Z deníku recepce III

Sobota v 20:04 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
V kuchyni:
"Kolik bude těch Ceasarů?"
"Eh... Osmnáct."
"To že tam napsali pod Menu č.3 tři čárky znamená, že chtějí tři porce?"
"Děláš si srandu? Ty vole, to znamená Menu č. 3."
"Aha, tak těch Ceasarů bude 9."

Dorazila objednávka ubrousků:
"Kde to je?"
"Vzadu."
"Já tam hned nepůjdu, je to aspoň schovaný?"
"Ne, je to venku u schodů."
"Doprdele, já se na to vys..u! Jdu tam."

Check-in:
"Vaše jméno?"
"Novák."
"Máte tady rezervovaný jednolůžkový pokoj."
"Ne, chtěl jsem dvojlůžko."
"Rezervace byla přes Booking na jednolůžko. Podívejte."
"Aha. No víte, ona to rezervovala manželka."

Prohlídka pivovaru:
"Kdy je ta prohlídka?"
"Začne za minutku, dneska budete mít prohlídku s paní sládkovou."
Přijde manžel sládkové vyzvednout hosty.
"Páni, to je správný pan sládek." Pán si poplácá vlastní břicho.

Rezervace pokoje a ubytování:
"Pokoj na tento víkend?"
"Ano."
"Takže, 10.- tého až-"
"Ne, počkat, já myslel ten další."

"Máte pokoj s vanou?"
"Ano."
"Tak bych chtěl s vanou a tichý, chladný pokoj. A tmavý."
"Ehm, dobře, takže..."

"Chtěl bych se ubytovat."
"Ubytování je možné od 2 hodin."
"Jo, jsem tu trochu dřív." Je deset hodin ráno.

"Na pokoji mi nefunguje televize."
"Půjdu se podívat."
---
"Chce to nové baterie do ovladače."
---
"Ta televize mi pořád nefunguje."
"Dal jste tu kartičku do té malé krabičky u dveří?"
"Ne. A to se musí?"
 

Z deníku recepce II

6. září 2018 v 16:36 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
Dneska jsem se konečně pobavila, ale možná mě ten smích přejde.

Když je na recepci klid, nikdo nic nepotřebuje - ať už zaměstnanci nebo hosté nebo passanti -, je to božské, ale na druhou stranu i trochu nuda. Nic se prostě neděje. Byla chvíle klidu, na recepci byla i naše vedoucí a nachomýtl se tu i manažer. Jak se tak povídalo, připomněl rezervaci firemní akce na další měsíc. Vedoucí říkala, že neví, o koho se jedná, ale já měla hned jasno. A manažer to poznal.

"Proboha to ne." říkala jsem, kroutila hlavou a měla nešťastný výraz. Už ne. Nejde o to, že by to byla velká firemní akce, ale jde o hlavního pořadatele.

"Ach můj bože."

Manažer se otřásal smíchy. "Nezapomenutelný, co?"

Jen jsem kroutila hlavou, protože, když tu byli naposledy, tak... Je škoda, že nemůžete odpovědět popravdě.

"Potřebuju mluvit s panem manažerem, zavoláte mi ho?" Zavolám mu, i když vím, že na něj číslo máte taky.

"Měli bychom mít nahoře i coffee break, ale zatím tam nic není." Máte to podle dohodnutého harmonogramu, takže Vám ho přinesou za pět minut.

"Mohli byste nám nahoru poslat další džbány s vodou?" Jistě, jen skočím do restaurace, abych předala Váš požadavek. Co na tom, že nahoře máte k ruce vlastního číšníka.

"A kde máme ten předvýběr z menu?" Ležel na stole jako vždy. Nemá už někdo z pozvaných na seminář?

Všechny tyhle otázky během 5 minut.

"Můžete nám spustit klimatizaci?" Sice teď běží na jedničku, ale jestli chcete mrznout...

"Potřebujeme ukazovátko na plátno." A do prdele. To tu nemáme.

"Kdyby byl nějaký problém, tak přijďte za mnou. Všechno bude hradit firma." Úleva.

Za půl hodiny...

"Moli by nám servírovat oběd dřív? Tak na tu dvanáctou? A šlo by to do restaurace, protože v konferenčce máme málo místa na stole?" Pro čtyřicet lidí? Jasně... Všechny přesunout? No problem...

Jak to tedy vypadá? Co chvíli lítám do kuchyně, do restaurace, volám manažerovi, sháním ukazovátko. Kontoroluju, jestli stíhá klimatizace. Kuchařům odnesu kopii předvýběru menu, protože originál musí mít v konferenčce. Nepamatují si, co si kdo objednal.

Co je nejhorší? Kolikrát za to ani nemůže ten dotyčný, ale fakt, že brigádník řekne: "Jděte to vyřešit na recepci." Jupí!

Hlavně doufám, že na ten den nebudu mít službu a tomuhle se vyhnu. Znovu už to nechci.

Z deníku recepce I

1. září 2018 v 12:59 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
Ta nejhorší věta, při které se ve vás všechno sevře?

"Ich habe eine Frage."

Možná si říkáte, že to přeháním, ale... pochopíte.

Je pátek večer a očekáváme příjezd hostů z Německa/Rakouska - ještě nevíme. Kolik jich bude? Asi 45 osob - to je málo, obvykle se pohybujeme okolo 55. Máme pouze jména hostů - kdo s kým chce být na pokoji, kdo chce mít pokoje vedle sebe. Nemáme žádná ID čísla, ani adresy - potřebná pro cizineckou policii. Očekávaný příjezd 15:30 hod.

15:30… nic

16:00… nic

17:30… nic

Podle harmonogramu měli mít od 18:30 večeři.

18:20… příjezd 45 hostů.

Všichni se nám vrhnou k recepci a dožadují se pokoje. Většina hostů jsou ročníky 40 a 50. Vysvětlit, proč potřebujeme jejich pasy, nám zabere bezmála 10 minut. Následují dohady a strkání, nechtějí čekat ve frontě. Na recepci jsme dva vždy na velké příjezdy.

"Ne, nechci pokoj v přízemí, chci pokoj v prvním patře."

"Vy jste ale neuvedla žádné požadavky."

"To je jedno. Chci pokoj v patře."

Hostům se musí vyjít vstříc. S kolegou jsme pokoje prohodily.

Vysvětluji jedné paní, kde má pokoj, když se přiřítí již ubytovaná a hlasitě se dožaduje mojí pozornosti.

"Nefunguje mi karta na otvírání dveří." Kolega jde s ní. Mezitím ubytovávám další a další.

"Špatně ji použila, nechala ji zastrčenou uvnitř a čekala, že se dveře otevřou." Chápu, ne všichni znají vkládání karet do zámku.

Paní se vrátila znovu, nesvítí jí světla v pokoji. Kolega znovu odběhl.

"Nefunguje mi karta od pokoje." Šla jsem s pánem a ukázala, jak správně použít kartu. Pochopil a řekl, že ví, co dělal špatně.

18:50… poslední ubytovaný host, poslední přepsaná čísla pasů v interním programu.

Udělali jste si představu o ubytování 45 osob? Snad ano.

Během večera, kdy chystáme papíry, kde nám napíšou adresu a podepíší se - už začíná noční směna pro kolegyni. A večerní bojovky?

"Nefungují mi karty od pokoje." Dostala klíč.

"Klíč nechci, chci aby fungovaly ty karty." Bohužel se zámek ´rozbil´ musíme počkat na opraváře.

"S tím klíčem nejde otevírat." Kolegyně ukazuje.

"Mě to ale nejde a chci dva klíče. Jsme tu s manželem." Kolegyně donese další klíč a 15 minut stráví otevíráním dveří.

atd.

Další den ráno… 6:30 hod.

První host
"Kde je snídaně?"
"V prvním patře."
"Kudy se tam jde?"
"Vyjděte ty schody za Vámi a pak vlevo."

Druhý host
"Kde je snídaně?"
"V prvním patře."
"Já to nemůžu najít." Volá z prvního patra.
"Je to tam, kde jste měli večeři."

Třetí host, čtvrtý host… všude máme cedule ukazující směrem na SNÍDANĚ - BREAKFAST - FRÜHSTÜCK.

Hodně otázek se opakuje a nemá smysl říkat, že ne každý host se zeptá slušně. Další otázky pak směřují na klimatizaci, jak funguje a proč jim nefunguje. Moje nejoblíbenější je, když přijdou s tím, že jim neodtéká umyvadlo. Vysvětlíme, že ten špunt musí zamáčknout dovnitř a voda odteče. Tušíte někdo, proč pokaždé zacvaknou špunt, když si myjí ruce? Tohle je mi opravdu záhada.
 


Číhám, číhám

30. srpna 2018 v 16:30 | Lucka Šišková |  Co nosit/nenosit
Nutkání je občas silnější. Nejdřív si toho snažím nevšímat, snažím se vytěsnit to z hlavy. Někdy uspěju. Někdy ne. Je to marné. Jakmile vejdou dovnitř, hlava se mi okamžitě natočí doprava a očima hledám kořist. Pak se podívám dál a zase vidím něco, co mě nutí, abych si pro to šla. Podívala se, zkusila...

Možná je to kolikrát horší doma. Když jsem sama a nemám nic, čím bych odpoutala svoji pozornost. S mobilem v ruce se dívám na záložkované stránky a... Lovením strávím třebas i hodinu! Pětačtyřicet minut, kdy nic kromě kořisti neexistuje. Musím se podívat všude. Na nic nesmím zapomenout.

Asi jste uhodli, že je řeč o nakupování. Kromě kamenných prodejen vládne světu především online podoba obchodu. Proč bychom měli chodit do obchodů, když kolikrát na netu narazíte na tytéž věci se slevou, kdežto v obchodě jsou za plnou cenu. A jak snadno se za kořist zaplatí. Číslo karty už je dávno uložené v databázi. Stačí navolit způsob platby a je to. Nečekáte na drobné, nebo ve frontě.

Nejnovější kolekce se kolikrát objeví na stránkách dřív než v obchodě!

Jenomže online - lov postrádá ten pocit spokojenosti, který se dostaví po útoku na nejbližší oblíbenou značku. Proč? Protože jsme sice zaplatili, ale nemáme se čeho dotknout. Nemáme nic, než s čím jsme začali. Vlastně máme míň na kreditce.

Zbytečnost se někdy rovná nezbytnosti

21. srpna 2018 v 17:07 | Lucka Šišková
Vzpomínáte si na tu scénu z filmu Ďábel nosí Pradu, kdy Andrea přinesla dárky pro své kamarády a přítele? Jak její nejlepší kamarádka od ní dostala novou kabelku od Marca Jacobse, a jak reagoval Nate? "Na co potřebujete tolik kabelek. Stačí jedna. Hoď do ní ty svoje cetky a jdeme."

Cetky, jasně. Zrcátko, lesk na rty, řasenka, pudr, deodorant, kapesníčky, vlhčené ubrousky, propiska, diář, mobil, peněženka, klíče od domova, klíče od auta. Krátký seznam, ale přece nebudu říkat, že v kabelkách toho máme mnohem víc. Jednou jsem četla fejeton v Ona Dnes, kde autorka vyřkla: "Kabelka je věčné loviště." Měla naprostou pravdu.

Někomu může připadat, že se v kabelkách nachází pitomosti, ale co kdyby. Co kdybych potřebovala papír? Vezmu si stránku z diáře. Co kdybych potřebovala drobné do parkovacího automatu, ale peněženka zrovna kovovými mincemi necinká? Prohledám rohy kabelky. Co kdybych si musela nutně odskočit, ale poblíže nebyla žádná civilizace? Kapesníčky. Pak samozřejmě vezmu do ruky vlhčené ubrousky. Takových příkladů je opravdu nepřeberné množství.

Když jsem byla u přítele, parkovala jsem venku a ráno jsem objevila na předním skle pozdrav od opeřenců. Přítel se mohl potrhat smíchy, když viděl můj výraz. Auto bylo den předtím v myčce. Pak jsem ho dorazila, když jsem sáhla do palubní přihrádky, vytáhla odtamtud latexovou rukavici. Jasně, že je mám v autě. Nikdy nevíte, kdy je budete potřebovat. Rychle jsem očistila sklo vlhčeným ubrousek, a pak osušila kapesníčkem. Vzniklý bordel zůstal uvězněný v rukavici, zauzlovala jsem ji a hodila do popelnice. Raději jsem pomlčela, že palubní přihrádka ukrývá mnohem víc než jenom latexové rukavice. Mapa s hrady a zámky, klasická mapa, mini deodorant, gumičky do vlasů, pírky, pinety, vlásenky, ponožky, pudr, kapesníčky, bonbony, propisku, modrý kalíšek od Oriflame a ještě pár dalších kousků.

Všichni mají něco, co jiní vidí jako nesmysl. Na co bych s sebou měla tahat nákupní tašku, když si je můžu koupit v obchodě? Látková taška vynahradí obyčejnou igelitku, nejen že se šetří prostředí, ale navíc se pohodlně vypere a vydrží mnohem déle než igelit. Na co si s sebou budu brát peněženku, když mám kartu v mobilu? Jasně, ale že se vybije baterie... Jedno je jisté - každý potřebujeme něco jiného, abychom byli spokojení, že máme všechno. Potřebujeme vědět, že najdeme víc - lidská povaha je neuvěřitelná.

Vlak

4. července 2018 v 20:39 | Lucka Šišková |  Moje téma týdne
Měla jsem v plánu velké věci. Jednou z nich bylo i stát se lékařkou. Chtěla jsem se stát praktickým lékařem. Měla jsem tu představu od dětství a taky jsem se hlásila medicínu. Jenomže za velkým snem stála taková malá drobná chybička. Nesnesla jsem pohled na krev. Nevadila mi moje vlastní, ale jakmile se dědovi spustila krev z nosu, ucítila jsem ten těžký kovový pach a málem letěla objímat záchodovou mísu. No, tolik k práci v bílém plášti coby doktorka.

Pak jsem pomýšlela na antropologii. Chtěla jsem se stát uznávanou odbornicí jako Temperance Brennanová. Našla jsem si obor na univerzitě v Brně. Měla jsem shromážděné materiály, učila jsem se latinské názvy kostí, věnovala jsem tomu hodně času. Záleželo mi na tom. Jenomže přišel na řadu rozhovor a vedoucí antropologického oddělení v muzeu v Plzni. Hezky mě vyvedla z omylu. V televizi hodně kecali, a prosadit se v tomhle oboru, navíc kdybych začínala v Čechách, by bylo nemožné. Školu bych vychodit mohla, ale jaké bych si našla zaměstnání? No, zaklapla jsem další krabici.

Vyzkoušela jsem si rok na pedagogické fakultě, ale učitelkou bych být nemohla. To jsem věděla hned. Chemie mě bavila, biologie nebyla špatná, ale nebylo to ono. Nechtěla jsem ztrácet čas něčím, co bych nedělala ráda. Přeskočila jsem jinam.

Vystudovala jsem sociální práce a speciální pedagogiku. Myslím, že tady jsem toho našla nejvíc. Odborníci, praxe, prezentace. S diplomem jsem se pustila do práce. První zaměstnání. První probuzení. Šéfka, co se neumí postavit za vlastní oddělení a pracovní náplň se sociální práce dotýkala okrajově. Po půl roce, kdy vztahy eskalovaly, jsem si vyhlídla další jízdenku.

Tentokrát jsem vystoupila v hotelu jako recepční. A jsem tady doposud. Plány? Udělat si státnice z jazyka a počkat, až se objeví možnost dálkového studia. Obor? Hm, pokud bych se chtěla pohybovat ve vzdušných zámcích, zeptala bych se, jako vzdělání musí mít pro MPSV? :-P

Soužití je někdy peklo

4. července 2018 v 20:22 | Lucka Šišková |  Ošklivá pravda
Už to budou dva roky, kdy jsme zažily se setřenicí Marci hádku mezi babi a dědou.

Tenkrát jsme odjeli všichni na chatu na Šumavu do malé vesničky. Chata naštěstí stojí v lese a kousek od řeky. Pokud byste tu vesničku hledali pomocí GPS, můžu vám garantovat, ža ta mrcha vás navede do vesnice nad tou naší. :-)

Každopádně jsme s Marci seděly u stolu pod slunečníkem a hrály žolíky. Kdo vyhrával, to už říct nedokažu. Babi se s dědou znovu pohádala - kvůli čemu ví jen oni dva. Byla to ošklivá hádka, kdy na sebe křičeli. A jak to tak bývá, babi dědovi vmetla všechno do tváře - i co se odehrálo před lety. Promlčecí doba moc nefungovala.

S Marci jsme se na sebe podívaly a raději zašly dovnitř do chaty na verandu. Pokračovaly jsme v hraní a bylo to zbytečné, protože jsme viděly, že děda si šel klidnit nervy někam do lesa s lopatou. Babi na něj něco volala.

Najednou jsme si uvědomily, že je venku podezřelé ticho. Vykoukly jsme ven, ale neviděly jsme babi ani dědu. Kde byli?

Babi většinou venku okopávala jahody, nebo s motyčkou rejdila mezi kompostem. A teď nic...

Nakonec jsme se na sebe podívaly a nevím, která z nás to řekla. Možná jsme si obě vzpomněly na to samé - děda s lopatou.

"Asi jí šel zakopat."

Vyprskly jsme smíchy. Jakmile jsme však vyšly ven, hledat je, babi se vesele koupala v řece.

RV - 1

1. července 2018 v 21:35 | Lucka Šišková |  MY NOVELS
Vrátili se. Trvalo to celých osm let, ale vrátili se. Museli se vrátit do rodného domu, protože se jejich matka zbláznila. Rozhodla se odkázat celý majetek nějaké cizí holce. To nemohli dovolit.

Štěrk zachroupal pod koly sportovního auto a kousky odlétly až na trávník, když auto prudce zabočilo a zastavilo před vchodem.

"Tak co myslíš, jak dlouho potrvá, než ji budeme zase nenávidět?"

"Hned jak ji uvidíme."

Oba bratři zavřeli dveře a vystoupali po schodech na verandu. Letní dům patřil k těm největším v téhle oblasti. Co natom, že by tu ani jeden z nich nebydlel. Dům patří rodině. Ne, nějaké cizačce. Bůh ví, koho se ta jejich potřeštěná matka ujala.

"Pánové, to je doba, co jsme se viděli naposledy." Ve dveřích stála přátelská tvář. Správce domu, jejich oblíbený kamarád z dětství.

"Ahoj, Eduarde." pozdravili bratři unisono a ušklíbli se na sebe. I po těch letech jim vadilo, že jako dvojčata mají hodně společného. Kromě vzhledu i hlas, vystupování a smysl pro obchod. Lidé je rozeznávali jedině díky očím.

"Maxmiliáne." Eduard si potřásl rukou s vysokým, hnědookým mužem. Byl přesnou kopií svého otce.

Pak přesunul pozornost na druhého hosta s modrýma očima. Modrýma očima jako má jejich matka. "Richarde."

Eduard je pustil dál a všiml si, jak se oba mladí muži rozhlíželi. Změnilo se hodně věcí, a nebyl to jen nábytek.

Kdyby tak jen tušili.

"Kde je?" zeptal se Richard a zastavil se u křesla.

"Madam je na zahradě. Půjdu jí oznámit, že jste přijeli." Eduard se vzdálil a doufal v zázrak.

Bratři se posadili na pohovku pod okny a čekali. V tomhle domě trávili každé léto, než jim zemřel otec. Vypadalo to stejně, ale ani jeden nedokázal říct, co bylo jinak.

----

"Angeliko? Mladí pánové právě přijeli." Eduard sledoval drobnou ženu zabalenou v dekách. Bál se, že to bude jeden z těch dní, kdy se její nemoc bude ozývat nejhlasitěji.

"Oba?" Angelika se na loktech podepřela a dívala se na francouzské dveře do domu. Čekala, že je spatří. Jakoby je mohla silou vůle přimět vyjít ven.

Eduard udělal krok vpřed a ukázal rukou. "Mám-"

"Ano." Neodtrhla pohled od dveří.

Eduard pokýval hlavou a vracel se zpět do obývacího pokoje. Kdyby tak jen mohl promluvit, a vyplnit oběma mladým mužům tu mezeru osmi let.

Přišli. Jsou tady. Angelika se nemohla ani nadechnout. Tak dlouho čekala, než za ní její milovaní synové přijdou. Až pochopí, co se stalo. Až jí přestanou dávat za vinu smrt jejich otce.

Rozklepaly se jí prsty. Rozčileně si sevřela ruku a schovala ji pod deku. Chtěla uniknout tomu, o čem věděla že přijde. Chtěla, aby nemoc zmizela stejně jako její ruka pod prošívanou přikrývkou.

----

"Čeká na vás v zahradě. Přinesu vám tam občerstvení." Eduard jim pokynul a odešel. Spíš utekl do kuchyně, nechtěl vidět ten pohled, až zjistí, co se s jejich matkou stalo. Nechtěl jim dávat za vinu nezájem o její osobu. Byla jejich matka a oni měli vědět, jak se jí daří. Měli jí zavolat, navštívit. Jenomže neudělali nic z toho. Celých osm let.

----

Max a Richard šli vedle sebe a sledovali všechno. Hltali očima všechny detaily - nové květiny, nové stromy, ta stará houpačka na stromě. Dívali se kolem sebe, ale odmítali se dívat jejím směrem.

Angelika se na ně nemohla vynadívat. Schovávala si jejich fotografie celých osm let, kdy je neviděla. Měla je schované v krabici vedle postele. Krabice byla ohmataná z denního používání, už se jí začínaly drolit rohy.

"Moc ráda vás vidím." Angelika se usmívala a nemohla se na ně vynadívat. Oba byli tak krásní. Kdyby tak mohla, oba by je sevřela v náručí. Jenomže nemohla. Nemohla se k nim dostat. Nohy ji přestaly poslouchat jako první.

"Přišli jsme si s tebou promluvit." Max. Max byl o dvě minuty starší.

"Chceme vědět, cos to provedla." Richard si nebral servítky. Teď se jednalo rodinný majetek. Obchod.

Angelika se stáhla, jako by ji uhodil. Cukla sebou a schoulila se. "Posadíte se?" Tentokrát se jí hlas třepal.

Max a Richard se na sebe podívali a sedli si naproti ní. Stůl tvořil bariéru, kterou nechtěl ani jeden z nich překročit.

Dívali se na svou matku a v hlavách jim šrotovalo. Co se sakra stalo?

Angelice v očích zaplálo. "Jedná se moji závěť? Je to tak?" Na vteřinku se jim před očima objevila mladá, ohnivá matka.

"Ano. Jak můžeš někomu cizímu dávat, co by mělo zůstat v rodině?" Max se narovnal a působil hrozivěji, než si připouštěl.

Angelika ho sledovala a nemohla tomu uvěřit. Tolik se mu podobal. Vypadal přesně jako on, oba dva. Oba jsou jeho věrnou připomínkou. Doufala, že se mu pouze podobají zevnějškem. Nechtěla, aby byli-

"Nemáš nám k tomu co říct?" Další rána pod pás, kterou Angelika rozdýchávala. Jejich otec se na nich podepsal mnohem víc, než tušila. Než si odmítala připustit.

"Andrej nám řekl, žes-"

"Že jsem přepsala tento dům na jistou mladou dívku. Ano."

"Proč?" zeptali se oba najednou.

"Je to můj dům. Vždycky byl. Patřil mojí rodině. Postavili ho prarodiče. Je pouze na mě, co s ním udělám."

Eduard se vrátil právě včas, aby zaslechl poslední slova. To snad ne. Ať to není kvůli penězům.

"Takže jako tvoji synové do toho nemáme co mluvit?" Max se naježil a pro Angeliku to byla další rána.

"Pánové, to by stačilo." Eduard se na ně podíval tak přísně, že to oba vyvedlo z rovnováhy. Zaraženě ho pozorovali a nechápali. Co se to tady děje?

"Chci jít domů." Angelika vypadala tak maličká, že by klukům nejradši zase nasekal na zadek. Jako tenkrát, když si půjčili zahradní traktor a napálili to do stromu. Jenomže teď už to nemůže udělat. Teď jsou dospělí.

Eduard obešel altánek a vytáhl křeslo. Angelika odložila deku a nechala Eduarda, aby jí pomohl s přesunem na vozík. Sílou v rukou neměla jako dřív. Nechtěla být venku, nechtěla se dívat, jak ji budou oba litovat. Nechtěla slyšet další odsuzování. Nechtěla se na ně podívat a vidět, jak jí pohrdají. Nenávidí. Litují ji.

Eduard ji v tichu odvážel k domu a soptil.

Jarmark marnosti - William Makepeace Thackeray

16. června 2018 v 15:38 | Lucka Šišková |  Beletrie
Co neodhalí film, to dělá kniha přímo ukázkově. Jak pěkně je všem vidět do karet. Na nikom nezůstane nitka suchá. Všechno vyjde na světlo.

Upozorňuji tedy "vlídné čtenáře" předem, že jim budu vyprávět o srdceryvném padoušství a spletitém a přitom, doufám, i zajímavém zločinu. Ručím vám za to, že moji padouši nejsou žádní jelimánkové!
- W. M. Thackeray -

Jarmark marnosti (Vanity Fair, 1848) od Williama M. Thackerayho je kronikou osudů několika rodin. Jak podotkl sám autor, je to román, který nemá hlavního hrdinu. Autor svěřuje svoje názory a popisuje místa tehdy (r. 1810 +) a nyní v současnosti. Promlouvá o postavách a vysvětluje jejich činy. Jestli se někdy stavěl na jejich obhajobu? Ne. Vysmíval se? Ano.

1.díl
Ze soukromé školy slečny Pinkertonové odchází dvě kamarádky. Jedna mladá dívka Amálie Sedleyová z bohaté rodiny, poslušná, tichá, milá a velmi citlivá. Druhá dívka je jejím opakem, Rebeka Sharpová, dcera malíře a baletky, která se vychovala sama a svět bere jako místo, kde si vše musí získat lstí. Jak sama často prohlašovala - nemá nikoho, kdo by to udělal za ní. Ona je chudá sirota, nemá rodinu, co by se za ni postavila. Darwin by měl radost.

Vážená slečna Pinkertonová s orličím nosem a s turbanem na hlavě, statná jako granátník, vládkyně až dosud nezdolná...
- sl. Pinkertonová -

Amálie se vrací domů za rodinou a poprosila Rebeku, aby u nich na pár týdnů zůstala. Amálie jako zabezpečená slečna zůstane doma, ale Rebeka má slíbenou práci guvernantky v domě Crawleyvých. Jakmile však Rebeka zjistí, že domů přijede Amáliin o dvanáct let starší bratr Josef Sedley, změní názor na práci guvernantky. Jejím cílem se stalo uhnat Josefa. Prodloužila si pobyt u nových přátel. Všem je Rebečino snažení očividné. Z Josefa si rodina tropí žerty kvůli jeho obézní postavě a křiklavé, výstřední módě. A pak si z něj začnou utahovat i kvůli Rebečině nadbíhání.

Projeví-li jen drobet náklonnosti, hned před nimi padají muži na kolena, ať jsou třeba staré a ošklivé.
- Rebeka Sharpová -

O Amálii se uchází mladý Jiří Osborne, který chce vždy to, co se nejvíc třpytí. To, co chtějí všichni, ale jako jediný to musí získat. Jejich otcové kdysi dávno uzavřeli dohodu, že by se jejich rodiny měli spojit pomocí dětí. Schází se s Amálií a pro to citlivé děvče se stává Jiří středobodem vesmíru. Myslí jenom na něj, každý den čeká na jeho návštěvu, ...

Amáliina nehynoucí láska a obdiv k Jiřímu jen posiluje jeho vysoké mínění o své osobě. Vidina sňatku mu ale nebrání v tom, aby prohrával v pokeru, chodil za jinými ženami a nelámal si hlavu s dluhy. Chce se bavit a výčitky svědomí pocítí, když mu dojdou peníze nebo k němu promlouvá jeho kamarád Vilém Dobbin.

Pan Osborne byl sám osobě přesvědčen, že je svůdce žen, předurčený k dobývání srdcí; nebránil se tedy osudu a s chutí se mu podroboval.
- Jiří Osborne -

Pár týdnů uplynulo, Josef se nevyznal a raději před Rebekou a popichováním rodiny utekl do ciziny. Rebeka si sbalila věci a odjela k baronetu, siru Pittu Crawleymu, aby se starala o jeho děti. Čekalo ji nemilé překvapení. Bydlení a rodinná pravidla vůbec neodpovídala jejímu očekávání. Byla zvyklá na lepší u Sedleyů.

Brunátná ruka sira Pitta Crawleyho lovila ve všech kapsách, jen ve vlastní ne.
- sir Pitt Crawley -

V bezútěšné situaci si Rebeka poradila rozhodně a s jasným cílem. Pittovi se stala nenahraditelnou sekretářkou, jeho dcerám se věnovala jen z povinnosti, v domácnosti se ke všem lísala. Vytvářela si pevnou pozici, i když paní domu byla ještě naživu, Rebeka přebrala její místo. Změna rodinné situace nastala v době, kdy na návštěvu měla přijet Pittova sestra, Matylda Crawleyová a její milovaný synovec kapitán Rawdon Crawley. Najednou se našly peníze na velkolepé večeře, nešetřilo se na svícení či zatápění. Rebeka uviděla další příležitost, jak si polepšit.

V té době se Amáliina rodina dostala do úpadku. Země se připravovala na válečné tažení. Na armádu šly veškeré finance a trh se hroutil. Sedleyovi přišli o vše a museli se odstěhovat do malého domku. Jiří dostal od otce přísný zákaz se s Amálií vídat, a ať ho ani nenapadne, že by se s ní oženil. On by možná i splnil otcovy příkazy, ale jeho přítel Dobbin přispěl k svatbě. Dobbin nesnesl pohled na zarmoucenou Amálii, která málem žalem zemřela. Bylo to však nešťastné rozhodnutí.

Štěstí nepřálo ani Rebece, protože o její tajné svatbě s Rawdonem se dozvěděla Matylda. Okamžitě Rawdona vydědila a nechtěla ani jednoho z nich vidět. Chudák z toho onemocněla, a do hrobu jí pomáhala příbuzná. Všichni chtěli Matyldiny peníze.

Rebeka si později vyčítala, že odmítla sira Pitta Crawley - ten starý lišák ji požádal o ruku a ona mu řekla, že to není možné. Je už vdaná.

První díl končí odjezdem do Bruselu, protože Rawdon, Jiří a Dobbin jsou důstojníci. Pomalu vyplouvá na povrch, že Dobbin má pro Amálii slabost. Rebeka a Amálie nejsou žádné kamarádky, nikdy ani nebyly. Jiří začíná běhat za Rebekou - protože ona oslňuje důstojníky a společnost - a Rebeka? Ta ho k tomu povzbuzuje. Amálie to vidí, a jen se souží. Ani Dobbin s tím moc neudělá.

Další perličkou jsou peníze, co během pokeru vytahal Rawdon z Jiřího. Samozřejmě za Rebečina povzbuzování.


2.díl
Josef Sedley se do války vypravil také, ovšem jako civilista. Zůstal s rodinami, zatímco vojsko odešlo. Rebeka i Amálie jsou opuštěné, ale trápí to jen Amálii. Rebeka počítá, co vše utrží za majetek - manžel Rawdon jí zanechal pár věcí, kdyby se nevrátil.

Rawdon se vrátil, Jiří zemřel, Amálie se sesypala.

Všichni se časem vrátili zpátky do Anglie. Rebeka, Rawdon a jejich syn Rawdon ml. bydleli v pronajatém domě, který si nemohli dovolit. Dluhy měli úplně všude. Rawdon skončil ve vězení pro dlužníky, odkud ho musela vyplatit jeho švagrová. Rebeku zajímala jedině vysoká společnost, kam se umínila dostat. Manžel a syn pro ni nic neznamenali. Na syna dokonce i zapomínala. Do společnosti se opravdu dostala, ale pověst jí utrpěla. Manželky ostatních mužů jí pohrdaly a dávaly to jasně najevo. Co se mužů týče, Rebeka si je omotávala kolo prstu. Rawdon stále obdivoval manželku, že je chytrá, syna miloval, ale pomalu mu docházela trpělivost. Poslední kapka bylo načapání Rebeky s jistým markýzem během pozdní večeře.

Amálie si postavila Jiřího památku na piedestal a svého syna Jiřího ml. milovala nade vše. Rozmazlovala ho, a nevědomky ho tvořila k otcovu obrazu. Pro syna by udělala všechno. Její otec se z bankrotu nikdy nevzpamatoval. Amáliina matka se na dceru rozzlobila kvůli péči o syna, a časem neunesla těžkosti, co na ně dopadly, a zemřela. Její otec šel z problému do dalšího. Amálie pak musela poslat syna k jeho dědečkovi, Jiřího otci. Chtěla pro syna to nejlepší, ale finančně si to nemohla dovolit.

Uplynula léta, než se věci urovnaly. Trvalo, než si Amálie uvědomila, že Dobbin pro ni není jen přítelem. Pár let a Josef, který se dal dohromady s Rebekou, přišel o peníze a zemřel. Rawdon zemřel jako guvernér na ostrově. S Rebekou nepromluvil ani slovo. Matyldiny peníze připadly mladšímu bratru Pitta Crawleyho stejně jako baronetův titul a panství.

Golem - Gustav Meyrink

14. června 2018 v 11:55 | Lucka Šišková
Knihu Golem (1915) jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale nějak jsem na knížku zapomněla. Gustav Meyrink, vlastním jménem Gustav Meyer (1868 - 1932), je německý spisovatel, a nadnesenou legendu o Golemovi zasadil do Prahy, do Židovského města v Hahnově ulici. Ve své tvorbě se hodně opíral o východní náboženství. Příběh čtenáři podával v první osobě, a hodně často si tam "filozofoval".

Jak a kdy Golem vznikl? Můžete zkusit hádat, jestli poroučet Golemovi bylo snadné...

"Říká se, že příběh o Golemovi sahá až do sedmnáctého století. Tehdy prý jeden rabín podle ztraceného návodu z kabaly vyrobil umělého člověka, takzvaného Golema, který mu měl pomáhat zvonit v synagoze na zvony a vůbec jako jeho sluha dělat všelijakou hrubou práci.

Jak vlastně vypadá Golem, jehož temná a záhadná postava straší lidi v Židovském městě každých třiatřicet let? Šikmé oči... Bez vousů... Mongoloidní... Kde se objeví, tam má na svědomí nějakou vraždu nebo výtržnosti. Že by si Golem vytáhl Černého Petra?

Odkazuje se do říše pohádek, až se jednoho dne stane někde na ulici něco, co ho znovu oživí. Pak se o něm zase dlouho mluví a pověsti se rozrůstají. Nakonec se tolik nafouknou, že jdou na svou vlastní nepravděpodobnost.

Za zločiny byl vždycka zodpovědný Golem, zřícený most - Golem, požár - Golem...

Hlavní postavou, co seznamuje čtenáře s dějem, postavami, prostředím, je restaurátor Athanasius Pernath. To on je důvodem, proč se znovu objeví postava golema. Jak se časem ukazuje, je to opravdu on nebo jen někdo, kdo prožije jeho životní příběh?

V nájemním domě žije i čtrnáctiletá Rozina Metzeles - později se její profese společnicí stane pro ni odrazovým můstkem. Lítají za ní i dva mladí kluci, ale ona se jim pouze vysmívá a co chvíli táhá toho či onoho za nos. Skončí to s nimi tak dalece, že jeden z nich spáchá vraždu.

Nejvzláštnějšími postavami jsou Mirjam a Schemajah Hillelovi. Po celou dobu vytváří Athanasius dojem, že ti dva pocházejí z jiného světa. Nezapadají, jsou večně bez halíře, ale lidé je mají v úctě. Dokonce i jistý vetešník Aaron Wassertrum se ho bojí.

Postava Wassertruma vytváří dojem mafiána v odlehčené formě, ale jen tehdy, pokud o něj zavadí řeč. Má prsty v tom či onom, udělal tohle a tamto... Špinavá hra by mu měla vynášet bohatství.

Vytupují zde další postavy, co doplňují příběh a hlavně městské podsvětí. Vrieslander - malíř, Charousek - medik a budoucí doktor, Angelina - lady, Josua Prokop či Zwakh. Tito přátelé se obávají o duševní zdraví pana Pernatha.

To není moje tvář, chtěl jsem rozhořčeně vykřiknout, chtěl jsem si na ni sáhnout, avšak má ruka se nepodvolila mé vůli, sklesla zpátky do kapsy a vytáhla z ní knihu.
- Pernathův život -

Pernath během svého třeštění dojde tak daleko, že je obviněn z vraždy. A je pouze jeden člověk, který by mu z vězení pomohl. Mladý medik Charousek, co všem říká, že brzy umře, ale stihne vykonat spravedlnost. Jak sám přiznal, přinutil Wassetrumova syna spáchat sebevraždu. Pak přiměl i Wassetruma spáchat sebevraždu. A důvod? Podle všeho byl jeho odmítnutý syn. I když je Pernath Charouskovi vděčný, odmítá utéct. Nic neudělal. Jenomže stále sedí v cele a jeho společníci se mění, až se jednou rozpovídal ten, který přiznal vraždu. A důvod?

Pouze se uvolnilo působení prapříčiny, která ve mně už odedávna dřímala a nad kterou jsem přestal mít moc.

Čtení mi připadalo jako uzavření uvnitř krabice, kde na nic nemáte vliv, nemůžete se dostat ven. Můžete jedině sledovat, co se děje okolo. Nemůžete zasáhnout, protože na to tu jsou jiné síly nebo Charousek. Čekala jsem mystický příběh, čekala jsem povídku o Golemovi a jeho šému. Ne strašáka pro dospělé.

Kam dál