Z buicku 8 - Stephen King

1. října 2018 v 18:08 | Lucka Šišková |  Beletrie
Proč si jenom vybírám zrovna ta slabší díla? Je to tím, že nemám povědomí o jeho kompletní tvorbě? Možná jo. Mohla bych zkusit něco novějšího jako TO? VIděla jsem film a běhal mi mráz po zádech. Vzpomínáte na úvodní scénu, jak lodička zaplula do kanálu, kluk se pro ní nahýbal, pak vykouklo "TO" a chramst... Ale zpátky k autu. Z buicku 8 (From A Buick, 2002) od Stephena Kinga je kniha, která odvypráví několik let života na pensylvánské policejní stanici v Statleru, Pensylvánii, během jednoho odpoledne.

Městečko Statler není unikátní, je prostě obyčejné, normální.

Amenité jsou dost uzavření, ale v podobném případě uvítají menší pomoc zvenčí. Kůň byl v pořádku, což bylo hlavní. nejhorší nehody bryček se odehrávají v pátek a v sobotu večer, kdy mladší frajeři v černém mívají sklony opít se za stodolou.

Mladý Ned Wilcox chodí pravidelně na policejní stanici a vypomáhá s čím může. Nedokáže se vyrovnat se ztrátou otce, policisty Curtise Wilcoxe. Zemřel během rutinní kontroly vozu, kdy ho na kamion natlačil opilý řidič a doslova ho "obrátil naruby". Jednou si všiml, že jim v opuštěné hale B stojí veterán. Ned byl u vytržení a říkal, že to vypadá jako Buick z 50 let. Neměl pravdu...

Seržant Sandy Dearborn mu začne vyprávět příběh, který se dotýká i jeho otce Curta. Příběh, který ho zavede do roku 1979 na benzinovou pumpu. Tam přijel buick, ale řidič záhadně zmizel. Auto se stalo majetkem policie, ale pro svět bylo zabaveno soudem a odvezeno. Kromě Sandyho se na vyprávění podílí všichni, co slouží na stanici. Dispečerka Shirley Pasternaková, Matt Babicki, Hudson Royere, George Morgan, Eddie Jacuboise, Phil Candleton, Arky Arkanian, George Stankowski. Momentální sestava, která se střídá a vypráví o něčem, co vypadá jako auto, ale není.

"Podívej se na něj!" řekl Ned, když jsme se tam dostali. Chrlil slova jako nadšené malé dítě. "To je nádherný starý auto, co? Ještě hezčí než tátův bel air. Je to buick, to se dá poznat podle tvaru oken a podle masky. Nekdy z půlky padesátejch let, co myslíš?"

Ve vyprávění se střídají všichni, protože každý měl s buickem jiný zážitek. Nejvíc mě dostala pitva mrtvého tvora, co vyletěl z kufru auta. Zvedal semi žaludek a to i při vzpomínání, kdy si vykreslím v hlavě obrázek malinké místnosti, třívelkých chlapů a na desce roztažená cizí potvora...

"Ta svině ho sežrala," řekl Huddie s neochvějnou jistotou. "Nevím, jak je to možné, ale myslím si, že sem šel sám, aby se na to auto znovu podíval, a ono ho prostě... nějak... sežralo."

Další šok jsem měla při střetu psa a jiné příšery, kdy následky pro psa byly... Ne, nechci na to ani myslet.

Všichni vyprávějí stejný příběh o buicku, ale každý se na něj dívá jinak. Všichni se mu ale vyhýbají obloukem a sledují teplotu v hale B. Teplota klesá k 10 stupňům, i když venku je ke třicítce. Jakmile telplota klesne, auto už není auto, ale jakýsi prostředek pro, co vlastně?

Sandy dopoví Nedovi příběh, není vlastně moc co povídat a rozejdou se domů. Jenomže Ned se rozhodl konat. Sandy ho zachránil právě včas, aby ho auto nespolklo tak jako policistu Ennise a grázla Briana.
 

Temné hlubiny (#3 Erika Foster) - Robert Bryndza

1. října 2018 v 17:53 | Lucka Šišková |  Beletrie
Jupí. Moc jsem se těšila, až se dostanu do knihkupectví. Jenom škoda, že to bylo v době, kdy Plaza měla Neoluxor zavřený, takže jsem zajela k Dobrovskýmu. Mají pěkný výběr, ale nemám takovou slevu jako členka bux.cz. Každpopádně, teď je řeč o detektivním thrilleru Temné hlubiny (Dark Water, 2016) od Roberta Bryndzy. Jelikož se čtenářům moc nezamlouvá Eričino kouření, pomalu přechází na elektronickou a začíná přestávat kouřit. :-)

Erika Fosterové v třetím díle thrilleru...

"Johne, my ale nehledáme krokodýla. My hledáme deset kilo heorinu zabaleného ve vodotěsném kontejneru."
- Erika dostala nového parťáka, mladého Johna McGoryho -

Smutný případ, ale bohužel se něco takového vyskytuje. Bylo to trochu jiné než předchozí dvě knihy, byly odlehčenější. Možná to má co dočinění s Eričiným přeložením od vražd k drogám v Bromley - jižní Londýn, hrabství Kent. Přeložení, o něž sama požádala. Rozhodně nebyla šťastná, protože jí tahle práce nestačila. Nebylo to pro ní dostačující. Zlom pro ni nastal během jednoho případu, na kterém pracovala. Kromě balíku s drogami, našli potapěči v lomu dětskou kostru. Malá holčička.

"Je to velmi malé... Vypadá to jako kostra dítěte," řekla Erika tiše.

Místo se ponořilo do tmy, protože john s kamerou vyrazil ke břehu lomu, kde klesl na kolena a prudce zvracel do vody.

Tím také začíná kniha - prologem v r. 1990, kdy je do vody v lomu vhozeno tělo a svědkem se stal starý bezdomovec.

Současnot, 2016

Erika se do toho pustí svým osobitým stylem. Jelikož její nynější šéf nedovolí vzít na sebe případ nalezeného těla, obejde ho a zajde za bývalým šéfem. Ten z toho nemá radost ze dvou důvodů. Za prvé, že ho k tomu Erika v podstat dostrkala a za druhé, identita holčičky ukázala, jak velkým případem bylo její zmizení před lety. Pokud to Erika zvoře, budou padat hlavy.

Každý otisk drobné dlaně byl protkaný bílými čarami a křivkami, kam se barva nedostala. Originál, zabalený v hedvábném papíru, byl schovaný v zásuvce. Několik let byl vystavený, ale k Mariannině nelibosti a zděšení začaly barvy blednout, takže ho nechala okopírovat.
....
"Nechtěla jsem nic jiného než mít další dceru. A pro ni jsem si přála jen to, aby byla v bezpečí a šťastná," špitla Marianne a zvedla pohled k Martinovi. "Byl to trest za to, co jsme udělali?"

Vyšetřování únosu a smrti sedmileté Jessicy Collinsové se rozbíhá a Erika si vyžádavala své dva bývalé kolegy, Mossovou a Petersona. Z hledáčku nezmizel ani patolog Isaac, který se stal dobrým Eričiným kamarádem.

Pomalu vyplouvají rodinné kostry na povrch a nikdo toho nezůstane ušetřený. Matka malé holčičky, Eričina sestra s dětmi, Peterson, ... Jak se ukazuje nemůžete úspěšně oddělit práci - vyšetřování vraždy - a osobní život.

"Nezapoměň na to, že jestli půjdu ke dnu já, ty se potopíš se mnou... A taky nedostaneš zaplaceno. možná by se ti to druhé hodilo víc."

Byly momenty, kdy jsem se musela uculovat, protože vzhledem k věku postav, to bylo... Sami pochopíte, protože si Temné hlubiny a předchozí díly prostě musíte přečíst. Tenhle díl je jako zlom, kdy se Erika učí znovu žít, zapojit se a mít přátele. Otázkou zůstává, jestli je na to připravená. Jenomže to ukáže čas a další díl, co mám v plánu ulovit.

Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se znovu objevila Mossová. "Chystám se skočit přes ulici pro kafe, dáte si..." Dál nedořekla. "Aha, nevšimla jsem si, že už někdo pro kafe byl?"

"Jo, právě jsem ho přinesl," řekl Peterson.

"Ty jsi šel až do Starbucks?" zeptala se Mossová, když viděla kelímky. Pak se střídavě podívala na Eriku a Petersona a rozzářila se. "Ach tak... Chápu. Vy dva...?"

-----

"Petersone, ty ses zamiloval, co?"

Povzdechl a přikývl.

"Ty jeden pošetilý hlupáčku! Tak pojď, zvu tě na pivo." řekla.

Mossová se do Petersona zavěsila a společně zamířili k nejbližší hospodě, která by jim nabídla teplo a levné pivo.

Utrpení mladého Werthera - Johann Wolfgang Goethe

1. října 2018 v 17:20 | Lucka Šišková |  Beletrie
Malá knížečka, která měla podle vyprávění našeho profesora na literaturu způsobit v té době vlnu sebevražd. Inu, tahle propagace rozhodně zabere. Podle všeho také má existovat zcela opačná kniha, kde se ukrývají samé radosti mladého Werthera. Každopádně Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers, 1774) od J. W. Goeteho bylo později upraveno a vydáno v r. 1787.

Jedna z Wertherových poznámek byla, že přepsat knihu jen kvůli tomu, že se nelíbí, jí škodí.

Hlavní postavu představuje Werther, který se v dopisech svěřuje svému "drahému" příteli Wilhelmu. Důvod, proč se jeho klidné rozjímavé naruší je jak překvapivě žena. Charlotta "Lotta" z knížecí myslivny, co má devět sourozenců, snoubence Alberta mimo domov.

V prvním díle je květen, Werther se prochází v zahradě a rozjímá. Ze všeho tam čiší naivita a melancholie. Nachází se právě ve vesnici Wahlheim. Kvůli dramatu v rodině nachází útěchu v přírodě, venku na vzduchu.

Jaké dostal mladý Werther první poučení?

Dejte si pozor, přisadila si sestřenice, abyste se nezamiloval!

Připoměla mu, že zakázaná láska je lákavější než cokoli jiného. Bohužel ji poslouchal jen na půl ucha. Domluvil se se Charlottou, že se budou vídat jako kamarádi a dělat si navzájem společnost. Ona to brala jako přátelství, ale Werther...

A od té doby můžou slunce, měsíc a hvězdy kroužit po obloze, jak chtějí, nevím, jesluï je den, nebo noc, a celý svět kolem mizí.

Přestože Werther věděl o snoubenci i Charlottině rozhodnutí, že si vezme Alberta, nechával se často unést. A jednou z takových vět, bylo zakončení v dopise: Ten anděl! Kvůli tobě musím žít!

Wertherovo rozpoložení se mení v době, kdy se vrací Albert a je polovina července. Werther se odhodlává k odjezdu, protože se dál nemůže dívat na společné štěstí těch dvou.

Všechno na světě končí mizerně, a člověk, který kvůli jiným, ne z vlastní vášně nebo potřeby, dře pro peníze nebo¨pocty nebo kdoví co, je vždycky blázen.
....

Neumím si představit, že někdo může být takový blázen, aby se zastřelil. Pouhé pomyšlení na to ve mně vzbuzuje odpor.
- Albert k Werthrovi -

Na konci srpna Werther sám sebe častuje jako blázna, protože se do ní zamiloval a neumí si život bez ní představit. Jeho melancholické duši to nedá spát. Jako mladý romantik, naivní mladík se nehodlá vzdát.

Druhý díl se přesouvá na říjen, kdy Werther odjel pracovat pro vyslance, chtěl uniknout, dokud k tomu měl poslední zbytky sil. Jenomže ho nic nebaví a nic mu pořádně nevychází, protože zahořel pro Lottu. Uplyne celý rok, než se za ní vrátí. Během té doby Werther zahořkl a změnil se z mladíka v cynického starce. Stále píše dopisy, kde je hlavním rysem zlost a nenávist.

Vždycky se říkalo, že je tenká hranice a Werther balancoval nad oběma stranami moc dlouho. Když se konečně odhodlal vyjevit své city - Lotta o nich dávno věděla, stejně tak i Albert - byla k němu sice Lotta vlídná, ale to bylo vše. V té době je Albert Lottiným mnaželem, a tak nechá svou manželku, aby se mohla rozloučit nadobro s Wertherem. Už ho měl dost. Werther je odmítnut, a ani dopis co Lotta čte ji nepřiměje promluvit včas. Werther se tam přiznal k sebevraždě.
 


Krutá krása - Rosamund Hodge

1. října 2018 v 16:53 | Lucka Šišková |  Beletrie
Myslela jsem si, že to bude dobré, no, nebylo. První nástiny slibovaly něco nového, ale přesto známého. Jako když si obravím bílé tričko na růžovo. Staré a známe, přesto... Krutá krása (Cruel Beauty, 2017) od Rosamund Hodgeje jak jsem pochopila jedním z příběhů, kdy se autorka věnuje klascikým pohádkám. Vezme, co známe a milujeme, a přetvoří to v něco, co si buď oblíbíme nebo odvrhneme.

Že by se s Kráskou a zvířetem rozthrl pytel? Je to možné. Nedávno se ještě objevovala v sále kina nová adaptace na Krásku a zvířete s Emmou Watson, coby Bellou. A jak se poádka vydařila? Ehm. Zajímavé. Ale to bych znovu odbíhala...

Její úkol být zabít ho.
Její osud byl milovat ho.

Sedmnáctiletá Kráska, svým jménem Nyx Triskelionová, žije se svým otcem Leonidasem, sestrou Astraiou a tetou Telomache. Na tom by nebylo nic zvláštního, dokud nevyjde najevo, že teta spí s bývalým manželem své zesnulé sestry, Kráska musí zabít Zvíře a přitom i možná zemře. Její sestra bude rozmazlovaná. A kdy a jak ho má zabít? Jakmile budou mít po svatbě, měla by mu zabodnout nůž do srdce.

Vše se má odehrávat na ostrově Arkádie.

A proč zrovna ona? Leonidasova manželka nemohla mít děti, tak Leonidas uzavřel dohodu s Netvorem. Maželka zemřela a on musel dát jednu svou dceru jako platbu.

Otevřela jsem oči. A hned nato jsem zjistila, že to, co mě lechtá na krku, je chomáč černých vlasů, že přikrývky jsou ve skutečnosti teplé tělo a že se na mně jako líná kočka rozvaluje Laskavý pán a hlavu má opřenou o moje rameno.

Źádný výcvik, kdy by bojovala se zbraněmi neovládá, ale tak jako jiní z jejícho světa, i ona si osvojila magii. Celý život ji připravovali na to, že musí zabít zvíře a osvobodit je. Buď přežije nebo zemře. V každém případě jí naděje moc nedávali.

A Zvíře? Démon Ignifex s lidskou podobou, ale očima, co zrazovaly jeho povahu. Kočičí oči, rudé. Jeho stáří odhadovali kolem devíti set let. A čím se takový démon zabýval? Lidé si k němu chodili pro laskavosti. Jestliže muž miloval ženu, ale ona byla vdaná za surovce a násilníka - pomohl. Muž dostal ženu, její manžel zemřel, ale cena byla pokaždé jiná. Buď žena onemocněla a pak umírala nebo žádající muž oslepl. Kombinace obojího.

"Hmm." Naklonil se blíž. "Už jsem viděl hezčí, ale myslím, že to bude stačit."

"Můj pan manžel se tedy vyzná?" vyhrkla jsem, než jsem si stačila uvědomit, co dělám, ciž bylo úplně špatně, protože jsem se mu měla zalíbit, okouzlit ho.

Krásčin úkol je jednoduchý. Najít všechna srdce, která drží pohromadě démonův zámek. Srdcem se míní místa, kde je hlavní zdroj elementu vody, vzduchu, země atd. Má je najít a všechny zničit.

Celou dobu, kdy Kráska s ním žije, ji klade každou noc stejnou otázku. Jestli uhodně jeho jméno.

Jenomže se do toho plete další pověst a řecká mytologie. Už se dostáváme někam zcela jinam. A jestli byl konec dobrý? Byl zamotaný, zbytečně. Snaha o tajemno a napětí se minuly účinkem. Na prostou a jednoduchou pravdu by stačilo málo. Přílišná okrasa zničla to, o co se kniha mohla snažit. A kam se poděla původní myšlenka, že krása vychází zevnitř? Asi utekla s křikem. Pochopila jsem, že si vypůjčila pár prvků, a pak se věnovala něčemu svému. Bohužel se to nepovedlo.

Hlava XXII. - Joseph Heller

1. října 2018 v 16:35 | Lucka Šišková |  Beletrie
Dlouho mi Hlava XXII od Josepha Hellera ležela na poličce, bála jsem se do ní podívat. Potom, co jsem přečetla povinnou četbu typu Na západní frontě klid (E. M. Remarque), Oheň (Henri Barbussy) nebo Komu zvoní hrana (E. Hemingway), nechtěla jsem číst o zase o válce, jak trhá lidi na kusy a mění je v monstra.

Odhodlala jsem se a nebylo to tak strašné - co se popisu dopadů války týče.

"Vždyť se mě pokoušejí zabít," řekl mu nevzrušeně Yossarian.

"Nikdo se tě nepokouší zabít!" zařval na něj Clevinger.

"Tak proč po mě střílejí?" zeptal se Yossarian.

"Střílejí přece na každýho," vysvětloval Clevinger. "Chtěli by nás zabít všechny."

Catch - 22, 1961
Joseph Heller

Nejslavnější válečný román.

Děj se odehrává u dvacáté sedmé letecké divize na ostrově Pianosa. Jesli bych měla zmínit několik jmen, byli by to poučik Scheisskopf, Dunbar, Clevinger, major Major, Orr, Appleby, generál Peckem, generál Dreedle, McWatt, seržant Towser, plukovník Cathcart, plukovník Cargill, dr. Daneeka, náčelník Bílý Polozub, aarfy, Wintergreen, Nately, Havermayer.

Když jsem přečetla první kapitolu, zeptal se mě kamarád: "Jaký to je?" Jak jsem mu asi měla odpovědět po první kapitole?! Věděla jsem, že by moji odpověď nepochopil - v životě přečet jenom poznámky k maturitě. Zvolila jsem nejsnažší odpověď. "Viděl jsi někdy MASH?" S tím se spokojil.

Byl hrdý na to, že ani devětadvacet měsíců vojenské služby v něm neotupilo jeho geniální schopnost všechno zvorat.
- seržant Knight -

"Pumovnice prázdná," hlásíval seržant Knight zezadu.

"Trefili jsme se do toho mostu?" vyptával se McWatt.

"Nevím, pane kapitáne, házelo to se mnou tak, že jsem se nemohl dívat. Teď je všechno přikryté kouřem a není nic vidět."

"Hej, Aarfy, zasáhly pumy cíl?"

"Jaký cíl?"

Pokračovala jsem ve čtení a na začátku jsem nevycházela z údivu. Všechno je předestřeno jako fakt a nikdo vám nepodá vysvětlení k tomu, proč žije Yossarin ve stanu s mrtvým vojákem. Pak přijdou otázky, na které voják podle protokolu musí odpovědět, jenže nemůže. Jeho nadřízený důstojník mu předtím rozkázal, aby mlčel.

"Metcalfe!"

"Ano, pane plukovníku?"

"Neříkal jsem vám, abyste držel ten svůj pitomej zobák?"

"Ano, pane plukovníku."

"Tak když vám to říkám, abyste držel ten svůj pitomej zobák, držte ten svůj pitomej zobák. Je vám to jasné? Mluvil byste laskavě hlasitěji? Neslyším vás."

"Rozkaz, pane plukovníku. Nepa-"

A co další Yossarinův spolunocležník? Ten zase s každým letadlem trénuje manévry - pokaždé ho při náletu sestřelí.

Nevíte náhodou, proč ho tenkrát degradovali na prostého vojína a proč je teď jednom destáník?"

"Vím," přisvědčil Yossarian. "Protože otrávil celou jdenotku."
- o kuchaři Snarkovi -

Generálové se mezi sebou dohadují, jakým směrem by měly stát stany. Kam by měl směřovat vstup do stanu?

Další voják nemůže strachy spát, protože mu jeho spolunocležník řekl, že ho podřeže od ucha k uchu. To, že jeden byl ožralý, nic neznamenalo. Tudíž se ten voják ukrýval v nedalekém lese, kde i spal. Do tábora přišel jednou za čas, aby se zeptal, jestli ten druhý už umřel.

Mezitím se shromáždil velký zástup pošetilců, kteří byli vždycky pro každou zábavu, ale kočka se projevila jako mrzký zbabělec a v okamžiku, kdy ji Yossarian pustil, dala se před Hladovým Joem na útěk jako spráskaný pes. Vítězem utkání byl tedy vyhlášen Hladový Joe. Odcházel celý šťastný s pyšným úsměvem šampiona na rtech, hlavu vztyčenou, prsa vypnutá. Vítězně zalezl do postele a ihned se mu zase začalo zdát, že mu Huplova kočka spí na obličeji a dusí ho.

A duchovní? Z toho si dělali pěkné blázny.

Doktor Daneeka, to je postava k nezaplacení. Je stále nemocný, ale nikdo nemůže přijít na to, co má za nemoc. Pokaždé symptomy zmizí nebo se objeví. Perlička? Doktor měl povinně nalétat mise, ale v letadle ani jednou neseděl. Yossarin ho zapisoval, aby doktor dostával příplatky. Tak se stalo, že jednou spadlo letadlo s doktorem. Byl prohlášen za mrtvého, přestože chodil po táboře a přemlouval nadřízené, že žije. Že v letadle neseděl. Podle papírů tam byl a podle hlášení to nikdo nepřežil.

"No a?"

"Jaký no a?" Yossariana mátlo, že to doktoru Daneekovi stále nedochází. "Nechápete, co to znamená? Teď mě už beze všeho můžete vyřadit z bojové služby a poslat domů. Přece nebudou posílat na smrt duševně chorýho člověka!"

"A kdo jiný by šel?"

A postava majora Majora? K tomu mohl přijít nědko na velitelství jen tehdy, pokud nebyl major Major ve stanu. Kdyby byl přeci jen někdo neodbytný, major Major vyskočil oknem a utíkal se schovat do svého karavanu. Pokud šli k němu do karavanu, utíkal zase na velitelství.

Postupem času, kdy se mění i Yossarinova nálada, mění se i způsob vyprávění. Už to není jen černý humor nebo nadsázka. Děj se mění a probouzí v Yossarinovi pocity, na které dlouho zapomněl. Něco takového vás dokáže zlomit. Čím je to gradováno? Velitel Yossarinovy jednotky se rozhodl, že budou muset mít odlétáno třicet letů, třicet pět letů, čtyřicet letů, padesát letů... Chtěl se vytáhnout před ostatními veliteli.

Jestliže si z Yossarina někdo tropí blázny, proč by si on nemohl udělat blázny z nich? I když je tím druhým armáda. Prostě odmítal znovu sednout do letadla, a když už musel, okamžitě letadlo vracel na zem, protože našel něco, co jednoduše nefungovalo.

Až na úplném konci vyplave na povrch všechny špína války.

A co vlastně říká slavná Hlava XXII podle níž by měli propouštět?

"Podle Hlavy XXII totiž člověk, který požádá o vyvázání z bojového nasazení, nemůže být blázen."
...
V tomto případě konstatovala, že zájem o vlastní bezpečnost, který voják projeví tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení, je projevem racionálně normální mysli. Orr byl blázen, a mohl tedy být vyřazen z letového nasazení. Chtělo to pouze jedno: aby o to požádal. A jakmile by to udělal, nebyl by už blázen a musel by dál létat.

Z deníku recepce III

15. září 2018 v 20:04 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
V kuchyni:
"Kolik bude těch Ceasarů?"
"Eh... Osmnáct."
"To že tam napsali pod Menu č.3 tři čárky znamená, že chtějí tři porce?"
"Děláš si srandu? Ty vole, to znamená Menu č. 3."
"Aha, tak těch Ceasarů bude 9."

Dorazila objednávka ubrousků:
"Kde to je?"
"Vzadu."
"Já tam hned nepůjdu, je to aspoň schovaný?"
"Ne, je to venku u schodů."
"Doprdele, já se na to vys..u! Jdu tam."

Check-in:
"Vaše jméno?"
"Novák."
"Máte tady rezervovaný jednolůžkový pokoj."
"Ne, chtěl jsem dvojlůžko."
"Rezervace byla přes Booking na jednolůžko. Podívejte."
"Aha. No víte, ona to rezervovala manželka."

Prohlídka pivovaru:
"Kdy je ta prohlídka?"
"Začne za minutku, dneska budete mít prohlídku s paní sládkovou."
Přijde manžel sládkové vyzvednout hosty.
"Páni, to je správný pan sládek." Pán si poplácá vlastní břicho.

Rezervace pokoje a ubytování:
"Pokoj na tento víkend?"
"Ano."
"Takže, 10.- tého až-"
"Ne, počkat, já myslel ten další."

"Máte pokoj s vanou?"
"Ano."
"Tak bych chtěl s vanou a tichý, chladný pokoj. A tmavý."
"Ehm, dobře, takže..."

"Chtěl bych se ubytovat."
"Ubytování je možné od 2 hodin."
"Jo, jsem tu trochu dřív." Je deset hodin ráno.

"Na pokoji mi nefunguje televize."
"Půjdu se podívat."
---
"Chce to nové baterie do ovladače."
---
"Ta televize mi pořád nefunguje."
"Dal jste tu kartičku do té malé krabičky u dveří?"
"Ne. A to se musí?"

Z deníku recepce II

6. září 2018 v 16:36 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
Dneska jsem se konečně pobavila, ale možná mě ten smích přejde.

Když je na recepci klid, nikdo nic nepotřebuje - ať už zaměstnanci nebo hosté nebo passanti -, je to božské, ale na druhou stranu i trochu nuda. Nic se prostě neděje. Byla chvíle klidu, na recepci byla i naše vedoucí a nachomýtl se tu i manažer. Jak se tak povídalo, připomněl rezervaci firemní akce na další měsíc. Vedoucí říkala, že neví, o koho se jedná, ale já měla hned jasno. A manažer to poznal.

"Proboha to ne." říkala jsem, kroutila hlavou a měla nešťastný výraz. Už ne. Nejde o to, že by to byla velká firemní akce, ale jde o hlavního pořadatele.

"Ach můj bože."

Manažer se otřásal smíchy. "Nezapomenutelný, co?"

Jen jsem kroutila hlavou, protože, když tu byli naposledy, tak... Je škoda, že nemůžete odpovědět popravdě.

"Potřebuju mluvit s panem manažerem, zavoláte mi ho?" Zavolám mu, i když vím, že na něj číslo máte taky.

"Měli bychom mít nahoře i coffee break, ale zatím tam nic není." Máte to podle dohodnutého harmonogramu, takže Vám ho přinesou za pět minut.

"Mohli byste nám nahoru poslat další džbány s vodou?" Jistě, jen skočím do restaurace, abych předala Váš požadavek. Co na tom, že nahoře máte k ruce vlastního číšníka.

"A kde máme ten předvýběr z menu?" Ležel na stole jako vždy. Nemá už někdo z pozvaných na seminář?

Všechny tyhle otázky během 5 minut.

"Můžete nám spustit klimatizaci?" Sice teď běží na jedničku, ale jestli chcete mrznout...

"Potřebujeme ukazovátko na plátno." A do prdele. To tu nemáme.

"Kdyby byl nějaký problém, tak přijďte za mnou. Všechno bude hradit firma." Úleva.

Za půl hodiny...

"Moli by nám servírovat oběd dřív? Tak na tu dvanáctou? A šlo by to do restaurace, protože v konferenčce máme málo místa na stole?" Pro čtyřicet lidí? Jasně... Všechny přesunout? No problem...

Jak to tedy vypadá? Co chvíli lítám do kuchyně, do restaurace, volám manažerovi, sháním ukazovátko. Kontoroluju, jestli stíhá klimatizace. Kuchařům odnesu kopii předvýběru menu, protože originál musí mít v konferenčce. Nepamatují si, co si kdo objednal.

Co je nejhorší? Kolikrát za to ani nemůže ten dotyčný, ale fakt, že brigádník řekne: "Jděte to vyřešit na recepci." Jupí!

Hlavně doufám, že na ten den nebudu mít službu a tomuhle se vyhnu. Znovu už to nechci.

Z deníku recepce I

1. září 2018 v 12:59 | Lucka Šišková |  Z deníku recepce
Ta nejhorší věta, při které se ve vás všechno sevře?

"Ich habe eine Frage."

Možná si říkáte, že to přeháním, ale... pochopíte.

Je pátek večer a očekáváme příjezd hostů z Německa/Rakouska - ještě nevíme. Kolik jich bude? Asi 45 osob - to je málo, obvykle se pohybujeme okolo 55. Máme pouze jména hostů - kdo s kým chce být na pokoji, kdo chce mít pokoje vedle sebe. Nemáme žádná ID čísla, ani adresy - potřebná pro cizineckou policii. Očekávaný příjezd 15:30 hod.

15:30… nic

16:00… nic

17:30… nic

Podle harmonogramu měli mít od 18:30 večeři.

18:20… příjezd 45 hostů.

Všichni se nám vrhnou k recepci a dožadují se pokoje. Většina hostů jsou ročníky 40 a 50. Vysvětlit, proč potřebujeme jejich pasy, nám zabere bezmála 10 minut. Následují dohady a strkání, nechtějí čekat ve frontě. Na recepci jsme dva vždy na velké příjezdy.

"Ne, nechci pokoj v přízemí, chci pokoj v prvním patře."

"Vy jste ale neuvedla žádné požadavky."

"To je jedno. Chci pokoj v patře."

Hostům se musí vyjít vstříc. S kolegou jsme pokoje prohodily.

Vysvětluji jedné paní, kde má pokoj, když se přiřítí již ubytovaná a hlasitě se dožaduje mojí pozornosti.

"Nefunguje mi karta na otvírání dveří." Kolega jde s ní. Mezitím ubytovávám další a další.

"Špatně ji použila, nechala ji zastrčenou uvnitř a čekala, že se dveře otevřou." Chápu, ne všichni znají vkládání karet do zámku.

Paní se vrátila znovu, nesvítí jí světla v pokoji. Kolega znovu odběhl.

"Nefunguje mi karta od pokoje." Šla jsem s pánem a ukázala, jak správně použít kartu. Pochopil a řekl, že ví, co dělal špatně.

18:50… poslední ubytovaný host, poslední přepsaná čísla pasů v interním programu.

Udělali jste si představu o ubytování 45 osob? Snad ano.

Během večera, kdy chystáme papíry, kde nám napíšou adresu a podepíší se - už začíná noční směna pro kolegyni. A večerní bojovky?

"Nefungují mi karty od pokoje." Dostala klíč.

"Klíč nechci, chci aby fungovaly ty karty." Bohužel se zámek ´rozbil´ musíme počkat na opraváře.

"S tím klíčem nejde otevírat." Kolegyně ukazuje.

"Mě to ale nejde a chci dva klíče. Jsme tu s manželem." Kolegyně donese další klíč a 15 minut stráví otevíráním dveří.

atd.

Další den ráno… 6:30 hod.

První host
"Kde je snídaně?"
"V prvním patře."
"Kudy se tam jde?"
"Vyjděte ty schody za Vámi a pak vlevo."

Druhý host
"Kde je snídaně?"
"V prvním patře."
"Já to nemůžu najít." Volá z prvního patra.
"Je to tam, kde jste měli večeři."

Třetí host, čtvrtý host… všude máme cedule ukazující směrem na SNÍDANĚ - BREAKFAST - FRÜHSTÜCK.

Hodně otázek se opakuje a nemá smysl říkat, že ne každý host se zeptá slušně. Další otázky pak směřují na klimatizaci, jak funguje a proč jim nefunguje. Moje nejoblíbenější je, když přijdou s tím, že jim neodtéká umyvadlo. Vysvětlíme, že ten špunt musí zamáčknout dovnitř a voda odteče. Tušíte někdo, proč pokaždé zacvaknou špunt, když si myjí ruce? Tohle je mi opravdu záhada.

Číhám, číhám

30. srpna 2018 v 16:30 | Lucka Šišková |  Co nosit/nenosit
Nutkání je občas silnější. Nejdřív si toho snažím nevšímat, snažím se vytěsnit to z hlavy. Někdy uspěju. Někdy ne. Je to marné. Jakmile vejdou dovnitř, hlava se mi okamžitě natočí doprava a očima hledám kořist. Pak se podívám dál a zase vidím něco, co mě nutí, abych si pro to šla. Podívala se, zkusila...

Možná je to kolikrát horší doma. Když jsem sama a nemám nic, čím bych odpoutala svoji pozornost. S mobilem v ruce se dívám na záložkované stránky a... Lovením strávím třebas i hodinu! Pětačtyřicet minut, kdy nic kromě kořisti neexistuje. Musím se podívat všude. Na nic nesmím zapomenout.

Asi jste uhodli, že je řeč o nakupování. Kromě kamenných prodejen vládne světu především online podoba obchodu. Proč bychom měli chodit do obchodů, když kolikrát na netu narazíte na tytéž věci se slevou, kdežto v obchodě jsou za plnou cenu. A jak snadno se za kořist zaplatí. Číslo karty už je dávno uložené v databázi. Stačí navolit způsob platby a je to. Nečekáte na drobné, nebo ve frontě.

Nejnovější kolekce se kolikrát objeví na stránkách dřív než v obchodě!

Jenomže online - lov postrádá ten pocit spokojenosti, který se dostaví po útoku na nejbližší oblíbenou značku. Proč? Protože jsme sice zaplatili, ale nemáme se čeho dotknout. Nemáme nic, než s čím jsme začali. Vlastně máme míň na kreditce.

Zbytečnost se někdy rovná nezbytnosti

21. srpna 2018 v 17:07 | Lucka Šišková
Vzpomínáte si na tu scénu z filmu Ďábel nosí Pradu, kdy Andrea přinesla dárky pro své kamarády a přítele? Jak její nejlepší kamarádka od ní dostala novou kabelku od Marca Jacobse, a jak reagoval Nate? "Na co potřebujete tolik kabelek. Stačí jedna. Hoď do ní ty svoje cetky a jdeme."

Cetky, jasně. Zrcátko, lesk na rty, řasenka, pudr, deodorant, kapesníčky, vlhčené ubrousky, propiska, diář, mobil, peněženka, klíče od domova, klíče od auta. Krátký seznam, ale přece nebudu říkat, že v kabelkách toho máme mnohem víc. Jednou jsem četla fejeton v Ona Dnes, kde autorka vyřkla: "Kabelka je věčné loviště." Měla naprostou pravdu.

Někomu může připadat, že se v kabelkách nachází pitomosti, ale co kdyby. Co kdybych potřebovala papír? Vezmu si stránku z diáře. Co kdybych potřebovala drobné do parkovacího automatu, ale peněženka zrovna kovovými mincemi necinká? Prohledám rohy kabelky. Co kdybych si musela nutně odskočit, ale poblíže nebyla žádná civilizace? Kapesníčky. Pak samozřejmě vezmu do ruky vlhčené ubrousky. Takových příkladů je opravdu nepřeberné množství.

Když jsem byla u přítele, parkovala jsem venku a ráno jsem objevila na předním skle pozdrav od opeřenců. Přítel se mohl potrhat smíchy, když viděl můj výraz. Auto bylo den předtím v myčce. Pak jsem ho dorazila, když jsem sáhla do palubní přihrádky, vytáhla odtamtud latexovou rukavici. Jasně, že je mám v autě. Nikdy nevíte, kdy je budete potřebovat. Rychle jsem očistila sklo vlhčeným ubrousek, a pak osušila kapesníčkem. Vzniklý bordel zůstal uvězněný v rukavici, zauzlovala jsem ji a hodila do popelnice. Raději jsem pomlčela, že palubní přihrádka ukrývá mnohem víc než jenom latexové rukavice. Mapa s hrady a zámky, klasická mapa, mini deodorant, gumičky do vlasů, pírky, pinety, vlásenky, ponožky, pudr, kapesníčky, bonbony, propisku, modrý kalíšek od Oriflame a ještě pár dalších kousků.

Všichni mají něco, co jiní vidí jako nesmysl. Na co bych s sebou měla tahat nákupní tašku, když si je můžu koupit v obchodě? Látková taška vynahradí obyčejnou igelitku, nejen že se šetří prostředí, ale navíc se pohodlně vypere a vydrží mnohem déle než igelit. Na co si s sebou budu brát peněženku, když mám kartu v mobilu? Jasně, ale že se vybije baterie... Jedno je jisté - každý potřebujeme něco jiného, abychom byli spokojení, že máme všechno. Potřebujeme vědět, že najdeme víc - lidská povaha je neuvěřitelná.

Kam dál