SRDCE V ZÁLIVU

16. září 2013 v 22:36 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti
V dávných dobách, kdy se pozvolna objevovaly kontinenty, plavali po mořích a oceánech nebezpečné lodě s posádkou, a těm posádkám se říkalo piráti.

Na tajném ostrově Makatea, pouze pro piráty, se v tamní hospodě rozpoutal boj. Jeden opilý pirát upadl na stůl k jiným pirátům. Stůl se pod jeho tíhou rozpadl. U stolu právě seděl kapitán Paul, sestra Roxi a celá Paulova posádka.

Paul je osmadvacetiletý drsný pirát s mírně narostlým knírkem. Vlasy mu sahají na ramena, spletené do copánků. Obléká si hnědočerné oblečení. Na krku mu visí zlatý řetízek s přívěskem srdce.

Paul má také jednadvacetiletou sestru Roxi. Roxi má černé, hedvábné vlasy jako uhel, které jí sahají až do pasu. Nejčastěji je nosí rozpuštěné. Na jejím obličeji nejvíce vyniknou modrozelené oči. Sama chodí oblečená pouze v černém.

Při rvačce sousední pirátský kapitán zasáhl Paula kulkou. Roxi k bratrovi přispěchala a se slzami v očích se na něj dívala.

"Najdi srdce." řekl jí a podal jí mapu převázanou černým páskem, kterou měl schovanou pod košilí. "Vezmi si i tohle." A utrhl si řetízek se srdcem a podal jí ho. "Slib mi to."

"Slibuji ti to." Jakmile to dořekla, zemřel. Když obě posádky uviděli mrtvého kapitána, přestali bojovat.

Naštvaná Roxi předstoupila před cizího kapitána a pomstychtivě mu říká: "Vyzývám Tě na smrt."

Zjizvený kapitán se na ni nemilosrdným pohledem podíval a pozvedl k ní meč. "Přijímám." Usmál se zkušený starší kapitán.

Po chvilce spolu začali bojovat. Roxi byla pod vlivem zlosti, takže ji zasáhl. Na chvilku přestali a Roxi si připomněla, co jí vždycky říkal bratr.

"Se zlostí to nikdy nezvládneš, přemýšlej, pozoruj a všechno pusť z hlavy." Za chvilku se vzpamatovala a boj pokračoval. Po hodině boje, kdy jim všichni ustupovali, aby neschytali nějakou ránu, udělal zjizvený kapitán malou chybu a Roxi ho zasáhla přímo do srdce.

Pozdě v noci se posádka s Roxi vracela na loď. "Bylo by fér, kdybych se stal kapitánem já." hlásil se o místo první důstojník.

"Tak to ne!" protestovala Roxi.

"A co nám můžeš nabídnout?" vyzvídali námořníci.

"No, mám u sebe mapu s pokladem, kterou mi odkázal bratr." Posádka pirátů se zamyslela a po chvíli souhlasili.

Časně ráno seděla Roxi u stolu v bratrově kajutě a přemýšlela nad mapou. Nedávala jí žádný smysl. Na mapě byly jen rozházená písmenka a zvláštní kresby. Protože nevěděla jak dál, šla otevřít okno. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Ihned ji ovanul příjemný ranní vítr. Když se otočila, všimla si, že vítr shodil mapu na zem. Mapa se malým kouskem přeložila a Roxi uviděla obrázek, který dával smysl a usoudila, že se jedná o záliv Cora-Cora. "A mám to." řekla si v duchu a usmála se.

V pravé poledne se loď plavila po moři a posádka se pomalu přizpůsobovala, že má nového kapitána. Všichni pracovali, kromě prvního důstojníka. Roxi sešla po schodech od kormidla dolů a stoupla si před prvního důstojníka Jamese.

"Proč nic neděláš jako ostatní?"

"Nebudu pracovat pod velením ženské." vyjel na ni ostrým tónem James, zvedl se ze schodu, na kterém seděl, a šel ke kormidlu. Roxi nařídila pěti chlapům aby ho odzbrojili a svázali. James se samozřejmě bránil, ale proti pěti chlapům neměl šanci.

"Co to vyvádíš?" řekl nechápavě Roxi.

"Nechceš pro mě pracovat, tak tu nemáš co dělat, protože já jsem tu kapitán." promluvila chladně a nařídila vylodění pana Jamese.

"Tak šup." povzbuzovali ostatní chlapi Jamese. Raymond nepatrně bouchl do předem připraveného prkna a James tam rychle spadl, protože měl svázané ruce za zády.

"Kdokoli bude protestovat, skončí stejně jako James." řekla důrazným hlasem Roxi a ukázala prstem na bublinky, které se tvořili na hladině.

Přes noc bylo na palubě ticho a Roxi mohla v klidu přemýšlet nad tím, jak má mapu správně použít. Také si při přemýšlení dobře uvědomovala, že si posádku pomalu získává, protože jediný kdo proti ní byl, už dávno leží na mořském dně.

Když slunce bylo v plné síle, přišel za Roxi nový první důstojník Raymond, který je do ní velmi dlouhou dobu zamilován. Zaklepal a vešel.

"Děje se snad něco?" ptala se Roxi bez pozdravu a utahovala si opasek s mečem.

"Musíš jít ven. Vypadá to, že jsme na tom správném místě. Pojď to potvrdit." Po těch slovech Roxi rychle vyběhla ven s mapou v ruce. Chvilku přemýšlela, dívala se na záliv, pak na mapu. Usmála se a Raymond pochopil, že jsou na místě.

Záliv obklopovaly hory, skoro celé porostlé zelení, kromě vrcholků, které byly holé. Připomínalo to zelený půlměsíc. Nejvíce v té zeleni vyniklo velké město, které svým tvarem vypadalo jako plující loď.

Roxina loď, jménem Corazón, zakotvila v přístavu.

"Já, ty, ty, ty a ty, půjdeme na břeh a najdeme někoho, kdo se tu dobře vyzná." Posádka pomalu pokyvovala hlavou. "Tak jdeme." A tak určená posádka, v čele s Roxi, se vypravila do středu velkoměsta. Zbytek posádky pod velením Raymonda, zůstal a dál pracoval.

Uprostřed města na náměstí se zastavili a rozhlíželi se. "No a co teď?" ptal starší pirát.

"Rozdělíme se a každý půjdeme jiným směrem. Večer se sejdeme na lodi. Platí?"

"Jo." zamumlal mladý námořník. Tak se tedy rozdělili a každý šel jiným směrem.

V pozdním večeru se Roxi vracela sama na loď. Jak z dálky viděla, zřejmě měli co oslavovat. Námořníci oslavovali zábavné historky nově příchozího.

"Co se to tu děje?!" křikla Roxi, ruce v bok, rozkročené nohy a světlo z lucerny dokonale osvětlilo její štíhlou postavu, kterou zvýrazňoval kožený korzet. A bílý obličej s naštvanýma očima. Celá posádka se na ni otočila a ztichla. Celá, kromě neznámého muže.

"Kdo je tohle?" řekla.

Cizí muž se ani neotočil, dopil zbytek rumu z lahve a úsměšně řekl: "Nevěděl jsem že máte kapitánku."

"Kdo jste pane?" zopakovala otázku ještě jednou s nepříjemným tónem. Na to se muž otočil. Setkali se očima a oba se prohlédli od hlavy až k patě.

"William Show. Znalec zálivu."

"Roxi Towsend. Pojďte se mnou." řekla místo podání ruky. William nic neřekl a šel za ní.

"Pokračujte." Pokynula posádce než zašla do kajuty. Veselí posádky pokračovalo.

William je pětadvacetiletý velmi vysoký urostlý muž s jasně modrýma očima, ke kterým se hodí jeho tmavší blond vlasy. Nosí černý dlouhý plášť, pod ním bílou košili s větším výstřihem a na hlavě černý šátek s kloboukem.

"Jak hodně se tu vyznáte?"

"Nemohli bychom si tykat?"

"Ne to bychom opravdu nemohli." odpálkovala ho Roxi. "Takže?"

"Narodil jsem se tu. Nešla byste na večeři?"

"Ne. To bych nešla."

"Škoda, přicházíte o hodně." usmál se William.

"Hm. Ani bych neřekla. Zítra brzy ráno vyrazíme. Budete spát dole s posádkou." oznámila Roxi a usmála se. Nic neřekl, zvedl se, oplatil úsměv, ve dveřích nadzdvihl klobouk a odešel.

Celou noc Roxi přemýšlela o mapě a Williamovi. Myšlenky jí ale rušil hluk oslavujících pirátů. Noc byla chladná a nebe s hvězdami překryly mraky. Jediný, kdo postříbřoval hladinu moře byl Měsíc. Roxi vypila tři skleničky červeného vína a pak teprve šla spát. Než usnula, myslela na bratra.

Za plného slunečního svitu, bez zaklepání, vtrhl do Roxiiny kajuty William. Roxi se rychle probudila po prudkém bouchnutí dveří. William si ji prohlížel.

"Co tu chcete? Neumíte klepat." řekla s mírně naštvaným hlasem.

"Neřekla jste snad že vyrazíme brzy ráno?"

"No jo. Tak počkejte venku. Až se obléknu, můžeme vyrazit." Po těch slovech, jen v košili, vystrčila Williama z kajuty. Rychle se oblékla a vyšla ven. Po té vydala rozkazy a Raymond se stal prozatímním kapitánem, než se vrátí. Raymond vydal rozkazy a Roxi s Williamem vyšli.

"Kde chcete začít?" zeptal se Will, když stáli na náměstí.

"Jsou tu někde jeskyně?"

"Jo, třicet. Kde hodláte začít?"

"Která je ta nejnebezpečnější?"

"Támhle ta, ta úplně na špici hory."

"Prima, tak jdeme." usmála se Roxi a jak zavelela, tak Will šel.

Vyšli z města a před nimi se do výšky, až ke špici hor rozkládaly kamenné schody. Mimo schodů bylo vše porostlé zelení. Roxi a Will se zastavili a zadívali se na tu nádheru.

"Pokračujeme." Protla ticho Roxi a strčila jemně do Willa.

Cesta nahoru byla únavná, ale přesto si Roxi všímala okolní krásy a vdechovala vůni rozkvetlých květin. Sem tam postřehla i papoušky, jak prolétnou nad korunami vysokých stromů a nad palmami s kokosovými ořechy.

Po dvou nekonečně dlouhých hodinách se oba ocitli na samém vrcholu hory.

"Nádherný výhled, že?" užasla Roxi.

"Chodím sem často." Zkazil pěknou chvíli.

"Kudy teď?" zeptala se Roxi.

"Za mnou." zavelel Will a šel napřed. Cestou Will musel osekávat listy a trnitá křoviska, která stála v cestě.

Za pár minut došli k malému otvoru. "Tak až po Vás." oznámil William a ukázal na ten otvor.

"Sem? To si děláte legraci?"

"Ne, ale jestli se bojíte pavouků, tak tam radši nechoďte."

"Nebojím." odsekla a začala se soukat do tmavé díry. "Můžete!" zavolala na Willa, když už byla na druhé straně.

Willovi to šlo špatně, protože byl větší postavy. Náhle zpozoroval, že mu tu začíná být těsněji. A opravdu. Tunel se rozpadal, rychle tedy prolezl a měl to jen tak tak.

"Bezva. Právě jsi zazdil náš východ."

"My si tykáme?"

"Jo, od teď." řekla naštvaně a pospíchala, kam jí oči vedly. Will šel za ní, ale protože pak začala běžet, musel též.

Když se naštvaná Roxi zastavila, William do ní vrazil, protože zprudka zastavil.

"Au."

"Promiň." Pak ale oba zpozorněli. Byli ve velké síni a ze stropu visely kamenné rampouchy. Nebyly to krápníky. Část jeskyně zabíralo jezírko obklopené stromy s plody. Do jezírka přitékala a odtékala voda.

"No prima a žádný východ. Jediný, který tu byl, tak někdo zasypal."

"No to ne. Spadlo to samo. A kdybych lezl pomalu, zůstal bych tam." vyštěkl na ni Will.

"Omlouvám se ti." utrousila Roxi.

"To je dobrý." řekl mile a poplácal ji po rameni.

Pomalu se blížil večer a Will proto rozdělal oheň.

"Prima, sladká voda." pronesla nadšeně Roxi. Přišla k ohni, naklonila se k Willovi a s úsměvem povídá: "Jdu si zaplavat, tak se otoč." Will si tedy sedl zády k jezírku a díval se na praskající oheň a na odletující jiskřičky.

Když uslyšel šplouchnutí, nenápadně se otočil k jezírku. Roxi byla k němu otočená zády a její dlouhé vlasy se konečky dotýkaly hladiny vody. Jemně pootočila hlavu a podívala se směrem k ohni. Will sebou trhl a otočil se zpět. Hlavně, aby nebyl nápadný. Roxi se pousmála a dál se koupala.

Po půl hodině přiběhla celá veselá, protože si dopřála dlouhou příjemnou osvěžující koupel. "Nechceš jít taky?" navrhla Willovi.

"Tak jo." Zvedl se a šel se také osvěžit. Sundal si klobouk s šátkem, zul si boty, odzbrojil. Hodlal tam skočit oblečený. Roxi se podivila. William skočil po hlavě do vody v kalhotách a košili. Roxi se nestačila divit, a tak radši přiložila na oheň. Za chvilku se přiřítil William, celý mokrý a nesl v náruči ovoce, které Roxi neznala.

"Co to je?"

"Naše večeře."

"A to se dá jíst?"

"No jasně, kdo se tu narodil?"

"Ty." přikývla Roxi.

Will rozsekal ovoce na malé kousky a dodal: "Musíš si je oloupat."

"Tak jo, ale ty si vezmi první." řekla mu a čekala. Will snědl pár kousků a Roxi za chvíli potom také, když viděla, že je to opravdu jedlé. Nechtěla se ztrapnit a raději si počkala. To ovoce by neloupala.

Po večeři se chystali na spaní, a připravovali si svá místa. "Půjčím si kabát." oznámila Roxi Willovi a sahala pro kabát.

"To ani náhodou, ten kabát je můj." A vytrhl jí ho z rukou. "A jestli se sním chceš přikrýt, musíš se přitulit." dodal, přikryl se a nadzvedl kabát.

"Fajn." prohodila naštvaně a přisunula se blíž. Byla zima, kterou Roxi nezažila. Otočila se k němu zády a pomalu usínala. Will se k ní také otočil zády a pokoušel se usnout.

Ráno se jako první vzbudila Roxi a obličejem byla přímo proti Willovi. Rychle se odsunula a Will se probudil.

"Tobě byla v noci zima?" zeptal se Will a podíval se na odsunutou Roxi.

"Né, proč?" A předstírala, že nechápe.

"No, jen že si se ke mně tak v noci tulila."

"To si nepamatuji." řekla a šla se napít do jezírka. Postřehla, že to místo kudy voda odtéká je světlé, jakoby tam do toho tunelu svítilo slunce.

"Asi vím kudy ven." Otočila se s úsměvem na Willa.

"To já taky. Už od včera."

"A proč jsi mi to neřekl?"

"No, ty jsi mi zase neřekla, proč jsme sem vlastně šli." opáčil jí výčitku.

"No, něco tady patří mé rodině."

"Aha, a to?"

"No to nevím, bratr řekl, že mám najít nějaké srdce."

"Srdce…" zamyslel se Will. Z nenadání rychle vstal a chytil Roxi za ruku.

Když prošli zelení, která bylo okolo jezírka, Will konečně odpověděl na Roxiinu otázku: "Kam mě to vedeš?"

"Podívej, objevil jsem to, když jsem šel pro ovoce." řekl nadšeně a ukázal na stěnu jeskyně, na které bylo nakreslené srdce. Roxi opatrně přejela po kresbě a ucítila, že v té kresbě je nějaký otvor. Odstranila pavučiny a nečistoty. Pod nimi se nacházela malá díra ve tvaru srdíčka. Roxi se na to zadívala a po chvíli vyndala zpod košile řetízek se srdíčkem. Zasunula ho do otvoru a zapadlo tam dokonale. Trochu tam zaprasklo a kresba srdce se otevřela. Oba strnuli. Po otevření tam na podstavci byl zaprášený kámen ve tvaru srdce. Opatrně ho vyndala a utřela prach. Nebyl to obyčejný kámen. Byl to modrý diamant.

"Nádhera."

"Souhlasím." přikývla Roxi a schovala si ho do malé kapsičky u pasu. Náhle se kresba zavřela a řetízek se srdíčkem zmizel. Jeskyně se začala propadat.Oba se rozběhli k jezírku a skočili do něj. Proplavali tunelem a z nenadání spadli do velkého jezera, kam chodí místní lidé pro vodu.

Když posádka uviděla svou kapitánku, zajásala. Na rampě, která vedla na loď se loučila Roxi s Williamem.

"Tak se měj."

"Ty taky." řekli si a podali si ruce. Nemohli se od sebe oddělit. Za chvíli si padli do náruče a líbali se. Posádka zmateně koukala. Nikdo si je nedovolil vyrušit.

Až potom se ozval jeden opilý námořník: "Tak tu zůstanem nebo jedem nebo co?" Roxi a Will se přestali líbat a rozhlédli se po posádce.

"Vracíme se na ostrov." rozhodla Roxi a šla s Willem k sobě do kajuty naobědvat se.

K večeru dopluli domů na ostrov Makatea a tam se také usídlili. Stále se však vydávali na plavby za poklady. A posádka si zvykla na to, že neporoučí muž, ale žena.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama