Vlak

4. července 2018 v 20:39 | Lucka Šišková |  Moje téma týdne
Měla jsem v plánu velké věci. Jednou z nich bylo i stát se lékařkou. Chtěla jsem se stát praktickým lékařem. Měla jsem tu představu od dětství a taky jsem se hlásila medicínu. Jenomže za velkým snem stála taková malá drobná chybička. Nesnesla jsem pohled na krev. Nevadila mi moje vlastní, ale jakmile se dědovi spustila krev z nosu, ucítila jsem ten těžký kovový pach a málem letěla objímat záchodovou mísu. No, tolik k práci v bílém plášti coby doktorka.

Pak jsem pomýšlela na antropologii. Chtěla jsem se stát uznávanou odbornicí jako Temperance Brennanová. Našla jsem si obor na univerzitě v Brně. Měla jsem shromážděné materiály, učila jsem se latisnké názvy kostí, věnovala jsem tomu hodně času. Záleželo mi na tom. Jenomže přišel na řadu rozhovor a vedoucí antropologického oddělení v muzeu v Plzni. Hezky mě vyvedla z omylu. v televizi hodně kecali, a prosadit se v tomhle oboru, navíc kdybych začínala v Čechách by bylo nemožné. Školu bych vychodit mohla, ale jaké bych si našla zaměstnání? No, zaklapla jsem další krabici.

Vyzkoušela jsem si rok na pedagické fakultě, ale učitelkou bych být nemohla. To jsem věděla hned. Chemie mě bavila, biologie nebyla špatná, ale nebylo to ono. Nechtěla jsem ztrácet čas něčím, co bych nedělala ráda. Přeskočila jsem jinam.

Vystudovala jsem sociální práce a speciální pedagogiku. Myslím, že tady jsem toho našla nejvíc. Odborníci, praxe, prezentace. S diplomem jsem se pustila do práce. První zaměstnání. První probuzení. Šéfka, co se neumí postavit za vlastní oddělení a pracovní náplň se sociální práce dotýkala okrajově. Po půl roce, kdy vztahy eskalovaly jsem si vyhlídla další jízdenku.

Tentokrát jsem vystoupila v hotelu jako recepční. A jsem tady doposud. Plány? Udělat si státnice z jazyka a počkat, až se objeví možnost dálkového studia. Obor? Hm, pokud bych se chtěla pohybovat ve vzdušných zámcích, zeptala bych se, jako vzdělání musí mít pro MPSV? :-P
 

Soužití je někdy peklo

4. července 2018 v 20:22 | Lucka Šišková |  Ošklivá pravda
Už to budou dva roky, kdy jsme zažily se setřenicí Marci hádku mezi babi a dědou.

Tenkrát jsme odjeli všichni na chatu na Šumavu do malé vesničky. Chata naštěstí stojí v lese a kousek od řeky. Pokud byste tu vesničku hledali pomocí GPS, můžu vám garantovat, ža ta mrcha vás navede do vesnice nad tou naší. :-)

Každopádně jsme s Marci seděli u stolu pod slunečníkem a hrály žolíky. Kdo vyhrával, to už říct nedokažu. Babi se s dědou znovu pohádala - kvůli čemu ví jen oni dva. Byla to ošklivá hádka, kdy na sebe křičeli. A jak to tak bývá, babi dědovi vmetla všechno do tváře - i co se odehrálo před lety. Promlčecí doba moc nefungovala.

S Marci jsme se na sebe podívaly a raději zašly dovnitř do chyty na verandu. Pokračovaly jsme v hraní a bylo to zbytečné, protože jsme viděly, že děda si šel klidnit nervy někam do lesa s lopatou. Babi na něj něco volala.

Najednou jsme si uvědomily, že je venku podezřelé ticho. Vykoukly jsme ven, ale neivděly jsme babi ani dědu. Kde byli?

Babi většinou venku okopávala jahody, nebo s motyčkou rejdila mezi kompostem. A teď nic...

Nakonec jsme se na sebe podívaly a nevím, která z nás to řekla. Možná jsme si obě vzpomněly na to samé - děda s lopatou.

"Asi jí šel zakopat."

Vyprskly jsme smíchy. Jakmile jsme však vyšly ven, hledat je, babi se vesele koupala v řece.

RV - 1

1. července 2018 v 21:35 | Lucka Šišková |  MY NOVELS
Vrátili se. Trvalo to celých osm let, ale vrátili se. Museli se vrátit do rodného domu, protože se jejich matka zbláznila. Rozhodla se odkázat celý majetek nějaké cizí holce. To nemohli dovolit.

Štěrk zachroupal pod koly sportovního auto a kousky odlétly až na trávník, když auto prudce zabočilo a zastavilo před vchodem.

"Tak co myslíš, jak dlouho potrvá, než ji budeme zase nenávidět?"

"Hned jak ji uvidíme."

Oba bratři zavřeli dveře a vystoupali po schodech na verandu. Letní dům patřil k těm největším v téhle oblasti. Co natom, že by tu ani jeden z nich nebydlel. Dům patří rodině. Ne, najké cizačce. Bůh ví, koho se ta jejich potřěštěná matka ujala.

"Pánové, to je doba, co jsme se viděli naposledy." Ve dveřích stála přátelská tvář. Správce domu, jejich oblíbený kamarád z dětství.

"Ahoj, Eduarde." pozdravili bratři unisono a ušklíbli se na sebe. I po těch letech jim vadilo, že jako dvojčata mají hodně společného. Kromě vzhledu i hlas, vystupování a smysl pro obchod. Lidé je rozeznávali jedině díky očím.

"Maxmiliáne." Eduard si potřásl rukou s vysokým, hnědookým mužem. Byl přesnou kopií svého otce.

Pak přesunul pozornost na druhého hosta s modrýma očima. Modrýma očima jako jejich matka. "Richarde."

Eduard je pustil dál a všiml si, jak se oba mladí muži rozhlíželi. Změnilo se hodně věcí, a nebyl to jen nábytek.

Kdyby tak jen tušili.

"Kde je?" zeptal se Richard a zastavil se u křesla.

"Madam je na zahradě. Půjdu jí oznámit, že jste přijeli." Eduard se vzdálil a doufal v zázrak.

Bratři se posadili na pohovku pod okny a čekali. V tomhle domě trávili každé léto, než jim zemřel otec. Vypadalo to stejně, ale ani jeden nedokázal říct, co bylo jinak.

----

"Angeliko? Mladí pánové právě přijeli." Eduard sledoval drobnou ženu zabalenou v dekách. Bál se, že to bude jeden z těch dní, kdy se její nemoc bude ozývat nejhlasitěji.

"Oba?" Angelika se na loktech podepřela a dívala se na francouzské dveře do domu. Čekala, že je spatří. Jakoby je mohla silou vůle přimět vyjít ven.

Eduard udělal krok vpřed a ukázal rukou. "Mám-"

"Ano." Neodtrhla pohled od dveří.

Eduard pokýval hlavou a vracel se zpět do obývacího pokoje. Kdyby tak jen mohl promluvit, a vyplnit oběma mladým mužům tu mezeru osmi let.

Přišli. Jsou tady. Angelika se nemohla ani nadechnout. Tak dlouho čekala, než za ní její milovaní synové přijdou. Až pochopí, co se stalo. Až jí přestanou dávat za vinu smrt jejich otce.

Rozklepaly se jí prsty. Rozčileně si sevřela ruku a schovala ji pod deku. Chtěla uniknout tomu, o čem věděla že přijde. Chtěla, aby nemoc zmizela stejně jako její ruka pod prošívanou přikrývkou.

----

"Čeká na vás v zahradě. Přinesu vám tam občerstvení." Eduard jim pokynul a odešel. Spíš utekl do kuchyně, nechtěl vidět ten pohled, až zjistí, co se s jejich matkou stalo. Nechtěl jim dávat za vinu nezájem o její osobu. Byla jejich matka a oni měli vědět, jak se jí daří. Měli jí zavolat, navštívit. Jenomže neudělali nic z toho. Celých osm let.

----

Max a Richard šli vedle sebe a sledovali všechno. Hltali očima všechny detaily - nové květiny, nové stromy, ta stará houpačka na stromě. Dívali se kolem sebe, ale odmítali se dívat jejím směrem.

Angelika se na ně nemohla vynadívat. Schovávala si jejich fotografie celých osm let, kdy je neviděla. Měla je schované v krabici vedle postele. Krabice byla ohmataná z denního používání, už se jí začínaly drolit rohy.

"Moc ráda vás vidím." Agelika se usmívala a nemohla se na ně vynadívat. Oba byli tak krásní. Kdyby tak mohla, oba by je sevřela v náručí. Jenomže nemohla. Nemohla se k nim dostat. Nohy ji přestaly poslouchat jako první.

"Přišli jsme si s tebou promluvit." Max. Max byl o dvě minuty starší.

"Chceme vědět, cos to provedla." Richard si nebral servítky. Teď se jednalo rodinný majetek. Obchod.

Angelika se stáhla, jako by ji uhodil. Cukla sebou a schoulila se. "Posadíte se?" Tentokrát se jí hlas třepal.

Max a Richard se na sebe podívali a sedli si naproti ní. Stůl tvořil bariéru, kterou nechtěl ani jeden z nich překročit.

Dívali se na svou matku a v hlavách jim šrotovalo. Co se sakra stalo?

Angelice v očích zaplálo. "Jedná se moji závěď? Je to tak?" Na vteřinku se jim před očima objevila mladá, ohnivá matka.

"Ano. Jak můžeš někomu cizímu dávat, co by mělo zůstat v rodině?" Max se narovnal a působil hrozivěji než si připouštěl.

Angelika ho sledovala a nemohla tomu uvěřit. Tolik se mu podobal. Vypadal přesně jako on, oba dva. Oba jsou jeho věrnou připomínkou. Doufala, že se mu pouze podobají zevnějškem. Nechtěla, aby byli-

"Nemáš nám k tomu co říct?" Další rána pod pás, kterou Angelika rozdýchávala. Jejich otec se na nich podepsal mnohem víc, než tušila. Než si odmítala připustit.

"Andrej nám řekl, žes-"

"Že jsem přepsala tento dům na jistou mladou dívku. Ano."

"Proč?" zeptali se oba najednou.

"Je to můj dům. Vždycky byl. Patřil mojí rodině. Postavili ho prarodiče. Je pouze na mě, co s ním udělám."

Eduard se vrátil právě včas, aby zaslechl poslední slova. To snad ne. Ať to není kvůli penězům.

"Takže jako tvoji synové do toho nemáme co mluvit?" Max se naježil a pro Angeliku to byla další rána.

"Pánové, ty by stačilo." Eduard se na ně podíval tak přísně, že to oba vyvedlo z rovnováhy. Zaraženě ho pozorovali a nechápali. Co se to tady děje?

"Chci jít domů." Angelika vypadala tak maličká, že by klukům nejradši zase nasekal na zadek. Jako tenkrát, když si půjčili zahradní traktor a napálili to do stromu. Jenomže teď už to nemůže udělat. Teď jsou dospělí.

Eduard obešel altánek a vytáhl křeslo. Angelika odložila deku a nechala Eduarda, aby jí pomohl s přesunem na vozík. Sílou v rukou neměla jako dřív. Nechtěla být venku, nechtěla se dívat, jak ji budou oba litovat. Nechtěla slyšet další odsuzování. Nechtěla se na ně podívat a vidět, jak jí pohrdají. Nenávidí. Litují ji.

Eduard ji v tichu odvážel k domu a soptil.
 


Jarmark marnosti - William Makepeace Thackeray

16. června 2018 v 15:38 | Lucka Šišková |  Beletrie
Co neodhalí film, to dělá kniha přímo ukázkově. Jak pěkně je všem vidět do karet. Na nikom nezůstane nitka suchá. Všechno vyjde na světlo.

Upozorňuji tedy "vlídné čtenáře" předem, že jim budu vyprávět o srdceryvném padoušství a spletitém a přitom, doufám, i zajímavém zločinu. Ručím vám za to, že moji padouši nejsou žádní jelimánkové!
- W. M. Thackeray -

Jarmark marnosti (Vanity Fair, 1848) od Williama M. Thackerayho je kronikou osudů několika rodin. Jak podotkl sám autor, je to román, který nemá hlavního hrdinu. Autor svěřuje svoje názory a popisuje místa tehdy (r. 1810 +) a nyní v současnosti. Promlouvá o postavách a vysvětluje jejich činy. Jestli se někdy stavěl na jejich obhajobu? Ne. Vysmíval se? Ano.

1.díl
Ze soukromé školy slečny Pinkertonové odchází dvě kamarádky. Jedna mladá dívka Amálie Sedleyová z bohaté rodiny, poslušná, tichá, milá a velmi citlivá. Druhá dívka je jejím opakem, Rebeka Sharpová, dcera malíře a baletky, která se vychovala sama a svět bere jako místo, kde si vše musí získat lstí. Jak sama často prohlašovala - nemá nikoho, kdo by to udělal za ní. Ona je chudá sirota, nemá rodinu, co by se za ni postavila. Darwin by měl radost.

Vážená slečna Pinkertonová s orličím nosem a s turbanem na hlavě, statná jako granátník, vládkyně až dosud nezdolná...
- sl. Pinkertonová -

Amálie se vrací domů za rodinou a poprosila Rebeku, aby u nich na pár týdnů zůstala. Amálie jako zabezpečená slečna zůstane doma, ale Rebeka má slíbenou práci guvernantky v domě Crawleyvých. Jakmile však Rebeka zjistí, že domů přijede Amáliin o dvanáct let starší bratr Josef Sedley, změní názor na práci guvernantky. Jejím cílem se stalo uhnat Josefa. Prodloužila si pobyt u nových přátel. Všem je Rebečino snažení očividné. Z Josefa si rodina tropí žerty kvůli jeho obézní postavě a křiklavé, výstřední módě. A pak si z něj začnou utahovat i kvůli Rebečině nadbíhání.

Projeví-li jen drobet náklonnosti, hned před nimi padají muži na kolena, ať jsou třeba staré a ošklivé.
- Rebeka Sharpová -

O Amálii se uchází mladý Jiří Osborne, který chce vždy to, co se nejvíc třpytí. To, co chtějí všichni, ale jako jediný to musí získat. Jejich otcové kdysi dávno uzavřeli dohodu, že by se jejich rodiny měli spojit pomocí dětí. Schází se s Amálií a pro to citlivé děčve se stává Jiří středobodem vesmíru. Myslí jenom na něj, každý den čeká na jeho návštěvu, ...

Amáliina nehynoucí láska a obdiv k Jiřímu jen posiluje jeho vysoké mínění o své osobě. Vidina sňatku mu ale nebrání v tom, aby prohrával v pokeru, chodil za jinými ženami a nelámal si hlavu s dluhy. Chce se bavit a výčitky svědomí pocítí, když mu dojdou peníze nebo k němu promlouvá jeho kamarád Vilém Dobbin.

Pan Osborne byl sám osobě přesvědčen, že je svůdce žen, předurčený k dobývání srdcí; nebránil se tedy osudu a s chutí se mu podroboval.
- Jiří Osborne -

Pár týdnů uplynulo, Josef se nevyznal a raději před Rebekou a popichováním rodiny utekl do ciziny. Rebeka si sbalila věci a odjela k baronetu, siru Pittu Crawleymu, aby se starala o jeho děti. Čekalo ji nemilé překvapení. Bydlení a rodinná pravidla vůbec neodpovídala jejímu očekávání. Byla zvyklá na lepší u Sedleyů.

Brunátná ruka sira Pitta Crawleyho lovila ve všech kapsách, jen ve vlastní ne.
- sir Pitt Crawley -

V bezútěšné situaci si Rebeka poradila rozhodně a s jasným cílem. Pittovi se stala nenahraditelnou sekretářkou, jeho dcerám se věnovala jen z povinnosti, v domácnosti se ke všem lísala. Vytvářela si pevnou pozici, i když paní domu byla ještě naživu, Rebeka přebrala její másto. Změna rodinné situace nastala v době, kdy na návštěvu měla přijet Pittova sestra, Matylda Crawleyová a její milovaný synovec kapitán Rawdon Crawley. Najednou se našly peníze na velkolep veřeře, nešetřilo se na svícení či zatápění. Rebeka uviděla další příležitost, jak si polepšit.

V té době se Amáliina rodina dostala do úpadku. Země se připravovala na válečné tažení. Na armádu šly veškeré finance a trh se hroutil. Sedleyovi přišli o vše a museli se odstěhovat do malého domku. Jiří dostal od otce přísný zákaz se s Amálií vídat, a ať ho ani nenapdane, že by se s ní oženil. On by možná i splnil otcovy příkazy, ale jeho přítel Dobbin přispěl k svatbě. Dobbin nesnesl pohled na zarmoucenou Amálii, která málem žalem zemřela. Bylo to však nešťastné rozhodnutí.

Štěstí nepřálo ani Rebece, protože o její tajné svatbě s Rawdonem se dozvěděla Matylda. Okamžitě Rawdona vydědila a nechtěla ani jednoho z nich vidět. Chudák z toho onemocněla a do hrobu jí pomáhala příbuzná. Všichni chtěli Matyldiny peníze.

Rebeka si později vyčítala, že odmítla sira Pitta Crawley - ten starý lišák ji požádal o ruku a ona mu řekla, že to není možné. Je už vdaná.

První díl končí odjezdem do Bruselu, protože Rawdon, Jiří a Dobbin jsou důstojníci. Pomalu vyplouvá na povrch, že Dobbin má pro Amálii slabost. Rebeka a Amálie nejsou žádné kamarádky, nikdy ani nebyly. Jiří začíná běhat za Rebekou - protože ona oslňuje důstojníky a společnost - a Rebeka? Ta ho k tomu povzbuzuje. Amálie to vidí, a jen se souží. Ani Dobbin s tím moc neudělá.

Další perličkou jsou peníze, co během pokeru vytahal Rawdon z Jiřího. Samozřejmě za Rebečina povzbuzování.


2.díl
Josef Sedley se do války vypravil také, ovšem jako civilista. Zůstal s rodinami, zatímco vojsko odešlo. Rebeka i Amálie jsou opuštěné, ale trápí to jen Amálii. Rebeka počítá, co vše utrží za majetek - manžel Rawdon jí zanechal pár věcí, kdyby se nevrátil.

Rawdon se vrátil, Jiří zemřel, Amálie se sesypala.

Všichni se časem vrátili zpátky do Anglie. Rebeka, Rawdon a jejich syn Rawdon ml. bydleli v pronajatém domě, který si nemohli dovolit. Dluhy měli úplně všude. Rawdon skončil ve vězení pro dlužníky, odkud ho musela vyplatit jeho švagrová. Rebeku zajímala jedině vysoká společnost, kam se umínila dostat. Manžel a syn pro ni nic neznamenali. Na syna dokonce i zapomínala. Do společnsoti se opravdu dostala, ale pověst jí utrpěla. Manželky ostatních mužů jí pohrdaly a dávaly to jasně najevo. Co se mužů týče, Rebeka si je omotávala kolo prstu. Rawdon stále obdivoval manželku, že je chytrá, syna miloval, ale pomalu mu docházela trpělivost. Poslední kapka bylo načapání Rebeky s jistým markýzem během pozdní večeře.

Amálie si postavila Jiřího památku na piedestal a svého syna Jiřího ml. milovala nade vše. Rozmazlovala ho, a nevědomky ho tvořila k otcově obrazu. Pro syna by udělala všechno. Její otec se z bankrotu nikdy nevzpamatoval. Amáliina matka se na dceru rozzlobila kvůli péči o syna, a časem neunesla těžkosti, co na ně dopadli a zemřela. Její otec šel z problému do dalšího. Amálie pak musela poslat syna k jeho dědečkovi, Jiřího otci. Chtěla pro syna to nejlepší, ale finančně si to nemohla dovolit.

Uplynula léta, než se věci urovnaly. Trvalo, než si Amláie uvědomila, že Dobbin pro ni není jen přítelem. Pár let a Josef, který se dal dohromady s Rebekou přišel o peníze a zemřel. Rawdon zemřel jako guvernér na ostrově. S Rebekou nepromluvil ani slovo. Matyldiny peníze připadly mladšímu bratru Pitta Crawleyho stejně jako baronetův titul a panství.

Golem - Gustav Meyrink

14. června 2018 v 11:55 | Lucka Šišková
Knihu Golem (1915) jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale nějak jsem na knížku zapomněla. Gustav Meyrink, vlastním jménem Gustav Meyer (1868 - 1932), je německý spisovatel, a nadnesenou legendu o Golemovi zasadil do Prahy, do Židovského města v Hahnově ulici. Ve své tvorbě se hodně opíral o východní náboženství. Příběh čtenáři podával v první osobě, a hodně často si tam "filozofoval".

Jak a kdy Golem vznikl? Můžete zkusit hádat, jestli poroučet Golemovi bylo snadné...

"Říká se, že příběh o Golemovi sahá až do sedmnáctého století. Tehdy prý jeden rabín podle ztraceného návodu z kabaly vyrobil umělého člověka, takzvaného Golema, který mu měl pomáhat zvonit v synagoze na zvony a vůbec jako jeho sluha dělat všelijakou hrubou práci.

Jak vlastně vypadá Golem, jehož temná a záhadná postava straší lidi v Židovském městě každých třiatřicet let? Šikmé oči... Bez vousů... Mongoloidní... Kde se objeví, tam má na svědomí nějakou vraždu nebo výtržnosti. Že by si Golem vytáhl Černého Petra?

Odkazuje se do říše pohádek, až se jednoho dne stane někde na ulici něco, co ho znovu oživí. Pak se o něm zase dlouho mluví a pověsti se rozrůstají. Nakonec se tolik nafouknou, že jdou na svou vlastní nepravděpodobnost.

Za zločiny byl vždycka zodpovědný Golem, zřícený most - Golem, požár - Golem...

Hlavní postavou, co seznamuje čtenáře s dějem, postavami, prostředím, je restaurátor Athanasius Pernath. To on je důvodem, proč se znovu objeví postava golema. Jak se časem ukazuje, je to opravdu on nebo jen někdo, kdo prožije jeho životní příběh?

V nájemním domě žije i čtrnáctiletá Rozina Metzeles - později se její profese společnicí stane pro ni odrazovým můstkem. Lítají za ní i dva mladí kluci, ale ona se jim pouze vysmívá a co chvíli táhá toho či onoho za nos. Skončí to s nimi tak dalece, že jeden z nich spáchá vraždu.

Nejvzláštnějšími postavami jsou Mirjam a Schemajah Hillelovi. Po celou dobu vytváří Athanasius dojem, že ti dva pocházejí z jiného světa. Nezapadají, jsou večně bez halíře, ale lidé je mají v úctě. Dokonce i jistý vetešník Aaron Wassertrum se ho bojí.

Postava Wassertruma vytváří dojem mafiána v odlehčené formě, ale jen tehdy, pokud o něj zavadí řeč. Má prsty v tom či onom, udělal tohle a tamto... Špinavá hra by mu měla vynášet bohatství.

Vytupují zde další postavy, co doplňují příběh a hlavně městské podsvětí. Vrieslander - malíř, Charousek - medik a budoucí doktor, Angelina - lady, Josua Prokop či Zwakh. Tito přátelé se obávají o duševní zdraví pana Pernatha.

To není moje tvář, chtěl jsem rozhořčeně vykřiknout, chtěl jsem si na ni sáhnout, avšak má ruka se nepodvolila mé vůli, sklesla zpátky do kapsy a vytáhla z ní knihu.
- Pernathův život -

Pernath během svého třeštění dojde tak daleko, že je obviněn z vraždy. A je pouze jeden člověk, který by mu z vězení pomohl. Mladý medik Charousek, co všem říká, že brzy umře, ale stihne vykonat spravedlnost. Jak sám přiznal, přinutil Wassetrumova syna spáchat sebevraždu. Pak přiměl i Wassetruma spáchat sebevraždu. A důvod? Podle všeho byl jeho odmítnutý syn. I když je Pernath Charouskovi vděčný, odmítá utéct. Nic neudělal. Jenomže stále sedí v cele a jeho společníci se mění, až se jednou rozpovídal ten, který přiznal vraždu. A důvod?

Pouze se uvolnilo působení prapříčiny, která ve mně už odedávna dřímala a nad kterou jsem přestal mít moc.

Čtení mi připadalo jako uzavření uvnitř krabice, kde na nic nemáte vliv, nemůžete se dostat ven. Můžete jedině sledovat, co se děje okolo. Nemůžete zasáhnout, protože na to tu jsou jiné síly nebo Charousek. Čekala jsem mystický příběh, čekala jsem povídku o Golemovi a jeho šému. Ne strašáka pro dospělé.

Tess z D´Urbervillů - Thomas Hardy

14. června 2018 v 11:54 | Lucka Šišková |  Beletrie
Úvodní poznámka k prvnímu vydání v roce 1891, předmluva k dalšímu vydání 1892, 1895, 1912 omlouvala, vysvětlovala a doplňovala. Autor Thomas Hardy (1840 - 1928) se do toho opravdu pustil, a okomentoval vše, co by snad mohlo čtenáře napadnout. Zodpověděl na otázky, které mu byly položeny, a které by mohly být vzneseny někdy v budoucnu. Tess z D´Urbervillů (Tess of the D´Urbervilles, 1891) byla vydávána jako příběhy na pokračování, a pak konečně i jako knihy. Nejrpve několik svazků a později jako jeden velký, objemný celek.

Od autora dostala také podtitul Čistá žena.


První díl: Panna

Tess Durbeyfieldová žije se svou rodinou v malé vesničce Marlotu v Anglii. Je jí kolem sedmnácti let a má čtyři sourozence. Tessin otec, John, je místní opilec a peníze jdou z ruky do ruky. Jednou se v noci vracel opilý domů a potkal místního faráře. Farář upozornil Johna na jeho dávné příbuzné, nyní již vymřelý rod D´Urbervillů - rytířů. A to se jemu i jeho manželce, Joan, velmi zamlouvá. Proč by tedy nemohli poslat Tess k jejich příbuzným? V sousedním kraji přeci žije rodina téhož jména.

Tess tedy musela odejít z domova a jít pracovat k příbuzným. Bohužel ti neměli s D´Urbervillovými nic společného. Pouze si koupili jméno. Jak se ukázalo, stalo se to pro Tess osudovou chybou. Kromě staré paní, tam bydlel její syn, čtyřiadvacetiletý Alek D´Urberville. Tess byla krásná a Alek si umínil, že bude jeho.

Tess odmítala mít s Alekem cokoli společného, byla naivní a nezkušená.

Vrátila se domů a svěřila se matce, co ji potkalo.

"Copak jsem to věděla? Byla jsem dítě, když jsem odtud před čtyřmi měsíci odcházela. Proč jste mi neřekla, jak jsou muži nebezpeční? Proč jste mě nevarovala?
..."


Druhý díl: Žena

Tess se narodilo dítě, ale záhy brzy zemřelo. To bylo pro Tess poslední tečkou. Musela opustit rodnou vesnici, kde měla pocit, že si všichni šeptají, povídají si o ní a soudí ji. Nikdo ji nemohl soudit tolik jako se soudila ona sama.

Potýkala se s tím, co slýchala v kostele a s vlastním přesvědčením o neodpustitelném hříchu. Zdálo se jí, že všechno a všichni si na ní ukazují. Spiknutí a zanmení o hanbě viděla všude. Jednou z oněch bláznivých chvil byla smrt dítěte a Tessina panika, že dítě není pokřetěné. Sama ho křtila a dávala mu požehnání. Pak v noci běžela za farářem, a žádala o radu, jestli jednala správně. Jestli to bude stačit. A jestli ho může pohřbít mezi ostatními.


Třetí díl: Nový život

Odchod za prací byl pro dvacetiletou Tess vítanou změnou. Dostala se z vlivu své matky a lidí, kteří ji znali a mohli by prozardit její tajemství. Pracovala v mlékarně Talbothayes, kde pomáhala dojit krávy, připravovat máslo, smetanu. Pracovala u "příbuzných" z matčiny strany, které se nikdy neviděli a ani nenavštívili. Pomáhalo jí to vzpamatovat se.

Svět vypadal o něco lépe, a Tessina povaha upoutala pozornost jednoho mladého muže, farářova syna, šestadvacetiletého Angela Clarea z Emminesteru. Pracoval, aby se naučil všemu, co by jako správný hospodář mohl potřebovat. Netušil, že si ve zdejší vesnici najde svého anděla.


Čtvrtý díl: Následek

Tess se do Angela zamilovala, ale nemohla mu říct "ano". Nemohla se odpoutat od vlastní minulosti. Měla dítě. Sama se odsuzovala tak, jak by to udělala společnost, kdyby jim o tom špitla slovíčko. Tess ctila pravidla, co si sama vytvořila a dodala jim takové výše, že je nemohla nikdy splnit do puntíku. Už už se rozhodla, že mu řekne pravdu, pak ale vycouvala. Matka jí radila, aby o tom mlčela. Dělají to tak všichni. Ona nebude první. Tess se nakonec rozhodla, že bude mlčet.

Svatba Angela a Tess byla prostá a jednoduchá.


Pátý díl: Žená pyká

Angel si Tess postavil na piedestal. Přestože tvrdil, že ji miluje a má světácké názory, pravda ho šokovala. Tess mu ji pověděla večer po svatbě, kdy seděli u krbu. Angel se s tím nevyrovnal a rovnou navrhl rozchod. Tess to přijala, protože věřila, že je to správný trest za její chyby. Ani se na ni člověk nemohl zlobit, protože Tess byla taková osoba, na kterou to nelze. Vinu brala na sebe a ukázalo se, že i Tess postavila Angela na vrchol všeho vědění.

Tess se musela vrátit domů s výmluvou, že její manžel odjel služebně do zahraničí. Reakce její matky byla:

..."od tý doby tady pořád vykládá u Rolliverů a u Čistý kapky o tom sňatku, a jak pomůžeš rodině, aby zas měla to postavení, co jí právěm náleží - ten chudák hloupý - a ty to takhle zbabráš! Ach bože, bože!"

Po této rozpravě Tess okamžitě opustila rodný dům a s pár penězi od Angela odešla hledat práci a přístřeší. Moc se jí nedařilo, dokud jí pomocnou ruku nepodala kamarádka. Hodně na severu hledali pracovníky.


Šestý díl: Napravený

V téhle kapitole života se děj obrátil zpátky k Angelovi, který odjel do Ameriky podívat se na možné pozemky. Jenomže se mu cesta ukázala v pravém, tmavém světle, než jak ho líčila vývěska v Anglii. Cestou zpátky domů, kdy obdržel několik zoufalých dopisů od Tess přišel k poznání. Miluje ji a je mu jedno, co bylo v její minulosti. Pozdě bycha honit...

Alek se objevil znovu v Tessině životě a naléhal na ni, aby se za něj vdala a odešla s ním. Nemůže na ni zapomenout. Patří jenom jemu. Když se Tess zmínila, že je vdaná, jenom se jí vysmál, a ptal se jí, kde je její manžel?


Sedmý díl: Naplnění

Přesně jak poukázal autor na začátku příběhu, Angel se vrátil pozdě. Tess i její rodina museli opustit rodný dům, protože její otec zemřel a s tím i práva na vlastnictví domu. Vystěhovali se, a první noc strávili ma hřbitově u hrobky předků. Pak se na Tess znovu vrhl Alek. Tentokrát Angel zastihl Tess v hotelu, kde měla pronajaté apartmá paní D´Urbervillová s manželem. Alek se vysmíval Angelovi a Tess...

"Angeli." řekla, jako by na to čekala. "Víš, proč jsem za tebou tak utíkala? Abych ti pověděla, že jsem ho zabila."

Vůbec poprvé jsem četla, jak skončí hrdinka ve vězení, kde v rozhodný den spustili černý prapor.

Čokoládový průšvih - Petra Hülsmannová

8. června 2018 v 19:52 | Lucka Šišková |  Beletrie
Na tuhle knížku jsem se těšila. Stačilo rychlé přečtení anotace a pak... Jo. Čokoládový průšvih (Glück ist, wenn mann trotzdem liebt, 2016) od německé autorky Petry Hülsmannové (*1976). Vystudovala germanistiku a žije v Hamburku.

Začetla jsem se a rozesmála se. Úvodní věty, co mezi sebou prohodili Isabelle Wagnerová a Jens Thiel! Ten rozhovor kuchaře a ne-kuchaře seděl naprosto přesně. Není se čemu divit, že na ní zíral poté, co mu řekla, ať jí udělá polévku z bujónu!

"Takže ty jsi ty polívková fanynka?"
...
"Hm, a co takhle tedy talíř vody?"

"Dobrý nápad. Hoď mi do ní hovězí bujon v kostce a hrst nudlí a máme po problému."

Jens se tvářil jako kdybych mu řekla, že opravdoví gurmáni si pochutnávají pouze a jedině na instantních polévkách.
- Isabelle a Jens -

Isabelle pracuje v květnářství své nejlepší kamarádky Brigitty. Jenomže v práci už to není tak růžové jako bylo na začátku. Finanční problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Isa se snažila pomoci a přijít s řešením, ale Brigitta to dávno vzdala. už toho měla dost. Obchodu věnovala většinu života a manželství se poamlu hroutilo. Brigitta souhlasila s konzulatací. Přišel k nim mladý právník Alexandr Lang. Isa jako správná romantička hned věděla, že tohle je ON. Cítila to.

Jens Thiel rozjížděl vlastní restauraci, kde se vracel k starým dobrým pochoutkám a neopomněl nabízet i lákavé novinky, které byly hlavně zdravé. Starosti mu kromě otevření nového podniku dělala i jeho mladší sestra Merle. Ona byla příčinou problémů a taky začátku přátesltví mezi Jensem a Isou.

Jenomže tam byly i neuvěřitelné momenty. To, jak se za Alexandrem Langem rozběhla bosá, jenom aby si s ním promluvila. Tak tady jsem tomu odmítala uvěřit. Kdo by něco takovýho udělal?!

Každopádně tam byly pravopisné chyby! A překlepy. Bylo jich tam dost na stažení, ale naneštěstí ten příběh nedokázaly odrovnat. Byl zajímavý, vtipný a nikdy jste nevěděli, co máte čekat.

Kruh (1.díl) - Sara B. Elfgren, Mats Strandberg

8. června 2018 v 19:38 | Lucka Šišková |  Odborná literatura
Tak tohle byla chyba. Myslela jsem si, že četba bude stát za to, ale bohužel ne. Podle čeho jsem uszuzovala? Protože jsem viděla i další díly než jenom první. No, každý špláne vedle. Kruh (Cirkeln, 2012) je prvním dílem z trilogie od autorské dvojice Sara B. Elfgrenová a Mats Strandberga.

"Pokud zlo zvítězí, plameny pozřou svět," řekne Ida. "Nemáte čas pochybovat. Zlo je blíž, než tušíte. Hledá vás. Musíte cvičit své schopnosti, společně být silnější. Potřebujete se navzájem."
- Ida -

Děj se odehrává na střední škole, gymnáziu, v Engelsfors. Typická střední až na výstřednosti, čímž začíná hned první kapitola. Skupinka, co nemá na první pohled nic společného: Linnéa Wallin - nemá žádnou rodinu, co by se o ní staral, na školu kašle, hlavně že proleze. Minoo FalkKarini - dcera doktorky a místního šéfredaktora, pilná jako včelka a "šprtka". Vanessa Dahlová - nevlastní otec je ožralý policajt, s matkou si moc nerozumí. Anna-Karin Nieminenová - dívka ze statku, jejíž matka žije jen pro televizi, útěchou je pro ni dědeček. Ida - mrcha na škole, co má sebevědomí na houpačce. Rebecka. Elias.

Před třemi dny viděl, jak se mu v zrcadle mění tvář. Jak se protahuje a mění k nepoznání. A uvědomil si, že je skutečně duševně chorý. Tak, že slyší hlasy a má halucinace. K smrti ho to vyděsilo.
- Elias -

Proč jsem zmínila jen poslední dvě jména? Protože ti zemřou, aniž se dozvědí, proč a co se to s nimi děje. Proč se mění? Má to nějaký účel? Tyhle budou zodpovězeny až na úplném konci knihy. A to ještě, tak nějak nuceně. Jestli měla kniha působit tajemně, připdalo mi to otravné.


Vanessa zůstane chvíli stát ve sluneční svitu. Vidí přece své vlastní ruce tak jasně před sebou. Opálené nohy. Něco ale chybí. Něco je jinak.
Téměř se rozpláče, když přijde na to, co.
Nezanechává na trávníku žádný stín.
- Vanessa -

Kromě zvláštní ředitelky Adriany Lopezové, se v školních chodbách potlouká i divný školník Nicolause.

Minoo se pokusí couvnout, ale vzduch jí klade odpor, jako by se brodila hlubokou vodou. Červ visí z rány a kroutí se kolem své osy, dokud nevypadne na zem vedle jejích nohou. Kůže v Rebečině tváři začne na několika místech praskat. Uvnitř se hýbě zářivě žlutobílá změť, klterá se plazí a hemží v mrtvém mase.
Rebeka položí ruce Minoo na nahá ramena.
"Vidíš, cos udělala?"
- Minoo má sny -

Sběratel kůží (Lincoln Rhyme 11) - Jeffery Deaver

8. června 2018 v 19:04 | Lucka Šišková |  Beletrie
Jedna kniha nidkdy nestačí, takže jsem popadla další díl ze série o Rhymovi. Sběratel kůží (The Skin Collector, 2014) je opět dílem Jefferyho Deavera. A jak zněla úvodní slova pro námět příběhu?

Smrt je jeho umění.
A jeho vzorem je Sběratel kostí.

Bylo to hodně zavádějící, takže jsem si nebyla jistá, co očekávat. Přece by neoprašoval minulost? Je jasné, že jsem se na to musela podávat a sama posoudit, jak daleko leží pravda. Upřímně? Hodně daleko od prvního dílu. Je to zavádějící, ale na druhou stranu je nutné přiznat, že se to dá brát jako pokračování příběhu tam, kde první kniha s Rhymem skončila. Jaké byly důsledky? Co se během těch let změnilo?

Do popřědí se kromě Lincolna Rhymea a Amálie Sachsové dostává jejich chráněnka. Malá holčička, kterou zachránili v Sběrateli kostí. S případem jim pomáhá i Ron Pulaski - pochůzkář -, Mel Cooper - technik -, a nikdy nesmí chybět Lincolnův pečovatel Thom Reston.

A stejně jako Lincoln se inspiroval Edmondem Locardem, tak i Billy Haven se inspiroval. A nebylo to ničím jiným než H.G. Wellsem, a sice Ostrov dr. Moreau. Je jasné, že vrah to nebude mít v hlavě úplně v pořádku.

"Linku..."

"A nikoho nenapadlo proklepnout chlapy s rouškou na tváři, jakou mimochodem nosí i tatéři, a chlapy ve zdravotnické kombinéze, kteří nenuceně vycházejí hlavním vchodem v přestrojení za záchranáře?"
- vrahovi nekolikrát dýchali na krk -

Aby se zbavil na chvilku svých pronásledovatelů, využil obyvatelstvo podzemních tunelů a šachet. Lidí, kterým přezdívali "krtci", ti co žili pod povrchem.

Hodinář byl zatčený a čekal ho rozsudek smrti. Lincoln na něj nemohl zapomenout a nedalo mu to. Musel se přesvědčit, že Logan byl vrah s pžezdívkou Hodinář. Chtěl vědět, kdo to byl. Rodina, přátelé? Chtěl vědět, že ten popravený člověk byl opravdu Hodinář. Důvod?

Paradoxní bylo, že Rhyme chtěl opravdu poslat Loganovi květiny i ze sentimentálních důvodů: aby mu vzdal čest jako důstojnému protivníkovi. Tušil, že Hodinář by se v jeho případě zachoval stejně.

Tetování je umění, které ne všichni pochopí a ocení. Jak se ukázalo, vrah tetotání zneužíval. Namísto inkoustu používal jed. Co nejbolestivější a nejdelší smrt, tím lepší.

Člověk se nechává tetovat, aby vyslal do okolí pozitivní poselství. A ne kvůli pomstě - ne kvůli tomu, aby svoji kérku strkal někomu zlomyslně pod nos. Ne proto, že nějaká pitomá holka má někde vykérovanýho draka. Kérka je o tom, kým jste vy, ne kým je někdo jinej.
- Gordon, majitel tetovacího salonu -

Oběti byli ženy i muži. Tetování jim dělal na nejcitlivější kůži, na břiše. Jak se ukázalo vraždy byly jen jednou součástí plánu, na kterým se podílel. Slyšeli jste někdy o militních organizacích "Americké rodiny", co neuznávají současnou politiku, ekonomiku, rodinné hodnoty? Čeho všeho jsou lidé schopní je neuvěřitelné...

Na kocni knihy se ukázalo, že Hodinář žije... Hodně mi to začalo připomínat Holmese a dr. Moriartiho. Protivník, kterého Holmes nemohl porazit. Protivník, který byl jeho věrnou kopií. A stejně jako Rhyme, tak i Holmes měl své slabosti. Něco, díky čemu byl slabý, ale dávalo mu to pocit, že vyřeší všechno.

Rozbité okno (Lincoln Rhyme 8) - Jeffery Deaver

8. června 2018 v 18:19 | Lucka Šišková |  Beletrie
Uplynulo hodně času, než jsem se vrátila zpátky k detektivám takového formátu jako ty od Jefferyho Deavera. Nyní jsem sáhla do poličky a vytáhla Rozbité okno (The Broken Window, 2008).

Dvě reakce na jeho postižení dováděly Rhyma k vzteku: když se navštěvník s nesmírnou námahou snažil předstírat, že žádné postižení neexistuje, a když je naopak pokládal za důvod být Rhymovým nejlepším kamarádem a začal s ním vtipkovat a vést chlapácké řeči, jako by spolu bojovali ve válce.
- Rhyme -

Lincoln Rhyme stále pracoval na volné noze a vypomáhal policejním orgánům za pěkné částky. Případ v téhle knize si k němu našel cestu přes ženu jeho bratrance. Lincolnův bratranec byl obviněn z vraždy a čekal na vynesení rozsudku.

Francouzský kriminalista Edmond Locard konstatoval, že při každém trestném činu dochází mezi pachatelem a místem činu nebo obětí k přenosu důkazů. Locard měl konkrétně na mysli prach, ale jeho pravidlo se vztahuje na mnoho různých látek a typů důkazů. Nalézt spojitost je možná těžké, ale vždy nějaká existuje.

Lincoln se podíval na důkazy, dle kterých nebylo pochyb, že vraždu spáchal jeho bratranec. Veškeré důkazy byly jasné. Až moc, podle Lincolna. Tím se pošolíchalo jeho ego a mohl se pustit do práce.

Což je ovšem škoda, protože já naopak rád naživo sleduji antilopy, na které mám zálusk, a Starbucks patří v této savaně k nejlepším místům, kde se to dá provozovat.
...
Rozhlížím se kolem sebe a bojuji s neodolatelným nutkáním prohrabat nejbližší odpadkový koš a podívat se, jaké poklady obsahuje.
- vrah -

Společně s Amélií Sachsovou svolali dohromady tým - Ron Pulaski, Mel Cooper a Lon Sellitto. Na začátku se pátrání pohybovalo bez vědomí nadřízených, ale další vraždy vrhly na případ Lincolnova bratrance jiné světlo. Všechno sedělo až moc perfektně. Jednalo se o sérii stejně perfektně usvědčených pachatelů.

"Nemůžeš přece olizovat vražednou zbraň, Lincolne."

"Kde je to napsáno, Mele? Nevzpomínám si, že bych to četl. Potřebujeme o tom člověku informace!"

"No... tak dobře."

Překvapením bylo, že se v knize nikdy moc neobjevovala Lincolnova minulost. Tady se do ní čtenář mohl ponořit. Také tu byl odkaz na předchozí díl Hodinář, co jsem ještě neměla to potěšení číst. Nájemný vrah z Hodináře byl jediný, který Lincolnovi utekl a také mu poslal dárek.

Uvědomila jsem si, že tohle byl asi nejvíc znepokokující příběh, co jsem četla. Teorie Velkého bratra do podrobna rozpitvaná... Zneklidňující. "Velký bratr se dívá" známe všichni, ale nikdy jsem nepřemýšlela, do jakých podrobností se dokážeme podívat na život člověka. Rozhodně odstrašující.

Kam dál