Co očekávat při bypassu a výměně chlopně aneb co Vám doktoři neřeknou

Pondělí v 12:39 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Včera večer jsme se vrátili z návštěvy babi z Konstantinových lázní. Vypadala docela dobře, ale stejně vidíte, že to není stejné jako dřív. A co mě trápilo nejvíc, že možná ani nebude.

V polovině července se babi udělalo špatně a musela do nemocnice. V první nemocnici jí neprovedli žádná vyšetření. Prostě ji jen dali na monitory a sledovali, co se děje. V podstatě čekali, jestli jí skolí infarkt a pak by asi podnikli nějakou akci. Rozhodně jsem byla naštvaná, když jsem viděla jejich chování - jak sestřiček, tak lékařů na JIPce. Kdyby babi byla sama a neměla nás, obávám se, že by v té nemocnici byla doteď. A doteď by se s nic nedělalo.

Jenomže moje rodina je zběhlá a nečekali jsme, až se oni rozhoupou. Převzali jsme to do vlastních rukou a babi byla propuštěna domů a o pár dní později ji přijímali ve fakultní nemocnici v Plzni na Lochotíně. Provedli jí všechna vyšetření a řekli, že babi potřebuje bypass a zároveň by jí dali i novou chlopeň. Jelikož má babi cukrovku, chlopeň časem zvápenila a rychleji se ošoupává. Babčinou reakcí bylo, že na nějakou takovou operaci nepůjde.

Jaká byla rizika? V případě, že by babi odmítla podstoupit operaci, by jí hrozil v lepším případě rozsáhlý infarkt a v horším smrt. Rozhodnutí jsme nechali na ní. Nikdo nemá právo nakazovat druhému, co má dělat. Překvapilo mě, že když to vidíte u jiných lidí, nemyslíte na takové věci, jako v momentě, kdy se to dotýká vašeho blízkého člověka. V jednu chvíli se mi rozklepaly ruce a nebyla jsem schopná dokončit větu, co by se stalo v horším případě.

Bála jsem se i z jiných důvodů: babi je 75 let, má cukrovku, je mírně obézní, má vysoký krevní tlak a je bývalá kuřačka.


"Bypassy jsou šity tak, že tvoří spojku mezi aortou (hlavní tepny vystupující ze srdce) a koronární tepnou za místem postiženém zúžením. Takto je místo zúžení přemostěno a tok krve k srdečnímu svalu se obnoví."

Babi se ale nakonec rozhodla, že na operaci půjde. Doktoři a sestřičky Vám vysvětlí, jak to probíhá a co se dělá, ale stejně na to nejste připraveni.

"Operace netrvá většinou déle než 2-3h."
Zdroj: http://www.ordinace.cz/clanek/bypass/?chapter=2

3. srpna šla babi v dopoledních hodinách na operaci, která trvalo šest hodin. Až po operaci jsme se dozvěděli, že to nebyl bypass, ale rovnou trojitý. Chlopeň nedostala umělou, ale biologickou - naštěstí. Ten den po operaci nechávají pacienty, aby se sami probouzeli. Babi se probudila sama někdy kolem podvečera. Nejhorší věc po probuzení? Jste nazí, napíchaní hadičkami k pípajícím monitorům, máte zavedenou cévku. Je Vám špatně, protože jste nic nejedli. Jeden den vás nechají na JIPce pooperační, a jestliže nenastanou komplikace, převezou vás za další den na normální pokoje oddělení kardia.

Nemůžete se hýbat, nemůžete si odkašlat, nemůžete se pořádně nadechnout a nemůžete ani nic jíst. Jste kompletně bezmocní a závislí na péči ostatních. Během stáže v této nemocni FN Lochotín jsem viděla, jak vypadají lidé, kteří takovou operaci prodělali, a věděla jsem, že takhle bych vidět svou vlastní babču nezvládla. Ani ona by si nepřála, aby ji vidělo tak bezmocnou víc lidí. Je to nezávislá, tvrdohlavá a velmi energická ženská.

Pak nám babi pustili domů protože v Konstantinkách nebylo volné místo. Bylo to krátce po operaci a nelíbilo se mi, že bychom měli mít tak velkou zodpovědnost. Co kdyby se něco stalo? Ale pak jsem si uvědomila, že to bylo dobře.

Nejdřív jsme museli vyřešit léky, které jí předepsali, protože po nich jen zvracela a nic neudržela v žaludku. Díky známostem se léky pro babi mohly upravit. Každý den jsme tam s ní byli. V životě jsem neviděla babi takhle. Bledá, rty skoro bez krve, ležela na posteli a převážně spala. Bylo to jako dívat se na oživlou mrtvolu. Každou chvíli jsem se dívala, jestli babi dýchá.

Co se dělo, když byla babi ještě doma před lázněmi? Musela jsem do ní cpát jídlo, ale po malých kouscích, protože jeden z prášků způsobuje nechutenství. Veškeré jídlo jí smrdělo a nic nechtěla jíst. Bála se, že to všechno zase vyzvrací. Celkem babi denně musela jíst devatenáct prášků. Jakmile jsem zjistila, že se babi horší u ž při pouhém pohledu na ně, drtila jsem prášky (Siofor tablety skoro nešly drtit). Zamíchala jsem je do přesnídávky a babi je snědla a pak ještě zajedla přesnídávkou. Každou půlhodinu jsem babi nutila jíst malé jednohubky. A taky pít kvůli lékům na odvodnění. Jak se ukázalo, nejlepší volbou bylo mléko z lednice nebo ochucená minerálka. Během dopoledne se babi zlepšila natolik, že na chvíli si šla luštit křížovky. Rozhodně nikdy nenechte, aby se k člověku po operaci přimotal někdo s přístupem: "Když ti to nechutná, tak to nejez." A ještě dotyčného hladí po hlavě jako malé dítě. Tohle chování! nikomu nepomáhá. Další den byla babi víc čilá a sama řekla, že je jí lépe. Nejpernější chvíle nastaly, když jsem se hádaly jídle. Padly i nadávky. Jenomže se zdravím se nežertuje.

Pomáhat babi vstávat z postele byla rutina. Jestli v noci spala? Asi tři čtyři hodiny. Babi nikdy nebyla pobožná, ale slyšela jsem jí, jak se modlí: "Ať už ta bolest přejde."

Řez vedl od horní hrudní kosti až dolů (30 cm) a pak ještě měla malé řezy od vedených elektrod. To o elektrodách vám doktoři neřeknou. Ani neřekli, že když jí dělali "přemostění", použili cévy z nohy v tříslech, u kolene a nad kotníkem. Bolest v tomhle případě se nikdo neumíme představit.

Víte, jak se říká, že lidé zestárnou? Chápala jsem.

16. srpna jsme babi odvezli do Konstantinek. Celou dobu opakovala, že jí tam odvážíme a chceme se jí zbavit, Že se o ni nechceme postarat. Pobyt měla zařízený v Prusíku. Nikdy tam nenechávejte odjet blízké bez doprovodu, protože přijímací rituál by sami nezvládli. A propuštění do lázní rovnou z nemocnice? Chtějte být u toho.

A jak to probíhalo dál? Vím jen útržky, kdy se babi zlepšovala a volali jsme jí několikrát denně. Jediný volný den byla neděle a sobotní odpoledne. Typy procedur? Biolampa na jizvu, rehabilitační cvičení, což jsou masáže, dále pak inhalace vincentky, pak nějaké "zábaly".

Stávající problém? Chuť k jídlu. Za celou dobu - od operace a doposud - babi zhubla tak deset kilo a některá jídla jí pořád páchnou. Podle všeho to může být následek po narkóze. Další nevýhodou je nošení "korzetu". Výjimkou je sprcha.
 

Závod se smrtí - Brett Hoffman

Sobota v 13:53 | Lola Kiss |  Beletrie
Hrozně dlouhou dobu jsem se nebyla podívat v Plzni na náměstí v Levných knihách. Pak se mi naskytla příležitost a neváhala jsem. Zamířila jsem do centra a udělala dobře. Kromě dárku pro kolegyni, jsem koupila i pár knížek pro sebe. Jednou z nich byla i Závod se smrtí od Bretta Hoffmana.

Přiznám se, že jsem anotaci nečetla a knihu si rovnou koupila. Jestli čtu anotace? Někdy ano, někdy se prostě jen podívám na obálku, zadní stranu a název knihy. Řekla sjem si, že vyzkouším něco nového. Bylo to dobře?

Závod se smrtí vypráví o dvojici obchodních konzultantů Stack Partnership. Jack Rogers a jeho obchodní partnerka Stella Sartori. Jestli mi kniha na začátku slibovala nějaké úvody do světa obchodu, rychle mě vyvedla z omylu. Spíš než obchody a Wall Street se řešila historie řádu maltézských rytířů a vraždy. Spiknutí. Zrada.

Stala se z toho klasická detektivka.

"Nicméně ten úkol nebude snadný. Italské rodinné firmy jsou známé svouuzavřeností."

O čem je kniha? Ředitel banky Giorgio Borboli ji najme firmu Stack Partnership, aby mu prověřila jeho největšího klienta hraběte Charlese Aretina. V poslední době mu přidělává hrabě starosti, hlavně kvůli prodělečné stáji formule 1. Jack a Stella se vypraví do Itálie, aby mohli případ sledovat. Z původního záměru, finanční analýzy pro vyhodnocení rizik, sešlo v moměntě, kdy se stala první vražda. Jak to tak bylo, nachomýtli se k tomu a rozhodně Stella nehodlala ustoupit. Muselo všemu přijít na kloub.

Zaplést se do spiknutí, kterému nerozuměli, bylo dost zlé samo o sobě. Vědomí, že je jim na stopě profesionální vrah, celou situaci ještě zhoršovalo.

Nebylo to ani tak detektivní, spíš jako plavání s proudem a obě hlavní postavy - Jack a Stella - se zaplétaly do rodinného života Aretinů. Než se kniha dostala ke konci, přestala jsem mrtvoly a "nehody" počítat.

"Pokud to půjde udělat, aniž by to vzbudilo pozornost, myslím, že by oba měli zmizet."

Jedno jsem si odnesla. Jestliže jedete do cizí země, měli byste umět pár slovíček v jejich řeči.

Zhodnocení knihy není lehké, protože jsem se bavila, ale na začátku jsem si říkala: "Hm, takže nic moc." Začátek byla tak trochu...nechytilo vás to hned. Museli jste se k tomu dopracovat. Od půlky knihy se situace zlepšovala. Bohužel nemůžu říct, že by se autorovi podařilo vyvolat napětí nebo ho budovat. Ani se vám v hlavě nerozsvítí kontrolka, abyste na to zkusili přijít sami. Tím, že je kniha Závod se smrtí psaná z pohledu více postav, nemusíte přemítat. Spíš bych si troufala říci, že čím delší jsou pasáže, tím méně vás autor napíná. Méně znamená opravdu více.

Dcera - Kiera Cass

Sobota v 13:37 | Lola Kiss |  Beletrie
Váhala jsem, jetstli bych si měla přečíst tuhle knihu. Napadlo mě, o čem by to asi mohlo být. Nakonec jsem si řekla, že si ji přečtu. Autorčina předchozí tvorba se mi líbila Selekce, Elita a První. Kiera Cass je dobrá autorka, má netradiční psaní a umí do svého přříběhu vnést něco jiného. Přečetla jsem její poslední novinku vydanou v ČR s názvem Dcera.

Bohužel mě kniha zklamala i pobavila. Pobavila mě humornou stránkou. Zklamala, protože jsem si uvědomila, že tohle nebylo zrona moudré rozhodnutí. Víte, jak někteří autoři píší knihy i z pohledu druhé hlavní postavy? A jak to většinou nedopadne dobře? Tohle je podobný případ, i když přestrojený v sukni. V trilogii Selekce byla hlavní postavou America a očekávala, že princ Maxon bude rozmazlený, a že všichni budou pod jeho úrovní. Nestalo se tak. To bylo první překvapení, které jsem ocenila. Žádná náprava nafoukance se nekonala, tím byl její příběh lepší než ostatní.

Pak jsem do ruky vzala Dceru a poklesla mi ramena. Kiera Cass ukázala Selekci z druhého pohledu. Z pohledu toho, kdo Selekci vyhlašoval - přípravy, vybrání kandidátů, ruch v paláci s tím spojený. A hlavní hrdinka byla opakem Maxona. A to je přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout. Autorka nenapsala knihu z pohledu Maxona, ale z pohledu jeho dcery. Což vyjde v podstatě úplně nastejno.

Důvody? Stejně jako v Selekci, i tady se na začátku knihy objeví první nespokojení lidé, přestože kastovní systém byl zrušen. America si myslela, že je princ Maxon namyšlený, ale on nebyl. Hlavní hrdinka je pravá princeznička.

Kniha mě neuchvátila tak, jako předchozí. Vím, že další díly číst nebudu.

O dcvacet let později...

Eadlyn Schreave je dcera Maxona a Americy. Má bratra dvojče Ahrena a pak mladší sourozence Kadena a Ostena. Jednou věcí si je jistá, je žena s největší moci na zemi. Bude královna, a i tak se chová. Na veřejnosti vystupuje jako dokonalá ledová královna a v soukromí... je hodně rozmazlená. Pokud si pod slovem princeznička představíte nějakou vřískající malou holčičku, nejste daleko od pravdy.

Maxon a America poprosili svou dceru Eadlyn, jestli by nepřistoupila na Selekci, a oni by tak mohli vymyslet, jak v zemi urovnat nepokoje. Eadlynina první reakce nebyla vůbec lichotivá. Nikdy neberte rozmazlenému děcku jeho lízátko.

"Selekce?" vypěnila jsem. "Vy jste zešíleli!"

"Eadlyn, uklidni se."

Pohlédla jsem na ni. "Slíbila jsi mi - slíbili jste mi - že mě nikdy nebudete nutit, abych si vzala někoho jen kvůli spojenectví. V čem to je tohle jiné?"
"Vyslechni nás," naléhala na mě.

"Ne!" vykřikla jsem. "To nikdy."

Kile Woodwork je syn Marlee a Cartera. Ti se shodli, že ho přihlásí do Selekce, aniž o tom svému synovi řeknou. Rozhodně byl Kile naštvaný a být tam nechtěl. Ale stejně tam zůstal, aby potěšil svoji matku Marlee. Stejně jako jeho rodiče a sestra Josie bydlí v paláci.

Ve Zprávách byl tedy jenom diskrétní! Zamyšleně jsem se zamračila. Nebo si třeba plánuje, že bude svůj volný čas trávit líbáním se mnou. Nebo je do mě už od svých sedmi let hluboce zamilovaný a teprve teď sebral odvahu k tomu, aby mě přestal prudit a vyznal se mi. Nebo třeba...

Na scéně se také objeví generál Aspen Leger a jeho manželka Lucy nebo Američina mladší sestra May.
 


Krátká sukně, dlouhé nohy a chlapi mají nehody

Čtvrtek v 8:10 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
Nikdy mi nepřipadalo, že by příběhy v knížkách pasovaly tak dobře na skutečnost. Přeci jenom jsem si nechtěla připustit, že ten vymyšlený svět, má hodně co dočinění s tím, ve kterém denně žijeme. Konkrétně jsem si říkala, že ta fascinace mužů na holé nohy je až moc zveličená, ale… Je to pravda.

Nakupovala jsem s mamkou v supermarketu a zašla si pro časopis. Když jsem se vrátila, našla jsem mamku, jak se směje a málem jí tekly slzy. Co se asi stalo? Ptala jsem se jí a ona mi napoprvé a napodruhé nedokázala odpovědět. Když se trochu uklidnila, dostala ze sebe důvod. Jeden kluk, co tam dělal na brigádě se tak díval, až to napálil do té stříbrné kovové klece, co jsou v ní prázdné kartónové krabice. Smála jsem se taky, ale chudák ten kluk. Snad se mu nic nestalo.

Jednou stinnou stránkou je ostatní ženy na vás vrhají vražedné a závistivé pohledy. Jak se s tím vyrovnat? Ignorovat je. Protože závistí lidé jsou všude a přiznejme si to, někdy i my sami závidíme jiným. Jestli ale vrháme stejné pohledy, to je jiná otázka.

Nosit do práce krátkou sukni ano, ale pokud máte schovaný vršek. Košile s dlouhými rukávy a k tomu kraťasy. Černobílá kombinace a růžové lodičky k tomu, velmi decentní řetízek. Jinak nic. I to stačilo, aby byla pozornost mužského osazenstva stočená na mě. To mě přivedlo na myšlenku, proč je nahé nohy tolik fascinují. Jasně, že je to lichotivý a pak se tomu i zasmějete, ale stejně je to tak trochu zvláštní. Když máte kalhoty, nevyvolá to stejný dojem jako sukně či kraťasy.

Začala jsem psát tenhle článek, a pak si uvědomila, že vlastně říkám: "Díky, kluci, že jste mi zlepšili náladu."

Někdy je lepší si nevzpomenout

24. srpna 2016 v 13:35 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Celou dobu křičela, ať odejdou z jejího domu. Celou dobu jim nadávala a opakovala, že v její ložnici nemají co dělat. Hrozila, že pokud neodejdou a nenechají její věci, kde jsou, zavolá na ně policajty. Mluvila i se svým manželem, že by se s tím mělo něco začít dělat. Tohle si přece v jejich domově nemůžou dovolit. Navíc to všechno byli cizí lidi.

Další ráno se probudila a zírala na ní nějaká cizí ženská a nesla jí snídani do postele. Kdo to krucinál byl? Začala znovu křičet, ale její manžel nepřišel, ani její děti se tam neobjevily. Přemýšlela, kde jsou a komu dovolili, aby spal v jejich domě. Zamračeně sledovala tu ženskou v zástěře, jak jí chystá snídani. Nechápala, kde je její manžel, a proč jí snídani nechystá on. Dělal to tak už posledních dvacet let.

Dívala se z okna a seděla na posteli, když jí napadlo, že tam venku by se měla posekat tráva. Navíc se začala mračit, když se dívala na dřevěný altánek. Kdy ho postavili? Vždy'ť říkala, že nic takového doma nechce. Mají krytou verandu. Začala hlasitě volat na manžela.

Přiběhla nějaká ženská a za ní ještě jedna a obě na ní mluvily. Jenomže nerozuměla, co říkají, měla strach. Měla strach, protože neviděla manžela, který za ní vždycky rád přišel, a povídali si spolu. Jasně si vzpomínala, jak se spolu smáli, když šlo jejich poslední dítě na vysokou školu. Tolik povyku, že se bude stěhovat na kolej a bude tam bydlet. Kde vůbec je? Proč není doma?

Oběd jí přinesla ta ženská, co ji viděla ráno a zase jí něco povídala. Tentokrát jí slyšela líp. Aspoň, že jí vykala. Spokojeně snědla oběd a pak se dívala ven, kde stál altánek. Kdy ho postavili?

Do večeře věděla.

Alzheimer.

Jak si podřezat vlastní větev

19. srpna 2016 v 8:40 | Lola Kiss |  Ošklivá pravda
Nikdy bych si nemyslela, že se tohle stane zrovna mě a rovnou první den v práci. Asi mě mělo napadnout, že jednou musí dojít na rčení: "Nikdy neříkej nikdy."

Jak že se to stalo? No, první den v práci chyběla (stejně jako další dva týdny) pracovnice, která mě měla zaučovat. Byl to problém? Jasně že ne. Tady je na všechno spousta času a nikdo po vás nic nechce. Jak se říká, koudel u zadku vám hořet nebude. Ehm, zpátky k tomu podřezání.

Bylo kolem jedné hodiny a to jsem opravdu nevěděla, co bych měla dělat. Koukala jsem na počítač a říkala si, že je to hodně špatné, když mě nebavil ani facebook, hm, bux, goodreads, cbdb, csfd, aj. Jo, od sedmi hodin od rána se toho moc podnikat nedá. Měla jsem toho docela dost. A pak přišla další perlička. Kolegyně, s kterou jsem sdílela kancelář, odchází ve dvě hodiny. A protože jsem neměla zařízené pověření, nemohla jsem zůstat o samotě. Bože chraň! Přešla jsem do jiné kanceláře, kde seděly další dvě kolegyně - jedna služebně starší a druhá nastoupila zároveň se mnou.

Uběhla další hodinka, kdy jsem si poposedávala a nudila se a poslouchala, jak služebně starší kolegyně tu novou zaučuje. Měla jsem toho dost, zvedla jsem se a namířila si to rovnou do kanceláře paní vedoucí. Vztek nepolevil, spíš ještě narostl, když jsem musela čekat před její kanceláří po zaklepání, než mi otevře. Na Dveřích byla koule, nikoli klika.

Paní vedoucí seděla za stolem a počkala, dokud si nesednu. Když se ptala, co přesně potřebuju, ptala jsem se na moji pracovní náplň. Pracovní postupy proto, co dělám, neexistují. Jakmile se zmínila, že moji pracovní smlouvu sepisovala ona, rovnou jsem se ptala, jestli mi může říct nějaké podrobnosti. A paní vedoucí mluvila a mluvila a mluvila a mluvila a já pochopila, že nemá ani ponětí, co moje pracovní místo obnáší. Dělá smlouvu a neví? "Takže nevíte." Utnula jsem její tirádu a podřezala si větev. Ten její výraz byl jako ledová sprcha. To si myslela, že nepoznám, že mi bude kecat okolo, ale jádro vynechá? Za koho mě měla?

Z kanceláře jsem odešla a důsledky slova "nevíte" jsem pocítila až po pár dnech, kdy věrná kamarádka paní vedoucí dělala, že neexistuju. Byla jsem pro ni vzduch a dávala to jasně najevo. Co bylo na tom všem nejlepší? Přišlo mi to k smíchu. Copak se dospělí lidé chovají jako na střední nebo ještě lépe na základce? Samozřejmě. Tohle je totiž reakce zdravého dospělého jedince na kritiku.

Větu: "Nevím, musím si to najít." jsem v práci použila a nestydím se za to. Když něco nevím, nebudu to povídat a povídat díry do hlavy a doufat, že si dotyčný nevšimne, že o tom sama nic nevím. Ale co naplat, dokonalí lidé holt existují! Oslavujme!

Jak probíhá pracovní pohovor?

18. srpna 2016 v 8:54 | Lola Kiss |  Moje téma týdne
1) Když se jim představujete, nečekejte, že Vám jako první podají ruku. Správně by se to tak mělo dít, přeci jenom jste tam v pozici žadatele a tudíž máte nižší status. A jestliže se tak stane, ruku vám budoucí zaměstnavatel nenabídne, nabídněte ruku jako první vy. Nemělo by se? Ale mělo. Sice jdete na pohovor, ale to neznamená, že slušnost zcela vymizí.
2) Zeptají se Vás, proč jste si vybrali právě tuhle práci? Odpovězte popravdě. Jestli důvodem byla dostupnost podle místa bydliště, řekněte to. Bude to známka toho, že z práce nehodláte jen tak odejít a vyplatí se vám to. Bude to prospěšné pro obě strany. Jestli bylo důvodem finanční ohodnocení? Klidně se pochlubte, že jim za ty peníze stojíte. Věříte si, a víte, co dokážete. Nikdy nevymýšlejte důvody, které si myslíte, že by se líbily vašemu budoucímu šéfovi.

3) Když se Vás zeptají, jestli tuhle pracovní pozici chcete? Nebo se ptají, jak byste si vaši práci představovali? Odpovězte jasně a stručně. Mluvte o konkrétních věcech a vyhýbejte se diplomatickým odpovědím. Ty Vás daleko nedostanou a spíš způsobí potíže. Nemluvíte jasně je jako červená vlajka s nápisem: "Vlastně nevím, co chci dělat!" Začněte rozhodovat o sobě sami a nenechte ostatní vzít Vám Vaši volbu.
4) Další dobrou otázkou je, jaké jsou Vaše vlastnosti? Dobrá odpověď není, ale s větou: "Vím, jaká jsem, ale když bych vám to řekla, nemuseli byste mi věřit. Proto nechám na Vás, ať posoudíte, jaká jsem." Není to nic světoborného, ale vyhnete se tak nepříjemnostem, kdy se Vám v hlavě může utvořit černá díra, vy stojíte na jejím okraji a říkáte si: "Sakra, nějaké vlastnosti, rychle. Sakra." Jestli máte slabé stránky? Nikdy se o nich nezmiňujte. Stejně to nikoho nezajímá. Spíš jim připomeňte, že když víte, že máte pravdu, stojíte si za svým a své názory si umíte obhájit. Nejste člověk, který se snadno složí.

5) Svou oblíbenou otázku jsem si nechala nakonec. Vždy se zeptají, jestli máte nějaké otázky. A jaká bude Vaše odpověď? Nasaďte přemýšlivé čelo a zeptejte se, jak by to probíhalo v práci, když byste si chtěli doplnit vzdělání a dělat další školu dálkově. Jak by to probíhalo? Mohli byste si vzít den volna na zkouškové období? Zohlednilo by se Vaše další vzdělání ve finančním ohodnocení? Pokud Vám odpoví ne, víte, můžete říci, že si jejich nabídku promyslíte a dáte jim vědět. Jestliže víte, že jste tak dobří a znáte svou práci, věřte, že to ví i člověk, se kterým děláte pohovor. V životopise není vše, co by o Vás vypovídalo, takže je ideální se během rozhovoru zmínit, kde jste byli a co jste viděli.

Kam dál