Září 2013

Výmluvný introvert

30. září 2013 v 16:39 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Seděla jsem naproti D, a dívala se mu zpříma do očí. Chtěla jsem vyvolat nějakou reakci, potřebovala jsem, aby projevil jakoukoli emoci. Plaše se na mě usmál a pomalu usrkl další doušek černé kávy.

"Tak, co si myslíš?" řekla jsem a podívala se na něj skrz husté řasy.

Zkoumavě se na mě díval a já získala dojem, že vybírá tu správnou odpověď. Najednou jsem sklopila pohled a fascinovaně sledovala své propletené prsty na stole. Nedokázala jsem se přimět zdvihnout hlavu a přečíst si, co mi mělo být jasné jako slunce samo. "Musí to říct!", myslela jsem si a nervózně poklepávala nehtem na okraj hrníčku.

Po pár minutách ticha jsem vzhlédla, a na malý okamžik se utápěla v těch hlubinách jantarových očí. D se pousmál a já pookřála. Zapomněla jsem, jaké to je dívat se na někoho, kdo vás zná a vidí vám až do duše. Neodolala jsem a oplatila jeho plachý úsměv.

"A o čem?" D-ovy oči se zatřpytily potlačovaným smíchem. Nechápala jsem, jak je možné vyčíst všechny emoce pouze z pohledu, jakým se na mě díval.

Strávili jsme v kavárně další hodinu, a prohodili sotva pár slov.

Někdy lidé mluví, ale ve skutečnosti nic neříkají. Někdy k nám lidé promlouvají očima, ale my to nevidíme, protože tichá komunikace pro nás ztratila význam.

Graphic Novels

29. září 2013 v 21:36 | Lola Kiss |  Beletrie
Grafická novela. Komiks. Opravdu nevím, jaký je mezi nimi rozdíl, ale po koukání na The O.C. vím, že rozdíl v tom tedy je. Vzhledem k mé nevědomosti v oblasti kreslených příběhů, se přikláním k této možnosti - rozdíl spočívá v počtu stránek.

Prvním překvapením pro mě byl fakt, že jsem četla grafický román a tím druhým překvapením byl fakt, že jsem četla pouze originály. Co z toho mám? Angličtinu. Samozřejmě jsem četla i knížky v angličtině, ale musela jsem si půjčit slovník. A právě proto je grafická novela výhodnější, jsou tam obrázky a k tomu rovnou i dialogy, takže víte, o co se jedná.

A málem bych zapomněla na Emmu Vieceli, která se podílela na vzniku tohoto grafického románu podle knižní předlohy Vampýrská akademie od Richelle Mead. Vydány byly tři díly: Vampýrská akademie, Mrazivý polibek a Stínem políbená.

Netvor - Alex Flinn

29. září 2013 v 10:46 | Lola Kiss |  Beletrie
Autor: Alex Finn

Poprvé jsem se s tou knihou setkala v knižním katalogu a pak také na plakátech v knihkupectví. Myslím, že to bylo samotné to téma kráska a zvíře, které mě přimělo přečíst si ten příběh. Už jako malá holčička jsem si zamilovala ten příběh Walta Disnyeho.

Nebylo to takové, jaké jsem čekala, to se říká o spoustě věcí, já vím. Příběh mladého kluka, který se tak zahleděný sám do sebe, že zapomněl na to, jaký býval. Jedna mocná čarodějka, ze které si dělal ve škole legraci kvůli jejímu vzhledu a ona mu pak ukázala jaké to je, být krásný jen uvnitř. Promění ho tedy v opravdové zvíře a stanoví mu lhůtu, aby objevil dívku, která ho bude mít ráda takového jaký je.

Samozřejmě to dopadne dobře, ale smutné na tom je, že jeho vlastní otec, který pracuje ve zpravodajské službě, se za něho stydí a přestal se s ním vídat. Ochotně mu však zaplatil dům, slepého učitele a služebnou.

Téma, kde "zlo" musí být potrestáno je známo už několik staletí a nejvýstižněji je to vykresleno v pohádkách. Tahle pohádka se odehrává v moderním světě s internetem, ve světě teenegerů a v době, kdy záleží především na prvním dojmu.


Zkrocení zlé ženy - William Shakespeare

29. září 2013 v 10:09 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu
Autor: William Shakespeare

Nevzpomínám si, jestli jsem přečetla nejprve knihu nebo shlédla film s Elizabeth Taylor v hlavní roli. Každopádně můžu potvrdit, že je to zajímavé a působivé čtení. Shakespeare tím dokazuje, že si umí poradit s mnoha žánry ve svém oboru - tragédie, poezie (sonety) a v tomto případě komedie.

William Shakespeare byl významný básník a dramatik v Anglii, za vlády královny Alžběty I. - doba rozvoje divadel a kultury. Napsal 37 divadelních her a 154 sonetů i další díla. Podle údajů by měl mít manželku a dvě děti, ale panují i názory, že jméno William Shakespeare je jen pseudonym. Raději bych si zachovala iluzi romantického básníka, ostatně právě proto vznikl romantismus.

Hlavní postavou je svérázná Kateřina, která má jemnou mladší sestru Biancu. Obě žijí jen s otcem - obchodníkem, který se dcerám snaží najít manžele. Problém spočívá v tom, že za Biancou chodí zástupy nápadníků, ale Kateřina je svým vzdorovitým chováním odhání. Jejich otec stanovil podmínku, že se jako první musí provdat Kateřina a pak Bianca.

Mladý nápadník Lucentio se zajímá o Biancu, a tak vyhledá nápadníka pro Kateřinu, drzého Petruccia. Kateřina svého nápadníka odmítá, ale Petruccio ji svým neurvalým chováním zaskočí a nakonec během jejich hádky se dohodne svatba. Lucentio má tedy volnou cestu k Biančině srdci a v přestrojení za učitele proklouzne do jejich domu.

Petruccio, který si vzal Kateřinu, odjel do svého zchátralého domu, kde Kateřinu učí jak být hodnou manželkou. Nejsou to zrovna metody, jaké bychom akceptovali v dnešní době, ale tehdy se na to pohlíželo jinak. Kateřina se pak postupem času stane milou manželkou, milující svého muže. Jako příklad uvedu zmínku, že v Anglii jeden muž nechal svou neposlušnou ženu zbičovat a pak ji na dva dny zavřel do stažené kůže, která byla uvnitř vysypána solí.

Lucentio odhalí pravdu o svém původu Biančině otci a ten jim dá své požehnání. Při svatební hostině se muži - Petruccio, Lucentio a Gremio (bývalý nápadník Bianky, teď manžel jiné) - vsadí, která manželka přijde. Přišla jediná Kateřina, protože Bianca stejně jako manželka Gremia odmítly a nechaly vzkaz, aby si muži došly za nimi.

Na konci mi to jednoduché doznání vykouzlilo úsměv na tváři, protože se hodná dívka ukázala ve své pravé podobě, a ta která byla na začátku jako fúrie, proměnila se do hodné ovečky se smyslem pro humor.



CSI Miami: Smrt pod hladinou - Donn Cortez

25. září 2013 v 16:16 | Lola Kiss |  Beletrie
Autor: Donn Cortez

Myslím, že nejsem jediná, kdo propadl kouzlu televizního seriálu Kriminálka Miami. Je to chytré, zábavné a sexy. Přesně to, co v dnešní době prodává a pokud se podíváme na počet odvysílaných dílů, je očividné, že stvořitelé seriálu jsou mistři.

Není jednoduché získat knihu a pak podle ní vytvářet reálný svět, který se hemží vědeckými mantrami a také nezapomenutelnými hláškami. Když se k vám dostane kniha, jejíž námět vás zaujal a vy byste ji rádi představili i širšímu publiku, berete si velký kus koláče. Zažila jsem ten pocit, když jsem na střední škole společně s kamarády předváděla moderní verzi Romea a Julie od Shakespeara.

Asi před měsícem jsem se konečně dostala do knihkupectví a objevila tam právě tu knihu, která odstartovala televizní show. Knížka Smrt pod hladinou od Donna Corteze, je nezapomenutelným zážitkem! Nebudu nic přikrášlovat, takže vám povím, že při čtení popisu napadení oběti, jsem si myslela, že to neustojím. Světlou stránku jsem objevila v Horatiových myšlenkách, které podtrhovaly silnou stránku jeho osobnosti.

Rychle, jen ne zdravě!

23. září 2013 v 15:09 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Jedete do práce a jdete pozdě, protože je pondělí ráno a vy jste zaspali. První zastávku si dáte u okénka McDonalda, kde si koupíte snídaňové menu a pak pokračujete v cestě do práce. Většina lidí si počká a nasnídá se v klidu v kanceláři, ale jsou mezi námi i takoví borci, kteří si jídlo vychutnají po cestě a neohlížejí se na nepořádek, který zanechají po mastném croissantu se slaninou.

V práci se cítíte sytí do chvíle, než si uvědomíte, že máte hlad, protože už je po dvanácté. Problém nastane v okamžiku, kdy nemůžete odejít z kanceláře a dát si vydatný oběd v restauraci o blok dál. Ráno jste přišli pozdě a šéf vám zkrátil pauzu na oběd. Co vám tedy zbývá? Fastfood! A úprkem zamíříte do další pobočky McDonald, kde vás znají a rychle vám podávají objednávku.

V práci do sebe naházíte další přesmažené jídlo s vysokým obsahem cholesterolu a nehledíte na následky, protože se vás netýkají. Tohle jídlo jíte přeci jen výjimečně, ne? Je to jednoduchá volba, ve které si řeknete, že si další den dáte čínu a svět bude rázem v pořádku. Jenomže tohle je omyl, kterého se běžně dopouštíme. (Ano, i já jsem se nechala zlákat fastfoodovým trendem.) Čínské restaurace, které tak hojně vznikají a rozpínají se téměř na každém kroku, jsou jen velkolepější formou fastfoodů. Myslíte, že to není pravda? Zklamu vás, je to tak - bohužel pravdu nechce nikdo slyšet.

Řetězce rychlého občerstvení se rozrůstají a budou vznikat i nové, neboť návykovost nezdravých jídel je vysoká. Přeci se říká: Je to nezdravé, a právě proto je to dobré. Jen málo kdo pak dodá: Všeho s mírou.




Hierarchie ze střední

22. září 2013 v 12:59 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Seděla jsem s kamarádkou K v kavárně a upíjely jsme kávu Latté, když mi K sdělila, jak to chodí u ní na škole. Netvrdím, že jsem nebyla překvapená, ale rozhodně jsem nenadskakovala na židli pobouřením. Jednoduše jsem něco takového očekávala.

K mi rychle vylila své srdíčko a dopodrobna mi povyprávěla, co se jí za poslední dny přihodilo. Na srazu, který si jejich třída stanovila před začátkem školy, potkala fajn lidi, ale k její smůle se tohle štěstí muselo něčím vyvážit. K narazila na skupinku holek 7 Barbies. Je to jako na střední, kde se shromažďovaly skupiny podle módního stylu nebo podle vlivu svých rodičů. S jedním malým rozdílem, že na vysoké škole se to projeví ve větším měřítku.

K mi líčila, že po představení se posadili kolem jednoho velkého stolu, a po půl hodině, kdy se všichni rozkoukali a poznali své budoucí spolužáky se utvořily skupiny. K seděla u stolku s holčinami, které se také navzájem neznaly, a u stolku vedle nich seděly 7 Barbies. U K-ina stolu nebylo zrovna lehké konverzovat, takže zaslechla i rozhovor u vedlejší stolu. Samozřejmě jí upoutalo, že se baví o splňování praxe, a tak jí to nedalo, a zeptala se, kam by chtěly jít. Dostalo se jí odpovědi, ale jaké! K mi s hrůzou a znechucením řekla, že to bylo jako by mluvily se společenským vyvrhelem. "Ani se na mě nepodívala a jen něco zamručila na odpověď. Bylo to jako bych dostala facku!", svěřila se mi a popsala blonďatou holku ze solária.

Jedno je jisté, pokud si myslíte, že se na vysoké škole změní poměry a vy konečně zapadnete, jste na omylu. Nikdy nezapadnete úplně mezi cizí lidi, pouze si můžete namýšlet, že to mu tak je a bude. Ve škola a i v práci platí stejné pravidlo: buď jsi jako model ze stránek časopisů nebo neexistuješ.

Bylo nebylo jedno přísloví...

22. září 2013 v 12:28 | Lola Kiss |  Citáty
Pamatuj si, pokud lidé mluví za tvými zády, znamená to, že jsi dva kroky před nimi.
- Fannie Flagg -

Láska může přimět dělat dobré lidi ošklivé věci.
- Jude Deveraux -

Víš, jedna z tragédií reálného života je, že není žádná hudba v pozadí.
- Annie Proulx -

Je dobré znamení, mít zlomené srdce. Znamená to, že jsme něčím byli zkoušeni.
- Elizabeth Gilbert -

Nauč se, jaké je to být brán vážně, a smát se ostatnímu.
- Hermann Hesse -

Chtěla jsem perfektní konec. Nyní jsem se poučila těžší cestou, že se některé básně nerýmují, a že něktěré příběhy nemají jasný začátek, prostředek a konec.
- Gilda Radner -

Romeo a Julie - William Shakespeare

21. září 2013 v 16:55 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu
Autor: William Shakespeare

Stejně jako mnoho jiných vrstevníků jsme četli tuhle knihu, ale jen málokdo se k ní také vrátí. Když někdo zmíní Romea a Julii, naskočí mu na mysl film s Leonardem Di Capriem nebo i starší interpretace s úžasnou hudbou. Také si může vybavit film s Gwyneth Paltrow - Zamilovaný Shakespeare, kde se odehrálo celé dílo.

William Shakespeare byl významný básník a dramatik v Anglii, za vlády královny Alžběty I. - doba rozvoje divadel a kultury. Napsal 37 divadelních her a 154 sonetů i další díla. Podle údajů by měl mít manželku a dvě děti, ale panují i názory, že jméno William Shakespeare je jen pseudonym. Raději bych si zachovala iluzi romantického básníka, ostatně právě proto vznikl romantismus.

Samotné dílo je jeho nejznámějším kousek, protože téma zakázané lásky s tragickým koncem, je velmi zajímavé a vezme vás za srdce.

Hlavními postavy jsou Julie z rodu Kapuletů a mladý Romeo Montek, kteří se jednou potkají na plese, kam se vkrade mladý Romeo. Zamilují se a své city si vyznají v proslulé balkónové scéně, kde se intimita projevuje kladením osobních zájmen a volbou slov. Odtud také pochází nejslavnější citát: Co růží zvou, zváno i jinak, vonělo by stejně.

Není tajemstvím, že téma dvou znepřátelených rodů a mladé lásky, která by je měla spojit, se vyskytlo i v minulosti.
Proto je hezké na konci slyšet blýskání na lepší časy, kde se rodiny usmíří nad hrobem svých dětí: A tak bude srdce jímat znova, žal Jůliin a bolest Romeova.

Romeo Montek je mladík, který svou první nešťastnou lásku k Rosalindě zapomene v okamžiku, kdy potká Julii. Díky své temperamentní postavě nedokáže zabránit v osudné střetu mezi Monteky a Kapulet, kdy zabije Juliina bratrance a propadne melancholii, typickou pro jeho povahu.

Julie Kapuletová je mladá čtrnáctiletá dívka, kterou rodiče bedlivě střeží, ale hlavní vliv na ni má její chůva. Bezhlavě se zamiluje do Romea a kvůli svému mládí nehledí na následky, a je ochotná vzdát se své vlastní rodiny kvůli lásce k němu.

Kniha splňuje všechny stupně stanovené pro tragédii a mezi nejlepší překladatele u nás je považován J. V. Sládek. Také je důležité užití jambického pentametru, který se u nás v literatuře objevuje u Máchy v Máji.

Temná hrdinka - Abigail Gibbs

21. září 2013 v 16:18 | Lola Kiss |  Beletrie
Večeře s vampýrem
Autor: Abigail Gibbs

Jako mnoho jiných jsem se i já začala zajímat o tuto knihu. Nečetla jsem ji sice z důvodu hlavního tématu - vampýři -, ale přede vším mě zajímalo, čím konkrétně si autorka knihy získala takovou oblibu u čtenářů. Jedno je jasné na první pohled. V dnešní době se téma vampýří rozvíjí a myslím, že i nadále bude. Knihu jsem přečetla za dva dny, a musím uznat, že styl jakým je napsána, přímočarý a neupejpavý, je pravou podstatou pro knihu.

Abigail Gibbs dokázala spojit téma knihy i se slovní zásobou, což se projevilo při uvedení knihy na trh. Není důležité, jestli umíte vymyslet příběh, důležitějším prvkem je jak ten příběh podáte čtenáři. Jakým způsobem ho seznámíte s děním a jaká slova použijete.

Při psaní o temném světě, který se řídí vlastními pravidly a neuznává křehkost, musíte uzpůsobit i jazyk, jaký použijete. Nemůžete mluvit spisovně a popisovat prostředí drogově závislých, a stejně tak nemůžete mluvit jako rebel v knize od Jane Austenové.

"Už jste to slyšeli...?"

21. září 2013 v 12:30 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Jako každé jiné ráno se probudíte a první věc, po které sáhnete jsou noviny. Ach, čerpání novinek je tím největším dobrodružstvím, jaké si lze s sobotu ráno dopřát. Pokud tedy nežijete v malé uzavřené komunitě, kde pravidlem bývá sobotní fotbalový zápas dorostu.

Posadíte se na lavičku a sledujete jak si kluci hrají na velké fotbalové hvězdy, zatímco mnohem zajímavější hra se odehrává u stánku s občerstvením. Podíváte se tím směrem a vidíte, jak si dvě starší vážené občanky povídají. Mohlo by vás napadnout, že takové babičky jakou jsou právě ty dvě, si sdělují své rady v kuchařském umění nebo si vyměňují tipy na pletení ponožek. Ale jen málokdo by hádal, že právě ony dvě mají veliký podíl na společenských skandálech.

Možná kroutíte hlavou, že tohle je přitažené za vlasy, aby dvě straší vážené dámy rozebíraly, co se kde šustne. Jenže v jejich životě už neexistuje nic lepšího než za tepla donesená novinka, kdo co tenhle týden provedl. Vlastně si ani nemusíte kupovat noviny, protože ony dvě - paní K a paní S - vám řeknou cokoli, snad kromě výsledků v hokeji.

Jeden by si pomyslel, že se ve stáří budou držet všeobecného mínění, že stáří má být důstojné. Musím se pousmát, protože paní K a paní S jsou dámy velmi čilé a s potěšením vám poví, vše, aniž by vás znaly. Nemusíte je zrovna dvakrát pobízet, protože jim ke štěstí stačí jen pozornost posluchačů, a voilá! Drbny paní K a S jsou k nezastavení.

Vrátila jsem se zpátky k sledování zápasu, kde domácí tým prohrával 1:0. Paní K a paní S si našli nového obětního beránka a svět byl rázem v pořádku, protože své obavy ohledně dnešní fotbalové hry, a ohrožení zdraví mládeže, a podvádění manželky, mohly rozšířit mezi ostatní členy vesnické komunity. A tím se novinky staly veřejným tajemstvím.


TAJUPLNÝ CHRÁM

21. září 2013 v 11:46 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti
Na pirátském ostrově Wind, kde existovali jen pirátské zákony, se vedly spory o tom, kdo se má stát novým pirátským králem. Protože to začínalo být nebezpečné, mladý kapitán Nick raději odplul s posádkou pryč na ostrov Slunce do města See Castle.

Nick byl synem mrtvého pirátského krále, a proto bylo na něm aby zvolil nového krále nebo aby se jím stal sám on. To ale ovšem nechtěl. Nick je dvacetiletý pirát, který využívá každé příležitosti, aby nemusel dělat velmi důležitá rozhodnutí, jako se stalo právě teď. Nový pirátský král. Nick vždy chodí v černém. Výjimku tvoří červená vesta a pod ní bílá košile. Má modré oči, ke kterým se hodí černé krátké vlasy.

Když jejich loď zakotvila v přístavu, uslyšeli, jak se rozlehl po městě alarm.

"To utekl nějaký vězeň." uklidnil posádku Nick a poslal dva piráty, aby se zeptali, co se děje ve městě. Potom vzal z truhlice peníze a šel s osmi chlapi nakoupit nějaké potraviny.

Kousek za vězením, směrem na přístav se v úkrytu pod palmami schovávala vězeňkyně, která před chvíli utekla. Kolem ní probíhali hlídači vězení, ale neviděli ji, protože měla na sobě černé oblečení a dokonale splývala se stínem palem.

Vězeňkyně se jmenovala Kate. Měla na sobě černé boty na podpatku, a kromě červeného šátku, použitého jako čelenku do vlasů, byla celá v černém. Na rukou měla pouta. Kate je dvacetiletá dívka z Palmového ostrova, kterou na ostrov Slunce přivezli obchodníci. Kate podle nich chtěla jednoho z nich zabít.

Po chvíli Kate zpozorovala, že už prohledali přístav a nenašli ji, tak že jdou hledat do města. To byla pro ni vhodná chvíle nato, aby utekla do přístavu. Cestou ji málem načapal jeden hlídač, který se trochu opozdil s prohledáním přístavu. Naštěstí se schovala pod stánek se zeleninou.

Když stála na začátku přístavu, vyslechla rozhovor dvou mužů z Nickovi posádky. Bavili se o tom že tu jen nakoupí potřebné věci a ihned odjedou na Palmový ostrov. Po těch slovech už měla Kate jasno a začala sledovat dva piráty, aby věděla, která loď brzy odpluje.

Nickova loď kotvila úplně vzadu v přístavu. Kate se nejdřív zarazila, protože nevěděla, jak se má dostat na palubu. Ale pak dostala zajímavý nápad, když si prohlédla celou loď z venku.

Loď měla hnědou barvu. Záď byla ozdobena vyřezávanými soškami, neprůhlednými okny s vypracovanými rámy a u kapitánské kajuty byl balkón. Kate rozpoznala, že okno od kapitánské kajuty je otevřené.

Kate potichu vklouzla ze skalky do vody a doplavala k zádi. Pak se zachytila první sošky a pokusila se lézt. Spadla. Zkusila to znovu. A povedlo se jí to. Začala tedy opatrně stoupat vzhůru, ikdyž jí to občas podklouzlo. Ještě kousek a už stála na balkóně.

"A je to." řekla si a podívala se skrz pootevřené okno dovnitř. Nikdo tam nebyl. Posádka byla venku a připravovala místo na potraviny.

"Kapitáne!" pozdravil námořník právě příchozího kapitána. V Kate hrklo.

"Co teď?" řekla potichu zoufale. Rychle se kolem sebe rozhlížela. Začínala panikařit. Když došla dozadu, vedle Nickovi postele, byla stěna s knihami, sklenicemi a pod nimi skřínka s mapami. Rychle pár map dala na stranu a schovala se tam. Za chvilku se už v kajutě objevil Nick.

"Uf." oddychla si Kate, ale rychle si přikryla ústa rukou, protože jí došlo, že by ji mohl někdo slyšet.

"Billy!" zakřičel z kajuty Nick.

"Ano pane." Vstoupil Billy po zaklepání.

"Přines mi sem jídlo."

"Jak si přejete." odpověděl zdvořile Bill a odešel. Takže kapitán, pomyslela si Kate.

Noc proběhla v klidu, jen Kate nemohla usnout, protože ji trápil hlad. Sama sobě si řekla, že se něčeho nají až tu nikdo nebude a hlavně až budou na moři. Loď se jemně pohupovala na vlnkách a Kate to brzy uspalo.

Náhle ji probudil křik: "Dělejte! Odplouváme!"

Podle hlasu usoudila, že je to kapitán. Oddechla si a pomalu se rozhlédla škvírou ze skříně po pokoji. Nikde nikdo. Teď to pro ni byl vhodný okamžik, aby se podívala, jestli tu nenajde něco k jídlu. Měla štěstí. Nick nedojedl včera celou večeři a tak se zakousla do jablka, které zůstalo v míse na ovoce.

"Můžeme si v klidu promluvit, kapitáne?"

"Pojď do mé kajuty, tam nás nebude nikdo rušit." Vešli dovnitř. Kate se naštěstí stačila schovat pod postel. Zapomněla ale na okousané jablko. Nick si toho okamžitě všiml, ale nedal na sobě nic znát.

"Tak, co potřebuješ?" začal rozhovor Nick.

"No, proč jsi nám neřekl kam to jedeme?" pravil Jack.

"Řeknu, ale neřeknu co tam najdeme."

"No, většinou to je zlato, ne?"

"Jo, většinou to tak je. Jedeme na Palmový ostrov. Spokojený?"

"Ano." Přikývl první důstojník Jack. Kate tento rozhovor udělal radost.

Nick vzal tác se zbylou večeří a dal ho Jackovi. Oba pak odešli ven. Jack do kuchyně v podpalubí a Nick ke kormidlu. Kate si oddychla a rychle vylezla.

"Myslíš, že něco tuší?" řekla nahlas. "Ne to určitě ne." Přemlouvala sebe samu. Chvíli se protahovala a prohlížela si kajutu. Usoudila, že je docela pěkná. Na stole s mapou s ostrovy a světadíly, uviděla zakroužkované místo. Podle toho, co říkal Nick Jackovi, tak poznala že to bude ten Palmový ostrov. Protože byla unavená, natáhla se na postel.

"Příjemně by se tu usínalo." promluvila ospale. Za chvilku usnula, ikdyž se tomu bránila.

Na nebi vyšly hvězdy a Kate se probudila. Rychle se kolem sebe rozhlédla, co kdyby ji někdo viděl. Po celé kajutě byla tma. Snad tu nikdo není. Uklidňovala se.

"Co tu děláš?" uslyšela. Zmateně sebou trhla.

"Kdo jsi?" zaznělo z tmavého kouta kajuty, kde byla pohovka. Kate strnula. Pořádně ji to vyděsilo. Náhle ve tmě zpozorovala pohyb. Nick tam seděl na pohovce a pozoroval ji. Zvedl se a přišel blíž tak, aby na něj viděla.

"Kdo jsi a co tu děláš?" zeptal se znovu přísnějším hlasem.

"Já… Jsem Kate." řekla rozhozeně, protože nic jiného ji v tu chvíli nenapadlo.

Nick chvíli přemýšlel. "Ty jsi ten vězeň, kterého hledají?" zeptal se. Kývla.

"Měli bychom tě jim přivézt."

"Ne to ne." křikla Kate, slezla z postele, stoupla si a zoufale se na něj podívala. Nick chvíli přemýšlel.

"Zítra si o tom ještě promluvíme. Zatím budeš spát támhle na pohovce." Kate z toho sice neměla dobrý pocit ale souhlasila a šla na pohovku.

Nemohla usnout, protože ji tlačila pouta. Nedalo jí to a podívala se směrem na kapitána. Spal. Měsíční světlo, které pronikalo dovnitř okny, osvětlovalo Nicka, který spal jen v kalhotách. Kate se na něj chvíli dívala a prohlížela jsi ho, ale pak si uvědomila, že by se mohl probudit. Ulehla tedy a pokusila se spát. Nick se pousmál. Vůbec nespal, jen to předstíral. Pozdě v noci pak už oba spali.

Časně ráno Kate vzbudil úděsný rámus. Probudila se a rozhlížela. Na stole je připravená snídaně. Chvíli se rozmýšlela, ale pak si vzala pečivo, protože už měla hrozný hlad. Pak uslyšela, jak někdo odemyká kajutu. Po chvilce se nastevřely dveře a v nich se objevil Nick.

Nestačila něco říci, Nick vešel dovnitř a povídá: "V klidu se nasnídej, já už jsem jedl. Celou noc jsem přemýšlel, co s tebou." Nick přestal povídat, když si všiml, že se Kate trochu zarazila, protože jsi vzpomněla na to, že ho pozorovala.

"A na co jsi přišel?" Začala Kate, aby se nedovtípil na co myslela.

"Nedám tě tedy zpátky do vězení, ale zůstaneš tu v mé kajutě zavřená, nikdo tě nesmí vidět." Kate se to příliš nelíbilo, ale souhlasila s tím.

"Ruku na to." navrhl Nick. Stiskli si ruce a Nick si všiml, že má Kate pod pouty moc ošklivě odřené ruce.

"Jak dlouho už máš ty pouta?"

"Od té doby co mě chytili ti proklatí obchodníci." řekla nenávistně Kate.

Nick se trochu soucitně pousmál. "Počkej tu, něco zkusím."

Nick odešel ven a Kate nevěděla, co chce dělat. Za chvilku se vrátil a nesl v ruce malou sekeru.

"Ne, neboj se." řekl když viděl, že se Kate velmi polekala. Začal jí vysvětlovat. Co má v plánu. Ikdyž se to Kate nelíbilo, souhlasila s tím. Pouta se jí zařezávaly do zápěstí.

"Připravená?" zeptal se Nick.

"Ne."

"No tak to je smůla." Kate zavřela oči.

"Cink." ozvalo se. Kate se podívala a jedna ruka byla osvobozena.

"Ještě máš jednu ruku." usmál se na ni Nick a opět se rozpřáhl a: "Cink." Pouta spadla na zem. Kate se velmi ulevilo.

"Kapitáne, děje se něco?" zavolal Jack, protože celá posádka slyšela jak tam něco cinká. Za chvíli vyšel Nick ven a posádku uklidnil.

"Díky za půjčení." řekl Billovi a podal mu sekeru. Bill kývl a šel si sekeru uklidit.

"Na co ti byla?" zeptal se zvědavě Jack.

"Na nic. Měl jsem vztek. Přines mi nějaké obvazy a čistou vodu." Jack se podíval nechápavě.

"Menší nehoda."

"Postarám se o to." souhlasil se Jack.

"Ne já to zvládnu a teď mi to přines." Jack se odebral do podpalubí a Nick na něj čekal venku.

"Tak tady to je." usmál se Jack na Nicka.

"No tak, běž dělat svou práci." rozkázal mu Nick. Podíval se jestli ho nikdo nepozoruje a zašel dovnitř.

Jack přišel za Billem a povídá mu: "Nezdá se ti, že se kapitán chová trochu divně."

"Jenom trochu?"

"Máš pravdu. Hodně divně, ale teď do práce."

"Co to máš?" zeptala se Kate, když viděla, že něco přinesl.

"Něco na ty tvoje zápěstí. Obvazy a vodu."

"Aha."

"Ukaž mi ruku." řekl Nick a začal jí obvazovat ruku poté, co jsi ji umyla v čisté vodě.

"Proč jsi byla ve vězení?" Nevydržel se nezeptat Nick.

"Obchodníci mě chytili na jednom ostrově a podle nich jsem prý chtěla jednoho z nich zabít. Nesmysl. Ale mně nevěřili, a tak mě odvezli na ostrov Slunce." přiznala Kate a podívala se něj.

"Aha." prohodil Nick a zvedl se. Vzal čistou vodu a uklidil ji do rohu kajuty mezi dvě skříně. Potom si sedli na pohovku a povídali si.

Jak si povídali, ani si nevšimli, že už je večer.

"Kapitáne, mám tu pro vás večeři." ozval se Bill. V Nickovi hrklo, nesměl vidět Kate. Rychle vyskočil z pohovky a zastavil Billa právě ve chvíli, když chtěl otevřít dveře. Bill se na něj nechápavě podíval a protlačil se dovnitř. Rozhlédl se po zkoumavě po pokoji a pak položil večeři na stůl. Kate byla schovaná za pohovkou.

"Něco jsi snad hledal?" zeptal se Nick, protože postřehl, jak si Billy prohlíží kajutu.

"Ne."

"Tak už můžeš jít."

Jen co Bill vyšel ven před dveře, ptala se ho posádka, koho tam kapitán má. Když sešli dolů do podpalubí, posádka byla zklamaná, protože čekala, že tam Nick má nějakou dívku.

Ráno kotvila loď na Palmovém ostrově. Nick vstal první a Kate ještě v klidu spala. Venku vydal rozkazy a celá posádka šla s ním prohledat ostrov. Nick jim vysvětlil, co hledají a posádka byla rozradostněná, že najdou poklad o kterém všichni mluví a nikdo ho ještě nepřivezl.

Když Kate neslyšela žádné rozkazy a vzbudila se. Šla ke dveřím, zamčeno. Rychle přeběhla kajutu k oknu. Poznala, že je to palmový ostrov, kde ji zajali ti obchodníci. Kate po přemýšlení svázala k sobě přehozy z postele a spustila se po nich dolů do vody. Rychle si to namířila do palmového pralesa.

V tu dobu už Nick a posádka stáli před zarostlým chrámem. Po chvilce se vydali dovnitř na prozkoumání. Procházeli skrz velké síně propojené jednou dlouhou chodbou. Rychle to prošli a museli zastavit, protože nastal čas oběda.

"Kapitáne, kapitáne! Támhle se něco mihlo." křičel zděšený námořník.

"Nemáte tu co dělat!" uslyšeli a z temné místnosti za nimi se vynořovala postava. Nick v té postavě rozpoznal Kate. Měla na sobě černé boty na podpatku, k tomu hnědé kalhoty, tílko s ramínky a tam, kde dříve měla pouta se teď blýskaly dva náramky s třpytivými drahokami. Nick uznal, že jí to sluší. Když se námořníci chtěli chopit zbraní, Nick je zastavil. Začal rozhovor mezi posádkou, kapitánem a Kate. Kate jim nemile oznámila, že odtud nesmí nic odnést. Oni ji však neposlouchali. Kate se potom otočila a odcházela zase tak jak přišla.

Další den ráno Nick a posádka objevili poklad. Byli v místnosti, která byla obložená zlatem a diamanty a na zemi ležely zlaté, stříbrné, diamantové poklady. Bylo tam i hodně šperků z perel.

"Tak poberte co můžete." vykřikl Nick a posádka se vrhla na zlato jako supi na mršiny. Nick zpozoroval, že se něco tam hýblo ve stínu, a měl pravdu, byla to Kate, která to celé sledovala.

"Kapitáne, už nic neuneseme. Vrátíme se sem potom ještě."

"Jo. Ale teď rychle ven, ať všechno stačí vynést ven do večera, je to ho tu dost." Posádka souhlasila a šla tak rychle, jak jim to jen naplněné pytle dovolily.

"Už jsme skoro venku." povzbudil Nick unavenou posádka. Po těch slovech se vzchopili. Vyšli ven ze stínu chrámu. Dali zlato na hromadu a kochali se pohledem. Najednou jim začalo zlato mizet před očima. Piráti po sobě zděšeně koukali a nechápali, co se to děje. Když zmizelo zlato zmizelo úplně, ucítili otřes půdy. Chrám se začal propadat.

"Rychle pryč!" zavelel kapitán.

Vyčerpaná posádka doběhla na pláž.

"Co to proboha bylo?" křičel Jack vyděšeně.

"Ta holka tam vevnitř nám přeci říkala, že se odtamtud nesmí nic odnést." Všichni si posedali do písku a přemýšleli, občas si někdo zašel na loď, jako třeba Nick. Nemohl pochopit, jak se Kate dostala z jeho kajuty.

Když stál ve své kajutě, pochopil a hlavně uviděl. Rychle to uklidil a vrátil se zpátky na břeh s tím, že tu přenocují.

Pozdě v noci, kdy bylo vzhůru jen pár členů posádky kvůli hlídce, zazněl radostný jásot Jacka a Billa, kteří se potloukali po pralese. Našli totiž Kate. Svázali jí ruce a přivázali ji ke kmeni palmy na pláži.

"Kapitáne, to je ta holka z chrámu." řekl nadšeně Bill.

"To vidím." usmál se Nick a nařídil jim, aby odešli, že si s ní promluví. Sedl si k ní a popovídali si. Nick u Kate zůstal celou noc. Hlavním tématem byl chrám, protože Kate mu pomohla pochopit, proč se to stalo a jeho význam. Pak také mluvili hodně o sobě.

Časně ráno Nick vydal rozkazy a pluli na ostrov Wind. Cesta jim ubíhala poměrně rychle, protože se Nick velmi dobře bavil v Kateině společnosti.

Na ostrově Nick konečně rozhodl, kdo se stane novým pirátským králem. Kate ho ale k tomu musela trochu popostrčit. Nick se stal novým králem. Po čase se konala svatba Nicka a Kate. Na Palmový ostrov jezdili hodně často, protože se ostrov stal jejich novým pirátským ostrovem.


DRAČÍ OKO

21. září 2013 v 11:15 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti
Kdysi dávno brázdili moře piráti a nejobávanější z nich, byli známí piráti z ostrova Isla Leb. Říkalo se o nich, že na své lodi vezou rudou nestvůru chrlící oheň do nekonečné dálky. Pirátům velel mladý kapitán jménem Barry, který měl vždy na svém rameni malého tmavého dráčka s trny na ocase. Barry nosil na hlavě široký černý klobouk s brky z vzácných ptáků, který mu dokonale ladil s podlouhlým černým kabátem. Kabát mu také zvýraznil statnou a vysokou postavu. V obličeji mu vynikly čokoládově hnědé oči a výrazné černé obočí. Má mírně narostlé vousy a hodně nakrátko ostřihané vlasy.

Nikdo nevěděl, kromě jednoho člověka na světě, kolik bohatství a tajemství je ukryto na ostrově Isla Leb. Ostrov byl schován pod vlivem kouzla, ukázal se jen tomu, kdo věděl, co má dělat. Byl také ze všech stran olemován strmými, ostrými, vysokými a nepřístupnými skalami, tyčících se vzhůru k nebi. Za skalami se ukrývaly nekonečné pláně zarostlé křovím, palmami, vysokými stromy porostlými liánami, květy všech druhů a barev. Je to nádherný pohled. Hluboko v pralese se uchyloval do bezpečí rozlehlý zámek zdobený diamanty.

"Musíme to najít a ovládnout je!" křičel nadšeně kapitán Barry a celá jeho posádka mu odpovídala hlasitým: "Anó, jó!"

"Zítra před rozedněním vyrazíme," pousmál se Barry a dodal: "Dobrou noc."

Všichni se odebrali do malých domků, které ukrývala jeskyně. Barry vylezl nahoru do svého domku, kam mu doléhal smích, zpěv a cinkot zbraní natěšených pirátů.

Za chladného ranního slunce, kdy se pomalu osvětlovala temná zákoutí lodi a sluneční paprsky si hrály s mořským větrem, už všichni stáli okolo kapitána na houpající se lodi.Vlny prudce narážely a ohlašovaly příliv. Barry vydal rozkazy a pirátská posádka se odebrala na svá místa. První důstojník, jménem Fabrice, přišel za kapitánem Barrym, a protože byl jeho nejlepší a nejvěrnější přítel již od dětství, poprosil ho, aby mu ukázal místo a mapu, která jim ukáže cestu k perle. Ta jediná totiž dokáže ovládnout nemilosrdné draky z ostrova Isla Leb.

Fabrice je o hlavu menší než Barry a má blonďaté vlasy. Jeho tvář je vždy hladce oholena. Obvykle nosí různě skombinované barvy. Jeho oči mají barvu jako pomněnky.

Před dávnou dobou perlu vlastnil král z ostrova Isla Leb, který tam vládl a pak požádal své dva přátele, Migela a Ricka, aby ji odnesli a schovali. Král neměl žádné dědice trůnu. Brzy potom zemřel. Království se začalo rozpadat a stávalo se pirátským doupětem Barryho, vzdáleného potomka od Migela.

V pravé poledne přišla posádka za kapitánem a chtěli vědět, kdy budou na místě. Barry se zamyslel a začal rozkazovat autoritativním hlasem: "Asi zítra touhle dobou bychom měli kotvit na místě."

"Kde?"

"Na jakém místě?...", sypaly se na kapitána otázky.

"Je to…je to ostrov Mrtvých." Touhle větou ztichl celý hlučný dav zvědavých pirátů. Celá posádka zbledla.

"Copak neznáš ty příběhy o něm? Víš co se tam všechno děje? Co když nás tam přiváží na útesy?...." , chtěli pokračovat, ale Barry je uklidnil.

"Jedeme a žádné řeči! Vím vše, co se o ostrově říká!!" zahřměl kapitánův naštvaný hlas. Pak vydal příkaz k pokračování a odešel rychlým krokem bez zaslechnutí námitek do své kajuty.

"Aha!" vykřikl Fabrice a plácli si rukama. Potom řekl tlumeným hlasem Barrymu do ucha, jakoby nechtěl, aby někdo slyšel, co mu právě pošeptá: "A víš kde najít tu ženu?"

"Ano, myslím." pronesl kapitán a zadíval se s úsměvem na zapadající slunce za mořem s oblohou zkrášlující červeno růžovými červánky. Noc byla klidná, na tmavě modré obloze zářily rozsypané hvězdy s bílým Měsícem, který svými jasně stříbrnými paprsky přidával na kráse vlnícímu se moři. Po delší době, když mrazivý vítr ovanul napůl opilé piráty, utichli a loudali se spát do podpalubí. Chvilku si ještě vyprávěli strašidelné příběhy o ostrově Mrtvých.

"Kapitáne! Kapitáne!" volal Fabrice zběsile na spícího Barryho a zacloumal s ním.

"Co se děje?" promluvil.

"Narazili jsme na útes od ostrova." Po této větě se Barry bleskurychle vyhrabal z postele a vzal do ruky dalekohled.

"Ano." promluvil a v ústech mu zazářil zlatý zub, napil se rumu, co mu podal Fabrice. "Konečně jsme tady."

Světlo slunečních paprsků ozářilo táhlou jizvu nad pravým obočím Barryho obličeje. Loď bezpečně zakotvila u pláže a posádka dychtivě, ale i s obavou, vystoupila na písečné pobřeží, které lemovaly úzké skály, na kterých byli připevněny staré špinavé kostry lidí.

"Tohle je zvyk Tumamotů. Nevítané návštěvníky přiváží sem a nechají je umřít, nebo je snědí." vypravil ze sebe přítel Fabrice, Rickus.

"Hned se cítím klidnější."

"Hněte sebou, nebudeme tu jen tak stát a zírat na zvyky Tumamotů nebo snad chcete aby nás tu našli?!" promluvil výhružně Barry a jeho malý dráček se ustrašeně vrátil zpátky na loď. Mapa vedla piráty ke Třem Palmám.

"Naštěstí Tumamoti žijí opačným směrem odtud." dodal Rickus po zavelení směru. Všichni si zpola oddechli, ale ostražití zůstávali stále dál.

"Jsme tu." oddechl si kapitán, když prošli hustým, bažinatým pralesem a došli na malý plácek písku. Posádka se zadívala kupředu a strnula překvapením. Kolem písčitého ostrůvku se třemi palmami, se rozkládaly temné vody a chvílemi se z vody vynořil záhadný a podivný tvor s velkými kusadly a nedůvěřivýma očkama.

"Kolem tak krásného místa, tolik strašidelné vody." ozval se opět někdo vzadu.

"A co teď?" zeptal se námořník s jizvou na tváři.

"Postavit loďku, pojede nás na ostrůvek jenom pět. Ostatní tu musí zůstat a hlídat. Pojede Fabrice, a s ním tři chlapy. Rickus to tu bude mít prozatím na povel." Hned jak to dořekl, dali se všichni do práce. Mezitím se Barry procházel okolo hluboké vody, ze které ho neustále pozorovalo to zvláštní stvoření s kusadly.

Po pěti hodinách byla loďka hotova a kapitán, Fabrice a tři chlapy nastoupili. Barry znervózněl, protože už nikde neviděl tu potvůrku, co ho hltala svýma černýma očima. Sem tam zpozoroval, jak se nad vodou mihnou vážky a v řasách vyčnívajících z vody zabzučí mušky a bodlaví komáři. Na vyčnívajícím kameni z vody, se v odpoledním žáru vyhřívala hnědá ještěrka.

,,Můžeme vylézt." řekl Fabrice a vytrhl Barryho z přemýšlení.

Prohledali celý malinkatý ostrůvek a našli jen dveře, zpola zaházené jemným pískem. Ihned ho odklidili a otevřeli dveře. Spatřili jen schody vedoucí dolů do houstnoucí tmy. Barry si stoupl na první starý, zaprášený a ztrouchnivělý schod, který nepříjemně zapraskal.

,,Opatrně." šeptl Barry a sešel s čtyřčlennou posádkou v patách do temnoty. Jakmile se dotkli dlážděné podlahy, rozsvítilo se světlo, které vyzařovalo z loučí vyrobených ze dřeva, upevněných na stěnách. Všichni užasli, neboť na popraskaných stěnách byly zachovalé malby draků různých barev a velikostí, a ve vodě pod draky se plavili podivní tvorové jako ten, kterého už kapitán viděl. Na konci táhlé chodby se mužům odkryl malý domek.

,,O tomhle jsem nikdy neslyšel." vypravil ze sebe do ticha jeden překvapený námořník.

,,Pojďte dál, už na vás čekám." ozvalo se z domku zarostlého liánami, kapradinami a na některých místech se třpytily stříbrné pavučinky. Na střeše domku, přesně okolo vrcholku kvetly růžové, bílé, fialové a rudé orchideje.

Kapitán vešel dovnitř jako první a za ním i ostatní. Nyní stáli ve velmi osvětlené místnosti. Na kulatém stole, uprostřed místnosti, hořely svíčky, ze stropu visely krátké liány. Okolo zdí stály sochy. Mezi sochami viděli několik dveří s kovovým rámem. Na zdi vyčnívaly police a na nich staré, zatuchlé, okousané knihy. Na stolečku u okna ležely skvostné prsteny a láhve plné všelijakých malinkých tvorečků.

,,Posaďte se u mě." uslyšeli ze dveří a vyšla krásná žena. Měla dlouhé černé vlasy, které jí zdobila modrá orchidej, jasně modré oči a šaty z kůže, které jí délkou sahaly nad kolena. Na paži k rameni pravé ruky měla namotaný blýskající se tenký zlatý náramek. U nohou jí seděla potvůrka s velkými kusadly, zrovna ta, kterou viděl Barry ve vodě. Barry, Fabrice a tři námořníci zůstali jako opaření.

,,Chceme…"

,,Vím, můj mazlík mi ohlásil váš příchod, mám tu pro vás něco…Moment." Zašla ke kamenné truhle se zvířecími motivy. Vyndala z ní malou hnědou krabičku, položila ji na stůl a vzala z kapsičky svazek klíčů. Po odemknutí si do dlaně položila malou zelenou kuličku, kterou podala Barrymu se slovy: ,,To ti pomůže. Sám přijdeš na to, co dělat."

Kapitán si vzal kuličku a zadíval se na ni. Žena v tichosti odešla od stolu a vracela se zpět ke dveřím, odkud přišla. Námořníci také odcházeli. Náhle se Barry ve dveřích ze slonoviny zastavil a otočil se se slovy: ,,Kdo jsi?"

Žena se otočila, podívala se mu zpříma do očí a promluvila: ,,Jsem Noriega." Pak vešla do dveří. Kapitán si upravil klobouk a s lehkým úsměvem šel za ostatními.

Když pluli v člunu, Fabrice se obrátil na Barryho a řekl: ,,Nádherná, co?", a žďuchl do duchem nepřítomného kapitána.

,,Co? Cože? Eee…Jo." Kapitán Fabrice pořádně nevnímal, ale Fabrice se usmál, protože vytušil proč. Otočil se svým směrem a smál se pro sebe.

Při vysedání se námořníci ihned ptali, co tam bylo, kapitán jim vše pověděl, i o Norieze. Barry držel kuličku v ruce a přemýšlel. Pak mu nechtěně vypadla z ruky na zem. Kulička zazářila a začala se kutálet směrem k vyčnívající sopce z deštného pralesa. Námořníci, v čele s kapitánem, za ní zběsile utíkali, jakoby je honili Tumamoti. Náhle se rozžhavená kulička zastavila na mýtince uprostřed deštného pralesa. Všichni do sebe narazili, neboť neočekávaně zprudka zastavili.

,,Kopejte!" přikázal Barry a vzal opět zelenou kuličku do dlaně.

Kopání trvalo dlouho, protože se jim často stávalo, že naráželi na kameny. Po tu dobu, necelých dvou hodin, odpočíval Barry celý netrpělivý ve stínu palem u pralesa.

,,Něco jsme našli!" zavolali na kapitána šťastní a unavení námořníci. Kapitán k nim přispěchal a posádka před něj vytáhla truhlu s vypracovanou ruční řezbou.

,,Jak ji otevřeme, nemá žádný zámek, chce to jen klíč." usoudil Rickus. Barry se zamyslel - Noriega měla klíče - problesklo mu hlavou.

,,Musíme zpět ke Třem Palmám!" Rickus popadl truhlu a společně s Fabricem a posádkou se vrátili k lodi na pobřeží, zatímco Barry a dva muži šli ke Třem Palmám.

Jakmile dorazili ke Třem Palmám, sedli do člunu a veslovali k ostrůvku. Naštvaný Barry vyskočil z lodi a běžel před oběma námořníky. Chodbou prolétli jako blesky, a za pár minut stáli v domku. Noriega právě začínala večeřet.

,,Kde je klíč?" vyštěkl zuřivě až soptivě kapitán.

,,Nevím jaký." odpověděla chladně a vzala si první sousto.

"Řekni mi to po dobrém nebo to půjde po zlém." Noriega mlčela a v klidu večeřela dál.

,,Chlapi, svažte ji, jede s námi." Noriega po něm vrhla zlostný pohled. Po pár minutách měla ruce svázány za zády a piráti ji nesli do člunu. Posadili ji ke kapitánovi a vraceli se na břeh.

Když stála na palubě, celá posádka, kromě Fabrice, na ní mohla oči nechat. Fabrice se tázavě podíval na Barryho, ten si toho samozřejmě všiml a přikázal odvézt Noriegu do své kajuty.

,,Proč jsi ji sem vzal?"

,,Musí vědět, kde je klíč k truhle." Fabrice kývl, jako že pochopil. ,,Donesu jí večeři."

,,Já budu taky večeřet, dej tam večeři pro dva."

,Jistě."

Fabrice vešel a položil na stůl dva talíře se slovy: ,,Kapitán bude večeřet s tebou." Postřehl totiž její tázavý výraz.

,,Díky Fabrici." ozvalo se ze dveří a Barry plácl Fabrice přátelsky po rameni. Fabrice odešel a náhle bylo v kajutě ticho.

,,Rozvážu tě, ale žádné hlouposti." řekl a vzal do ruky nůž. Barry usedl a začal jíst, Noriega se dívala na svíčky.

,,Jez." Pobídl ji kapitán. Nereagovala.

,,Jez!" Naštval se a postavil. Obešel stůl, stoupl si k její židli, vzal ji za ruku a táhl ji do podpalubí.

,,Teď tě já seznámím se svým mazlíkem." usmál se.

,,Otevřít!" zvolal hlasitě až sebou Noriega trhla. Těžké dveře zavrzaly a ztuha se pootevřely. Barry strčil Noriegu dovnitř a prudce zabouchl. Před ní se rozprostírala černá tma, rozhlédla se kolem sebe a v okénku ve dveřích viděla oči, hnědé oči Barryho. Náhle se otočila, protože cítila, že za ní něco zafunělo. Spatřila rudý zjizvený nos, pak se rozsvítili dvě velké žluté oči s černou nenávistnou čárkou uprostřed. Ze tmy se vynořila ostnatá hlava rudého draka. Drak se nadechl a když vyšlehl oheň, byla už Noriega v bezpečí za dveřmi zpátky u Barryho.

,,Řekneš mi o klíči?"

Po chvilce mlčení zaznělo vynucené slovo: ,,Fajn."

Vyšli nahoru do kapitánovy kajuty.

,,Tak. Nic neslyším." pobídl ji a čekal.

Z taštičky okolo pasu vyndala svazek klíčů, utrhla z něj ten nejhůře vypadající s ošoupanými konci a schovala ho za záda.

,,Dej mi ho." ,

,Ne." Barry si ji přitáhl. Nebránila se. Jednou rukou jí držel kolem pasu a druhou ruku položil na krk, pak ji políbil. Druhou ruku nechal na krku a pak sunul ruku z pasu směrem k její ruce s klíčem. Náhle jí klíč vyškubl z ruky. Přestali se líbat. Noriega ucukla a dala mu facku.

,,A mám ho." usmál se a zamířil k truhle, která byla na posteli. Odemkl ji. Na sametovém modrém polštářku ležela červená perla s ohnivým kruhem uprostřed. Barry užasl, přibouchl truhlu a vydal rozkaz: ,, Fabrici, odplouváme k mému ostrovu. Ihned! Máme klíč." Fabrice vyřídil rozkaz a loď plula po klidném moři, směrem k zapadajícímu slunci. U oranžového slunce z poloviny zapadlého za moře byly fialové čáry. Široké, tenké, dlouhé a pomalu se rozplývaly.

Za dva dny loď kotvila u břehů začarovaného ostrova. Barry se stal králem a po čase Noriega královnou. Barry vypustil draka ze své lodi, a tak všichni rudí draci dostali své nové pány. Fabrice se oženil s Palominou - sestrou Noriegy - , která je nespoutaná a miluje moře stejně jako Fabrice.


SRDCE V ZÁLIVU

16. září 2013 v 22:36 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti
V dávných dobách, kdy se pozvolna objevovaly kontinenty, plavali po mořích a oceánech nebezpečné lodě s posádkou, a těm posádkám se říkalo piráti.

Na tajném ostrově Makatea, pouze pro piráty, se v tamní hospodě rozpoutal boj. Jeden opilý pirát upadl na stůl k jiným pirátům. Stůl se pod jeho tíhou rozpadl. U stolu právě seděl kapitán Paul, sestra Roxi a celá Paulova posádka.

Paul je osmadvacetiletý drsný pirát s mírně narostlým knírkem. Vlasy mu sahají na ramena, spletené do copánků. Obléká si hnědočerné oblečení. Na krku mu visí zlatý řetízek s přívěskem srdce.

Paul má také jednadvacetiletou sestru Roxi. Roxi má černé, hedvábné vlasy jako uhel, které jí sahají až do pasu. Nejčastěji je nosí rozpuštěné. Na jejím obličeji nejvíce vyniknou modrozelené oči. Sama chodí oblečená pouze v černém.

Při rvačce sousední pirátský kapitán zasáhl Paula kulkou. Roxi k bratrovi přispěchala a se slzami v očích se na něj dívala.

"Najdi srdce." řekl jí a podal jí mapu převázanou černým páskem, kterou měl schovanou pod košilí. "Vezmi si i tohle." A utrhl si řetízek se srdcem a podal jí ho. "Slib mi to."

"Slibuji ti to." Jakmile to dořekla, zemřel. Když obě posádky uviděli mrtvého kapitána, přestali bojovat.

Naštvaná Roxi předstoupila před cizího kapitána a pomstychtivě mu říká: "Vyzývám Tě na smrt."

Zjizvený kapitán se na ni nemilosrdným pohledem podíval a pozvedl k ní meč. "Přijímám." Usmál se zkušený starší kapitán.

Po chvilce spolu začali bojovat. Roxi byla pod vlivem zlosti, takže ji zasáhl. Na chvilku přestali a Roxi si připomněla, co jí vždycky říkal bratr.

"Se zlostí to nikdy nezvládneš, přemýšlej, pozoruj a všechno pusť z hlavy." Za chvilku se vzpamatovala a boj pokračoval. Po hodině boje, kdy jim všichni ustupovali, aby neschytali nějakou ránu, udělal zjizvený kapitán malou chybu a Roxi ho zasáhla přímo do srdce.

Pozdě v noci se posádka s Roxi vracela na loď. "Bylo by fér, kdybych se stal kapitánem já." hlásil se o místo první důstojník.

"Tak to ne!" protestovala Roxi.

"A co nám můžeš nabídnout?" vyzvídali námořníci.

"No, mám u sebe mapu s pokladem, kterou mi odkázal bratr." Posádka pirátů se zamyslela a po chvíli souhlasili.

Časně ráno seděla Roxi u stolu v bratrově kajutě a přemýšlela nad mapou. Nedávala jí žádný smysl. Na mapě byly jen rozházená písmenka a zvláštní kresby. Protože nevěděla jak dál, šla otevřít okno. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Ihned ji ovanul příjemný ranní vítr. Když se otočila, všimla si, že vítr shodil mapu na zem. Mapa se malým kouskem přeložila a Roxi uviděla obrázek, který dával smysl a usoudila, že se jedná o záliv Cora-Cora. "A mám to." řekla si v duchu a usmála se.

V pravé poledne se loď plavila po moři a posádka se pomalu přizpůsobovala, že má nového kapitána. Všichni pracovali, kromě prvního důstojníka. Roxi sešla po schodech od kormidla dolů a stoupla si před prvního důstojníka Jamese.

"Proč nic neděláš jako ostatní?"

"Nebudu pracovat pod velením ženské." vyjel na ni ostrým tónem James, zvedl se ze schodu, na kterém seděl, a šel ke kormidlu. Roxi nařídila pěti chlapům aby ho odzbrojili a svázali. James se samozřejmě bránil, ale proti pěti chlapům neměl šanci.

"Co to vyvádíš?" řekl nechápavě Roxi.

"Nechceš pro mě pracovat, tak tu nemáš co dělat, protože já jsem tu kapitán." promluvila chladně a nařídila vylodění pana Jamese.

"Tak šup." povzbuzovali ostatní chlapi Jamese. Raymond nepatrně bouchl do předem připraveného prkna a James tam rychle spadl, protože měl svázané ruce za zády.

"Kdokoli bude protestovat, skončí stejně jako James." řekla důrazným hlasem Roxi a ukázala prstem na bublinky, které se tvořili na hladině.

Přes noc bylo na palubě ticho a Roxi mohla v klidu přemýšlet nad tím, jak má mapu správně použít. Také si při přemýšlení dobře uvědomovala, že si posádku pomalu získává, protože jediný kdo proti ní byl, už dávno leží na mořském dně.

Když slunce bylo v plné síle, přišel za Roxi nový první důstojník Raymond, který je do ní velmi dlouhou dobu zamilován. Zaklepal a vešel.

"Děje se snad něco?" ptala se Roxi bez pozdravu a utahovala si opasek s mečem.

"Musíš jít ven. Vypadá to, že jsme na tom správném místě. Pojď to potvrdit." Po těch slovech Roxi rychle vyběhla ven s mapou v ruce. Chvilku přemýšlela, dívala se na záliv, pak na mapu. Usmála se a Raymond pochopil, že jsou na místě.

Záliv obklopovaly hory, skoro celé porostlé zelení, kromě vrcholků, které byly holé. Připomínalo to zelený půlměsíc. Nejvíce v té zeleni vyniklo velké město, které svým tvarem vypadalo jako plující loď.

Roxina loď, jménem Corazón, zakotvila v přístavu.

"Já, ty, ty, ty a ty, půjdeme na břeh a najdeme někoho, kdo se tu dobře vyzná." Posádka pomalu pokyvovala hlavou. "Tak jdeme." A tak určená posádka, v čele s Roxi, se vypravila do středu velkoměsta. Zbytek posádky pod velením Raymonda, zůstal a dál pracoval.

Uprostřed města na náměstí se zastavili a rozhlíželi se. "No a co teď?" ptal starší pirát.

"Rozdělíme se a každý půjdeme jiným směrem. Večer se sejdeme na lodi. Platí?"

"Jo." zamumlal mladý námořník. Tak se tedy rozdělili a každý šel jiným směrem.

V pozdním večeru se Roxi vracela sama na loď. Jak z dálky viděla, zřejmě měli co oslavovat. Námořníci oslavovali zábavné historky nově příchozího.

"Co se to tu děje?!" křikla Roxi, ruce v bok, rozkročené nohy a světlo z lucerny dokonale osvětlilo její štíhlou postavu, kterou zvýrazňoval kožený korzet. A bílý obličej s naštvanýma očima. Celá posádka se na ni otočila a ztichla. Celá, kromě neznámého muže.

"Kdo je tohle?" řekla.

Cizí muž se ani neotočil, dopil zbytek rumu z lahve a úsměšně řekl: "Nevěděl jsem že máte kapitánku."

"Kdo jste pane?" zopakovala otázku ještě jednou s nepříjemným tónem. Na to se muž otočil. Setkali se očima a oba se prohlédli od hlavy až k patě.

"William Show. Znalec zálivu."

"Roxi Towsend. Pojďte se mnou." řekla místo podání ruky. William nic neřekl a šel za ní.

"Pokračujte." Pokynula posádce než zašla do kajuty. Veselí posádky pokračovalo.

William je pětadvacetiletý velmi vysoký urostlý muž s jasně modrýma očima, ke kterým se hodí jeho tmavší blond vlasy. Nosí černý dlouhý plášť, pod ním bílou košili s větším výstřihem a na hlavě černý šátek s kloboukem.

"Jak hodně se tu vyznáte?"

"Nemohli bychom si tykat?"

"Ne to bychom opravdu nemohli." odpálkovala ho Roxi. "Takže?"

"Narodil jsem se tu. Nešla byste na večeři?"

"Ne. To bych nešla."

"Škoda, přicházíte o hodně." usmál se William.

"Hm. Ani bych neřekla. Zítra brzy ráno vyrazíme. Budete spát dole s posádkou." oznámila Roxi a usmála se. Nic neřekl, zvedl se, oplatil úsměv, ve dveřích nadzdvihl klobouk a odešel.

Celou noc Roxi přemýšlela o mapě a Williamovi. Myšlenky jí ale rušil hluk oslavujících pirátů. Noc byla chladná a nebe s hvězdami překryly mraky. Jediný, kdo postříbřoval hladinu moře byl Měsíc. Roxi vypila tři skleničky červeného vína a pak teprve šla spát. Než usnula, myslela na bratra.

Za plného slunečního svitu, bez zaklepání, vtrhl do Roxiiny kajuty William. Roxi se rychle probudila po prudkém bouchnutí dveří. William si ji prohlížel.

"Co tu chcete? Neumíte klepat." řekla s mírně naštvaným hlasem.

"Neřekla jste snad že vyrazíme brzy ráno?"

"No jo. Tak počkejte venku. Až se obléknu, můžeme vyrazit." Po těch slovech, jen v košili, vystrčila Williama z kajuty. Rychle se oblékla a vyšla ven. Po té vydala rozkazy a Raymond se stal prozatímním kapitánem, než se vrátí. Raymond vydal rozkazy a Roxi s Williamem vyšli.

"Kde chcete začít?" zeptal se Will, když stáli na náměstí.

"Jsou tu někde jeskyně?"

"Jo, třicet. Kde hodláte začít?"

"Která je ta nejnebezpečnější?"

"Támhle ta, ta úplně na špici hory."

"Prima, tak jdeme." usmála se Roxi a jak zavelela, tak Will šel.

Vyšli z města a před nimi se do výšky, až ke špici hor rozkládaly kamenné schody. Mimo schodů bylo vše porostlé zelení. Roxi a Will se zastavili a zadívali se na tu nádheru.

"Pokračujeme." Protla ticho Roxi a strčila jemně do Willa.

Cesta nahoru byla únavná, ale přesto si Roxi všímala okolní krásy a vdechovala vůni rozkvetlých květin. Sem tam postřehla i papoušky, jak prolétnou nad korunami vysokých stromů a nad palmami s kokosovými ořechy.

Po dvou nekonečně dlouhých hodinách se oba ocitli na samém vrcholu hory.

"Nádherný výhled, že?" užasla Roxi.

"Chodím sem často." Zkazil pěknou chvíli.

"Kudy teď?" zeptala se Roxi.

"Za mnou." zavelel Will a šel napřed. Cestou Will musel osekávat listy a trnitá křoviska, která stála v cestě.

Za pár minut došli k malému otvoru. "Tak až po Vás." oznámil William a ukázal na ten otvor.

"Sem? To si děláte legraci?"

"Ne, ale jestli se bojíte pavouků, tak tam radši nechoďte."

"Nebojím." odsekla a začala se soukat do tmavé díry. "Můžete!" zavolala na Willa, když už byla na druhé straně.

Willovi to šlo špatně, protože byl větší postavy. Náhle zpozoroval, že mu tu začíná být těsněji. A opravdu. Tunel se rozpadal, rychle tedy prolezl a měl to jen tak tak.

"Bezva. Právě jsi zazdil náš východ."

"My si tykáme?"

"Jo, od teď." řekla naštvaně a pospíchala, kam jí oči vedly. Will šel za ní, ale protože pak začala běžet, musel též.

Když se naštvaná Roxi zastavila, William do ní vrazil, protože zprudka zastavil.

"Au."

"Promiň." Pak ale oba zpozorněli. Byli ve velké síni a ze stropu visely kamenné rampouchy. Nebyly to krápníky. Část jeskyně zabíralo jezírko obklopené stromy s plody. Do jezírka přitékala a odtékala voda.

"No prima a žádný východ. Jediný, který tu byl, tak někdo zasypal."

"No to ne. Spadlo to samo. A kdybych lezl pomalu, zůstal bych tam." vyštěkl na ni Will.

"Omlouvám se ti." utrousila Roxi.

"To je dobrý." řekl mile a poplácal ji po rameni.

Pomalu se blížil večer a Will proto rozdělal oheň.

"Prima, sladká voda." pronesla nadšeně Roxi. Přišla k ohni, naklonila se k Willovi a s úsměvem povídá: "Jdu si zaplavat, tak se otoč." Will si tedy sedl zády k jezírku a díval se na praskající oheň a na odletující jiskřičky.

Když uslyšel šplouchnutí, nenápadně se otočil k jezírku. Roxi byla k němu otočená zády a její dlouhé vlasy se konečky dotýkaly hladiny vody. Jemně pootočila hlavu a podívala se směrem k ohni. Will sebou trhl a otočil se zpět. Hlavně, aby nebyl nápadný. Roxi se pousmála a dál se koupala.

Po půl hodině přiběhla celá veselá, protože si dopřála dlouhou příjemnou osvěžující koupel. "Nechceš jít taky?" navrhla Willovi.

"Tak jo." Zvedl se a šel se také osvěžit. Sundal si klobouk s šátkem, zul si boty, odzbrojil. Hodlal tam skočit oblečený. Roxi se podivila. William skočil po hlavě do vody v kalhotách a košili. Roxi se nestačila divit, a tak radši přiložila na oheň. Za chvilku se přiřítil William, celý mokrý a nesl v náruči ovoce, které Roxi neznala.

"Co to je?"

"Naše večeře."

"A to se dá jíst?"

"No jasně, kdo se tu narodil?"

"Ty." přikývla Roxi.

Will rozsekal ovoce na malé kousky a dodal: "Musíš si je oloupat."

"Tak jo, ale ty si vezmi první." řekla mu a čekala. Will snědl pár kousků a Roxi za chvíli potom také, když viděla, že je to opravdu jedlé. Nechtěla se ztrapnit a raději si počkala. To ovoce by neloupala.

Po večeři se chystali na spaní, a připravovali si svá místa. "Půjčím si kabát." oznámila Roxi Willovi a sahala pro kabát.

"To ani náhodou, ten kabát je můj." A vytrhl jí ho z rukou. "A jestli se sním chceš přikrýt, musíš se přitulit." dodal, přikryl se a nadzvedl kabát.

"Fajn." prohodila naštvaně a přisunula se blíž. Byla zima, kterou Roxi nezažila. Otočila se k němu zády a pomalu usínala. Will se k ní také otočil zády a pokoušel se usnout.

Ráno se jako první vzbudila Roxi a obličejem byla přímo proti Willovi. Rychle se odsunula a Will se probudil.

"Tobě byla v noci zima?" zeptal se Will a podíval se na odsunutou Roxi.

"Né, proč?" A předstírala, že nechápe.

"No, jen že si se ke mně tak v noci tulila."

"To si nepamatuji." řekla a šla se napít do jezírka. Postřehla, že to místo kudy voda odtéká je světlé, jakoby tam do toho tunelu svítilo slunce.

"Asi vím kudy ven." Otočila se s úsměvem na Willa.

"To já taky. Už od včera."

"A proč jsi mi to neřekl?"

"No, ty jsi mi zase neřekla, proč jsme sem vlastně šli." opáčil jí výčitku.

"No, něco tady patří mé rodině."

"Aha, a to?"

"No to nevím, bratr řekl, že mám najít nějaké srdce."

"Srdce…" zamyslel se Will. Z nenadání rychle vstal a chytil Roxi za ruku.

Když prošli zelení, která bylo okolo jezírka, Will konečně odpověděl na Roxiinu otázku: "Kam mě to vedeš?"

"Podívej, objevil jsem to, když jsem šel pro ovoce." řekl nadšeně a ukázal na stěnu jeskyně, na které bylo nakreslené srdce. Roxi opatrně přejela po kresbě a ucítila, že v té kresbě je nějaký otvor. Odstranila pavučiny a nečistoty. Pod nimi se nacházela malá díra ve tvaru srdíčka. Roxi se na to zadívala a po chvíli vyndala zpod košile řetízek se srdíčkem. Zasunula ho do otvoru a zapadlo tam dokonale. Trochu tam zaprasklo a kresba srdce se otevřela. Oba strnuli. Po otevření tam na podstavci byl zaprášený kámen ve tvaru srdce. Opatrně ho vyndala a utřela prach. Nebyl to obyčejný kámen. Byl to modrý diamant.

"Nádhera."

"Souhlasím." přikývla Roxi a schovala si ho do malé kapsičky u pasu. Náhle se kresba zavřela a řetízek se srdíčkem zmizel. Jeskyně se začala propadat.Oba se rozběhli k jezírku a skočili do něj. Proplavali tunelem a z nenadání spadli do velkého jezera, kam chodí místní lidé pro vodu.

Když posádka uviděla svou kapitánku, zajásala. Na rampě, která vedla na loď se loučila Roxi s Williamem.

"Tak se měj."

"Ty taky." řekli si a podali si ruce. Nemohli se od sebe oddělit. Za chvíli si padli do náruče a líbali se. Posádka zmateně koukala. Nikdo si je nedovolil vyrušit.

Až potom se ozval jeden opilý námořník: "Tak tu zůstanem nebo jedem nebo co?" Roxi a Will se přestali líbat a rozhlédli se po posádce.

"Vracíme se na ostrov." rozhodla Roxi a šla s Willem k sobě do kajuty naobědvat se.

K večeru dopluli domů na ostrov Makatea a tam se také usídlili. Stále se však vydávali na plavby za poklady. A posádka si zvykla na to, že neporoučí muž, ale žena.



BUDOUCNO V KOULI

15. září 2013 v 22:51 | Lola Kiss |  MY NOVELS Série Piráti
Psal se rok 1521, když se po pirátském ostrově Mored v městě Botes rozneslo, že nejvýznamnější tamní kapitán Jason, bratr Pierre a jejich posádka se rozhodli najít dávno ztracený poklad na neznámém ostrově beze jména.

Kapitán Jason byl vysoký statný dvacetiletý muž, celý oblečen do černého, s výjimkou bílého brka na klobouku. Jeho bratr byl o něco málo menší, ale skoro stejné postavy. Chodil také v černé, ale s bílou košilí.

,,Ráno za úsvitu připravíme loď k vyplutí." řekl zvýšeným hlasem kapitán Jason v pozdním večeru rozdováděné posádce. Všichni se zpili do němoty a jen stěží se doplazili do svých pokojíků v hospodě U Useknuté ruky.

Časně ráno, kdy slunce neosvětlovalo temnější část oblohy, námořníci nosili na loď různé potřebné suroviny, ale hlavně dělové koule. Při úsvitu se už na loď nosili jen zvířata, jako třeba kozy a slepice.

,,Kapitáne, kam pojedeme?"

,,No pojedeme tam, kde ještě nikdy nikdo nebyl, a to za ostrov Ztroskotaných lodí."

,,Ale tam přece nic není." řekl nechápavě starší námořník.

,,To je nesmysl." odpověděl Jason a spolu s Pierem, pak vydali rozkazy a odešli do kapitánské kajuty. Netušili však, že na druhé straně přístavu vyplouvá i druhá loď pirátského krále Krutého Yana se stejným cílem cesty, ztracený poklad.

Po několika mílých, když byl ostrov Mored z dohledu, upozornil malý tlustší námořník, že za nimi pluje loď Draken, Krutého Yana. Jason se podíval dalekohledem a přitom pohledu ihned křičel na posádku: ,,Připravte děla, honem! Okamžitě obraťte loď, fofrem! Bude bitva!" Námořníci si museli hodně pospíšit, protože loď Draken se k nim blížila velkou rychlostí. Stihli to, ale jen těsně. Po pár minutách, kdy obě lodě byly v zákrytu, oba kapitáni nahlas zaveleli: ,,Palte!!" Z obou lodí se začaly odlamovat malé kousky a postupně se zvětšovaly. Když ale dvě spojené koule zasáhli a zlomili hlavní stěžeň lodi Draken, přeskočila Jasonova posádka z lodi na loď a začala další fáze bitvy. Krutý Yan pak viděl to, co nechtěl. Jeho posádka neměla proti Jasonově žádnou šanci, a tak Yan odvedl svou dceru od kormidla do kajuty a schoval ji tam.

,,Nikam nechoď, zůstaň tu. Nikdo tě nesmí vidět."
"Ano otče, zůstanu tu." Odpověděla devatenáctiletá Valérie, ikdyž si v tu chvíli připadala jako sedmiletá. Schovala se tedy a malou skulinou se dívala ven, co se děje. Po chvilce boj utichl a Valérie si skulinu zvětšila, aby lépe viděla. Jejího otce tam drželi dva silní chlapi za paže a Jason na něj mířil pistolí.

"Tak a teď tě můžu zabít." řekl Jason. Po těch slovech vyběhla Valérie z úkrytu, postavila se před otce a nebojácně řekla: "Tohle ti nedovolím." A dívala se Jasonovi přitom přímo do očí. Jason sesunul ruku s pistolí a pozorně si Valérii prohlédl.

Valérie měla vysoké černé kozačky na podpatku, tmavě hnědé kalhoty, bílou košili s černým páskem, který zvýraznil její štíhlý pas a světle hnědé dlouhé vlnité vlasy. V obličeji jí nejvíce vynikly hnědé oči. Byla vysoká, drobné postavy.

"Kdo jsi?" zeptal se Jason.

"Je to moje dcera." promluvil do ticha Yan.

"Neměla jsi sem chodit." řekl Yan káravě Valérii.

"Ale tati…"

"A dost!" utnul jejich rozhovor Jason. Yan i Valérie na něj pohlédli.

"Tak to je ta slavná dcera Krutého Yana, krále pirátů. Hm…" poznamenal ironicky. "Tak, slečinku dceru odveďte k nám do podpalubí, kde si bude moci prohlédnout vězení. A jejího milovaného tatíčka se zbylou posádkou, odešleme v člunu zpátky na ostrov." řekl Jason.

"A co s lodí bratře?" zeptal se Pierre.

"Ke dnu s ní." Uumál se kapitán Jason. A jak řekl, tak se také stalo. Pierre vydal rozkazy, aby se obě posádky přesunuli na vítěznou Jasonovu loď. Po nabití děl se loď Draken přibližovala ke dnu.

"Tak spusťte čluny a poražená posádka si může nastoupit."

"A co moje dcera?" zeptal se s obavou Yan.

"Ta tu zůstane s námi. Tak sbohem."

"Ne, nashledanou." řekl Yan, právě, když čluny dopadli na klidnou mořskou hladinu.

Uplavali dlouhou cestu než jim malé čluny úplně zmizeli z dohledu.

"Odneste do vězení oběd." nařídil Pierre a Jason to odsouhlasil. Pierre vydal rozkazy a šel za Jasonem do kajuty. Za okamžik se za nimi přiřítil námořník s obědem pro zajatkyni.

"Co je?" ptal se Pierre.

"Zajatkyně vzkazuje, že máte jít po prkně."

"Tak nic nebude jíst!" rozčílil se Jason a dál obědval s Pierrem.

"Víš, že na palubě máme dvě ženy?" začal rozhovor Pierre.

"Jak to?! Já vím jen o jedné, o té Valérii."

"Aha. No ale v posádce je taky ještě jedna, jmenuje se Scarlett a je úžasná. Má zrzavé vlasy, zelené oči a umí to výborně s mečem. Sice není moc vysoká, ale je štíhlá."

"Se ti líbí, viď?" dobíral si ho se smíchem Jason.

"Ale jó, něco spolu máme." usmál se Pierre a zmlkl.

Noc byla klidná, jen občas vítr zdvihl velké vlny. Na tmavě modré obloze vynikaly jasné hvězdy s Měsícem.

"Kapitáne, kapitáne! Narazili jsme na nějaký ostrov, tam před námi. V noci jsme minuli ostrov Ztracených lodí, asi jsme už tady." hlásil vzrušeně námořník.

"No nevím. Co myslíš Jasone?" odpověděl Pierre a zadíval se na táhlý ostrov před nimi.

Po chvilce mlčení vydal Jason rozkaz: "Připravte čluny, jedeme na ostrov." Nadšení námořníci hlasitě provolali souhlas a nasedali do člunů. Z posádky zůstalo na lodi jenom osm mužů. Museli dlouho pádlo. Loď kotvila na moři daleko od pevniny.

"Tak, a co teď?" zeptal se Pierre, když všichni stáli na kamenité pláži.

"Půjdeme podél pobřeží, dokud nenajdeme vstup do těch skal." A tak tedy šli. Cestou nacházeli krabi, mušle a drobné barevné kamínky.

"Vidím skulinu!" zavolal Mike, muž, kterého posádka docela poslouchá. Všichni se nahrnuli okolo něj a dívali se za nataženou rukou.

"Tak jdeme." řekl kapitán a ostatní šli za ním v řadě za sebou.

Když vyšli ven, koukají, pusy otevřené. Před nimi se rozprostíral skálový labyrint.

"Tak vyrazíme tudy." přikázal Jason a vydali se první chodbou, co byla naproti nim. Stáčela se různými směry a pro piráty se zdála nekonečně dlouhá s dvoumetrovou hradbou.

"Končí to vůbec někde?" ozval se zoufalý a zároveň rozčilený námořník. Žádná odpověď.

Po chvilce Jason zastavil posádku a povídá: "Abychom se rozhlédli, postavíme dva chlapi na sebe. Já budu první a na sebe vezmu Rosse." Ross byl malý tlustý námořník. Jen co to dořekl, Ross k němu přistoupil, Jason ho zdvihl a všichni s napětím čekali, co řekne.

Za pár minut slezl dolů a říká: "Pojďte za mnou, už vím správný směr." Malý námořník běžel první, za ním kapitán, Pierre, Mike a nakonec ostatní posádka. Kolem nich se míhaly zvláštní útvary skal, na nich podivné malby s nápisy a občas tam byly i kosti zvířat.

"A jsme venku." Ohlásil s úlevou Jason, ale pohled se mu zastavil na propasti vyplněné lávou, přes níž vedl jen chatrný most.

"Přes ten most nepůjdeme, že ne?" ptal se námořník.

"No, jiná cesta tu není nebo ty ji snad vidíš?"

"Ehm…ne." Přiznal námořník a pousmál se. "Tak jdeme." Vyzval je Pierre a vyrazili. Most se s nimi pomalu pohupoval a někteří každou chvíli vykřikovali: "Už to s námi padá!"

Konečně všichni přešli v pořádku a Jason si oddechl. "Tak tu máme nějaký vchod, takže tam půjdu já a Pierre, vy ostatní tu počkáte. Rozumíte?"

"Ano." A tak posádka čekala venku před zarostlým vchodem.

Jason a Pierre procházeli tmavou úzkou uličkou, když náhle Jason řekl: "Stůj!"

"Co je?"

"Sehni se." Pierre se sehnul a uviděl díry ve zdi.

"Díky brácho."

"Od toho starší bráchové jsou, ne?"

"Polezeme po stěně." usoudil Pierre. Oba se k sobě otočili zády a začali šplhat. Po chvilce se ozval Pierre: "Už můžem dolů." A oba slezli. Před nimi byla velká kruhová síň a uprostřed malá křišťálová koule na podstavci.

"Páni, pěkný, ale co to vlastně je?"

"No asi to bude nějaká koule."

"To bych asi nepoznal." rozesmál se Pierre a za chvilku se k němu přidal i Jason.

"Jdem pro ni." Jakmile Pierre stoupl na první schod, osvětlila se jim celá místnost. Ke čtyřem dveřím na zdech místnosti, vedly čtyři úzké cestičky, které se spojovaly u koule. Pod nimi byly vysoké kůly ořezané do špičky. První cestička byla u schodu, na kterém stál Pierre s Jasonem. Kulatou síň také tvořili lidské kostry zapuštěné ve zdi.

"Vezmeme kouli a pryč odtud."

"Souhlasím, není to tu zrovna moc pěkné na pohled."

Jason vzal kouli a Pierre promluvil: "Tak, které dveře to budou. Asi ty, kterými jsme přišli."

"Jo to beru." Náhle zapraskalo kamení a lidské kostry oživly.

"Kruciš, asi je na čase vypadnout."

"Dobrý nápad." A tak začal boj s kostlivci. Probojovali se k prvním dveřím, vklouzli dovnitř a oddechli si.

"Není tu nic vidět."

"Na něco jsem šlápl." pronesl do tmy Pierre. Na to uviděli oba před sebou dvě žluté oči.

"Ssss…" ozvalo se odněkud ze tmy.

"A honem pryč!" zvolal Jason a už byli za dveřmi. Tam zase nastal boj a další dveře. Opět byla za dveřmi tma. Jason udělal první krok a rozsvítili se pochodně na stěnách.

"Jdeme." řekl a oba drželi v rukách kordy, připravení na možné hrozící nebezpečí. Po chvilce dorazili na končící chodbu. Oba se zastavili opřeli se o zdi chodby a přemýšleli, co dál. Náhle se Jason rozběhl proti zdi, která ukončovala chodbu. Pierre zprvu nechápal, ale pak se podíval na pochodeň, na které se pohyboval plamen. Pochopil. Za zdí je vzduch. Když se do toho oba pořádně opřeli, prorazili stěnu.

"Kapitáne?" uslyšel Jason. Jason a Pierre prorazili druhý zapečetěný vstup do kulaté síně, který byl schován pod několika vrstvami lezoucích liánů a různého plevele.

"Vracíme se na loď." poručil Pierre.

Jasonova loď se kolíbala po vlnách zpátky do města Botes, odkud vypluli. "Až tam budeme, můžete se jít pobavit do hospody U Useknuté ruky." Celá posádka souhlasila.

Loď právě zakotvila v přístavu a posádka se hlučně vylodila. Pierre pozval Scarlett na panáka a šli spolu ven. Jason zůstal na lodi sám.

Ve své kajutě měl připravenou večeři. Vzal lucernu a šel dolů do věznice. Potichu si stoupl na schody tak, aby dobře viděl na Valérii a pozoroval ji. Seděla na prázdném sudu a pokoušela se stáhnout z ruky pouta.

"Tohle ti nepůjde." vypravil ze sebe Jason místo pozdravu. Valérie sebou trhla a podívala se svýma hnědýma očima vzhůru. Jason sešel dolů. Valérie mlčela a otočila se k němu zády.

"To si na mě naštvaná kvůli otci?" začal přátelsky.

Žádná odpověď.

"Nemáš hlad?" mluvil dál. Neotočila se a jen slabě kývla hlavou, protože už dlouho nic nejedla.

"Odemknu tě, ale žádné hlouposti." Opět beze slov jemně kývla. Vzal pověšené klíče ze zdi, lucernu položil na bednu s nářadím. Očima sledoval Valérii a pomalu odemykal. "Tak pojď." vybídl ji a zavřel za ní dveře.

V kajutě před ni položil talíř s večeří. Zvedla k němu spoutané ruce. "Ne. To nepřichází v úvahu, nemohu něco riskovat."

"Prosím." řekla a podívala se mu zpříma do očí. Přikývl a klíčkem ji sundal pouta.

"Díky." prohodila Valérie.

"No, jak ti chutná?" zeptal se poté, co Valérie polkla první sousto.

"Ujde to." Jason se pousmál a mrkl na ni.

"Nemáš tik v oku?" zeptala se žertovně. Neodpověděl, ale usmál se.

"Můžu odejít?" Jason se zamračil.

"To si děláš legraci?"

"Ani v nejmenším." Zvedla se rychle od stolu, popoběhla ke dveřím, vzala za kliku a nic. Bylo zamčeno. Jason zachrastil svazkem klíčů.

"Dej je sem!" A vrhla se mu po ruce.

"Nedám." Schoval ruku s klíči za záda.

"Dej sem ty klíče!" Jak chtěla ty klíče, vypadalo to, jako by Jasona objímala. Po chvilce to už Jasona nebavilo, a tak ji chytil okolo pasu, aby se nemohla hýbat.

"Dáš mi ty klíče?"

"Ne."

"Fajn." řekla a vymanila se mu ze sevření.

"Chceš tady zůstat nebo jít zpátky do cely?" zeptal se nečekaně Jason.

"Já….Zůstanu tu."

"Ok." Sedli si zpátky k večeři a probírali, kdo kde bude spát.

"Já na posteli a ty na tam na té pohovce, ale nic nezkoušej."

"Tak platí." Zasmál se Jason a zvedl ruce nahoru, jako kdyby měla zbraň. Potom oba dovečeřeli.

Jason se uvelebil na pohovku a dal si klobouk na hlavu.

"Nešmíruj." oznámila mu Valérie, a svlékla si boty a kalhoty. Nechala si jenom košili.

"Nekoukám." ozvalo se zpod klobouku.

Sluneční paprsky osvětlovaly tmavě modrou oblohu ve chvíli, kdy se posádka vracela na loď. Pierre se rozloučil se Scarlett, která šla za ostatní posádkou a pak se vydal za Jasonem. Bez zaklepání vešel dovnitř. Než stačil něco říct, Jason na něj vyštěkl: "Potichu." A ukázal na postel, kde spala Valérie.

"Pojď ven." řekl Pierre. Když zaklaply dveře, Pierre na něj spustil: "Co ta tady dělá? Vždyť přece nesnášíš jejího otce nebo se pletu?"

"Otce nesnáším, to máš pravdu. Ale ona není on."

"Co s ní budeš dělat?" "

To ještě nevím. Vyplujeme na moře." povídal Jason a Pierre začal poroučet ospalým námořníkům, kteří nechtěli vylézat na začínající pražící slunce.

V pravé poledne se loď dostala daleko na moře. Posádka se shromáždila na palubě a čekala na kapitána. V čele posádky stál Mike.

"Co potřebujete?" řekl Jason.

"Chceme vidět ten poklad, který jsi odnesl z toho ostrova."

"Tak dobrá." Kývl hlavou Jason a šel do své kajuty, kde stále ještě spala unavená Valérie. Vyšel ven a nesl malou černou krabičku. "Tak tady to je a podal jí Mikeovi. "To je ten poklad." dodal s úsměvem Jason.

"Děláš si legraci?"

"Ne." řekl vážně Jason.

"Co s tím?"

"No, když chceš vědět, třeba co se stane, když chceš přepadnout loď."

"Aha."

"Tak se můžeš projít po prkně." řekl mu Mike a ukázal prstem na moře.

"Zapomněl jsi na poslední pirátský zákon, vyjednávání."

"No." souhlasil Mike. A tak začali debatovat. Dohodli se, že propustí Jasona, Pierra, Valérii a Scarlett, která řekla, že chce jít taky. Po těch lovech všechny čtyři přivázali ke stěžni a pluli k ostrůvku Zrady, na kterém všechny vysadili. Jason šel jako poslední, a než skočil tak se usmál. Mike to nechápal. Odsouzený na smrt se přece neusmívá.

Valérie, Scarlett s Pierrem seděli na ostrově a dívali se, jak Mike odplouvá s Jasonovou lodí.

"Co je tu k smíchu?" zeptala se nechápavě Scarlett.

"Tys to věděl, že jo? Díval ses do té koule. Je to tak?" řekl Pierre, protože mu vše došlo.

"Jo. Je to tak." přiznal Jason. A pověděl jim, co všechno viděl. Mike skončí oběšen.

Další den hned na to, přijel na ostrov Zrady Valériin otec, Krutý Yan. Nejdříve chtěl dát bratry se Scarlett pověsit, ale Valérie se za ně přimluvila.

Všichni pak spolu odjeli na ostrov Mored do města Botes. Pierre a Scarlett si koupili hrad u pobřeží, hned vedle zámku Jasona a Valérie. Jason se stal nástupcem po Krutém Yanovi.


Cecily von Ziegesar

15. září 2013 v 19:22 | Lola Kiss |  Spisovatelé
Všichni víme, že seriál super drbna je založený na knižní sérii, co ale nevíme je, že je zcela jiná! Netušila jsem, co čeho se to ženu, když jsem se rozhodla pro koupi prvního dílu Kdo jiný než ty. Serena má staršího bratra, Blair není rozmazlený jedináček, a Nate miluje obě dívky a nemůže si vybrat mezi Serenou a Blair. A tím to teprve začíná. Vanessa studuje na Constance Billard, kde se seznámí se Serenou a Blair. Chuck je kamarád Dana Humpreyho a Jennyinou hlavní starostí jsou prsa. Jejich ptec není frontmanem skupiny Lincoln Hawk, nýbrž anarchistický spisovatelem, který nemá žádný vkus na oblékání!

Pokud máte rádi gossip girl jako já, nečtěte to! Myslím, že příběh se odvíjí v podstatě podobně jako v knize - Serena a Blair mají rádi Nata, ale koho si on zvolí? -, ale jinak se seriál od knižní předlohy odklání. Je to dobře nebo ne?

Moje přečtené knihy ze série
1, Kdo jiný než ty
2, Líbej mě
3, Ty víš, že mě miluješ
4, Nechci víc než všechno

Po jednom roce, víte více

15. září 2013 v 19:07 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Bude tomu už víc jak jeden rok, kdy jsem zažila novou zkušenost - vysokou školu. Šla jsem tam s úsměvem na rtech a s takovým nadšením, které by dokázalo zapálit i les. Jenomže jak praví jedno moudré přísloví: Všechno není takové, jak se nám na první pohled jeví.

Víte, najít si kamarády, není pravidlo číslo jedna, právě naopak. Jako první pravidlo by se mělo uvádět: připravte se na Arktidu! Vysoká škola není jen o večírcích na koleji nebo skupinových sezeních v knihovně, kde opisujete úkoly jeden od druhého. Je především o lidech, kteří se na vysoké škole vyskytují na pozicích profesorů a profesorek. Pokud máte to štěstí a kápnete na ty "dobré", gratuluji vám. Já jsem takové štěstí neměla, protože i přes určité zdvořilé chování, vás stejně mohl přepadnout nevítaný pocit, že s vámi mluví povýšeně.

Kamarádka J mi vyprávěla, že se na škole setkala s velmi mladou profesorkou K, která jí dávala okatě najevo, co si o ní myslí. Nebyly to zrovna pěkné věci, které mi J svěřila a nerada bych je opakovala.

Znám jednoho skvěle pracujícího počítačového technika, který studoval na stejné univerzitě jako kamarádka J, ale jiné fakultě. Kamarád O studoval pod vedením staršího profesora O, a neměl to zrovna lehké. Profesor O nemá žádnou odbornou kvalifikaci pro svoje zaměření, takže se často dopouštěl chyb a neuměl látku pořádně vysvětlit.

Oba moji přátelé na vysokou školu vzpomínají dobře, jen dokud se nezmíní o pedagogickém sboru. Věřte mi, že tolik sprostých slov v jedné větě by nepoužil ani dlaždič.

Jeffery Deaver

15. září 2013 v 18:04 | Lola Kiss |  Spisovatelé

Na začátku třetÍho ročníku gymnázia, tedy před pár lety jsem se seznámila s dalším odvětvím literatury - detektivkami. Musím se přiznat, že jsem byla z počátku skeptická, ale kniha Příští oběti, mě dostala do kolen. Je to zábavné, je to napínavé a nikdy nemůžete dopředu odhadnout, co se stane. Deaverova tvorba by se dala popsat mnoha slovy, takže se nebudu již dále rozepisovat samé superlativy. Nechám. abyste se také mohli pokochat jeho slovním uměním.

Na mé doporučení bych mohla uvést:

1, Příští oběti
2, Sběratel kostí
3, Tanečník
4, Prázdné křeslo
5, Kamenná opice
6, Iluze
7, Dvanáctá karta
8, Hořící drát
9, Pokoj smrti
10, Sběratel kůží






Richelle Mead

14. září 2013 v 19:13 | Lola Kiss |  Spisovatelé
Někde je těžké se soustředit na světovou literaturu, která zahrnuje čtení mezi řádky. Věřte mi, vím to. Strávila jsem povinnou četbou čtyři roky, ne-li více a mohu vám odpřísáhnout, že neexistuje nic lepšího než četba pro volný čas. Každý se potřebujeme odreagovat a nechat svět kolem nás na malý moment vyšumět.

Jedním z mých oblíbených autorů je Richelle Mead. Žena, která vás svými příběhy dokáže upoutat a dát vám důvod, proč byste tu knihu měli vzít do ruky a přečíst.

Vybrala jsem knižní série, s kterými jsem měla tu čest sědět večer u ohni v krbu a poslouchat praskání dřeva...

Série Vampire Academy
1, Vampýrská akademie
2, Vampýrská akademie 2 - Mrazivý polibek
3, Vampýrská akademie 3 - Stínem políbená
4, Vampýrská akademie 4 - Krvavý slib
5, Vampráská akademie 5 - Spoutáni magií
6, Vampýrská akademie 6 - Poslední oběť

Série Bloodlines
1, Pokrevní pouta
2, Pokrevní pouta 2 - Zlatá lilie
3, Pokrevní pouta 3 - Indigové kouzlo
4, Pokrevní pouta 4 - Ohnivé srdce
5, Pokrevní pouta 5 - Stříbrné stíny
6, Pokrevní pouta 6 - Rubínový kruh

Série Succubus
1, Sukuba 1 - Trápení
2, Sukuba 2 - Na vrcholu
3, Sukuba 3 - Sny
4, Sukuba 4 - Žár
5, Sukuba 5 - Stíny
6, Sukuba 6 - Odhalená

Jak jsem vyhrál válku - Patrick Ryan

14. září 2013 v 18:52 | Lola Kiss |  Taháky na literaturu
Autor: Patrick Ryan
Dílo: satirická próza zaměřená na druhou světovou válku

Psáno z pohledu úslužného poručíka Goodbodyho z britské armády, který se snaží navrátit do své dvanácté čety Čtvrtého mušketýrského důstojnost a vznešenost. Samozřejmě se mu to nedaří a jeho naivita skýtá četné možnosti pro pobavení.

Poručík Goodbody pracoval jako účetní, a narukoval s jediným cílem: pomáhat a chránit vlast. Odmítá si připouštět, že by válka mohla znamenat jen válčení o pití a snadné navazování vztahů s ženami lehkých mravů.

Nejprve se s ním potkáváme, když líčí svůj postup v armádě, podle něho za své výborné výsledky. Pravdou zůstává, že si ho přehozovali z jednoho oddělení do druhého, neboť objevil vždy nedostatky. První nedostatek objevil ve výplatní listině, kde bylo uvedeno více mužů než je v skutečnosti - velitel si přivydělával bokem. Druhý nedostatek zahrnoval skladníka, který zásoboval nejen vojáky, ale i svou domácnost. Třetí nedostatek zaznamenal Goodbody v kuchyni, kde si kuchař odkládal jídlo i pro svou domácnost. A tak se voják Goodbody dostal do důstojnického kurzu a stal se z něho poručík, který svými dlouhými proslovy a postoji k válce dováděl "své vojáky" - dle jeho slov - k šílenství.

Goodbody procestuje Afriku, Řecko, Francii a Německo. K jeho smůle se mu pokaždé stane něco nemilého, př.: Goodbody měl v Řecku osvobodit nemocnici od naléhání ELASu, řecké organizace, která neustále vyprovokovávala nepokoje. Odhodlaně se vypravil i se svými muži za cílem, ale cestou se ztratili, protože místní malí kluci jim měnili značky. Když se konečně probojoval se svými muži do nemocnice, zjistil, že v nemocnici panuje klid a nikde nejsou žádné uvězněné sestřičky. Ukázalo se, že vrchní sestra je velmi rázná dáma a rychle ho vypoklonkovala ven, stejně tak jako velitele ELASu.

Postavy: poručík Goodbody, vojín Drogue a Clapper, desátník Hink, seržant Transom