedy?"

"Kdo jsi?"

"Silena."

"A dál?"

"Silena Devonnová." Matthew se zamračil, protože mu došlo, koho má právě na své lodi ve své kajutě.

Po chvilce zaražení se vzpamatoval. "Hm… A co jsi dělala venku na ulici?"

"Utekla jsem."

"Proč?"

"Nemám důvod se ti zpovídat a ani tě neznám." namítla Silena a dál se s ním o tom nehodlala bavit.

Matthew pochopil a s vyptáváním přestal. Chvíli mlčky seděli a pak Matthew navrhl: "Jestli chceš, můžeš spát na mé posteli."

"Jo, proč ne. A kde budeš spát ty?"

"Lehni sem na tuhle pohovku."

"Tak jo." usmála se Silena a vstala od stolu. Dohopsala k posteli a skočila na ní. "Měkká." zasmála se Silena a podívala se na Matthewa. Ležel na pohovce a vypadalo to, že už usnul. Silena si lehla do postele a za chvíli také usnula, protože byla unavená z večerní hádky s otcem.

Ranní slunce pohladilo Silenu po tváři, a tak se probudila. Když se podívala ven oknem trochu se vyděsila. Matthew vyplul s lodí z přístavu. Potom si ale oddechla, protože si vzpomněla, že ji nečeká žádná svatba, a že je volná a kolem sebe má své milované moře. Pohled z okna se jí velmi líbil. Sluneční paprsky zlatily mořskou hladinu, vítr zdvihal malé vlny, ze kterých vyskakovali nad vodu delfíni. Takhle by se na moře mohla dívat klidně celý den.

"Je to opravdu velmi hezký pohled." uslyšela Matthewa, který se zastavil ve dveřích a pozoroval ji.

Silena mlčky pokývala hlavou. Oddechla si a povídá: "Kam teď máme namířeno?" "

My?" zeptal se Matthew překvapeně.

"Ano, my. Já přeci také patřím k posádce nebo snad ne?"

Pokýval hlavou a řekl: "Počkej tu na mě, promluvíme si a uvidíme." Otočil se a vyšel ven.

Silena nedovřenými dveřmi uslyšela, jak říká nějakému muži z posádky, aby mu přinesl do kajuty snídani pro dva.

Ještě než Matthew vešel dovnitř, sedla si ke stolu a čekala až si k ní přisedne. Posadil se naproti ní a povídá: "Takže, mám v plánu jet na Tichý ostrov, kde má být uložen poklad Ledové královny."

"A to jako doopravdy?" zeptala se nevěřícně Silena a podívala se užasle na Matthewa. "Jako malá jsem slýchávala příběhy o krásné ledové královně, která má velké bohatství."

"Tak to tedy nevím, ale něco pravdy na tom je."

"Kapitáne, můžu vejít?" ozval se pirát nesoucí snídani.

"Pojď." vyzval ho Matthew a ukázal mu, aby to položil na stůl. V poklidu se nasnídali.

Slunce ohlašovalo odpolední poklid na moři, protože ustal vítr, na nebi nebyly žádné mraky a posádka polehávala na palubě. Když vtom najednou jeden malý námořník začal křičet na všechny ostatní: "Už jsme tu! Kapitáne, jsme tady!"

Všichni vyběhli a šli se podívat, protože nemohli uvěřit, že by už byli na místě. A opravdu. Na obzoru se objevil velký rozlehlý ostrov, celý pokrytý ledem. Nikde nebylo vidět známky života.

"Brr." řekla malý námořník, protože se rychle ochladilo, jak se přibližovali k ostrovu. "Moc příjemně tu není." pronesla Silena a zatřásla se zimou.

Loď zastavila kousek od pevniny a polovina posádky nastoupila na čluny. Rychlým pádlováním se dostali ke břehu poměrně brzy a rozhlíželi se.

"Podle toho, co řekla věštkyně, bychom měli jít podél pobřeží, dokud nenarazíme na koně ledové královny." zavelel kapitán a rozdělili se na dvě skupina, jednu vedl Matthew a druhou první důstojník Jerry.

Skupina pod vedením Matthewa se pomalu ploužila po pobřeží, když náhle Silena zavolala: "Matthew, pojď sem!" Kapitán k ní rychle přiběhl a ona mu ukázala ledovou kru připomínající koně.

"Tudy!" zavelel Matthew a všichni se vydali po směru, kterým byl kůň natočen. Vedl je směrem do džungle. Uvnitř se udělala ještě větší zima než na pláži.

"A co teď?" řekla Silena, když dorazili na konec dlouhé pěšiny a před nimi byla zamrzlá ledem brána.

"Věštkyně říkala, že brána povolí, když ledy roztají." Chvilku se zamyslel, pak přikázal polít bránu petrolejem a zapálit pomocí louče, co měli s sebou. Led z brány pomalu roztál a piráti tak mohli otevřít. Když vešli, ocitli s ve velké místnosti, kde spatřili jen dvoje dveře.

"První dveře naproti nám vedou k ledové královně a ty druhé k zrádnému bohatství. V obou případech nám hrozí riziko. Půjdeme tedy nejprve k ledové královně." promluvil do ticha Matthew, a tak zodpověděl na nepoloženou otázku: Co dál.

Kapitán otevřel dveře a všechny oslnilo pronikavé světlo. Chvíli nebylo nic vidět, ale pak nepříjemné světlo rychle zmizelo. Před posádkou se rozprostírala kruhová místnost, se stříbrnými ozdobami okolo dveří. Co ale upoutalo právě příchozí, byly sochy z ledu. Matthew a Silena pak strnuli pohledem na trůn z ledu a stříbra, na kterém seděla ledová královna, celá v bílém a na hlavě měla velkou korunku z ledu a diamantů.

"Co tu pohledáváte?" zazněl královnin hlas v místnosti i s ozvěnou.

"Hledáme tady velké… Au." nedořekl větu Matthew, protože do něj Silena strčila loktem.

"Přišli jsme Vás navštívit." řekla Silena a stoupla si před kapitána, aby větu nemohl dokončit.

"Zajímavé, to mi ještě nikdy nikdo neřekl." pousmála se královna, za chvíli ji ale úsměv z tváře zmizel a pronesla s chladným výrazem v tváři: "Když uhodnete hádanku, dostanete to, proč jste sem přišli. Jestli-že ale neuhodnete, stanou se z vás další ozdoby v mém sále."

Ticho bylo větší než zima.

"Souhlasíme." rozhodl Matthew.

"Dobrá. Poslouchejte hádanku: Co je největší hádankou na celém světě?" V místnosti se rozhostilo ticho. "Máte čas, než se v hodinách přesype písek." tohle posádku zarazilo a začala usilovně přemýšlet.

V místnosti stále panovalo větší a větší ticho, kromě zvuku, jak se písek přeséval.

"Čas vypršel. Chtěla bych znát odpověď na svou otázku." zeptala se královna, jakmile poslední zrnko ledového písku dopadlo na hromádku k ostatním.

"Láska." pronesla Silena.

Královna se na ni podívala. "Tato odpověď je….správná." usmála se královna.

V tu chvíli se zprudka otevřely dveře za královnou, z nich přiběhl bílý kůň a na něm muž celý v bílém. Zastavil koně u královny, seskočil a po té se šťastně objali a zmizeli. Po zmizení krále a královny se kruhový sál změnil na místnost plnou zlata, stříbra a různých cenností.

Piráti se rozeběhli a sbírali. Matthew si stoupl k Sileně a povídá jí: "Jak jsi na to přišla?"

"Nikdy člověk nezná přesný význam lásky a navíc nikdo ji nemůže předem určit." usmála se Silena a po těch slovech se s Matthewem krátce a vášnivě políbili.

Rozradostněná posádka naložila náklad na loď a vracela se zpět do města Casiopea. Všichni pak slavili a popíjeli. Silena s Matthewem si spolu v kajutě povídali.

Ráno dorazila loď do přístavu a Silena s Matthewem si to namířili přímo za Lawrencem Devonnem. Po cestě potkali jen málo lidí, neboť byl právě čas, kdy všichni ráno seděli doma u snídaně.

"Pane guvernére, mám pro Vás dobrou zprávu." pošeptal sluha guvernérovi Lawrencovi a usmál se na něj.

"Tak mi to řekněte, já před panem Harrym Stonem nemám tajnosti." pronesl a čekal na odpověď.

"Vaše dcera se vrátila. Zřejmě ji sem dovedl nějaký muž." Lawrenc okamžitě vyskočil ze židle a spolu s Harrym se chystali do haly, kde na něj Silena čekala.

Guvernér a Harry vešli do místnosti, a Silena se trochu zarazila, když spatřila Harryho, jak tam stojí vedle otce.

"Jsem rád že tě vidím." pronesl Lawrenc a objal pevně Silenu.

"Mockrát Vám děkuji, že jste mi ji přivedl zpátky domů." řekl Lawrenc a podal Mattheovi ruku.

"To bylo samozřejmé." pousmál se kapitán Matthew.

Pak k nim přistoupil také Harry a dodal: "Zvu Vás na svou svatbu." A radostně zamrkal na Silenu.

"Tak to nepůjde, protože já si tě v životě nevezmu." Zmrazila Silena Harrymu úsměv na rtech. Po těch slovech si stoupla blíž k Mattheovi a chytila ho za ruku. Silenin otec i Harry se zarazili.

"To snad nemyslíš vážně?" vyštěkl na ni Harry tak zvýšeným hlasem, jaký by od něj nikdo nečekal a napřáhl na ni ruku, protože ji chtěl uhodit. Mattheova rychlá a silná ruka ho však zastavila.

"Au. To bolí, okamžitě mi pusťte tu ruku. Víte, kdo já jsem?" zahrozil Harry.

Lawrenc byl touto Harryho reakcí velmi zaskočen a tak ihned přikázal: "Okamžitě tohoto muže odvěťte a už ho sem víckrát nepouštějte!"

Po tomto incidentu se Lawrenc smířil s novým manželem Sileny a povolil jim se vzít. Od té doby se ve městě Casiopea konají ještě lepší trhy než dříve a Matthew se Silenou si postavili vlastní zámek, částečně na moři a nejzajímavější bylo, že byl celý bílý.




50 Fifty Shades of Grey

10. října 2013 v 20:06 | Lola Kiss |  Beletrie

Jsou všude okolo nás, všichni o nich víme, ale ne všichni o nich nahlas mluvíme. Ano, jedná se o erotické romány, nejnovější knižní hit.

Vejdete do knihkupectví a přímo na Vás zaútočí plakáty, křičící: "Upíři!" "Vlkodlaci!" "Andělé!"

Celá škála sci-fi a fantasy literatury nás obklopuje ze všech stran. Přímo vybízí, abychom se pro ně natáhli, vzali si je a nepřestávali je mít rádi. Celé to má jeden malinký háček, novinku, která vytrhla na scénu a všem vytřela zrak.

"Grey!"

Erotické romány si vydobyly své místo na výsluní, především díky celosvětově rozšířené trilogii 50 Odstínů šedi, 50 Odstínů temnoty a 50 odstínů svobody. Romány, které stydlivým vykouzlí červené skvrny na tvářích, puritány uvrhnou do nepříčetnosti a hlasité kritiky postihne němý úžas. Erotické romány zapůsobí na všechny, bez ohledu na to, zda si přečteme celou knihu nebo pouze knižní upoutávku.

První díl z trilogie 50 Odstínů… jsem si koupila před seminářem z Anorganické chemie, a jak jsem později zjistila, poznámky z chemie v mém psacím bloku mi nedávaly smysl. Mou pozornost upoutala modrá, hebká kniha, která se počtem stránek může vyrovnat i Bibli.


Včera, dnes i zítra...

8. října 2013 v 16:57 | Lola Kiss |  Citáty
V životě je jen jedna dobrá věc, a tou je láska.
- Guy de Maupassant -

Existují tři pravidla pro psaní novel. Naneštěstí nikdo neví, jaká jsou.
- W. Somerset Maugham -

Miluji tě tak, jak jen mohou být temné věci milovány, potají, mezí stínem a duší.
- Jan Neruda -

Možná jsi chudý, tvoje boty jsou zničené, ale tvá mysl je palácem.
- Frank McCourt -

Tři udrží tajemství, když dva z nich jsou mrtví.
- Benjamin Franklin -

Bylo slovo, věta a ...

3. října 2013 v 20:02 | Lola Kiss |  Citáty
Poezie je způsob, jak se poprvé podívat na svět.
- W. S. Merwin -

Kamkoli jdeš, jdi s celým srdcem.
- Confucius -

Řekni pravdu bláznovi a on ti poví, že jsi bláznivý.
- Euripides -

Sladká slova jsou jako med, možná trochu povzbudí, ale je to příliš cukru do žaludku.
- Anne Bradstreet -

Všechny šťastné rodiny jsou stejné; každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.
- Lev N. Tolstoj -

Není žádná minulost nebo budoucnost. Používat dobu pro rozčlenění času je jako kreslit křídou na vodu.
- Janet Frame -

Přiměl mě přemýšlet o knihách, která jsem nečetl, a o těch jediných, které jsem přečetl, ale plně jim nerozuměl.
- Tom Perrotta -

Setkání dvou osobností je jako setkání dvou chemických substancí: jestliže je tam nějaké reakce, jsou obě přeměněny.
- C.G. Jung -

Největší hrozbou svobody je chybějící kriticismus.
- Wole Soyinka -

Vidíš věci; řekneš, Proč?' Ale sním o věcech, které nikdy nebyly; a řekl jsem "Proč ne?"
- George Bernard Shaw -

Všechno je možné. To nemožné jen trvá déle.
- Dan Brown -

Jane Austen

1. října 2013 v 20:52 | Lola Kiss |  Spisovatelé
Seděla jsem na kamenné pláži a za zvuku zurčící vody v pozadí jsem četla román z povinné četby k maturitě. Odehrálo se to už před třemi lety, ale dodnes si pamatuji pocity, jaké ve mně vyvolalo čtení toho příběhu. Nejznámější román od Jane Austenové, Pýcha a předsudek. Byla jsem si vědoma, že počasí v Anglii je velmi deštivé, ale Austenová sepsala příběh, který svým humorem a postřehy vyvolal v čtenáři dojem slunečných dnů na riviéře.

Na své doporučení bych si dovolila uvést dvě díla, která jsem přečetla. První příčku ve škále oblíbenosti obsadí jednoznačně Pýcha a předsudek, a další místo patří Rozum a cit a Emma http://lola-kiss.blog.cz/1508/emma-jane-austen.